Madeira je překrásný ostrov s mnoha možnostmi, jak se realizovat. Na kole je to možné, i když se jezdí stále nahoru-dolů. Turisté si určitě přijdou na své při průchodu levádami (zavlažovacími kanály) a horolezeckých terénů je tu požehnaně. Na své si rozhodně přijdou botanici, protože Madeira je jeden velký květináč. Jediný komu se tu nebude líbit, jsou „váleči“. Pláže tu prostě moc nejsou a když, tak jenom kamenité. Turistický průmysl teprve vzkvétá a tak narazíte spíš na starší britské nebo německé páry. Uřvané Sasíky a diskotéky tady budete hledat marně. Auto si lze půjčit za 25 euro na den. Jinak se po celém ostrově pořádají za různé poplatky volitelné výlety.
Kanáry jsme viděli pouze z letadla a letištní haly při mezipřistání, ale vůbec ničím nás neokouzlily a víme, kam na dovolenou určitě nepojedeme. Země je tam úplně spálená a vysušená a nás tedy zajímalo, jak bude vypadat Madeira, která má být květinovým rájem. Přistání na Madeiře bylo adrenalinové. Nalétává se proti horám, potom letadlo zatočí o devadesát stupňů a strefuje se na runway, která je vystavěna nad mořem. Brždění je opravdu pořádné a tak pochopíte, na co jsou v letadle bezpečnostní pásy.
Po dvanácti hodinách odjezdu z domovského Jablonce jsme byli konečně venku a v "pořádku" dorazila i naše zavazadla. U kufru už nejde zamykat jeden ze zámků a krabice, ve které měla kolo Denisa, došla otevřená. Byly v ní i některé věci na moje kolo - osy do kol a pedály. Ihned po smontování kol jsme vyrazili do města.
Ryba espada a banány
Navštívili jsme i první z restaurací a ujistili se, že tu opravdu nebude tak draho. Pivo se dalo pořídit okolo 2 euro, jídlo i s přílohou od 6 do 12 euro. Dal jsem si místní specialitu rybu espada, která se loví ve velkých hloubkách. Byla výborná a Denisa si ji objednala během následujícího týdne pětkrát. Pokaždé jinak upravenou a pokaždé vynikající. Nejlepší ale byla s madeirskými banány. Banány jsou menší, než na jaké jsme zvyklí třeba z Nikaragui, ale jsou výborné. Banánové plantáže jsou na pobřeží skoro všude. Lidé si je pěstují i na zahrádkách.
Do kopce je to všude
Hned druhý den jsme vyrazili na první výlet na kole. Vyjeli jsme z Funchalu a hlavním cílem bylo dosažení druhého nejvyššího útesu na světě Cabo Girao. Cestou jsme projeli rybářskou osadu Camara de Lobos, kde se loví právě espada.
Na Madeiře je to do kopce prostě všude a myslím, že je to tady jen pro opravdové cyklisty. Vyjet na útes znamenalo vyšlapat od moře do výšky 580 m na 5,5 km! Zvládli jsme to za padesát minut. Pohled dolů k moři byl opravdu úchvatný.
Ve vesnicích, kterými jsme projížděli, viděli místní lidé kolo zřejmě poprvé v životě, a tak jsme byli středem pozornosti
Kapradí velké jako les
Další den byl na programu výjezd na Monte. Kromě nás šlapala ještě jedna dvojice, zbytek cyklistů jel lanovkou. Ve vesnici Monte si na své přijde každý botanik, protože vše z madeirské flóry se tu nachází na jediném čtverečním kilometru. Roste tu kapradí velikosti stromů, kaly a lilie, orchideje, kamélie a zase orchideje, strelície, nebo ibišky. Na Monte je ještě jedna zajímavost a tou je sáňkování na asfaltu. Proutěné sáně řízené dvěma domorodci uhánějící po asfaltu - takové jsou tady sklony silnic.
Ratanové saně na silnici
Další vyjížďka směřovala do vsi Camacha, což je ratanové království. Místní pletaři dokážou z tohoto materiálu uplést snad úplně všechno. Důkazem toho je dům přeplněný od půdy po střechu různými výrobky od zvířat, košíčků, podnosů přes loď až k židlím a stolečkům.
Klepali jsem kosu v mracích
Na programu byl i výjezd na druhou nejvyšší horu Madeiry Pico do Arieiro (1818 m). Pár strohých čísel k nastínění problému: start Funchal (0 m), 6. km Monte (560 m), 15. km Poiso (1400 m), 22. km Arieiro (1818 m).
Vyjet se to dalo, ale byl to největší kopec v mém životě. Čistý čas byl 3:06:36, přesná délka 22,19 km. Zvládli jsme to průměrnou rychlostí 7,1 km/h, přičemž maximální rychlost byla 26,2 km/h. Sjezd zpět byl příjemný do chvíle, než jsme se dostali do mraků. Klepali jsme v nich slušnou kosu.
Nejvýše
Abychom stále nejezdili jen na kole, vydali jsem se znovu na Pico do Arieiro. Výjezd na vrchol ze sedla Poso, kam jsme se dopravili mikrobusem, trval jen tři čtvrtě hodiny. Odtud jsme pěšky šli pěšky po hřebenech, cestou necestou na nejvyšší vrchol Pico Ruivo (1862 m). Deset kilometrů do kopce a z kopce, přes hřebeny a tunely a byli jsme tam. To samé trochu jinudy jsme absolvovali také nazpátek. Krajina připomínala Peru, anebo Thajsko. Ostré homole, skalky a hluboká údolí. Pětadvacetikilometrový sjezd zpátky do Funchalu bylo už jenom nutným zlem, protože návrat do mraků po dni na slunci byl jako vézt se v mrazáku.
Domů jsem se vraceli přímo z koupání v Atlantiku. V Ruzyni chumelilo.
INFO: Madeira
Mallorca: Povinná jarní cyklistika
Zobrazit místo Běžky a kola na větší mapě