Proč Antarktidě hrozí válka?

Marek Orko Vácha se nepřestává smát a pátrat po odpovědi na otázku života, vesmíru a tak vůbec.

Z vašeho pera už vzešlo několik titulů, o Antarktidě jste napsal knihu Poslední země? Proč zrovna tohle jméno?

Antarktida je opravdu poslední země, kde nevystřelil člověk na člověka, země, která nikomu nepatří. Je to poslední země, kde se ještě zvířata nebojí člověka. Je to poslední země, kde ještě nefungují politické zákonitosti. Říká se že na jih od 60. rovnoběžky přestávají fungovat politická a ekonomická pravidla a lidé musejí ještě spolupracovat, aby přežili. Je to také díky Antarktické smlouvě, která zakazuje mít v Antarktidě zbraň. Zvířata se na souši člověka nebojí, právě z toho důvodu, že tam chybí nějaký velký predátor. Na souši je bezpečno a od té doby, co se Antarktida nachází na dnešním místě u Jižního pólu, tam nikdy nikdo nelovil, což je 40 milionů let. Všechna zvířata žijí na souši relativně v míru.

Jak je to s turisty? Zvýšená návštěvnost s sebou většinou přináší i negativní důsledky.

Do Antarktidy se dostane relativně hodně turistů. Přijíždějí na lodích. Polárníků je tam velmi málo. Antarktida nepatří nikomu a turisté se na pevninu často ani nedostanou. Vedoucí stanic totiž mají poměrně velké pravomoci. A zároveň povinnosti – odpovídají za životy všech lidí, kteří jsou na antarktickém území do poloviny vzdálenosti k další stanici. A odpovídají samozřejmě i za životy svých polárníků. Když vedoucímu stanice na území přistane loď s turisty a ti tam vstoupí na pevninu, on za ně odpovídá.

Je to tedy tak, že vedoucí stanice může vstup na antarktickou půdu turistům i zakázat?

Ano. Kdyby byl turista neukázněný, šel na ledovec a spadl do trhliny, tak je povinností vedoucího stanice uspořádat záchrannou výpravu, což stojí peníze, což stojí čas jeho mužů a není to bez rizika. Vzpomínám si na historku, kdy jsem byl u Čilanů, bylo to tuším na Nový rok, a zrovna zavolala nějaká loď, asi 500 turistů z Austrálie, Ameriky, Kanady, samí devizově zajímaví turisté a určitě ukáznění a chtěli vystoupit na břeh. Vedoucí stanice to nedovolil. Ptal jsem se ho později, proč jim to zakázal. On říká: "Podívejte, nás je tady 50, jich je tam 500. Za prvé by nás převálcovali, za druhé všichni moji chlapi by neměli nic jiného na práci, než vysvětlovat zajímavosti stanice. Museli by se věnovat turistům. Pro nás to nic neznamená, nám to nic nepřinese. Je tam to riziko, že kdyby šli dál a nastoupili na ledovec a spadli tam, musel bych uspořádat záchrannou akci." Turisté jsou většinou ukáznění, ale přece jen tady to riziko je. Někde dokonce uvidíte na břehu ceduli: "Nevystupujte, nerušte nás, tady se pracuje."

Kolik polárníků v Antarktidě žije?

Antarktida je asi jednapůlkrát větší než Evropa. V létě je na jejím území zhruba šest tisíc lidí. V zimě o poznání méně, asi devět stovek.

V Grónsku nemůže nikdo vlastnit půdu, pouze si ji půjčit od státu. Je to v Antarktidě podobné?

Antarktida nepatří de facto nikomu a já tam očekávám válku. Nalézá se tam 70 % světové pitné vody, 90 % světových ledovců, zlato, železo, uhlí. Toho času se zatím ještě nevyplatí těžit, ale pnutí jsou silnější a silnější a spousta států by Antarktidu chtěla. Vznášejí různé nároky a jiskření tam je. Jsem opravdu přesvědčený, že mnohé polární stanice tam nejsou proto, aby dělaly vědu, ale proto, aby dotyčné státy mohly jednou říct: "Podívejte se, my tady máme stanici 50 nebo 70 let a chceme tady mít trvale kus území." Antarktida je jedním z možných ohnisek budoucích konfliktů. Chtějí ji Britové protože ji poprvé zmapovali, chtějí ji Američané, Čínani a Rusové, prostě velmoci. Dále Australané, Nový Zéland a asi největší spor je mezi Chile a Argentinou. Ty už vznášejí územní nároky. Chile chce kruhovou výseč od jižního pólu směrem k Patagonii, Argentina chce v podstatě to samé, malinko posunuté směrem na východ, ale většina území se značně překrývá. Mimochodem předpověď počasí v chilské televizi je strašně zajímavá. Začínají pěkně od severu, přecházejí přes subtropy, pak přijde na řadu Patagonie a nakonec mají vždycky ještě předpověď pro Antarktidu. V podstatě ji už za své území považují.

