Zabil jsem obrovské množství ryb a krabů

Okusil jsem tvrdou realitu tamního rybářského průmyslu.

Vše se seběhlo rychle

Jednoho dne za mnou přišla přítelkyně a oznámila: "V létě odjíždím na Aljašku." Chvíli jsem zůstal nevěřícně stát, pln pochyb o jejím zdraví. Odpověď vyskočila z mého hrdla zcela spontánně: "O.K. jedu s tebou."

Hlavním hnacím motorem bylo zlepšení finanční situace, ale cesta k zeleným papírkům nebyla snadná. Přátelé mi poskytli kontakt na zaměstnavatele, ten obratem nafaxoval pracovní smlouvu. Letní dobrodružství pomalu začínalo. Kola osudu se začala roztáčet.

Pracovní povolení

Možná by se zdálo osobě, v této problematice nezkušené, že nemůže jít o nic složitého, ale kdo to zkusil na vlastní kůži, ví, o čem bude řeč. Musel jsem se zaregistrovat v agentuře.

Nejdříve prokážete svůj studentský statut, potom vám pracovníci agentury pomohou s vyplněním potřebných dokumentů. Podmínkou je alespoň základní znalost anglického jazyka. Tajný tip: test zvládne každý, kdo si nastuduje 1. lekci angličtiny pro samouky.

Následující kroky jsou obzvláště bolestivé - placení poplatků. Náklady agentuře se pohybují kolem 15 tisíc korun, k tomu poplatek za vízum (2500 Kč) a letenku.

Po šesti týdnech jsem obdržel očekávaný formulář DS 2019, který je podmínkou pro získání pracovního víza. S tímto formulářem, potvrzením o studiu a indexem odcházím pln nadšení na ambasádu USA. Vše probíhá bez problémů, do pasu dostávám svou propustku na pohodovou letní brigádku.

Cesta do země snů

Letadlo se odlepilo od země a již nebylo cesty zpět. Otevírám průvodce, ty úžasné fotografie mi berou dech, představuji si, co mě asi čeká. Po vyslechnutí desítek vyprávění jsem stejně netušil, co bude následovat. Po dvou hodinách přestup v Kodani, po dalších deseti hodinách přílet do Seattlu na letiště v Tacomě.

Měla tam čekat zaměstnavatelem pověřená osoba s letenkou do země medvědů. Letenku hradil zaměstnavatel a později mi byla odečtena z platu. S několikahodinovým zpožděním ji opravdu držím v ruce, má úleva je nepopsatelná.

Ještě musím zařídit Social Security Card. Jedná se o zařazení do daňového systému USA. Při zpáteční cestě navštěvuji věž Spice Needle - modernistický symbol vesmírného věku. Výhled je poněkud děsivý, všude kolem domy, mrakodrapy, auta a lidé - stručně řečeno chaos.

V autobusu, cestou zpět na letiště, přemýšlím o Aljašce, nemůžu se dočkat, až na vlastní oči spatřím tu divokou a člověkem nespoutanou zemi.

Let trvá dvě hodiny a uprostřed noci vystupuji na letišti v Juneau. Zcela vysílen hledám klidný koutek, rozbaluji spacák a s nataženýma nohama upadám do spánku umrlců. Jak málo stačí člověku ke spokojenosti.

Letadélko jako trabant

Drobný chlapík se představí jako Charles, společně odcházíme k letadlu. Věděl jsem, že nepoletím Boeingem, ale tohle? To snad nemyslí vážně. Letadlo pro čtyři lidi a dvě tašky, něco jako Trabant (naštěstí combi), který dostal křídla.

Usedám a rychle zapínám bezpečnostní pás. Vzlétáme, s ulehčením oddychuji, opravdu to letí. Let má trvat dvě hodiny. Letíme nad překrásnými tyrkysově modrými fjordy, pod námi hluboké lesy, jezera, oceán - úžasná podívaná.

Únava je rychle vystřídána nadšením z nového zážitku. Není snadné vstřebávat tu nádheru, která mě obklopuje. Všechny smysly mám zapnuté. Pod námi plují malinké rybářské lodě, Charley natáčí letadlo a letí o trochu níž.

Najednou zařve: "Velryby!" Opravdu to nejsou lodě. Ocasy obrovských ryb plácají do hladiny, jako by ji chtěly rozbít. Pár hodin na Aljašce a hned takový zážitek. Ale co se děje, něco není v pořádku. Začíná pršet a fouká silný vítr. Letadlo se prudce otřásá, nečekaně se o několik metrů propadá a zase stoupá. Mám žaludek v krku. Dívám se na pilota, ten však přehlíží mou ustrašenou tvář. Trochu mě to uklidní.

