Nebezpečné jezy zabíjejí, protože je tak investoři postavili

Je jasné, že prvotní příčinou smrti pod jezem je vždycky neopatrnost, lehkovážnost nebo neznalost řeky. Za tím ale stojí strašná nedbalost a šetřivost stavitelů jezů. Každý rok se kvůli tomu utopí pět až deset vodáků a několik desítek ostatních lidí.

Například na jednom jediném jezu zahynuli v roce 2011 čtyři lidé. Nic se od té doby nestalo, jez vypadá pořád stejně a čeká na svoji další oběť. Pod jezem Řepčín u Olomouce skočil třináctiletý žák do napěněné vody. Vodní válec ho stáhl pod hladinu. Že se topí, zpozorovala učitelka a vrhla se pro něj do vody. To samé udělal vodácký instruktor. Výsledek byl tristní. Záchranáři žáka objevili pod hladinou až po třech hodinách, učitelku vyplavil proud zpod jezu, ale nebylo jí už pomoci, instruktora zachránili po půlhodinovém pobytu ve vodě až kilometr pod jezem a ten o měsíc později zemřel v nemocnici.

Kdo může za to, že se utopili na jezu vedlejšího koryta řeky Moravy, se už nikdy s jistotou nedozvíme. Policie ukončila vyšetřování s tím, že pravděpodobný viník je mrtev. Kdo z těch tří to byl, se tedy neví. "Svědci byli vyslechnuti, vyšetřování je uzavřeno. K události se vzhledem k její citlivosti už nebudeme dále vyjadřovat," uvedla tehdy mluvčí olomoucké policie Marie Štrbáková

Jezy za nic nemohou?

Jez prý za nic nemůže. Úřad městského obvodu Řepčín i olomoucký Magistrát odmítly případné pochybení správce zabijáckého jezu v Řepčíně. Stěžovalo si na něj několik pozůstalých, protože ten rok se pod ním neutopila jen trojice na vodáckém zájezdu, ale dříve také matka na procházce, která se snažila zachránit malého syna, který pod jez náhodně spadnul. Podařilo se jí to, bohužel ale za cenu vlastního života.

Soudní znalec a zároveň majitel Vodácké školy záchrany Petr Ptáček poté experimentálně prozkoumal, co se dá pod jezem dělat. Jeho zjištění bylo tristní: „Válec je natolik rychlý, že reálná sebezáchrana zde nehrozí. Lektor byl okamžitě po skoku do válce potopen až na dno vany, po vymrštění na hladinu sice mohl udělat tři až čtyři tempa kraula, ale znovu byl velmi rychle stržen až na dno. Obvykle jednu ránu schytal o spádovou desku a druhou o dno.“

Nic se od té doby nezměnilo! Stavební zákon ani Vodní zákon totiž o bezpečnosti nemluví. Zodpovědnost nemá správce, kterým je provozovatel sousední malé vodní elektrárny, ani majitel, jímž je státní podnik Povodí Moravy. Podobné vlastnické poměry vládnou na většině jezů v České republice.

Vodáci se topí především na relativně nových jezech

Z Moravy se pro další příklad přesuneme do východních Čech. Idylické údolí Starého Bělidla, kde babička pro pírko skákala a Barunka chodila ke kněžně Zaháňské, si téměř každý rok vyžádá vodáckou oběť. Scénář je vždycky stejný - natěšení vodáci se na jaře vrhnou na Úpu, řeka Ratibořickým údolí krásně proudí, vládne pohoda. Až k prvnímu jezu!

Viktorčin splav vypadá celkem bezpečně. Šikmá lavice končí ve vodním válci, kde se voda promílá a vytváří typickou napěněnou čepici. Ta se dá na kanoi prostřelit a na raftu přejet. Někdy se to podaří. Za vyšší vody je ovšem válec tak silný, že se z něho nelze bez cizí pomoci dostat. Další podobné jezy čekají v Ratibořicích, České Skalici a dál po proudu až k soutoku s Labem v Jaroměři.

První květnovou neděli se pokusila o splutí Viktorčina splavu manželská dvojice na nafukovací kanoi. Vysoký válec loď obrátil a oba vodáci vypadli do vody. Ženu válec vyplivnul poměrně rychle a bez zdravotních následků. Muže na kormidle však strhl proud pod jez, kde zůstal pod hladinou několik minut. Potom se ho podařilo přihlížejícícm na břehu vytáhnout a zahájili oživování. To dokončili profesionálové, když přiletěl vrtulník. Muže oživili a odletěli s ním do nemocnice. Večer ovšem skonal.

