Zprávy od horolezců 2012

No vida kam jsme se dostali od Jansty a Hrubého. Ten článek jen ilustruje známé pořekadlo:"Z hovna bič neupleteš. A když upleteš, nezapráskáš. A když zapráskáš, tak jenom sebe."

Nojo, na Zbraslavi na hlavní správě to bylo opravdu jiné. U Chebu na Trojmezí a Pomezí se střílelo (naštěstí většinou do vzduchu) ještě na začátku roku 1989, o přechod hranic se tam v letech 1987-1989 pokoušeli lidé aspoň jednou denně, občas vystresovaní pohraničnící někoho prohodili skleněnými dveřmi, nebo mu něco zlomili kovovou pažbou samopalu. Byly také noci, kdy se konaly tři reálné pohraniční poplachy denně na jedné rotě (cca 10 km hranic). Prostě klídek, pohodička, socík, komouši...

Vzhledem k tomu, že spousta věcí nejde ověřit, tak jsem hned na začátku psal, že mi může LL věřit i nevěřit. Myslím, že však nemám důvod si vymýšlet. V ničem by mi to nepomohlo. Samozřejmě detaily si již nemusím po více než pětadvaceti letech pamatovat přesně a také jsem mnoho věcí nemusel vědět a dát si je do správných souvislostí.

Ohledně melodramatu: Průšvih byl, že šlo opravdu o krk. Ne snad, že by mě zastřelili na místě, to se v té době nedělalo, ale spolupráce s nepřítelem je v každé armádě posuzována jako zrada.

Malý příklad: Ještě v oněch 80. letech, o kterých píšu, jsme měli v rotě kluka, který byl přesvědčený komunista (jen co mu bylo 18 let, tak podepsal přihlášku), jeho rodiče byli komunisti, službu u pohraničníků bral jako čest a zároveň jako přípravu, že chce dělal kariéru v KSČ nebo ve státních orgánech, což bylo tehdy jedno. Sloužil na velitelské rotě jako velitelský řidič. Tomu někdo z dalších lidí, kteří se upsali kontrarozvědce, prohrábnul nenápadně skříňku a objevil diář s adresami. Mj. tam měl i adresu na jednoho svého spolužáka ze základní školy, který emigroval s jedním rodičem. Kontrarozvědka projela všechny kontakty, našla tohle spojení a přitačila ho ke zdi, jaktože to nenahlásil. Zřejmě to opravdu nevěděl, ale stejně proběhlo přípravné soudní řízení a měl jet před vojenského prokurátora v Plzni. Nakonec ho asi zachránil velitel roty, kterému se podařilo, že klukovi dal svůj maximální kázeňský trest, aniž by zjišťoval, co je a není pravda, a pak ho odeslal do armády k nějakému pomocnému stavebnímu praporu do vnitrozemí. To mu vlastně nic nedokázali a evidentně to byla náhoda že mu někoho takového našli v notýsku a určitě neproběhl mezi těmi lidmi žádný kontakt.

K mé tehdejší práci: Byl jsem na půl úvazku tzv. kreslič a na půl úvazku tzv. pátrač. Kvůli svému vzdělání a několikaleté praxe zememěřiče jsem zakresloval do map, kde je jaký drát, světlice, výmetnice, ženijní překážka, kde stojí jaký pohraničník a kudy a kdy chodí hlídky. Taky kudy lidé utíkali za kopečky. Protože jsem se orientoval dobře v terénu, tak mě bral hlavní kynolog na popisované cvičné akce. Velmi často přesně tamtudy, kde se podařilo někomu zdrhnout. Několikrát nám v ústrety přišli na čáru němečtí Bundesgrenzschutz v domnění, že opravdu zdrháme. Můj velitel jim zasalutoval a každý jsme šli po svém. Můj úkol bylo přelézat jako první dráty, nosit rukáv na psy, nechávat je zakousnout, když nás dostihl, a taky dělat druhého uprchlíka - prvního chytili kynologa, pak jsem někam zdrhal bažinama a lesama jako v Bondovi, až jsem se měl nechat na nějakém předem určeném místě chytit a kousnout psem. Jako pátrač jsem postával v civilu na okraji lesa kousek od Svatého Kříže podél tzv. Polského kanálu. Tamtudy se pokoušeli utíkat Poláci podél rybníčků a bažinek. Dnes je tam kousek vedle obrovská vietnamská tržnice. Párkrát jsem se účastnil sledovačky ve Chebu, především když se potkali východní a západní Němec třeba v hospodě.