Hustě prší, Charley natáčí letadlo do stran, začíná různě manévrovat. Letadlo nemá stěrače, takže v předním okně není vůbec nic vidět. Připadá mi, že se snaží zabránit střetu s okolními vrcholky. To nám ještě scházelo. Lomcuje s nějakou pákou, raději zavírám oči, přidávám modlitbu k aljašským božstvům a doufám v brzký konec dobrodružství.

Najednou zazní rána, otvírám oči a zhluboka oddychuji. Je to jen přistání. Charley hbitě odklápí kabinu a já stojím konečně na pevné zemi. Bylo to fajn, pěkná panoramata i velryby, ale nerad bych to zažil znovu. Raději absolvuji zpáteční cestu trajektem. Tuším, že budoucnost nebude nijak optimistická, avšak přežil jsem a budu bojovat dál.

Domov na tři měsíce

Na letišti čeká zástupkyně letecké společnosti a odváží mou zdrcenou lidskou schránku do továrny. Auto zastavuje u plechové boudy - jídelny. Tělo mé je unavené, duše téměř zničena, chce se mi neskutečně spát. To ale ještě netuším, co to znamená být opravdu unaven.

Přichází Aljašan menšího vzrůstu, představuje jako Ray, jeho široká ramena budí respekt. Má na sobě pracovní oblečení značky Carhartt, neoprenové holínky, u pasu nůž a vysílačku. Vidí můj zbědovaný stav, ptá se na cestu, s velkou nadsázkou odpovídám "Fine".

Z posledních sil jej požádám, ať mi ukáže ubytovnu (bunghouse). Odvádí mne k polorozpadlému domu, který bude mým domovem pro následující tři měsíce. Pokoj je malinká nudlička páchnoucí po cigaretách. Uvnitř jsou tři palandy a jedna polorozpadlá skříň. Nijak se tím neznepokojuji, jen ten zápach, ale to snad půjde vyvětrat. Neprotestuji, chci už konečně spát.

Mezi dveřmi zahuhlá, ať zajdu druhý den podepsat do kanceláře pracovní smlouvu. Popřeje mi dobrou noc, s prací si prý hlavu lámat nemusím, ryby ještě nejsou.

Je deset večer a tma stále nepřichází, v tomto období se mírně zešeří, tak maximálně na dvě až tři hodiny. Zatemňuji okno a konečně odcházím do říše snů.

Seznámení s realitou

Po 15 hodinách božského spánku si dávám sprchu (nejdříve z ní musím vyhnat hmyzí havěť - souboj vyhrávám) a mířím do kanceláře. Dostávám náležité formuláře i s informací, že za půl hodiny začne v jídelně orientation (úvodní informační schůzka).

V místě konání již čeká asi třicet lidí, mezi nimi je dokonce několik Čechů a Slováků. Přichází Ray, představuje se jako leader denní směny. Stručně popisuje základní pravidla. Procházíme jednotlivé body pracovní smlouvy. Žádný alkohol, drogy, šikana, sexuální harašení.

Kdo poruší některý bod ve smlouvě, dostane punch out forewer (vyhazov). Budu platit 10 dolarů denně za ubytování a stravu. Tři velká jídla na den + dvě svačiny, to zní příjemně, ještě však nemám ani ponětí, co považují Američané za jídlo.

Dostáváme karty, kterými si budeme punchovat (píchat) příchody a odchody. A navíc nás upozorní, že příchod si musí poznamenat leader příslušného sektoru do formuláře. Ray vysvětluje, že dvojitá kontrola je zde teprve prvním rokem, kvůli několika Rusům, kteří se pouze punchovali a nechodili do práce.

Pravda vyplula na povrch až koncem sezóny, ale to už měli vyděláno. Šikovní chlapci, našli skulinku a z té vytěžili maximum. Vydělat 10 tisíc dolarů za ležení v bunghousu, to nezní špatně.

Původně i mou prioritou bylo vydělání balíku peněz, ale s odstupem času zjišťuji, že peníze jsou dávno pryč, zatímco získané hodnoty si nosím stále u sebe. A těch nezapomenutelných zážitků! Bylo to sice drsné léto, ale zároveň jedno z nejkrásnějších. To si však člověk neuvědomí hned, ale až později.

