Jak nesedět za Pecí

"Jo, ale mezi tím dvaačtyřicet kiláků," pokusil jsem se. "Ohromnej přínos pro lidstvo," uzavřela dcera debatu a dál se věnovala vnoučatům. Tedy mým vnoučatům!

Z toho vyplývá dvojí: a) mám drzou dceru a b) jsem už dědek - tedy podle občanky, jinak 54 houby věk!

Jenže mě to přece jen trochu nakoplo. Nic proti maratónům a půlmaratónům, desítkám a všem těm činnostem z bodu A do bodu A, stejně to budu běhat dál. Ale co takhle vyrazit z bodu A do …prostě někam? Po cestách, které kdysi měly smysl. Poutní cesty, kupecké stezky a tak.

Vyrazil jsem On the road. Jasně, v plánu mám Santiago de Compostela, lákají mě stezky k buddhistickým stúpám, prašné cesty v Tibetu i ty voňavé v jižní Francii. Jenže to je v dálavách, i když bych to chtěl stihnout v geologicky krátké době. Zatím jsem začal doma za pecí. Doslova. Pec je totiž přece jen blíž než Káthmandů.

Navíc jsem vyrazil za ženskou! Za Emmou Czernin Morzinovou. Vyrazil jsem na rande. Sorry na RUNde!

 Reportáž z Krakonošovy stovky: Krakonoš za sto ...a je to tam!

To snad stavěl Trautenberk!

Mám Krkonoše rád. Když jsem vystupoval na konečné autobusu, měl jsem pocit, že jsem doma. Vždycky ho v Krkonoších mám. Tedy jen do chvíl,e než se podívám na neskutečnou symbiózu socialistické a kapitalistické idiocie nahloučené na velmi malém prostoru.

K obloze se tyčí balšój socialistíčeskoj hotel Horizont a vpředu ladně postávají apartmány s architektonickou hodnotou sádrových trpaslíků. Radši dolů k adidaskám. Utáhnout tkaničky a jde se na to.

Čeká mě totiž krásná část trasy. Traverz strání do Velké Úpy, asi sto metrů od silnice kolem historické Lovecké chaty. Pak seběhnu k silnici a pod Portáškama ji přeběhnu. Zastavím se a kochám se pohledem na vleky. Kochám se dlouho! Radím, udělejte to taky! Ne že by byly tak krásné, ale čeká – řečeno slovy mlaďasů - dost hustej- krpál.

Do Moskvy daleko

Tak jo, jdu na to. Silnička stoupá od Velké Úpy vzhůru k Janě a je co dejchat, to je fakt. Ještě klika, že je dobře značená. