Tragédie institucionalizované víry

   Pokud se někdo nedokáže poučit ze starých chyb, musí je neustále opakovat. A pokud někdo neustále opakuje tytéž chyby v duchovní oblasti, nikdy se nemůže povznést vzhůru. Nevyhnutelně stagnuje, nebo dokonce upadá.

   Konkrétním účelem tohoto textu je snaha o poučení se z důsledků osudového konfliktu Ježíše Krista s tehdejší institucionalizovanou církví. Ježíšův příběh je totiž příběhem rebela, který přišel do konfliktu s institucí. Do konfliktu se tehdejším plně institucionalizovaným židovským náboženským systémem.

   Šlo o náboženský systém, který měl svou pevnou hierarchii, své školy, svůj způsob výuky, své vyhraněné názory a svůj vlastní pohled na pravdu. Toto náboženství mělo své nezanedbatelné společenské postavení, kontakty a vliv na mocných tehdejšího světa. Jednoduše řečeno, šlo o duchovno mocenskou instituci, společensky důvěryhodného charakteru přesně tak, jak je tomu i dnes v rámci křesťanství.

   A najednou se z odkudsi z neznáma, mimo oficiálních struktur tehdejší náboženské instituce vynoří člověk s odlišným, ale mimořádně silným a široké masy přitahujícím učením. Jde o člověka, stojícího v opozici vůči oné nezpochybnitelné duchovní instituci, vysvětlujícího mnohé důležité duchovní pravdy jinak a ostře kritizujícího chyby představitelů oficiálního náboženství.

   Je však třeba říci, že podobné náhle objevení se proroka z lidu nebylo v té době v Izraeli žádnou výjimkou. Tehdy totiž nebyla nouze a různé samozvané proroky, kolem kterých se shromáždilo větší nebo menší množství posluchačů a stoupenců.

   Nebezpečí onoho nového proroka však spočívalo v tom, že jeho učení působilo mimořádně silně a přitahovalo doslova celé masy, které byly kromě síly slova přitahovány i nevídanými divy a zázraky.

   Argumentační síla nového proroka, zázraky a odlišná interpretace mnoha tolikrát zažitých duchovních pravd začali v lidech vzbuzovat oprávněné otázky: Jak je to tedy s naším náboženstvím a s podstatou jeho učení? Mají kněží pravdu opravdu ve všem? Nemýlí se snad v něčem? Není snad pravda na straně nového proroka?

   Konflikt Ježíše s představiteli židovského náboženství byl konfliktům mezi nositelem Pravdy a církevní institucí. A tato instituce, cítící se být zpochybňována a ohrožena, ovšem mající pozemskou moc a vliv, začala usilovat o Ježíšův život a nakonec ho i o život připravila.

   V argumentační rovině se totiž vůči Pravdě postavit nedalo a proto se musela najít nějaká vhodná záminka, na jejímž základě byl nepohodlný a rebelantsky nositel Pravdy odstraněn.

   Jaké nám z toho všeho plyne poučení? Poučení, které z těchto tragických událostí nebylo dosud křesťanstvím vyvozeno?

   Ono poučení spočívá v poznání, že náboženský systém, který dospěje k určitému stupni institucionalizace a zakonzervuje se sám v sobě, uzurpujíc si právo na absolutní pravdu, se časem stává nepřístupným vůči všemu ostatnímu. I vůči tomu, co by mohlo přicházet z Pravdy.

   Takové je tedy poznání, které mělo vyvodit křesťanství z osudového konfliktu Ježíše se židovským náboženstvím, protože každý institucionalizovaný náboženský systém se nachází v naprosto stejném nebezpečí. Včetně křesťanství samotného!

   Mělo se z toho vyvodit poznání, že Pravda může přijít úplně odjinud, než z oficiálního náboženského systému, který má neblahou tendenci zkostnatět a uzavřít se sám do sebe v přesvědčení vlastní neomylnosti.

   V takové kritické sebereflexi křesťanství by spočívala velikost ducha. Avšak v prosazování nezpochybnitelné pravdy a neomylnosti jakéhokoliv náboženského systému se skrývá neschopnost poučit se z toho, co se stalo před dvěma tisíci lety Ježíši.