Chile tedy asi patří mezi ty státy, které mají největší antarktické základny?

Chilská stanice, na které jsem byl, je koncipovaná v podstatě už jako vesnice, velká vojenská stanice, zatím beze zbraní. V běžné posádce bývá asi 30 mužů, tady jich je 50. Sloužil jsem tam mši svatou na Štědrý večer a potom na Nový rok a najednou se tam objevilo asi dvanáct dětí a šest žen. Ptal jsem se, kde se tam vzali. Dozvěděl jsem se, že vojáci mají výkon služby v Antarktidě rok až dva a že pokud to jde, manželky za nimi přilétají i s dětmi na prázdniny. Je vidět určitá snaha, aby byl na stanici trvalý provoz. Aby tam děti chodili do školy, která by měla třeba přes internet spojení s Chile, a aby tam v budoucnu třeba i zůstávali. Vidím v tom určitý taktický tah, aby tam měli prokazatelné trvalé osídlení.

Je známo, že polární stanici Eco-Nelson Jaroslava Pavlíčka navštívil i váš kolega Tomáš Halík. Je to spíše náhoda, nebo tyto pusté a odlehlé kraje přitahují více lidi duchovnějšího zaměření? Lze vůbec žít v tak drsných podmínkách a v takovém odloučení, aniž by to na člověku zanechalo nějaké řekněme duchovní stopy?

Přírodní národy nebyly nikdy ateistické, oni jsou buď animisti nebo mají nejrůznější formy polyteismu, ale nikdy nejsou ateistické. V Antarktidě člověk pochopí proč. Nevím, čím to je, možná tím, že tam převládá minimalismus – váš životní prostor se scvrkává na skály, led, vodu a zvířata, která se ještě člověka nijak nebojí. Každopádně je to zajímavé přírodní prostředí a zajímavým aspektem je i to, že příroda je v Antarktidě výrazně silnější než člověk. Je to jediné místo na světě, kde se jezdí a létá ne podle jízdních řádů, ale podle počasí. To považuji duchovně za skutečně zajímavé. Poletíme, až bude hezké počasí, loď přijede, až jí to počasí dovolí. Člověk si uvědomí: To nejsem já, kdo tady poroučí větru, dešti, ale přijímá to v určité pokoře.

Vy jste dorazil na základnu v tomto směru asi poněkud lépe připraven než někteří jiní...

Když jsme se na stanici rozhodovali, co budeme dělat, záleželo také na počasí. Všichni velcí polární badatelé mají ve svých textech úvahy o smyslu života, o modlitbě, o Bohu. A to nejsou žádní kněží nebo duchovní. Jsou to obyčejní lidé, ale tím, že žijí v takovémto prostředí, tak si podobné otázky začínají přirozeně klást. Antarktida je prostor, kde se člověk s takovým cítěním setkává. Když jsem se sám toulal v Argentině v horách, najednou mi došlo, že ten Bůh v těchto horách je úplně jiný Bůh než ten, kterého my prezentujeme v kázáních. My jsme strašně sebevědomí kazatelé a ohlašujeme, co si pán Bůh přeje, co si nepřeje, koho máme volit, koho nemáme volit... Přemýšlel jsem, že to, co se skrývá za těmi třemi písmeny, je tajemství, kterému vlastně nikdo nerozumí. Pak začnete přemýšlet, co to tedy vlastně je Bůh. Toto tajemství je daleko hlubší, daleko větší, daleko neprozkoumatelnější. Tak to bývá kupříkladu v horách. Antarktida je kontinent, který je speciálním způsobem duchovní. Nemyslím si, že by v Antarktidě člověk mohl delší dobu žít a zůstat přitom ateistický.

Takže vás to do Antarktidy přirozeně táhlo? Chtěl jste se tam podívat takříkajíc odjakživa?

Já jsem se dostal do Antarktidy tak, že mi jednou volal Jarda Pavlíček, jestli tam nechci jet. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel a jel. Znali jsme se už z dřívějška. Věnoval jsem se zimním přechodům hor a podobně a Jarda se o mě nějak dozvěděl.

Jak se vám povedlo několikanásobně překonat Pavlíčkův dlouholetý rekord v plavání v ledové antarktické vodě?