Ale koukám, že když jsem si to sáhodlouhé vyprávění přečetl, tak mi přijde trochu DOST melodramatické .... jsem u PSáků nějakou dobu byl, pochybuji, že jsme ve Znojmě proti vám měli nějaký jooo veget nebo V.I.P. pluk;-))), to jsme byli až na Zbraslavi;-), a s tím, jak by někoho zavírali pomalu s celou rodinou za návštěvu na bráně, bych fakt nepřeháněl, a to potulování se po čáře a vyhlížení strážních věží ..... ehm:-))). Někdy to chce s tou novinářskou fikcí trochu šetřit;-))))

Opakuji, KT neznám, ne vždy se mi pozdává co a jak píše, a samozřejmě tím spíš nevím jak to bylo. Z obecného hlediska ale oba víme, že jedna věc byla takovéhle "rozhození sítí naslepo", kde člověk mohl zůstat na svém celkem v klidu a nijak si nepomohl ani nepohoršil. Mne třeba takto cpali do KSČ a do L.milicí ... ale nijak netlačili a jen naznačili, že by mi to mohlo pomoci, bo jsou to věci, které se počítají, a že pokud v budoucnu chci nějak profesně postupovat, tak mne to stejně nemine(díky 89 minulo). Jiná pohádka byla, když opravdu chtěli a hodně chtěli ... a tam bych si já osobně nikdy nedovolil druhé soudit, a pokud to někdo jen podepsal, netají to, a ve spisu se nenajde, že práskal kudy chodil, tak to fakt neřeším.Jisté ale ještě jednou je, že u lidí, kteří se v nomenklatuře dostali výš nebo dokonce fakt vysoko, není pochyb o tom, že se o to hoooooodně snažili. A pro tuto snahu fakt omluva není. Takže srovnávat KT, u kterého nikdo z neví jak to opravdu bylo, s Janstou, kde je to naopak zcela jasné, mi nepřijde moc rozumné.

Ještě jedna drobnost. Tisíc kilometrů od domova? Když Československo má na délku nějakých 700 km? To jsi byl na vojně někde na hranicích Ruska a Ukrajiny?

Možná že to v Tvém případě proběhlo tak, jak popisuješ, ověřit se to ale nedá. Moc bych za to nedal, že to bylo trochu jinak, anebo se to neodehrálo vůbec. Takhle komouši, natožpak v armádě, nejednali.

Zkusím popsat, jak to bylo v mém případě (a důvodně předpokládám, že dost podobné to bylo i u dalších kolegů ve zbrani). Možná Tě to přesvědčí, možná ne. Také se to nedá ověřit. Přsto si dám tu práci, abych vypíchnul, co mi připadá důležité v tomhle příběhu:

Koncem 60. let jsme bydleli v Mariánských Lázních, několikrát jsme se stěhovali po Chebsku, protože nás bylo stále víc dětí (nakonec je nás pět sourozenců) a byl potřeba větší byt, ale také proto, že moji rodiče, oba učitelé, šli v prvních volbách po sovětské okupaci za plentu. Nevolili proti, to si nedovolili, ale jenom to, že nevolili veřejně před očima volební komise, stačilo k jejich popotahování.

V 70. letech nelegálně utekla do USA jedna moje teta a zabavili veškerý její majetek. Zbylo nám po ní několik cizích elpíček. Druhé dovolili komouši se vykoupit do Itálie jenom proto, že její nastávající byl italský partyzán zraněný za války. Myslím, že ani ona, natož pak československé úřady netušily, zda byl černý nebo rudý a na jaké straně tedy bojoval.

