V naší domovské kotlině se nedávno v této oblasti stal hvězdou, alespoň na sociálních sítích, spor o běh v brněnských Lužánkách. Přesněji řečeno jedna z účastnic Eliška Havlíčková. V očích jedněch hrdinka bojující za svá práva a rovnocenné postavení ve společnosti. (Vždyť i všemožné kodexy a koncepce několika ministerstev hovoří jasně o vytváření příznivých podmínek a dostupnosti nejrůznějších aktivit včetně sportovních pro hendikepované spoluobčany.) V očích druhých prudička s nesmyslnými požadavky na organizátory závodu. Poněkud schizofrenní postoj veřejnosti k poměrně závažným otázkám rovnoprávnosti občanů.
Schizofrenie všedního dne
"Nedivím se tomu," říká Bohuslav Hůlka, předseda Sportovního klubu vozíčkářů Praha, sám upoután na vozík. "Sami vozíčkáři se nacházejí v dosti schizofrenní situaci. Zcela oprávněně požadují, aby s nimi bylo jednáno jako s kýmkoli jiným. Na druhou stranu je jasné, že se v běžném životě vyskytují i situace, kdy k vozíčkáři takto přistupovat nelze. Nelze po něm chtít, aby na vozíku vykřepčil po schodech do osmého patra nebo plynule nastoupil do vysokopodlažní tramvaje," dodává Bohuslav Hůlka. A nyní jde o to, aby společnost dokázala tyto nuance řešit s citem a porozuměním, dodávám já. Zvláště v případě vozíčkářů, na jejichž místě se může ocitnout každý. Během několika zlomků vteřiny. Proces je nevratný a jak ukazují statistiky, velká část vozíčkářů se rekrutuje z účastníků k uzoufání tak běžných situací, jako jsou dopravní nehody.
Na vozíku nelze?
Ale zpět k Elišce Havlíčkové. Co je ona vlastně zač? Vozíčkářka od svých 18 let, kdy byla zasažena těžkou neuroinfekcí a rok ležela v komatu. "Jsem normální mladá baba, stejná jako všechny ostatní. Pracuju jako asistentka obchodu v jedné stavební firmě. Předtím jsem na škole běhávala, dělala jsem jiu-jitsu, chodila do posilovny… Teď už na sport moc času nemám, v práci trávím většinu dne a ten zbytek mi zaberou takové ty normální věci, které ale na vozíku trvají mnohem déle. Na posilovnu jsem nezanevřela ani teď a ráda si chodím občas zaběhat třeba po ránu na Prígl."
Přihlásila se na závod, a když pořadatelé zjistili, že jde o vozíčkářku, následovalo vrácení startovného a lakonické sdělení, že závod absolvovat nemůže. Strhla se ostrá internetová diskuze se zbraněmi velkých kalibrů na obou stranách barikády, která vlastně pokračuje doteď. Organizátoři se nejprve neohrabaně snažili něčemu podobnému zabránit, následně vydali krátké oficiální stanovisko: "V současné době nejsou traťové podmínky závodu na takové úrovni, aby umožňovaly start sportovců na vozíku." Zatím to vypadá, že se možná přeci jen chytí trochu za nos a v přímém rozhovoru připouštějí, že jistá naděje na zlepšení by se snad časem najít mohla. Prý jsou tomu nakloněni a do budoucna se něčemu takovému nebrání. Tolik vyjádření pro novináře. Rýsuje se tedy řešení? Snad ano. "Ta ignorace, neochota komunikovat – od té doby mi nenapsali ani řádku – a hlavně neochota rozumně mi vysvětlit důvody, proč nemůžu startovat…," popisuje Eliška Havlíčková svoje bezprostřední pocity.
Bariéry jsou v nás...
Diskuze více či méně zainteresovaných lidí na internetu mezitím pokračuje dál. A při pročítání některých příspěvků můj rozum snižuje rychlost, až zůstává úplně stát. Mnoho diskutujících si asi opravdu neuvědomuje, že i oni sami se každý den několikrát vyskytují v situacích, ze kterých někteří z nás odjeli na vozíku. Původně běžná dopravní situace, skrytá vrozená vada, kterou se nepodařilo včas podchytit, banální uklouznutí při čištění zubů, neznámá infekce, projížďka na koni…
"Když chodíte, připadá vám všechno fajn. Tu vidíte pěkný nájezd, tam jede nízkopodlažní tramvaj. Pak na tom vozíku skončíte a zjistíte, že nájezd či výtah je tak na polovině míst, kde by je člověk potřeboval, nízkopodlažní tramvaj jede jednou či dvakrát do hodiny, což je zvlášť v zimě chuťovka… Ale lepší se to, poslední dobou mám pocit, že poslední bariéry, které zbývá odstranit – protože na těch stavebních se fakt maká – jsou už jen v hlavách některých lidí," dodává k tomu Eliška Havlíčková.
"Po úraze vnímám asi nejvíce ztrátu svobody pohybu, ztrátu soukromí, ztrátu obrovského množství drobností, které jsem mohla nezávisle na druhých dělat a vůbec jsem si je neuvědomovala. Třeba jít sama na tramvaj, nepotřebovat nikoho, kdo mě do ní naloží, když se jí dvakrát do hodiny dočkám," přidává vlastní zkušenost Michaela Krunclová, vedoucí outdoorového oddílu Sportovního klubu vozíčkářů Praha. "Nemohu dělat dost věcí, které jsem měla ráda. Mohla bych je dlouho jmenovat. Radši ale myslím na to, co mi moje situace přinesla. S vozíkem jsem se obrnila trpělivostí. Něco prostě nejde hned. Ač to zní obehraně, i ten pohled na svět se mi změnil. Neřeším, co není třeba řešit. A co vnímám jako opravdu krásné, je skutečnost, že jsem obklopená skvělými lidmi," shrnuje kvadruplegička Michaela.
Eliška se na start lužánského běhu nejspíš postaví. Ať už s požehnáním organizátorů, či bez něj. Stejně jako téměř všichni vozíčkáři, které jsem dodnes poznal, je houževnatá a vytrvalá. "Byla jsem měsíc v Holandsku jako dobrovolník v rámci projektu Eropské unie. Tam je mentalita národa úplně jiná. Tehdy jsem pochopila, že jediné bariéry jsou opravdu jen v našich hlavách a nikde jinde," shrnuje Eliška naše povídání.
Říká se, že člověk reaguje na své okolí tím přátelštěji, čím více je spokojen sám se sebou a se svým životem. Vypadá to, že je před námi ještě spousta práce.
Článek je podpořený Nadací Vodafone Česká republika.