Nejsme připraveni na suché lesy

Chráníme správně obrovská území, když to byly ještě nedávno pastviny a obhospodařované louky?

Tyto otázky jsme položili profesionálnímu ekologovi Ondřeji Bílkovi. Zajímalo nás, jak vidí problémy národních parků Tatry, Šumava a Krkonoše,

Jak se liší potíže na Slovensku a v Čechách? V obou zemích hrozí Damoklův meč snížením kategorie národních parků.

KRNAP léta patří podle klasifikace IUCN (International Union for Conservation of Nature) do kategorie V, protože tam v podstatě neexistovala rozsáhlejší jádrová bezzásahová zóna. Území TANAPu, který je dnes v kategorii II, bylo vždycky využíváno extenzivněji a zároveň má jasné přírodní jádro. Otázka je jen, jak je velké a kde je hranice toho přírodního.

Společný problém Krkonoš a Tater je dnes intenzifikace a industrializace cestovního ruchu. V Krkonoších začala o pár let dřív, a taky už se tu projevují první limity rozvoje.

K R K O N O Š E

Krkonoše přece nejsou podle selského rozumu žádný národní park. To jsou odedávna obhospodařované hory.

V 70. letech minulého století, kdy mezinárodní organizace IUCN udělovala kategorizaci chráněným územím ve světě, neměly Krkonoše žádné jádrové území, v němž by byl dán prostor člověkem neovlivňovanému vývoji. Vše bylo po imisní katastrofě, všude se těžilo dřevo, případně se zalesňovalo. Dostaly se tedy místo kategorie II (národní park) do pětky, což by u nás šlo nejspíše přirovnat k chráněné krajinné oblasti.

Správa KRNAP uvažovala i o tom, že by mohla využít smíšený model a národním parkem podle IUCN by se v Krkonoších stalo jen nejcennější území, které odpovídá v české legislativě necennější 1. a 2. zóně. Jenže existovalo riziko, že by se to mohlo nakonec projevit i na tuzemské úrovni a 3. zóna na úpatí hor by mohla být vyřazena z ochrany.

Opravdu vadí kácení hospodářských lesů?

Hospodářský les podle definice v lesním zákoně v Tatrách, Krkonoších ani na Šumavě nenajdeme. Na územích obou národních parků jsou jen lesy ochranné (strmé svahy, kosodřevina a podobně, ty by se vůbec kácet neměly), nebo lesy zvláštního určení. Jde tedy vždy o lesy s prioritním jiným druhem využívání, než pro produkci dřeva. V lesích zvláštního určení záleží na zonaci národního parku, jestli mají být vedeny v režimu samovolného působení přírodních procesů (jádrová zóna, označovaná A), nebo naopak intenzivnější rekreační využívání v okolí sídel (lázeňská funkce a procházky v zóně C). Mezi nimi je potřeba vymezit nárazníkovou zónu B, kde je třeba uplatňovat nějaký kompromis, ale tak, aby nebyly funkce A či C zóny ohroženy.

Zjednodušeně řečeno - kolem bezzásahové zóny musí být takové ochranné pásmo, ve kterém je možné hospodařit tak, aby třeba ten obávaný kůrovec z A nezničil lesy v zóně C. A naopak, způsob využívání B a C zóny nesmí ohrozit jádrové území v zóně A. To by mělo být dostatečně velké, aby zde mohly probíhat samovolně všechny důležité přírodní procesy, včetně vichřic, lýkožroutových kalamit. Přitom musejí zůstat kontinuálně zachované všechny typy biotopů (vzrostlý les, rozpadající se les, světliny, mlaziny i dlouhodobě blokované bezlesí).

Mimochodem, většina národních parků podle IUCN (tj. kategorie II) má mít velmi zhruba poměr A : (B+C) alespoň vyrovnaný, parky v málo dotčených oblastech mohou mít i výraznou převahu divočiny. Důležitý je přitom fakt, že čím kompaktnější je jádrové území, čím má jeho obrys méně záhybů, ostrůvků, klků a výběžků, tím účinnější může být řízená péče o nárazníkové pásmo a tedy i ochrana C zóny.