Pod kolmými, parabolickými a vakovými jezy jezy se tvoří nebezpečné víry, vodní válce a vratné proudy. Přitom vodáctví bylo během jejich stavby nebo rekonstrukce už velmi rozvinuté odvětví rekreace. Projektant i majitel jezu tedy měli počítat s vodáckým provozem na řece. Pro srovnání je možné uvést cyklostezky, do kterých se investují stovky milionů korun ročně a tyto peníze jdou z velké části do bezpečnosti. Projektanti cyklostezek zajišťují, aby se cyklisté nedostali do nebezpečných situací při křížení s automobilovým provozem, omezují nepřehledné zatáčky, trasují stavby s ohledem na plynulý provoz bez velkých překážek. Do jezů-zabijáků nikdo rozumně neinvestuje. Dokonce ani nijak významně nepřemýšlí, jak omezit smrtelné nebezpečí. Z desítek nových či opravených jezů za poslední roky je známý jediný, kde došlo ke zvýšení bezpečnosti. I na Tuhnickém jezu na Ohři v Karlových Varech však musela zahynout řada nešťastníků, než byl před třemi lety rekonstruován tak, aby se pod ním netvořil smrtící vodní válec.

666 let rozumu

Pod staršími jezy, které mají ještě vorové propusti, se obvykle nic nestane. I když někdy vypadají strašidelně a tvoří se pod nimi velké vlny, tak loď buď zalijí nebo obrátí, ale pak plavající vodáky i jejich vybavení vyplivnou dál do proudu, kde se navzájem pochytají a bezpečně vylezou na břeh. Je to tak už 666 let od doby, kdy Karel IV. ve svém výnosu o voroplavbě určil, jak mají vypadat propusti skrze jezy.

Moderní jezy-zabijáci netvoří žádné vlny, ale není zpod nich úniku. Důvodem je, že projektanti, stavebníci, investoři a vodohospodáři nemysleli na vodáky a vůbec všechny lidi a dokonce ani ryby a další zvířata. Přitom lze jez postavit tak, aby nebyl smrtelně nebezpečný. Jde jenom o to odebrat energii vodě, která přes něj padá. Nejjednodušší a nejlevnější ale je, když se nechá pod jezem "promlít" ve válci. Jenže za to platí každý rok desítky lidí svými životy.

Autor tohoto článku nenašel jediného projektanta ani stavebníka, který by byl v tomto ohledu ochoten mluvit pod svým jménem. Všichni se odkazují na krizi ve stavebnictví a nechtějí přijít kvůli kritice o jedinou zakázku. Nezávisle se ovšem shodli na jednom: Bezpečnost veřejnosti, což jsou například vodáci, koupající se lidé, nebo náhodní chodci, není řešena ve Stavebním zákoně, a proto na ni nehledí ani projekty nových jezů nebo jejich oprav. Typická věta zní: „Lidé nemají na jezu co dělat, to je vodohospodářské zařízení.“

Za nejnebezpečnější stavební prvek považují podjezí. To je vlastně vybetonovaná vana přes celou šířku koryta řeky, do které padá voda přes jez. Nemůže volně odtékat, a proto se vrací znovu pod jez, kde na ni dopadá další voda shora. Tím se vybije její energie a nakonec odteče spodem po dně. Pro lidi je to ovšem smrtelná past, protože v rotujícm vodním válci se utopí dřív, než je mrtvé nebo polomrtvé jez vypustí dál do řeky.

Výhoda tohoto řešení je z čistě stavebního pohledu nasnadě: Podjezí lze vybetonovat celkem jednoduše – je k tomu potřeba jen míchačka a bagr - a to pak nejen odebírá padající vodě energii, ale také chrání jez od podemílání zespodu. Navíc díky této ochraně lze stavět levnější jezové konstrukce, kolmé betonové zdi nebo dokonce gumové vaky, které by bez betonové vany v podjezí trpěly podemíláním.

Starší a vesměs bezpečnější konstrukce jezů počítají spíše s šikmými jezy, po kterých voda stéká přímo dolů do řeky. Energii vodě v tomto případě musejí odebírat vlny, stupně nebo dokonce až peřeje dole pod jezem. Takové jezy i tok pod nimi je potřeba častěji udržovat.

Přitom oprava menšího jezu stojí průměrně pět milionů korun a stavba či rekonstrukce nového jezu na místě původního okolo dvaceti milionů korun. Tato čísla se týkají středně velkých českých řek, jako je Sázava nebo Lužnice. Na veletocích jako Vltava nebo Labe vystřelují ceny do řádově vyšších cen.Například důkladná oprava výše zmíněného Tuhnického jezu na Ohři přišla podle tehdejšího hejtmana Karlovarského kraje Karla Navrátila na osmnáct milionů korun, a kdyby dvanáct milionů z toho nezaplatila Evropská unie kvůli ekologické turistice a rybám, zabíjel by jez dodnes. Kontroverzní jez na Labi u Děčína by měl stát pět miliard korun.