Bylo jasné, že se na jakoukoliv střední školu budeme s naším kádrovým profilem dostávat velmi těžko. Když nám umřela máma, do roka jsme měli novou. V rozhodování, zda zůstat v Mariánkách u nás nebo jít za ní do Prahy, hrálo hlavní roli, že se komoušům můžeme schovat, že si nás ve velkém městě tolik nebudou všímat a že se dostaneme na střední školy. Druhá máma měla také jednu sestru, která utekla do Západního Německa, ale na tu opravdu pražský uliční výbor a místní komouši zapomněli. Takže jsme se ocitli na školách.

Dostudoval jsem zeměměřickou průmyslovku v Praze, chodil na tzv. předvojenskou přípravu a hádal jsem se tam se školiteli, že Varšavská smlouva byla opravdu podepsaná ve Varšavě a ne v Berlíně, že Berlínská zeď je postavená proti lidem z NDR a ne NSR, že muzikanti z Jasné Páky nepatří za mříže a že já nemusím být v socialistickém svazu mládeže, když nechci, a přesto můžu vést dětský oddíl. Pak jsem se pořádně pohádal se šéfem SVAZARMu a řekl jsem mu, že na jeho předvojenskou přípravu se vybodnu a už tam nikdy nepřijdu, protože jsem si zjistil, že není tak úplně povinná. Chvíli mánička, chvíli pankáč, chvíli tramp... Takový normální středoškolský rebel.

Pak jsem dostal povolávací rozkaz. Třikrát jsem se mu vyhnul, že jsem se hlásil na vysokou školu, ale nikdy mě nevzali, že prý jsem neudělal zkoušky (po revoluci mě vzali a zpětně se ukázalo, že jsem předchozí zkoušky vždycky udělal).

Počtvrté už vojákům došla trpělivost. Velitel SVAZARMu, který se mezi tím vrátil se svou funkcí na vojnskou správu, odkud ho před tím pro neschopnost vykopli, si na mě vzpomněl a poslal mě do Michalovců, ať jsem co nejdál od domova. Napřed mě ještě poslali na psychologické testy do Ústřední vojenské nemocnice, že prý mám dobrou fyzičku, ale musejí mne prozkoumat, že se mnou počítají do nějakého speciálního paragánsko-záškodnicko-průzkumného oddílu jako s budoucím velitelem. Tak jsem si stačil zjstit, že to bývala drsná, ale dobrá kasárna a velitelé že tam taky nebyli úplní debilové. Jenže to se změnilo a v 80. letech tam začala bujet šikana. Takže jsem ze sebe v testech udělal chorobně chtivého po velení a ješetě k tomu mi pomohla náhoda, že jsem přidal matematického génia (v testu nám mj. četli dvojice čtyřmístných čísel a my z nich měli počítat ve stresu průměry - jenže to já dělal několik let před tím jako geometr a byl to můj denní chleba, takže jsem ty průměry uměl zpaměti, aniž bych je musel počítat).

Znovu jsem šel k odvodu, když mě do Michalovců odmítli. Tam zase na mě čekal ten Svazarmovec s tím, že když mě nemůže poslat úplně na východ, tak mě pošle úplně na západ do Aše. Netušil, že pocházím odtamtud.

Politicky nespolehlivého člověka tedy poslali k pohraničníkům. Hned u stříhání a přebírání materiálu a oblečení u brány (trochu jako v americkém filmu) si nás bral k sobě takový docela příjemný pán a kromě vyplňování jména, adresy, velikosti bot atd. se nás ptal, jestli nemáme někoho v cizině a jestli někoho takového neznáme a jestli nebudeme mluvit pravdu, tak nás nechá zavřít. Všechno jsem zapřel. Kvůli sobě i kvůli mé rozvětvené rodině.

Tenhle pán pak chodil někdy v civilu a jindy v uniformě po chodbách a pískal si Kryla, povídal si s námi o nových deskách a uměl hrát dokonce na kytaru a párkrát na ní mezi palandami zahrál a zazpíval. Naváděl poddůstojníky (osmnáctileté mladíčky), aby se nás na politických školeních ptali, zda bude komunismus a co si myslíme o Gorbačovovi a jeho perestrojce. Já si nechal poslat z domova poslat trampský ručně psaný zpěvník. Můj bratr vytrhal Krylovky a další písničky od Hutky, Třešňáka a spol. a poslal mi ho. Tenhle pán navedl mé kolegy, aby se mě zeptali, proč v mém zpěvníku jsou písničky očíslované a proč několik čísel chybí. Atd.