První pracovní den

Ráno fasuji oblečení. Komplet se skládá z neoprenových holínek a raingearu (pogumovaný oblek, vodě odolný, obsahuje bundu a kalhoty na kšandy). Jeho součástí jsou rukavice s bavlněnou vložkou a rukávky, které zajišťují ochranu rukavic, aby do nich nenatekla voda. Rukavice a návleky budeme fasovat každý den před nástupem do práce.

Lososi ještě nedorazili do lovišť. V provozu je pouze linka, která zpracovává kraby (crabline). Dostávám velice "zodpovědnou" práci, budu zabíjet kraby. Masový krabovrah musí zvládnout následující postup: levou rukou drží levé krabí nohy a pravou rukou nohy pravé. Kraba zvedá do výšky a nabodává jej na hranu nerezového stolu. Současné trhnutí rukama oddělí jeho nohy s masem od krunýře. Krunýř odpadne, vnitřnosti jsou švihem paží vycáknuty na zem. Kdyby krab dokázal křičet bolestí, byl by to asi neuvěřitelný nářek.

Po sedmi dnech práce se krabí utrpení přesunulo i do mých rukou. Dodnes mám jako suvenýr boule na šlachách a občasná bolest mi připomíná krabí jatka. Další pracovník linky obrušuje na kartáčové brusce žábry. Takto upravené krabí končetiny s masem se skládají do košů, ve kterých putují do kotlů s vroucí slanou vodou.

Po uvaření je maso opláchnuto vodou, vysypáno ven z košů a naskládáno do krabic. Pro studenta biologie, milujícího přírodu, nebyla tato práce nikterak příjemná. Za dvanáctihodinovou směnu jsem zabil 10 tisíc krabů, nikdo si ten masakr nedokáže představit. Zhasne 10 tisíc životů za jednu směnu. A to pouze v jeden den v jedné továrně.

Pokud budou lidé drancovat přírodu stejným tempem jako dosud, budeme našim dětem o zvířatech, stromech a krásných místech pouze vyprávět. Uvědomuji si můj podíl přispění k ničení naší planety, ale beru to jako zkušenost, která mi otevřela oči.

Ilegálním činem docházelo občas k očištění mé černé duše. Každý den jsem tajně propašoval několik krabů zpět do moře, kde dostali druhou šanci na život. Byla jich stovka, možná dvě. Kdo ví, kolik se jich vrátilo zpět na krabí linku smrti.

Továrna: ryby a krabi

V továrně pracovalo sto padesát zaměstnanců. Mexikánci, Filipínci, Češi, Slováci a samozřejmě i Američané. Smutná cesta ryb a krabů začínala na doku. Krabi museli být z lodí ručně přehazováni do plastových van (toutů), které z lodě na dok vytáhl jeřáb. Ryby vysával z lodí obrovský vysavač.

Práce na doku byla vynikající příležitostí k opuštění stereotypní tovární práce. Jako shovel guy (chlápek s lopatou) dostávám lopatu a vysoké rybářské broďáky. Sestupuji po schůdcích do útrob lodi. Mým úkolem je vytlačit zbytek ryb k ústí vysavače.

Většinou jsou ryby v lodním prostoru udušené, ale ten den bylo všechno jinak. Dole jsem na několik minut oněměl, stresovaní lososi skákali do stěn a naráželi i do mých nohou. Rybáři, pro které znamenají lososi živobytí, se tomu jen smáli. Křičeli: "Zdechnou v továrně, není to naše starost, jsme placeni za ryby a ty dovážíme!" Byl to další smutný den.

Vysavač ryby dopraví do továrny, kde padají na pás a jsou rozdělovány na samce a samice. Pro tuto práci je velice důležitý předpoklad, znát odlišnosti samic a samců. Byla to má další práce ve fabrice. Na pás se valily desítky ryb, obklopovali mě lososi, to jediné jsem věděl s jistotou. Desítky kilogramů ryb začaly padat z pásu dolů.

Nikdo pás nezastavil, aby nám vysvětlil, co je co. Šéf jenom řval: "Move the fucking fish!" (Posunujte ty posraný ryby!) Po dvou hodinách jsem se začal trochu orientovat. Samičí břicho je plné kaviáru (a tudíž měkké), samčí břicho je tvrdé a na páteři vyrůstá charakteristický hrb, horní čelist je hákovitě vysunuta.

Po naplnění nádrží je na ryby nasypán led, tím dojde ke zpomalení procesu rozkladu. Otevřením tlakových ventilů začnou po sobě ryby klouzat do dalšího oddělení, které se nazývá fishline (rybí linka).

