Nej, nej, nej... via delle Bocchette

Úžasné srázy pod nohama střídají úzké poličky v kolmých stěnách a ostré skalní hřebeny.

Místy si připadáme jako mouchy nalepené na zdi. Držíme se jenom kusu železa připevněného do žlutavého dolomitu. Pro jistotu jsme se připnuli k ocelovému lanu pomocí karabin a horolezeckého úvazku.

Před námi defilují štíhlé i rozložité skalní věže, malé ledovce a hluboká sedla. Mezi tím kličkujeme, kudy nás vedou lana.

Via delle Bocchette vede podél centrální části hlavního hřebene Brenty. Na ni navazují další kratší, ale stejně závratné feráty. Umožňují detailně prozkoumat celé pohoří, nebo trasy různě kombinovat. Díky nim můžeme sejít z hřebene, přespat na některé horské chatě a zase se na hřeben pohodlně vrátit.

V noci přijíždíme do světoznámého italského střediska Madonna di Campiglio. Dospíme na parkovišti a hned ráno se necháme vyvézt kabinovou lanovkou na široké sedlo Grosté (2446 m). Tady se v zimě lyžuje na širokých a dlouhých sjezdových tratích.

Alfredo Benini

Jdeme po plochých škrapových polích pod Cima Grosté. Obcházíme ji zleva po stoupajících lávkách a dále do Kamzičí štrbiny. Až sem byla chůze lehká a zajištěné úseky krátké.

Tady je poslední místo k navléknutí ferátového setu. Suťovou stezkou zleva obcházíme Cima Falkner (nejvyšší místo 2950 m). Sestup absolvujeme po prudkých lanech cikcak soustavou krátkých komínů a hřbítků.

Další skalní stupně nás dovedou nad obrovské údolí, kterému vévodí štíhlá věž Campanile di Vallesinella. Nedávno odtud ustoupil ledovec, a tak se můžeme dát bez obav doprava dolů po hustých značkách. Kde se údolí prudce sklání, tam je pár ocelových lan.

Ondru bolí hlava z výšky, opouštíme tedy hlavní hřeben a sestupujeme ke dvěma malým chatám Tuckett a Sella. V jedné večeříme a do druhé, vzdálené padesát metrů, jdeme spát. Bolení hlavy zaháníme pitím a acylpirinem.

SOSAT

Druhý den vyrážíme za úsvitu. V jedenáct hodin dopoledne se totiž Brenta obvykle zahalí do mlhy. Chceme být v tu dobu už na lanech.

Stezka SOSAT je středně těžká a dobře zajištěná. Vede v pravém úbočí Cima Brenta. Úžasnou ji činí několik kolmých žebříků, které nám umožňují překonat hluboké strže.

Mlha opravdu přišla, pohledy do skalních srázů jsou o to působivější. Ve výšce míjíme chatu Dei Brentei a u chaty Alimonta se napojujeme na hřebenovou túru. Po malém ledovci zasypaném kamením vystoupáme na sedélko Degli Armi (2749).

Bocchette Centrali

Úzkým hřebínkem rychle stoupáme pomocí žebříků a kramlí. Za čtvrt hodiny stojíme zadýchaní na začátku lávky Figari. Není těžká. Je úžasná!

Kolmou stěnu narušuje jen vodorovná lávka široká několik desítek centimetrů. Jištění je nataženým ocelovým lanem. Pokračujeme přes Sfulmini a Campanili Alto.

Kličkujeme štrbinami, hřebínky, komíny a stěnkami. Lano vede chvílemi po vlhké a studené severní straně, chvílemi po horkém jihu. Grandiózní závěr feráty obstarají lávky vysoko ve stěnách nad údolím Brenta Alta. Dovádějí nás na sedlo Di Brenta (2552).

Sestup je ubíjející. Klesáme bezútěšným ledovcovým údolím, pod sutí tušíme led, ale vodu k pití nenacházíme. Ta je až v chatě Dei Brentei (2182). Déšť nás žene rychle dolů.

Když vcházíme do lesa, čeká nás bohužel ještě dlouhé stoupání přes boční skalnatý hřeben do údolí Vallesinella a ke stejnojmenné chatě. Závidíme automobilistům, kteří tady parkují. My musíme dorazit po silničce do Madonny.

Matějovi vypovídají ve městě nohy. Rozbrečí se vyčerpáním. Nedivíme se mu. Byl to dlouhý a náročný den. Pro auto na horním konci města je to ještě tři kilometry, dojdeme pro něj s Ondrou. Mámu necháme s Matějem odpočívat v pod stříškou, kam neprší.

INFO: Dolomiti di Brenta - turistické informace

Průvodce na Horydoly: FERÁTY

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě