V Záběhlicích prokluzuje pádlo od oleje na hladině

U startu platíme deset korun za vodu, dostáváme razítko na čelo a rozprašovačem na kytky nám stříkají organizátoři do úst ředěného ferneta místo desinfekce.

Výklad trati pod přehradou je záživný. Kromě běžných pokynů, který jez je otevřený a kudy se dají skočit stupně, se dozvídáme i takové perly: "Potom jedete, a když už nemůžete zastavit, tak sjedete ten nebezpečný stupeň," nebo "Loni skočilo třímetrový jez Marcela několik vodáků, ale žádného z nich není letos vidět mezi námi," a nebo "V závěrečném tunelu je jez, ale nikdo neví, zda je sjízdný." Jak se má v několika dalších hodinách ukázat, všechny informace jsou pravdivé.

Další půlhodinku popocházíme po hrázi betonového bazénu pod přehradou, upíjíme dalšího ferneta z placatky a čekáme, kdy první jezdec vletí do roury. Vodácký dav se rozvlní, první kajakář skáče do bazénu, rozcvičuje se jako na přehlídce a vjíždí do díry. Je to přepad z bazénu pod mostek a do hlavního koryta. Roura se dá sjet jen tak, že se drží pádlo vedle sebe, přikrčí se a snaží se o rovnováhu. Po pár metrech vodák vyjede a udělá vítězné gesto do publika. Naprosté většině jezdců se to ovšem nedaří a projíždějí rouru hlavou dolů. Z prvních devíti odvážlivců se jich osm cvaká. "Tak tohle nejedu," mění se moje původní představy.

Po chvíli koukání to už zimou nevydrží Vašek s druhem, nasedají do otevřené vertexy a mizejí po proudu. Už je nikdo nikdy nespatřil. Jen Hanka fantazíruje, že je někde u Záběhlic předjela na kole.

Tereza s kormidelníkem vyráží chvilku po nich. Hrdě sedí v otevřené vydře. Oba mají kraťasy, krátké tričko a modré tělo. Není divu, když většina jezdců okolo nich je oblečená v zavřených lodí do neoprénů a nebo aspoň do nepromokavých bund.

Po nich se do potoka sešoupne Radek Jošek a já hned za ním. Oba sedláme turistické plastové kajaky. V tišince za prvními stromy čekáme na Sýka se slečnou a její sestrou.Čekáme dost dlouho, a tak doufáme, že nás jejich rodeové speciály futuristických tvarů předjely a my je doženeme o kus dál po vodě.

Potok se kroutí v meandrech mezi stromy, a tak není divu, že po pár stech metrech potkáváme první zvrhlou kanoi, jejíž osádka nadává na nepřízeň osudu jako hejno špačků. O kousek dál na prvním jezu u Rybářské bašty nejprve slyšíme a poté i vidíme u Terezu, jak pokřikuje pronikavým hlasem na projíždějící: "Řekněte mému kormidelníkovi, že tohle nejedu. Ať si to sjede sám!" Odpoledne se dozvídáme, že Tereza tento nevinný jez opravdu nechala sjet kormidelníka, ale ten jí to oplatil. Aniž by se ptal, skočil s ní všechny další jezy a stupně, které se jim postavily do cesty.

U Intersparu v Hostivaři musíme poprvé z lodí a přenášíme jez Marcela. Letos ho zatím nikdo skákat nechce. Prý to ale někdo za námi zkusil a povedlo se. On i jeho loď přežily skok z více než tří metrů mezi kameny na dně. Kousek za jezem se hraje na břehu fotbal, a tak mají hráči o pár diváků více. Někteří kajakáři totiž nevydrží a v neoprenových oblecích, v helmách a plovacích vestách chvíli fandí.

Potkáváme raft plný přiopilých mladíků. Sice se vedle nich sotva vejdeme do koryta, ale zato nám nabízejí láhev rumu na zahřátí. Když odmítáme, vytahují whisky s opileckou poznámkou: "Páni jsou znalci." V Záběhlicích dojíždíme sehranou posádku starších pánů. Na jejich omlácené lodi i odřených maskáčích je vidět, že už mnohé zažily. "Tohle mi dělá už patnáct let," stěžuje si kormidelník, když háček přesně neuposlechne jeho příkazu, kam má pádlovat. Z jeho hlasu je ovšem cítit, že za ty roky si už zvyknul.

Po chvilce vidíme na břehu diváky a pána, který zuřivě gestiguluje. Jsme nad Záběhlickým jezem. Ukazuje se, že šlajsna je sice zavřená, ale gesta znamenají, že se dá projet. "Jez nám zakázala otevřít mocná rybářská lobby s dlouhými prsty až na ministerstvu," vzpomínáme na slova z výkladu tratě na startu. Asi aby rybářům neuplavaly ryby. Nikomu dlouhé prsty nevadí a všichni včetně gumových člunů šlajsnu sjíždějí. Někteří, jako třeba provozovatel nejlepšího vodáckého serveru v Česku Petr Ptáček, ovšem rozřezávají své pálavy na levou a pravou polovinu.

O kousek dál se potok kroutí do úzkých kliček a najednou vidíme v křoví otce a malého syna. "Nepotřebujete pomoc?" tážeme se. "Ne, my tady končíme, jdeme na autobus," odpovídají. "Tady už končí všechno hezké." A opravdu - po pár metrech vjíždíme mezi opěrné zdi a potok smrdí o mnoho více než před chvílí. Zaolejované pádlo dokonce začíná v rukou prokluzovat.