První jdou na řadu samice, musí být postaráno o kaviár - červené zlato. Stroj rybě usekne hlavu, workeři rozříznou břicho, vyberou vnitřnosti a vyškrábnou krev od páteře. Nakonec je ryba omyta a skládá se do polic (racků). Na nich jsou rybí mrtvolky přesunovány do mrazáků. Když dokonale zmrznou, spatří na chvilku světlo světa v sekci pojmenované case up (balení).

Napřed se musí rybičky namočit do studené vody, aby získaly glaze (polevu). Jedná se o vrstvička ledu na rybí kůži, což je pouze estetickou záležitostí. Následuje roztřídění podle velikosti a jakosti. Po důkladném zabalení jsou opět převezeny do mrazáku. Na každé krabici je etiketa, vysvětlující o jaký druh ryb se jedná, důležitým údajem je i hmotnost a jakost. Paleťáky a forklifty (vysokozdvižné vozíky) je zajišťován odvoz naplněných beden do chladících boxů.

Doposud jsem se zmiňoval pouze o lososech, ale lososů je více druhů: pink, king, sockeye, coho (red) a chum. Továrna zpracovávala i jiné zástupce rybí říše: platýze (halibuty), aljašské tresky (blaccody), různé druhy rock fish (ryby s ostny).

Nejvyšší výnos továrně však zajišťoval kaviár. O vajíčka lososů byl obrovský zájem a skvělý odbyt, především do Japonska. Jedna půlkilová krabička měla cenu sta dolarů. Zpracováním kaviáru se zabývalo zvláštní oddělení egg room (dům vajíček). Kaviár se zbavoval částí vnitřností a nakládal do speciálního slaného roztoku. To byl úkol japonských kuchařů, kteří museli vystudovat školu zaměřenou na zpracování kaviáru. Červené kuličky byly baleny do plastových krabiček označených samolepkou společnosti. Následoval proces zmražení stejně jako u ryb.

Barbarské nakládání s mrtvolami

Aby bylo správně pochopeno následující barbarství, musím čtenáře alespoň okrajově seznámit s životním cyklem lososů. Obvykle čtyři roky po vylíhnutí se lososi vracejí z moře do rodných toků (mezi červnem a zářím). Cesta do sladké vody není vůbec snadná. Ti nejšťastnější, kteří se vyhnou rybářským flotilám, sportovním rybářům a drápům medvědů, se mohou vytřít v rodné sladké vodě. Je to jejich poslední cesta, která může být i 1000 mil dlouhá.

Odhodlanost doplout na rodná trdliště je obrovská. Na cestě proti proudu málokdy přijímají potravu. Po vytření hynou. Prostředí, které dalo jejich životu vznik, se stává i hřbitovem. V tomto období lemují mrtvá tělíčka břehy řek a potoků. Mladý potěr ihned zamíří do blízkého jezera, kde zůstává alespoň rok života. Po roce odplouvá do moře.

Naštěstí pro lososy i rybáře jsou na mnohých místech Aljašky zřízeny rybí sádky. Ty vyrovnávají negativní bilanci působení lidské společnosti. Koncem sezóny lososů (zhruba od srpna do září) se rapidně zhorší kvalita masa. Dlouhou a namáhavou cestou vyčerpávají ryby své energetické zásoby. Jelikož nepřijímají potravu, nemohou zásoby doplňovat.

Vedení továrny nechalo postavit novou linku v místech, kde se třídili samci a samice. Těla samců jela po pásu ven a tam padala do předem připravených nákladních automobilů. Břicha samic byla rozřezána, vybral se kaviár a další osud měly stejný jako samci. Třicet mil od továrny byl kompost. Veškeré zpracovávání ryb se zastavilo.

Od té doby vozily nákladní automobily každý den mnoho tun "špatného" masa na kompost. Odváželo se úplně všechno maso, zpracován byl pouze kaviár. Továrně proces ušetřil spoustu peněz. Linku obsluhovalo dvacet lidí a ušetřilo se i za provoz obrovských mrazáků.

Kompost v mnohých továrnách nahrazují konzervárny, ryby jsou zpracovávány do konzerv. Přestože maso nedosahuje takové kvality, stále obsahuje velké množství výživných látek a stopových prvků.

Kompost posloužil medvědům, kteří netrpělivě vyhlíželi automobily s čerstvými rybami. Dalším jeho účelem byla výroba hnojiva. Podle mého názoru je to však pouze kamufláž, jak se továrny nejjednodušeji (a asi i legálně) zbavují ryb, které nejdou na odbyt.