Investorem i stavebníkem jezů je z velké části stát buď prostřednictvím krajských úřadů nebo jednotlivých podniků Povodí. Paradoxně staví stavby, které dříve či později někoho zabijí nebo zmasakrují tak, že bude odkázaný na nemocniční péči do konce života. I kdybychom si odmysleli morálku, je nesmysl takhle utrácet. Jeden zmrzačený, nebo nedejbože mrtvý člověk stojí stát víc než jeden jez.

"Na katedře hydrotechniky jsem nikdy neslyšel ani slovo o bezpečnosti na jezech z hlediska plavců či vodáků. Na jiných katedrách se o jezech nemluví," vzpomíná absolvent Stavební fakulty Českého vysokého učení technického. "Pojem 'válec' zde neexistuje. Řeší se bezpečnost díla proti poškození plavbou, stabilita vodního díla, ale riziko utopení ne."

Nebezpečné jezy vyhánějí peníze

Další poněkud skrytý efekt výstavby nebezpečných jezů je úbytek turistických peněz v regionu. Řeky, které se nesplouvají dobře, vodáci opouštějí. V posledních letech je to dobře vidět na Lužnici. Dříve to byla řeka plná plujících kanoí, pro starší vodáky to byl symbol československé vodní turistiky. V současnosti se zaplní jen o některých prázdninových víkendech. Kdo by také chtěl neustále přetahovat těžké lodě po břehu okolo nebezpečných jezů, když jinde může splouvat s daleko menší námahou a většími zážitky ve vlnách.

Pro jihočeskou Lužnici znamenala oprava jezů a zároveň nemožnost jejich splutí a změna mlýnů na malé vodní elektrárny, které z koryta řeky kradou skoro všechnu vodu, velké ekonomické ztráty. Kvůli dotované, a tedy zbytečně drahé energii z malých vodních elektráren, přišla Třeboň, Tábor, Bechyně a mnohé vesnice o jisté peníze od vodáků. Kolik to přesně může být korun, obce ani úřady nevědí. "Dříve bezkonkurenční Lužnice zažívá stagnaci. Kempy už často neodpovídají požadovaným standardům," všiml si Míla Pražák, majitel vodácké půjčovny Dronte, která operuje na mnoha českých a slovenských řekách.

Denní útrata turisty v tuzemsku je podle vládní agentury pro cestovní ruch CzechTourism přibližně pět set korun. Týdenní dovolená na řece přijde podle výzkumné agentury zaměřené na cestovní ruch MagConsulting na průměrných pět tisíc korun. O to všechno okolí Lužnice přišlo. Při tom cestovní ruch zaměstnává lidí mimo industrializovaná centra, s nižším vzděláním a z různých důvodů vázaných na region. Tyto klady si zřejmě stále neuvědomují politici ani úředníci z krajských a okresních samospráv a úřadů, protože jinak by se ihned zasadili o zesplavnění řek na svém území.

Na vodáckém průmyslu se totiž živí půjčovny lodí, hospody, ubytovny, kempy, památkové objekty, obchody a mnohé další drobné provozovny

Třeba za nedávno nesmyslně utracené dvě a půl miliardy korun za vybagrování Vltavy pod Českými Budějovicemi pro plavbu parníků, které nakonec Evropská unie odmítla vyplatit a kde žádná komerční plavidla neplují, by šlo upravit desítky nebezpečných jezů na mnoha českých a moravských řekách tak, aby se minimalizovalo riziko utonutí pro vodáky, plavce i náhodné kolemjdoucí.

Proti Lužnici si naopak velmi pomohla Vltava. Stala se kultovní řekou nejen pro kované vodáky, kteří plují od jara do podzimu, ale také pro školní výpravy, zájezdy cestovních agentur a rodinné výpravy. Sdružení pro Vltavu vloni spočítalo, že se na úsek řeky z Vyššího Brodu do Českých Budějovic vydá ročně sto tisíc vodních turistů. Každý přitom utratí víc než obvyklý domácí turista, protože přijíždí také mnoho cizinců. Z domácí pětistovky se vyklube tisícovka. Při průměrném čtyřdenním pobytu každého vodáka na řece to znamená roční obrat téměř půl miliardy korun. Za to vodákům na Vltavě vycházejí vstříc. Velké půjčovny umísťují před letní sezonou na nesjízdné jezy tak zvaní šupny, neboli dřevěná koryta, po kterých může loď sklouznout, aniž by posádce hrozilo utonutí. Jezy v Českém Krumlově se přestavují už s tím, že je třeba myslet nejen na energii a ryby, ale také na kanoisty. Jezy i výstupní místa, případně nebezpečné úseky jsou jasně a viditelně označené.