Projíždíme pár malých stupňů a nad sebou vidíme most Jižní spojky. Už se pomalu chystáme do prvního tunelu a vtom přichází první překvapení. Skáču nenápadný stupeň, za ním se tvoří vývar. Než mi dojde, co se děje, končím hlavou dolů, strhávám špricku a plavu ve splaškách. Chytám loď a za vydatných nadávek ji vylévám a znovu nasedám. Jde to těžko, protože loď nemá výpustný ventil, a musím se vody zbavit jen pomocí koupací houby. Navíc je břeh vyložený šikmými panely a já se po nich nemůžu dostal nahoru.

O padesát metrů dál čeká úplně stejný stupeň, stejný skok, stejný vývar a stejné plavaní. Radek na tom není o mnoho lépe, protože mu proud strhává z kajaku špricku a voda se valí dovnitř. Oba tedy vyléváme. Nasazujeme baterky na přilby a mizíme do tmy prvního tunelu. Naštěstí je široký a vejde se do něho vzpříčená deblovka, která najíždí na mělčinu. Narážím do její špičky, tím ji uvolním a společně jedeme dál.

Najednou nevíme, kde jsme. Radek se tedy ptá chlapců, kteří nás pozorují z mostu. "Jak se to tady jmenuje? No přece u Botiče!" Logika je to neúprosná, ale nám moc nepomáhá. Teprve až se po pravé ruce objeví sokolovna, je jasné, že proplouváme Michlí. Dojíždíme skupinku kajaků. Povídáme si. Najednou se z ničeho nic dostáváme z městské zástavby do bujné vegetace a před námi se zjevuje jez. "Rozjeď to," křičí na mě zkušený jezdec po levici a oba po pár vteřinách skáčeme souběžně do vývaru. Díky rychlosti se z něho dostáváme bez velkých potíží.

V těchto místech se do obrazu dostávají Lenka s Komárem, kteří cestu autem nakonec našli a vyrazili na vodu. "Tady jsem se cvakla, vracák si mě vtáhnul zpátky pod jez," vyprávěla po dojezdu Lenka, která jela poprvé na kajaku. "Ale to nic nebylo, po mě tam skočila maminka se dvěma dcerami na nafukovací kanoi." Starší dcera na háčku i matka na kormidle z lodi vypadly a desetiletá dcera uprostřed se začala i s člunem točit pod jezem. Okolo skákala jedna loď za druhou, protože dítě nebylo ze shora vidět. "Všechny tři hrozně ječely." Nepříjemnou situaci vyřešilo vytažení všech tří žen lanem na břeh.

Terezin kormidelník zase vyprávěl o jejich průjezdu: "Skočili jsem to, ale voda nás zalila a my jsme se pomalu potápěli ke dnu." Sedě ve vodě se stačili dostat z proudu ke břehu a vydru vylít.

Projíždíme další dva tunely, míjíme divadlo Na Fidlovačce a vjíždíme do parku Grébovka. Podle kilometráže nás čekají dva skoky vysoké přes metr. Zkoušíme zastavit, abychom si obě místa prohlédli, ale to se mezi kamennými zdmi nedá. Dáváme tedy na povzbuzování Radkovy maminky, která nás sleduje autem, rozjíždíme se a skáčeme. Radek mizí až po krk ve vodě, ale v klidu se z ní vynoří, špičkou prořízne hladinu a pádluje dál. Mne chytá vracák a nemohu se z něho jen tak lehce dostal. Když už jsem skoro venku, najednou rána: vedle mne z výšky dopadá deblovka a sráží mne nazpátek.

Ven se dostávám až po chvíli perného pádlování téměř na místě a včasné pomoci Hanky, která mě popotáhne pár decimetrů přes válec.

Po nás ovšem přijíždí několik otevřených lodí. Jedna z nich se snaží zastavit, ale nezvládá to a pozadu padá i s posádkou z jezu. Jiná sice skočí, ale voda jí úplně zaleje a je potřeba ji tahat lanem ven. Stejně končí i Sýk, který na malém rodeovém kajaku neskočí úplně naplocho, ale špičkou se zaboří pod vodu. Tlak padajícího živlu ho tiskne ke dnu a on potupně sedíc po prsa ve vodě musí čekat na záchranný manévr. "Když mne lanem tahali ven, tak jsem se stejně cvaknul," nadšeně líčil své dobrodružství. Svých dvou křepelek se zbavil již na začátku, protože se mu nepodařilo je dostat v mrazivém počasí do správné vodácké pohody. Lanem tahali z vracáku o chvíli později i Lenku.

"Tohle jsme už nejeli, odnesli jsme loď k Jaurisům a dali si něco teplého v hospodě," vypráví později ležérně Vašek. "My jsme odtud odnesli loď rovnou do půjčovny pod Nuselským mostem," trumfuje ho Tereza.

Po těchto adrenalinových zážitcích už zbývá jen projet tři čtvrtě kilometru dlouhým tunelem do Vltavy. Někde uprostřed má být jez, o kterém se neví, jak je přesně vysoký. Voda je tak špinavá, že neodráží téměř žádné světlo z baterek, a tak se každý orientuje jen podle jezdců před sebou, šumění vody a přídě, na kterou dosáhne světlo jeho baterky. "Tak teď to začíná," slyším vodáka za mnou, jak instruuje své méně zkušené kolegy. Zachvěju se lehkým strachem. Voda se zrychluje, jez nás zhoupne, ale přesto zmrzlí a šťastní vyjíždíme na volnou Vltavu.

Připadá nám oproti Botiči čistá, že by se v ní dalo koupat. Naposledy se svezeme na vlnách od projíždějících parníků a vystupujeme na náplavku u Výtoně. Máme za sebou třináct kilometrů jízdy doslova ve splaškách. Pomáhám jednomu kanoistovi z lodě na břeh tak mohutně, že ho tam převrátím i s lodí.