Některé druhy ryb jsou velice vhodné pro zpracování uzením. Především king (královský losos), sockeye a coho. Domorodé inuitské obyvatelstvo připravovalo v sekci smokery uzené pochoutky. Vyfiletovaní a tajnou recepturou ochucení lososi jsou vyuzeni. Pokud navštívíte Aljašku, všem doporučuji uzeného lososa ochutnat. Rozhodně nebudete litovat!

Pracovní den (podle skutečné události)

Po šesti hodinách spánku vstávám, odcházím na noční směnu, kde budu pracovat od 18:00 do 6:00. Nejdříve se musím postarat o své ruce, mířím do koupelny. Ráno nemohu sevřít ruku v pěst. Pouštím teplou vodu, pomalu zkouším ruce rozhýbat. Hrozná bolest. Tušil jsem, že to bude fyzicky náročné, ale tohle zaskočí každého.

Dám si sprchu, pomalu a líně se oblékám. Rifle, tričko a rolák s dlouhým rukávem. Dvoje bavlněné ponožky vklouznou do vlhkých holínek. Denní směna má večeři, jenomže pro mě je to snídaně. Steak s hranolky do sebe nenasoukám. Jídlo bude muset tři hodiny do breaku (přestávky) počkat.

V prádelně fasuji rozřezané rukavice - někomu asi párkrát ujel nůž. Ryb je dostatek, alespoň nikdo nebude stresovat s tím, že nemá práci. Projedu píchačku, hurá punch in.

Základním pravidlem je pořádně si nabrousit nůž! Ušetří to spousty síly, mé šlachy na rukou už fungují několik dní na dluh. Linka se rozjíždí. Na pás začínají pomalu padat ryby. Zavírám oči, vidím ryby, otevírám oči, vidím ryby. Nic nepomáhá, realitu nelze oklamat.

Držím první rybu. Zkušenými pohyby odřezávám ploutve, vyškrabuji krev kolem páteře a posílám rybu dál. Beru další, další a zase další. Pomalu se probouzím, nic nevnímám (kromě bolesti v rukou). Pozoruji lidi kolem sebe, už ani nemusím koukat pod ruce, nemusím myslet na práci, kterou dělám, jsem úplně jinde. Na jiném světě a v jiné dimenzi. Díry v rukavicích udělaly své, mám zcela mokré ruce. Ani holínky nestačily vyschnout, začíná mi být zima na nohy.

Pozoruji hodiny, ten čas ale letí, do přestávky zbývají pouhé dvě a půl hodiny práce. To je radosti. Dostávám hlad a žízeň. Alespoň hraje hudba, realita je o trošku snesitelnější. Doufám, že kuchtové vybalí nějaké ovoce. Zbývá ještě 30 minut...10 minut... 3 minuty... leader oznamuje break. Pás stojí.

Odbíhám k věšáku, odkládám raingear, za 15 minut musím být zpátky u pásu. V kuchyni si dávám horký a pořádně sladký čaj, ovoce není, ale jsou tady alespoň cookies (sušenky) a toustový chléb. Dnes bude pochoutka, toustový chléb namazaný marmeládou - méně povedená imitace vánočky. V Čechách by mě nic takového nenapadlo, ale tady... mňam.

Jdu rychlým krokem zpět do továrny, v ruce držím nedopitý čaj, nestíhám, odhazuji jej. Rychlostí blesku jsem oblečen. Fuj, ty mokré rukavice, ale musím to v nich ještě další tři hodiny vydržet. Stojím na svém krásném místě, boty ponořeny do směsice krve a rybích vnitřností. Brousím nůž, pás se dává do pohybu. Za tři hodiny bude půlhodinová přestávka na oběd. Do té doby budu pečlivým seafood processorem.

Mozek mi začíná pracovat, vzpomínám na domov, rodinu, přátele a samozřejmě i české jídlo a to mě nenechává v klidu. Pod mýma rukama prochází jedna ryba za druhou, čas stojí, vteřiny utíkají jako hodiny, možná i dny. Vzpomínám na kámoše doma. Co asi dělají? Mezeru po sportovní vyžití mi zcela zaplnila práce, beru to jako sportovní výkon.

Zbývá ještě hodina práce. Odcházím na toaletu, musím si na chvilku odpočinout, změnit ten strašný stereotyp. Záchod je vyzdoben karikaturami lidí z vedení, některé jsou docela povedené. Asi uvěřím nápisu "Na tomto místě zemřel Ježíš". Ze zrcadla ke mně vzhlíží můj obraz, to je ale podívaná! Strhaný člověk s kruhy pod očima a na obličeji plno krvavých cákanců.