Vltava je sice největší a nejvýdělečnější řeka, ale pluje se i po dalších velkých řekách. Do velké prázdninové sedmičky patří ještě Ohře (s největším počtem smrtelně nebezpečných jezů), Sázava, Otava, Lužnice, Berounka a Morava. Celkem jsou sjízdné dvě stovky řek a potoků, většina ovšem jen po velkých deštích nebo při jarním táním sněhu. Odhady, kolik vodáků na nich každoročně pluje, se pohybují od sto tisíc do tří set tisíc osob. To znamená, že se ve vodáckém průmyslu protočí zhruba dvě miliardy korun. Když se vrátíme k počáteční úvaze o penězích, zjistíme, že několik stovek milionů z toho vezmou náklady na smrt a zmrzačení kvůli nebezpečným jezům.

Ještě o miliardu vyšší tržbu hlásí majitelé malých vodních elektráren. Všechny dohromady dodávají do elektrické sítě za rok přibližně milion megawatthodin energie, což činí na tržbách tři miliardy korun a 1 % veškeré energie v Česku. Nepočítají se do toho velké elektrárny na přehradách. Tolik oficiální čísla Svazu podnikatelů pro využití energetických zdrojů. Pokud bychom se však chtěli dostat k reálným financím, museli bychom odečíst čtyřsetkorunovou dotaci na každou megawatthodinu tak zvané zelené energie a také prakticky nezjistitelné dotace na výstavbu a provoz „ekologických“ vodních elektráren, které podle své šikovnosti získává každý majitel elektrárny. Lze tedy s vědomím jisté nepřesnosti říci, že zisky z malých vodních elektráren a vodáckého průmyslu jsou stejné.

Ještě jedno zajímavé číslo přidává Michal Doležel z ekologického webu Nazeleno.cz. Podle něho lze na průměrné tuzemské řece vydělat na elektrárně třímetrového jezu ročně tři sta tisíc korun. Při ceně takového zařízení 10 milionů korun se jeví jako logická zákonem garantovaná výkupní cena elektřiny na 30 let. Tedy logická pro zákonodárce a úředníka, který nepočítá s mrtvolami a těžce zraněnými, a zároveň kterému nevadí, že tahá peníze z cizích kapes.

Jednoduché a levné objízdné trasy v Bavorsku

Že lze s malými náklady udělat hodně muziky, ukazují naši sousedé v Bavorsku. V Horní Falci ve východní části této německé spolkové země prokopali na všech větších řekách okolo jezů tak zvané objízdné potoky. Slouží především pro ryby, ale zároveň tudy lze proplout na lodi mimo nebezpečný jez. Například na řece Naab (Nába), která je srovnatelná s českou Berounkou, je jich takových sedm a další přibývají. Nejedná se o vybetonované rybochody, které budují čeští stavitelé jezů, ale úzké přírodní toky, které se líbí nejen rybám a vodákům, ale vítají je také místní lidé jako osvěžení svého města nebo parku.

Diskuse o bezpečnosti jezů se v Česku omezují až na následky. Příčinou nebezpečného jezu je vždy jeho konstrukce, která vyplývá z projektu. Záchranáři potom už jenom cvičí na nejznámějších zabijácích, jak zpod nich vytáhnout zvrhnuté vodáky, a Český svaz kanoistů žádá podniky Povodí, aby na nejnebezpečnější místa mohl umístit záchranné kruhy a lana, označit je cedulemi s lebkami a zkříženými hnáty a případně instalovat skoby na uchycení záchranářů při akci. Výstražné tabule časem vezme velká voda, záchranářské vybavení se rozkrade a nebezpečný jez zabíjí dál.

Je tedy jasné, že upravit jezy tak, aby se jimi dalo bezpečně proplout na lodi i v případě náhodného pádu do vody, je ekonomicky výhodné. Iniciativa Nebezpečné jezy jich ke dnešnímu dni eviduje 126! Těžko to dokazovat projektantům, kteří šetří každou korunu, ale politici by na to měli slyšet. Nestarají se přece jenom o peníze, ale hlavně o lidi. Každá smrt pozůstalé bolí a zbytečná dvojnásobně.

K čemu jsou jezy?

Jezy mají dvě základní funkce. Nadržují vodu pro energetické účely podobně jako přehrady. Vytvoří výškový rozdíl hladiny nad a pod jezem, čehož využívají turbíny umístěné mimo jez v náhonu. Malé vodní elektrárny postupně nahrazovaly dřívější mlýny již po druhé světové válce, ale jejich boom nastal po navrácení do soukromých rukou spolu s velkorysou dotační politikou okolo roku 2000.

Jezy zároveň slouží vodohospodářům k regulaci hladiny, co znamená především udržení vody i v suchých měsících, případně k jejímu odvádění do potřebných míst mimo řeku k zavlažování nebo do různých kanálů a bočních ramen.

Článek vyšel v upravené verzi v časopise Respekt: Jezy - nenápadné nebezpečí.