Ale ne, nechci ze sebe dělat supermana, v žádném případě. Myslím si, že takovéhle záležitosti se v Antarktidě dělají hlavou. Není to otázka fyzické kondice. Krásně je to vidět na případě havarovaného letadla s uruguayskými ragbisty z roku 1972. Kapitán týmu se zhroutil, když zjistil, že záchranné práce byly zastaveny a ten Nando, který tam sám na začátku málem zemřel, vždycky prosazoval myšlenku "My se musíme vrátit, my to musíme přežít." Skutečně to tak udělal a nakonec došel pro pomoc. (poznámka Horydoly: Z místa tragédie v Andách je dosažitelnost civilizace 48 hodin. Přeživší havárie zůstali na přes 70 dnů. Z plného dopravního letadla přežilo 16 lidí.)

Vy jste také kromě jiného environmentální etik. Jak vnímáte současné aktivity jednotlivců i různých sdružení o udržitelnější způsob lidské existence?

Myslím, že tohle je obrovská výzva pro současné křesťanství. Etika obecně si všímá především tří vztahů – k sobě, k druhému člověku a v křesťanské podobě k Bohu. A etiku doposud nikdy nenapadlo, aby se zabývala také vztahem k přírodě. Vztah k Zemi přichází v polovině 20. století. Nikdy předtím se o ní nepřemýšlelo. Nanejvýš Tomáš Akvinský přišel s myšlenkou, že by člověk neměl být krutý ke zvířatům, ale jenom proto, že když jsem já na někoho krutý, tak já jsem ten, na kom se to v konečném důsledku podepíše. Podívat se na problém ze zorného úhlu zvířete nebylo v té době obvyklé. Člověk si ale najednou začíná uvědomovat i odpovědnost za přírodu. Začínáme si klást otázky ohledně vztahu člověk-zvíře. Co je vlastně zvíře? Je to věc? To asi ne, to bychom neřekli. Řekněme, že bych si ve zverimexu koupil psa, ukážu vám od něj účtenku, stejnou, jakou dostanu, když si koupím kávu, knížku a podobně. A zatímco knihu můžu hodit do koše, když mě přestane bavit, tak s tím psem to tak kupodivu udělat nemůžu, přesto že jsem si ho koupil. Takže najednou si nejsme jisti, co to je zvíře. Environmentální etika začíná hovořit o právech zvířat, zatímco židovsko-křesťanská tradice je na toto velmi opatrná. Co je to právo? Těžko říci, co to vlastně je. Možná je moje právo spíše odpovědnost vůči vám. To znamená, že moje právo na život je pro mne imperativ nezabiješ. Moje právo na majetek je pro mne imperativ nekrást. Takže moje právo jsou vlastně moje povinnosti vůči druhým lidem. A kdybychom to vzali skutečně takto, tak se práva zvířat hroutí, protože to zvíře skutečně nemá žádnou zodpovědnost vůči nikomu. Současná environmentální etika kupříkladu řeší naší odpovědnosti vůči dalším generacím. Že člověk je zodpovědný za Zemi.

Jak to s ekologií vypadá v antarktické praxi?

Všechny polární stanice jsou financované státem nebo nějakou tou akademií věd a podobně. Tam se točí poměrně velké peníze, desítky milionů a stanice podle toho také vypadají. Zatímco stanice Eco-Nelson je pro mne zajímavá tím, že se jednou jeden člověk, který je notoricky bez peněz, rozhodl založit stanici v Antarktidě a prostě to udělal. A nepotřeboval k tomu vlastně vůbec nic, jenom nadšení. Stanice je sice menší, ale velmi útulná, dobře izolovaná. Je postavena úplně z ničeho. Když ji navštíví jiní polárníci, říkají, že připomíná časy Scotta a Amundsena. Vybavení i jídlo tomu určitě odpovídá a i provoz stanice je neuvěřitelně laciný, a tudíž ekologický. Eco-Nelson má vlastní malou větrnou elektrárnu. K vytápění lze použít i naftu. Nechci nikomu křivdit, ale za mých časů se říkalo, že americká stanice měla průměr 40 litrů nafty na muže a den, Rusové asi 80 a my jsme měli asi 0,75 litrů na muže a den. Teď byl na ostrově jeden kluk, který v pohodě přečkal zimu s deseti litry, což je úplně neuvěřitelné číslo.

Jak funguje hygiena na stanici bez jakýchkoli chemických přípravků včetně třeba zubní pasty?