Vracím se zpět na linku. Musím překonat vrstvu rybích vnitřností, docela to klouže. K lince přichází manažer továrny, pozoruje pracovní nasazení. Nedostatek lidí u pásu zapříčinil rybí kalamitu, linka nestíhá a z pásu padají ryby na zem. Když to manažer uvidí, bere nůž a začíná pracovat. Umí téměř všechny práce, které s továrnou souvisejí. Ohromně to na lidi působí, všichni zrychlí, za chvilku je kalamita zvládnuta.

Musel tvrdě pracovat, než dosáhl na vrchol. Tvrdé pracovní nasazení si však kompenzuje úniky z reality. Občas zobne nějaké drogy, potom lítá továrnou jako neřízená střela. Nedávno polekal celou směnu. Vyběhl z kanceláře, zornice jako pětikoruny, v ruce držel pušku a začal střílet po velkém krkavci, který zabloudil do výrobní haly (ta chyba jej stála život). Chápu, chtěl jej vyhnat, ale ty díry ve střeše?

Blíží se toužebně očekávaný čas oběda, všichni letí jako o život. Odpíchnout a půlhodina vyhrazená na oběd začíná. Strhat ze sebe oblečení a hurá na jídlo. Každý den je téměř to samé: odporná polévka, fazole, rýže, hranolky, k nimž je podáváno "výborné" UHO (univerzální hnědá omáčka). Zásobovací loď ještě nedorazila. Tenkrát jsem to ještě nevěděl, ale zásoby už nedorazí. No co, šetřit se musí, obzvlášť na lidech.

K pití je káva, čaj a nepopsatelně odporná červená šťáva. Jídlo už všem leze krkem, není normální mít to samé k obědu i k večeři sedm dní v týdnu. Sto babek bych dal za český chléb. Půlhodina utekla velice rychle, nastala doba návratu. Polovinu směny máme za sebou.

Zbývá pouze šest hodin zábavné práce. Už to zase začíná, nějaký hodný člověk mi vyměnil nůž, v duchu mu velice slušně děkuji. Kdybych si vzal v jídelně příborák, šlo by to určitě lépe. Zkouším ho přebrousit, někdo moc dobře věděl, proč se ho zbavil. Jsem "slušně" upozorněn, ať okamžitě začnu pracovat. Spíš dostávám kotel. Sprostá slova si nepamatuji a slušná, pokud vím nebyla žádná.

Opět nanovo utíkám z reality. Není to tak hrozné fyzicky, daleko horší je psychická podstata této záležitosti. Mé myšlenky se stále dokola opakují. V první řadě počítám peníze, co všechno si budu moci koupit a kam všude se díky nim podívám. Nijak to nepomáhá. Co bych teď dal za normální život v Čechách. Chodit do školy, sportovat, žít jako normální člověk. V duchu si promítám své zážitky, holky, vztahy, nakonec i trapasy. Stojím u linky, řežu ryby, je mi zima, bolestí zkroucené ruce, ale mám úsměv od ucha k uchu.

Zvažuji pozitiva i negativa své mise, nakonec by mohlo být podstatně hůř. Ten myšlenkový útěk byl mou spásou, za pět minut bude break.

Pro změnu zase stojím u linky a zbývají mi poslední tři hodiny práce. Od kolegů dostávám dobrou zprávu. Denní směna bude potřebovat pár lidí na výpomoc. Bylo by fajn udělat nějaké hodiny navíc. Běžná hodinová mzda je sedm dolarů, za přesčasy platí továrna dolarů deset. Jako přesčasové jsou placeny všechny týdenní hodiny, které přesáhnou počet 40. Jednou se mi podařilo pracovat v kuse tři směny, 36 hodin v práci. Drsný, psychicky i fyzicky vyčerpávající zážitek, sáhl jsem až na dno svých možností. Tělo funguje, ale mysl byla v režimu vypnuto.

Časem to vedení továrny přestalo tolerovat. Proč by platili deset dolarů, když mohou mít člověka za sedm?! Na přesčasy pak směli chodit pouze pracovníci, kteří neměli odpracováno 40. A v neposlední řadě to bylo v rozporu se zákonem, po 18 hodinách musela být alespoň šest hodin přestávka.