Pokud jsou tyto parametry nastaveny dobře a odborně, nikoliv politicky, není kůrovec v národním parku žádné neštěstí, protože se les v nejcennější části bude vyvíjet samovolně i v jeho přítomnosti a zároveň před ním budou chráněny okolo ležící pozemky, kde už ekonomické škody hrají větší roli.

Jak to že Šumava je na tom z mezinárodního pohledu lépe než Krkonoše? Vždyť to dlouho byla jenom chráněná krajinná oblast. Lesy tam byly od středověku už nejméně čtyřikrát úplně vymýceny.

Šumava je největší přírodní území u nás. Problémy v hodnocení parku jsou způsobeny neexistující dlouhodobou koncepcí péče. Pořád se tam mění ředitelé. Jednou jeden chce kácet, pak druhý zase nechce, potom zase řekne, že budeme letos kácet něco jiného, než jsme chtěli předloni.

IUCN proto předloni pohrozila odebráním statutu národního parku. KRNAPu nic takového nehrozí, protože nikdy národním parkem z mezinárodního pohledu nebyly. Sousední polský KPN ovšem patří do kategorie II.

Š U M A V A

V čem IUCN vidí problém na Šumavě?

Myslím, že spíš vidí naději, že se nejcennější jádrová území konečně scelí do logického útvaru. V tuzemské legislativě by to byla 1. zóna. Jenže toho se všichni strašně bojí. Obce nechtějí její rozšíření, protože v této oblasti by měly být pozemky státní a tím pádem pod palcem profesionálních ochránců přírody. Správci národního parku se zase bojí jednání o nové zonaci vůbec otevřít, protože se obávají, že by o některá dosavadní území přišli. Se vším totiž musí souhlasit orgány ochrany přírody, samospráva i státní správa.

Jak se má normální člověk v tomhle zmatku vyznat?

Dlouhodobě nefunguje komunikace mezi ochránci a obcemi či investory. Jakoby obce chtěly jenom ekonomický rozvoj a sjezdovky na hřebenech, kdežto ochránci jim v čemkoliv bránili. Tak to samozřejmě není, ale nikdo zatím není schopen nacházet styčné body. Vztahy mezi investory a ochranou přírody jsou často v úrovni zákopové války. Bohužel i já, který jsem ekolog vzděláním i zaměstnáním, se někdy vnitřně stavím na stranu obcí, obyvatel a podnikatelů.

Je lýkožrout neštěstí?

Pokud jsou do 1. zóny, tedy bezzásahového území, zahrnuty jen maloplošné zbytky a pasekami izolované ostrůvky původního lesa, tak to nemůže fungovat. Musí existovat dostatečně velké území, kam lýkovec nalétne, většinu vzrostlých stromů postupně vyžere, ale ještě tam zbyde dostatek zmlazení, z něhož se les plynule obnoví.

Záležitost kůrovce je přece rozhodnutí nejméně na čtyřicet, padesát let a ovlivní přírodu na stovky let dopředu.

Jenže národní park byl vyhlášen lesníky. Lesníci berou ochranu lesa tak, že když do lesa vlétne kůrovec, musí se napadené stromy vykácet a odvézt. Tím si myslí, že kůrovce porazí.

To znamená, že lesníci neberou kůrovce jako součást přírody?

Lesníci pro něj mají jenom jeden termín - škůdce. V roce 1992, kdy byl vyhlášený národní park Šumava a také zákon o ochraně přírody a krajiny, byl na Šumavě skoro každý pohraničník nebo lesník, a to ještě spíš dřevař než ochránce lesa. Jiná ekonomická aktivita, která by uživila rodinu, tady nebyla.