   Příliš rozumovým a ješitným se totiž časem stává každé institucionalizované náboženství. Tak rozumově ješitným, že si začne vyhrazovat právo dokonalého rozpoznávání toho, co je Pravda a co Pravda není. Stejně, jak si to za dob Ježíše vyhradily zákoníci, farizeové a kněžská elita. Cítili se totiž nanejvýš kompetentními, aby rozeznali přicházejícího Mesiáše. Že se zmýlili a že Mesiáše byli schopni poznat dříve obyčejní, prostí rybáři svědčí o tom, do jaké míry může institucionalizace náboženského systému vzdálit jeho příslušníky od skutečné Pravdy.

   Institucionalizace je totiž spojena s racionalitou a rozumovosti, která postupně překrývá to citově vroucně. To vroucně citově živé, co dělá člověka člověkem a co mu dává v jeho vroucnosti citu vyciťovat to, co pochází z Pravdy.

   Kdo se o toto opíral a v tomto smyslu jednal, mohl v osobě Ježíše Krista poznat Mesiáše. Kdo však uvěřil instituci tehdejší církve, postavil se proti Bohu a proti Pravdě.

   Proč je o tom třeba mluvit právě takovým způsobem? Protože tak, jak tomu bylo tehdy je tomu i dnes! Vůbec nic se nezměnilo! I dnes je například možné vypozorovat určité varovné znaky povýšenosti v katolické církvi, která všechny lidi, nenacházející se bezprostředně v její vlastní hierarchické struktuře označuje jako laiky. Tím je nepřímo řečeno, že oni sami jsou profesionály a že tedy stojí blíže k Pravdě a k Stvořiteli, jako obyčejní věřící. Tím je také nepřímo řečeno, že oni jsou těmi nejkompetentnějšími posoudit, zda něco pochází, nebo nepochází z Pravdy. Každému vnímavému člověku musí být přece jasné, že se zde setrvává přesně na stejném postoji a v témže omylu, jako za časů Krista.

   Nicméně příběh Ježíše je příběhem svědčícím o opaku! Je příběhem konfliktu nositele Pravdy s institucí, která se mýlila! Takové poučení však křesťanství z tragického dění před dva tisíce let dosud nevyvozuje.

   Setrvávání v téže chybě, kterou dělali náboženští představitelé tehdy, činí ji i dnes a vůbec se z ní nepoučili však znamená, že kdyby Ježíš přišel na zem znovu, znovu by narazil na lidi kompetentních, kteří by kompetentně posoudili, zda jde o Posla Nejvyššího, nebo nejde.

   Ne, nikdo není duchovně svobodný, pokud bezvýhradně věří institucí! Člověk musí být otevřený vůči všemu, co ke němu přichází. I vůči církvím, jejich myšlenkám a názorům, protože i tam se nachází mnoho dobrého. Musíme si však zachovat svobodu vlastního cítění a zvažování, na jejímž základě budeme schopni samostatně posoudit, kde se nachází skutečná Pravda. Rozhodovat se musíme podle hlasu našeho srdce! Jedině takto totiž jedná duchovně svobodný a vnitřně živý člověk.

   Kdo se však při svém rozhodování spoléhá na instituci a dobrovolně jí přenechává svou plnou důvěru, ten není duchovně svobodný. Ten je pouze poslušnou ovcí stáda, která půjde poslušně i proti Bohu, i proti Pravdě. Ovcí, která bude na čísi povel křičet "ukřižuj" tak, jak se to stalo za časů Krista. Jenže dnes se to stane jinou formou, ale podstata zůstane úplně stejná.

   Dnešní doba však už nemá být dobou slepě poslušných, ale naopak, duchovně svobodných. Lidi otevřených svému srdci, svému vlastnímu cítění a svému nejhlubšímu nitru, které jim jako jediné může ukázat správný směr.

   Takto hrdě a samostatně by měl v dnešní době duchovně stát každý z nás. Je však nesmírně smutné, když člověk vidí velké množství dobrých lidí, poznamenaných otrockým znamením slepé poslušnosti duchovním institucím. Tím duchovním institucím, které se svého času tak tragicky zmýlili ve vztahu k osobě Ježíše Krista, které se z toho vůbec nepoučili a proto se ve vztahu ke skutečné Pravdě mýlí i dnes.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.