Ráno po práci jdu zkusit přesčas. Čeká nás 12, všichni máme stejný cíl - jít ještě do práce. Jsme unavení, ale motivace je obrovská. Většinou upřednostňuje holky, ani dnešní den není výjimkou, bere dvě holky a dva Čechy, co mu nejvíc prolézali prdelkou.

Mám hrozný hlad, už abych byl na snídani. Již předem vím, co mě čeká. Buď smažená vajíčka se slaninou anebo ovesná kaše. Dávám přednost druhé variantě, ke kaši dostávám pomeranč. Po snídani jdu na ubytovnu, na chodbě mě uvítá fronta lidí čekajících před koupelnou. Zouvám boty a přidám se k ostatním. Po osprchování jsem jako znovuzrozený. Hlavně nezapomenout na nezbytné namazání zničených rukou. Ulehám do postele, báááječný pocit! Pár minut zkouším číst, ale únava mě zcela přemáhá. Usínám.

Pracovní pozice

Lidem pracujícím pro společnost nejméně druhou sezónou se říká second timeři. Nejenže jsou lépe finančně hodnoceni, nýbrž i jejich pracovní pozice je výhodnější. Dostávají lehčí práci a při boji o přesčasové hodiny mají větší šanci oproti first timerům. Ve skutečnosti znamená první sezóna jakýsi křest, dalšími roky je vše mnohem jednodušší.

V žebříčku pracovních míst zaujímají nejnižší příčku workeři, řadoví pracovníci u linek. Někteří studenti se vrací stále znovu, mnozí jsou prací a prostředím poznamenáni. Jeden český student stále všem tvrdil, jak nutně potřebuje peníze. Ptal jsem se, proč zrovna on, vždyť pro peníze jsme tady všichni. Začal vysvětlovat, prý koupil byt a platí splátky na novou Škodu Octavii. Nežertoval, myslel to docela vážně.

Hlavním motivem těchto programů je cestování a zlepšení finanční situace studentů. Ani ve snu mě nenapadlo, že jezdí studenti do rybáren vydělávat na nové oktávky. Výše jmenovaný majitel Octávie absolvoval po americkém kontinentu jedinou cestu Seattle - Juneau - továrna + cesta s penězi domů. Byl na tom samém místě čtyřikrát a neměl peníze na to, aby se někam podíval.

O trochu lepší pozici mají forklift driveři, jejichž úkolem je neustálé přivážení či odvážení rozličných předmětů. Řídit forklift není snadné. V jeho ovládání musí řidič prokázat praktickou šikovnost v ovládání a absolvovat školení se závěrečným testem. O čistotu pracovního i civilního prádla se staraly laundry ladies, holky z prádelny. To byla docela pohodová práce, zvláště ve srovnání s linkou, ale všechno má svá pro a proti. V kanceláři se o formuláře a papírování staraly office ladies, domorodé obyvatelky, pro které byla charakteristická nepopsatelně pomalá rychlost práce i myšlení. Vyřídit něco v kanceláři, byť něco triviálního bylo velkým uměním.

Velké díky zaslouží údržbáři, kteří se nám svou velmi "svědomitou" prací připomínali každý den v podobě amoniakových mraků, které pravidelně putovaly továrnou. Pár lidí občas zkolabovalo, ale co, jsou to jen nahraditelní dělníci.

Kvalitu produktů hlídali kontroloři kvality. Většinou ti největší hlupáci (protekční), kteří nemohli dělat nic zodpovědného.

Drsné a krásné zážitky

Jeden ze super zážitků se mi stal po cestě z kompostu. Jel jsem tehdy jako pomocník řidiče trucku (náklaďáku). Cesta byla docela dlouhá, klikatila se do nitra ostrova. Truck jel velice pomalu, protože vezl plnou korbu ryb. Po dosažení cíle bylo mým úkolem otevření poklopu v zadní části auta. Část ryb se vysypala ven, pak jsem musel vlézt dovnitř a lopatou vyhrnout těch pár tun zbylých ryb ven. Zápach z rozkládajících rybích těl byl neskutečný, ale stálo to za těch 15 minut práce.

Horší stránkou výletu byl smrad, který si mě při práci na kompostu velice oblíbil a nechtěl mě jen tak opustit. Celá směna chodila kolem mě oklikou a ani v jídelně mi nikdo nechtěl dělat společnost. Moc jsem se jim nedivil. Ale ten zážitek stál za to!

