Stvořitel nám daroval svobodnou vůli. Můžeme ji užívat po svém, čili žít v hříchu, nebo žít podle jeho přikázání. Jenže přikázání jsou vlastně konkrétní pravidla. Zákony jak správně žít. Musíme je dodržovat, pokud chceme být spaseni, tedy zcela se jim podřídit. Přestat žít podle své vůle a začít žít podle Vůle Boží. Dobrovolně se vzdát vlastní vůle a zcela se podřídit něčemu vyššímu. Vzdát se svého práva rozhodovat o vlastním životě a přijmout fakt, že jsme bezmocně vydáni napospas někomu jinému.

Není to definice otroctví? I když zřejmě myšlena v dobrém? Stvořitel nám tedy na jedné straně svobodnou vůli daroval, ale ve skutečnosti chce, abychom se jí zřekli a zcela se mu podřídili. Jak je to tedy?

   Pokud chceme pochopit princip svobodné vůle ve vztahu ke Stvořiteli musíme se pokusit podívat na tento problém ne z našeho malého, lidsky pozemského pohledu, ale z pohledu Stvořitele. To jest shora směrem dolů k člověku. Jedině tímto způsobem se nám to může velmi jednoduchým způsobem vyjasnit.

   Svět, stvoření a tedy také člověk vznikly z Vůle Nejvyššího. Každý z lidí je proto nepatrnou částečkou Jeho Vůle. Tato částečka Vůle Stvořitele představuje nejhlubší a nejzákladnější část naší vnitřní podstaty. No a naše skutečná a pravá svobodná vůle není spojena s ničím jiným, než právě s naší nejvnitřnější podstatou.

   To tedy prakticky znamená, že pokud bychom byli schopni naslouchat své nejvnitřnější podstatě a jít cestami, které nám ukazuje, museli bychom nutně kráčet cestami plně totožnými s Vůli Stvořitele. K ní nás totiž právě z naší skutečné svobodné vůle táhne naše nejvnitřnější podstata, jelikož ona sama je nepatrnou částečkou Vůle Nejvyššího, ze které povstala.

   Jak jsme tedy již na začátku řekli, celé stvoření, včetně člověka vzniklo z Vůle Boží. V úvodních částech Bible se v kapitole o stvoření světa píše: "Duch Boží se vznášel nad vodami."

   Stvořitel tedy tvořil a stvořil svět ze své Vůle. A tuto tvůrčí Vůli Boží nazývá Bible Božím Duchem. Duchem Božím, který se vznášel nad vodami a formoval svět. Byl to tedy Duch Boží, neboli Duch svatý. Vůle Stvořitele a Duch svatý, Duch Boží je tedy jedno a totéž. A jak jsme si na začátku řekli, z této Vůle, čili z tohoto Ducha vznikl člověk. Z tvůrčího a prvotního Ducha Božího, který tvořil světy vznikl lidský duch jako malá a nepatrná část Ducha.

   A opět a znovu, pokud mluvíme o pravé svobodné vůli člověka, tak tato je spojena právě z našim duchem. S naší nejvnitřnější duchovní podstatou. Je spojena se svobodnou vůlí našeho ducha, který v nás sám ze své svobodné vůle touží po Světle a po Bohu. A právě tato naše touha po Bohu, po Jeho Světle a po životě v souladu s Jeho Vůlí je skutečným projevem naší pravé svobodné vůle.

   To tedy znamená, že kdybychom se pokusili dát svobodu našemu vlastnímu duchu, tento nás ze své vlastní svobodné vůle nemůže vést nikam jinam, než k výšinám a ke vznešeným hodnotám Ducha.

   Svobodná vůle není tedy ve skutečnosti vůbec nic z toho, co dnes za svobodnou vůli lidé považují. To vše je jenom obyčejná svévole a holdování vlastním slabostech, či úchylkám. To, co tedy dnes lidé považují za svobodnou vůli jsou pouze nejrozličnější nánosy a nečisté strusky, které jim znemožňují najít spojení se svou skutečnou svobodnou vůlí, která je totožná jedině se svobodou jejich ducha. Ze svobodou jejich nejvnitřnější duchovní podstaty, která povstala z Ducha Božího, z Ducha svatého, z Vůle Stvořitele a je proto automaticky k této Vůli a k tomuto Duchu přitahována.

   My lidé jsme sestoupili do hmotného světa za účelem našeho duchovního vývoje a hluboko ve svém podvědomí máme zapsány všechny výše uvedené skutečnosti. Smyslem našeho duchovního vývoje zde na Zemi je probudit je k plnému vědomí. Plně vědomě se ztotožnit s tím, co neseme podvědomě ukryté v hloubce sebe samého. Pokud to dosáhneme, staneme se duchovně zralými, duchovně svobodnými a plně sjednocenými se svou skutečnou svobodnou vůlí.

   No a účelem Mojžíšových přikázání, Kristovy nauky, či jiných hodnotných duchovních učení je, abychom se rozpomenuli. Abychom si na základě nauky, přicházející z Ducha vzpomněli na svou nejniternější podstatu. Na to, že jsme duchovními bytostmi, které vznikly z Vůle Boží a proto chtějí ze své nejvnitřnější přirozenosti k této Vůli směřovat.

   Náš každodenní život v souladu s naukami, přicházejícími z Ducha má v nás tedy probudit k životu a k plnému uvědomění to hluboko skryté, podvědomé v nás. Máme se prostě tady na Zemi rozpomenout na nádherný, pohádkový sen, ze kterého jsme sem dolů do hmotnosti přišli. Na nádherný a pohádkový sen, jehož je naše nejvnitřnější duchovní podstata nedílnou součástí. Máme konečně pochopit, kým opravdu jsme. Máme odložit naše nejrozmanitější názory, náhledy, touhy a přání, fixované pouze na tento hmotný svět, jejichž pěstování považujeme za legitimní projev své svobodné vůle. Máme konečně najít naši skutečnou svobodnou vůli, která je spojena se svobodou našeho ducha a tím s velkou Vůlí Stvořitele.

   Pokud jste se někdy s plnou vážností ponořili například do Kristových slov, museli jste přece tu a tam hluboce vnitřně vycítit, že ve vás něco probouzejí. Že vyvolávají jakousi tajemnou odezvu. Že ve vás něco rozechvívají. Že je to cosi jako jako sen, který se vám kdysi snil a na který se pod vlivem těchto slov začínáte nejasně rozpomínat.

   Je to proto, že Kristova slova, nebo slova proroků jsou voláním. Voláním Ducha k duchu člověka! Voláním určeným k procitnutí. Voláním určeným k probuzení. K pozemskému znovuzrození do reality Ducha, ze které jsme přišli, ze které pocházíme a se kterou se máme zde na Zemi opět plně ztotožnit. To je náš cíl a to je smysl našeho života!

   Stvořitel nás tedy v žádném případě nezotročuje svými přikázáními, ale naopak, ukazuje nám nimi cestu ke skutečné svobodě.