Byl i u toho, kdy mě převeleli, abych dělal kartografa na operačním oddělení Chebské pohraniční brigády. Zakresloval jsem všechny údaje, kudy a jak se pokoušeli zdrhnout lidé za kopečky. Měl jsem radost, když se to někomu z toho jednoho promile povedlo, ale nemohl jsem to na sobě dát nijak znát.

Prověřili mě výjimečně na stupeň přísně tajný, protože ten byl vyhrazený jen vojákům z povolání. Okolo našeho domu v Praze slídili tajní a ptali se sousedů, co jsem jim říkal o vojně a jaký jsem jako člověk. Sousedé byli slušní a hned to vyklopili mým rodičům a ti zase mě. Začalo to dost smrdět. Za tohle tajení bylo osm let ve vojenském kriminálu v Ilavě a to se prý nedalo přežít.

Někdy tehdy (po necelém roce vojny) za mnou ten milý pán přišel, že k němu mám přijít do kanceláře. To jsem už věděl, že je z vojenské kontrarozvědky, protože jsem pro něj zakresloval přesná bydliště všech německých pohraničníků a jejich rodin na druhé straně hranice a pak jsem zakresloval do mapy jeho průšvih, kdy se mu zastřelil jeden ze satanistů, který byl opravdu satanista, a on na to nepřišel a ten kluk jen co se ocitnul poprvé v lese se samopalem sám, tak ho natáhnul a pustil si do pusy plnou dávku.

Také jsem dělal ostré cvičné akce, při kterých pohraničníci nevěděli, že jsou cvičné. Důležité tedy bylo nenechat se zastřelit, nenechat se sedřít na ostnatých drátech, nepopálit se granátem nebo světlicí a nenechat se pokousat psem. Když moji nadřízení vojáci z povolání zjistili, že jim na hraničních kamenech neutíkám, příště už mě za dráty někdy posílali samotného.

Dal mi podepsat spolupráci s kontrarozvědkou. Neřešili jsme, že bych to neudělal. Byl to rozkaz. Já byl vojín a on kapitán. Celkem jsem pro něj napsal tři hlášení na tři lidi, jestli si dobře pamatuji. Jednoho podezírali, že je také něco jako satanista a možná i obdivuje západní styl života. Ale byl to kluk, který v tu dobu četl sci-fi a vyprávěl o tom. Myslím, že jsem mu velmi pomohl v tom, že se nedostal před vojenského prokurátora, protože jsem přesvědčoval kontrarozvědku, že čte knihy, které vydávalo nakladatelství Naše vojsko. Další dva byli takoví malí hajzlíci, kteří byli jako nováčci šikanovaní, a pak šikanovali oni. Velitel roty je často kvůli tomu zavíral na pár dní do basy. Kontarozvědka jednoho určitě a druhého možná nalákala ke spolupráci a mě asi použila k tomu, aby je přitlačila ke zdi, že o nich něco ví. Takové ty blbosti, jako jak často dostávají dopisy, jestli si stelou postel a koho a proč šikanují, či zda se porvali. Na mě to zkoušeli taky velmi často, ale měl jsem štěstí, že jsem byl o něco starší a tedy jsem jim některé věci prokoukl (pět let rozdíl je v tom věku hodně) a taky jsem byl chytřejší než ten můj kapitán kontrarozvědčík. Největší práci jsem měl s tím, když mě jednou shodil kontrarozvědčík tak, že ukázal můj text psaný rukou právě tomu scifistovi a on poznal moje písmo. Musel jsem ho přesvědčit, že jsem to nebyl já. Doteď nevím, zda to byl záměr, nebo obyčejná blbost.

Do toho moje americká teta dostala po mnoha letech americké občanství a hned se vydala do Čech. Vzala moji babičku (tedy svoji maminku) z Mariánek a jeli se za mnou podívat do Chebu. To by bylo absurdní setkání - zástupkyně nepřátelského státu s americkým pasem by si mě vyžádala na kasárenské bráně. V ten okamžik by mě zavřeli, ji asi také a co by bylo se všemi příbuznými, si nedovedu představit. Úplnou náhodou za babičkou jel můj táta a ten průšvih zarazil dřív, než se stal. Americká teta poté v klidu odjela domů přes moře a kontarozvědka pořád nic nevěděla.

Italská teta zase nestíhala rychlík domů přes Německo, tak chodila pěšky přes území nikoho z Pomezí do Schirndingu a koukala, na které pozorovatelně asi mohu být a mířím na ní samopalem. Já tam tedy nikdy nebyl, ale ona o tom nevěděla a já nevěděl, že vůbec v tu dobu jezdila z Itálie do Čech.

Co jsem z toho všeho měl? Jak naznačuješ, měl jsem si žít jako prase v žitě. Skutečnost byla jiná - vůbec nic. Poprvé jsem se dostal domů na týdenní dovolenou po 14 měsících, do té doby jsem byl na dvou povolených několikahodinových vycházkách po Chebu. Druhou povinnou dovolenou jsme měl asi 14 dní před koncem dvouleté vojny. Jednou jsem byl na pár dní zavřený ve vojenské posádkové věznici, že jsem blbě v noci hlídal právě tu věznici. Zůstal jsem vojínem, měl jsem nejnižší žold, po vojně mě ještě rok nechtěli pustit ani do NDR, že jsem měl přístup k tajným materiálům. Těsně před revolucí v roce 1989 mě vyšetřovala Státní bezpečnost za to, že jsem přešel hranice do Saska na pískovcové lezení a měl jsem s sebou pracovní materiály na měření a k tomu tehdy utajovanou zprávu o životním prostředí vznikajících Dětí Země.

Chceš ještě nějaké podrobnosti? Nebo budeš stále vypouštět fantasmagorická obvinění?

viem velmi dobre o čom hovoriš....a aj som to zažil.... a začalo ta tým, že bol "pohovor" na ktorom nam v prvom rade bolo vysvetlene, čo všetko napriklad "získame" ked sa zučastnime dalšieho pohovoru, ktorý bude už mimo "kasina" (s príslušnou vychádzkou ... atd ..atd)potom napr "teplá kancelária", bez buzeráku, bez poplachov ...možnosť prevelenia bližšie k rodine "za dobrú prácu pre ..." a MNOHO dalšieho ... a čo všetko sa pre nás uzavrie ...napriklad možnosť ostat v mojom prípade v Brne po prijímači.. atd.. atd...a tak som ja skončil 1000 km od domova,nebolo treba až tak strašne veľa odvahy ...stačila slušnosť a iste zásady a teraz sa možem kľudne deťom pozriet do očí ...napriklad

Ne že bych s KT moc často souhlasil nebo byl jeho fanoušek, spíš naopak, ale s ohledem na to, že jsem na vojně za totáče byl, tak při představě, že by se někomu fakt zachtělo mě do něčeho podobného dokopat...abych podepsal...rozhodně netvrdím, že bych to dal. Doufám že jo, ale kdo ví. Ona to nebyla tenkrát taková prdel, a pokud soudruzi opravdu chtěli, uměli být velmi důslední a přesvědčiví, a já jsem sakra rád, že to po mě nikdo nechtěl. Rozdíl je ale v tom, že ke kariéře typu "Jansta" ale nikdy nikdo nikoho nenutil, tu si musel každý soudruh velmi aktivně vybojovat sám....a věř tomu, že si bolševici, když šlo o takovéhle funkce, uměli jít navzájem po krku hodně tvrdě.

no páni, do pŕs sa buchajúci obrancovia, ak v tomto, (vojenská prísaha KONTRA dobrovoná udavačská spolupráca nad rámec vtedajšieho bežného života) nevidíte taký maličký rozdiel, tak vás add 1 ozaj úprimne ľutujem, add 2. každý zlodej tvrdí, že nič neukradol, každy vrah tvrdí, že nič neurobil, každý štb-ák tvrdí, že nikoho nikdy nepoškodiladd 3 dobrovoľný štbáčik má dokonca tú drzosť a ide "kádrovať" komunistu, ak Vám ani toto nevadí.... "boh s Vami..."nechajte si od takýchto rovno kydať na hlavu ...