Každá slať byla vyhlášena za 1. zónu národního parku, okolo souvislejší les byl v 2. zóně, i když byl před tím normálně hospodářský, a všechno okolo slouží ve 3. zóně jako nárazník.

Lesníci věděli, že na slatích nebyl smrk nikdy vysazovaný a je tedy původní. Velkou část ostatních lesů tvoří geneticky nepůvodní stromy. Když to na Šumavě v roce 1870 fouklo, byly sazenice k rychlému zalesnění dováženy z Alp nebo z nižších poloh. Dnes se ovšem na národní parky díváme jako na ucelené ekosystémy, což přesahuje obzor mnohých lesníků, místních obyvatel i politiků.

Co s tím má společného politika?

Dnes stojí problém na úrovni pěstitelé lesa versus ochranáři. Jedni by rádi nasázeli co nejrychleji po celé Šumavě sazenice, ale genetický materiál je velmi omezený. Může se časem ukázat, že jeden jediný gen není pro zdejší hory vhodný například kvůli změnám klimatu, a pak bude všechno špatně. Ochranáři říkají, že je potřeba, aby les uschnul, sám zmladil a přirozeně se obnovil. Přežijí jen neodolnější stromy, přizpůsobené podmínkám.

Jenže na přírozeně vyvíjející se les i se suchými stromy nejsou lidé ještě připravení. Nechtějí suché lesy, nevědí, že je to plnohodnotná součást přírody. Znají a chtějí lesní plantáže zelených smrků. Politici je v tomhle zastupují. Nejsou o nic chytřejší a vzdělanější než jejich voliči. Proto tlačí právě na sazeničky a bojí se kůrovce a vichřice.

T A T R Y

Hrozí ve Vysokých Tatrách masivní výstavba?

V Tatrách jsou aktuálně nejvíce postižené lesy, které by měly patřit do zóny C, tj. souvislé okrajové plochy při úpatí, podstatná část z nich padla v listopadu 2004. V těchto pasekách by podle mě neměl být s nějakým koncepčním rekreačním využíváním žádný problém.

Ten je hlavně v tom, že zonace TANAPu dosud není schválena a čerstvě postavené sjezdovky se tedy neohlížely na koncepci parku. Například kosodřevina by určitě neměla být místem pro nové sjezdovky. Správa TANAPu v předchozích deseti letech návrh zonace zpracovala, ale nedosáhla shody se skutečnými správci území Štátne lesy TANAPu. Lesníci chtěli podstatně zmenšit jádrovou zónu (kde by už pak nemohli les nijak ovlivňovat) a těchto sporů využili developeři, kteří zonaci předběhli.

Na pováženou je ale hlavně to, že investoři předběhli dokonce i územní plánovače, protože Vysoké Tatry dosud nemají ani schválený územní plán. To je druhý zásadní nástroj, bez kterého je velmi problematické připustit tak závažné investice, jako jsou zábory hektarů lesa pro sjezdovky a jinou infrastrukturu cestovního ruchu.

V čem je tedy hlavní problém?

Je to v koncepci, která není. Podobně jako na Šumavě. Mělo by být jasně vymezeno, jaké aktivity lze v jakém území dělat. Dosud jsou jednotlivé zóny udělány jako geografické celky, jejichž hranice vedou především po hřebenech. Nedávno odvolaná Správa TANAPu navrhla ekologické hranice, které jsou co nejvíce zaokrouhlené a zjednodušené. Nedokázala se ovšem shodnout se Štátnými lesy TANAPu.

Lesníci chtěli mít jádrovou zónu jen nad hranicí lesa. Ochranáři a lesníci se snadno shodli na všem s výjimkou Tiché a Koprové doliny. Všechno dole po vichřicích padlo a to lesníci vytěžili a postupně zalesňují. Jenže v obou dolinách les vydržel. Sice se v něm dříve hospodařilo, ale většina stromů pochází z přirozených náletů.