Zuby si čistit nepotřebujete. Pere se v kombinaci sladké a slané vody. U prádla pověšeného venku na šňůře využijete desinfekčních účinků ultrafialového záření. No a mytí – občas se dělají experimenty s plaváním v ledovém moři, tak to takové mytí vlastně je. Vzpomínám si velmi živě, že jsem se jednou večer rozhodl umýt. To byl únor, kdy začíná tma. Tak vyjdete před stanici, je vodorovný vítr, sněží a je deset pod nulou, tak si člověk říká, jestli je to opravdu třeba. On v zimě člověk ani moc nesmrdí. Na ostatních stanicích, kde mají i sprchy, musí z pochopitelných důvodů vodou také šetřit, takže kdo praktikuje takzvanou Hollywood shower, to je sprcha nad dvě minuty, je považován za zhýralého rozmařilce. Spací pytle máme z roku 1990, kdy stanice vznikla, a Jaroslav má nepochybně pravdivou představu, že jakékoli čištění snižuje tepelně izolační vlastnosti spacáků.

Jak to na stanici funguje s alkoholem, tabákem a podobně?

Za nás jediný alkohol, co jsme měli, bylo mešní víno. Na stanici není žádný tabák a nevybavuji si ani, že bych někdy někoho viděl kouřit, ani na ostatních stanicích. I když si myslím, že Rusové určitě kouří, nedokážu si představit, že by to bylo jinak, ale neviděl jsem nikoho.

Když zůstaneme nízko při zemi – jak to v Antarktidě funguje se sociálním zařízením?

Antarktické WC je nejluxusnější záchod, jaký jsem kdy v životě používal. Toaletu představuje čára přílivu a odlivu. Jsou tam překrásné kameny, soukromí a kdy v životě máte na záchodě možnost koukat na živé velryby? Splachování je sice jen jednou za dvanáct hodin, ale zato velmi vydatné. Prostě nejluxusnější toaleta.

Jaký je zážitek z prvního pobytu v Antarktidě? Nebo je to spíše šok?

Lidé, kteří nikdy nebyli na žádné expedici, mají určitou výhodu v tom, že na ně všechno působí mnohem a mnohem silněji. Třeba už týdenní pobyt může být opravdu silný zážitek, protože se člověk třeba poprvé v životě dostane do prostředí, kde nemá televizi. A i duchovně má pobyt v Antarktidě velký rozměr v tom, že je člověk najednou vydán napospas sám sobě. To funguje na stejném principu jako samotka ve vězení. Být v cele sám je horší, než ji sdílet třeba i s tím nejhorším kriminálníkem. Člověk, který v sobě nemá vnitřní život, což může být třeba náboženství různých tradic nebo střihu, tak má s pobytem velký problém. Najednou nemá ani křížovky, ani rádio, ani televizi. Tady nám jezdí tramvaje, číšník nosí kávu, můžeme se spolu bavit u stolu. V Antarktidě se dny podobají jeden druhému jako vejce vejci, a když nad stanicí přelétne racek, tak je to událost hodná zápisu do deníku. Najednou je člověk vydán všanc vlastním myšlenkám a může zjistit, že je sám sobě velice nepříjemným společníkem. V civilizaci máme výhodu, že můžeme pořád utíkat. Můžeme luštit křížovky a v metru si číst noviny, večer se dívat na zprávy v televizi a pořád odsunujeme myšlenky, které by mohly jinak přijít.

Kam rád zabrousíte, když se zrovna neoddáváte kontemplaci v antarktických pustinách?

Nedávno jsem pro sebe objevil Argentinu. Zoologicky jde o velmi zajímavou oblast. Loni jsem tam byl asi ve čtyřech národních parcích a ve všech jsem byl jako jediný turista. Jeden den procházíte parkem a potkáte padesát ptáků. A jdete na stejná místa druhý den a zase tam potkáte padesát ptáků, ale úplně jiných. Prales generuje nové a nové vlny života. Argentina je poměrně velká země a má velmi malé přírodní parky. Všechno tam teprve začíná a je poznamenáno typicky románskou necitlivostí vůči životnímu prostředí. Vztah Argentinců k přírodě pěkně ilustruje historka, kterou jsem tam zažil. Jednou jsem byl v jednom z parků, přijel televizní štáb, který točil nějaký dokument. S jedním chlapíkem ze štábu jsme se dali do řeči a já jsem mu říkal, že jsem nedaleko pozoroval kapybary (pozn. Horydoly: největší hlodavec na světě). On přikyvoval a s pochopením dodal: "Kapybara je úžasné zvíře, velmi silné. Musíš použít strašně moc koření."

Zvětšit mapu