Při zpáteční cestě jsem viděl poprvé v životě polární záři. Nebyla to obyčejná polární záře, byla to královna všech polárních září, zázrak, který stál u zrodu mé lásky k této úžasné zemi. Řidič, domorodý obyvatel, mě přesvědčil, že něco takového sám ještě neviděl. Jako kouzlo vystupovaly pruhy barevného světla z okolní tmy. Snažil jsem si tu nádheru navždy zapamatovat. Přál bych to každému. Duch Aljašky mě očaroval a teď se musím stále vracet a doufat v návrat nepopsatelného zážitku.

Nejhorší a nejdrsnější zážitek souvisí jak jinak než s prací. Jednou večer po začátku směny ke mně přišel leader, abych udělal inventuru mrazáků. Nafasoval jsem teplé boty, kombinézu a ušanku. Všichni se mi smáli, že vypadám jako pohublé teletabís. Mým úkolem bylo projít všechny mrazáky a zapsat čísla krabic s rybami. Pomáhal mi forklifťák, který musel vyvážet přední bedny ven, abych se dostal i k zadním krabicím. Po několika hodinách práce mě začala bolet hlava. Ještěrka jezdí na plyn, motor uvolňuje spalováním oxidy uhlíku. Asi jsem se trošku otrávil.

Sděluji to leaderovi, ten nemá moc času, mám jít na chvíli ven. Vycházím, tři metry ode mě vidím lavičku, udělám pět kroků, přepadá mě náhlá slabost, to asi ten vzduch. Najednou omdlívám a padám na zem. Při dopadu již nejsem při vědomí. Po nějaké době se vzpamatovávám, ležím na břiše, nemohu se stále zvednout. Nemohu ovládat své tělo, sbírám všechny síly a otáčím se na záda. Svaly mě neposlouchají, jsem strašně unaven. Jenom ležím a koukám na překrásnou noční oblohu posypanou hvězdami. Je mi krásně, zbaven vlády nad svým tělem ležím a pozoruji hvězdy. Nechci nic dělat, nepřeji si, aby to skončilo.

Bolest na hlavě mě vrací zpátky do reality, zkouším se pomalu zvednout, jde to. Koukám na hodinky, nevěřím vlastním očím, uběhla hodina a půl. Jsem fakt rád, že mě nikdo nepostrádal, alespoň jsem si ten zvláštní pocit vychutnal. Musím jít na záchod, kouknout na odřenou tvář. Koukám do zrcadla, pěkná podívaná, od pádu celý obličej rozedřený, čelo a kolena. Drhnu špínu z odřenin, pálí to jako čert. Dám svůj zevnějšek do pořádku a letím ven. Ve dveřích potkávám manažera, koulí po mě očima a ptá se, jestli jsem O.K., odpovídám of course a jako bonus přidám nechápavý pohled. Nakonec to nedopadlo nijak tragicky, pár odřenin, které se rychle zhojí. Když o tom přemýšlím s odstupem času, jsem docela rád za ten sedřený obličej. Pádem na záda mi mohl snadno zapadnout jazyk. Hodinu a půl bych bez kyslíku pravděpodobně nevydržel.

Chtěl bych se vrátit

Tenkrát v létě jsem ztratil několik přátel. Občas je mi to docela líto, ale čas nelze vrátit. Ironií osudu je, že z lidí, které jsem zpočátku zatracoval, se stali noví přátelé. Chtěl bych jim touto cestou poděkovat, díky nim byly všechny ty útrapy snesitelnější. Velké díky i těm, kteří mi pobyt na ostrově ztrpčovali, s jejichž pomocí mi bylo dopřáno najít obrovskou vnitřní sílu, jejíž součástí byla i víra v lepší budoucnost.

Článek píši s odstupem času, z pouhých prožitků se staly překrásné a nezapomenutelné zážitky. V období, kdy v továrně nebyla práce, jsem podnikal výlety do okolní přírody. Nikdy nezapomenu na medvědice s hravými medvíďaty, potoky přeplné lososy a orly střežící své hluboké lesy. Kontrast mezi továrnou destruující vše živé a přírodou mi otevřel oči. Obklopovala mě zeleň, plachá zvířata a šumění potoků. Bylo mi dovoleno vstoupit na místa, kde možná nikdy nikdo nestál.

Dnes bych dal cokoliv, abych tam mohl alespoň na chvíli utéct. Utéct od paneláků, aut, lidí a odpadků. Vstoupit do míst, která zatím člověk svým chováním neovlivnil; zřejmě ještě neměl čas zničit je. Nadýchnout se čistého vzduchu, na chvíli se zastavit, nikam nepospíchat. Jednou k tomu určitě dojde a já znovu spatřím ta nádherná místa.