Z tohoto titulu si na ně dělají nárok obě strany. Ochránci z nich hodlají udělat bezzásahovou zónu, kdežto lesníci je chtějí bránit těžbou proti kůrovci.

Proč se na takové okrajové prkotině nedohodnou? Doliny jsou to sice velké, ale v poměru k celým Tatrám je to jen kousek území.

Do roku 1995 fungovala jedna organizace Správa TANAP, která dělala ochranu přírody i správu lesů. Starala se o ně opravdu šetrně. Jenže když připustí novou ideu, že národní park je k tomu, aby si příroda dělala, co chce, nemají lesníci co dělat. Je to dvě stě nebo tři sta lidí. Ochránců je asi třicet.

Lesníci by tedy přijetím bezzásahové koncepce přišli o poslání. Nechci říci, že rovnou i o práci a že by je všechny vyházeli. Oni se tam padesát let o lesy starají a najednou by se o ně starat nesměli. Les by byl určený k tomu, aby si vystačil sám. Jejich práce z minulosti by byla zneuznaná, protože by se řeklo, že příroda to umí lépe. To je jejich psychologický problém.

K O M E R Č N Í V Y U Ž I T Í K R A J I N Y

Chráníme správně obrovská území, když to byly ještě nedávno pastviny, obhospodařované louky a hospodářské lesy?

Velká území před časem zalesněných pastvin mají v národním parku význam. Hlavní nápor turistického ruchu má být směřován právě sem, do okrajů národního parku s menší biologickou hodnotou, zatímco jádrové biotopy mají zůstat neporušené územním rozvojem. Turistický chodník nad hranicí lesa nevadí, ale sjezdovky a jiné plošné objekty ekonomické prosperity patří výhradně do míst nižšího stupně ochrany.

Jsou potíže s outdoorovými aktivitami?

Nové outdoorové aktivity (v Krkonoších jsou teď moderní skútry, čtyřkolky, ale i bikerské tratě na sjezdovkách) jsou spíš jen sport v přírodních kulisách, než primárně prožitek v přírodě. Do jádrové zóny takový rozvoj nepatří, protože by byl na úkor přírody. Turistika, horolezectví, skialpinismus naopak potřebují co nejzachovalejší přírodu. Při dodržování základních pravidel (není možný vstup kdykoliv a kamkoliv, neřízené bivakování apod.) se to navzájem nevylučuje s režimem A zóny, která má být určena i pro poznávání přírodních procesů. Koncepce ochrany TANAPu dlouhodobě pamatuje i na některá území, kde se nesmí vůbec nic. A zase naopak, aby turista mohl vidět nerušenou přírodu, není žádoucí, aby ji neustále udržovaly traktory a motorové pily.

Spolupracuje samospráva spíš s ochranáři nebo spíš s developery?

Bohužel moje opakovaná osobní zkušenost říká, že samosprávy jsou natolik propojeny či přímo ovládány developery, že bych se moc divil, kdyby se našla jediná obec či starosta, který dává přednost ochraně přírody.

Samosprávy už z principu volitelnosti zástupců hledají téměř vždy ekonomický profit. Přírodu využívají jako zdroj. Jestli to bude sjezdovka, horská chata nebo golfový areál, to už záleží na místních podmínkách, ale pravdou je, že většina zástupců samospráv zvažuje profit v horizontu nanejvýš několika málo let.

Každý by měl rád to, co jinde zrovna frčí. Přitom si mnohdy dostatečně neuvědomují, že unikátnost národního parku spočívá v zachovalé přírodě. Jestli za dvacet let budou dnešní zbrusu nové sjezdovky orientované víceméně na jih úplně beze sněhu nebo jen jedněmi z mnoha regionálních středisek na Slovensku, dnes asi nikoho nezajímá. Já ale budu jezdit do Tater vždycky spíš za svišti a kamzíky, než na lyže.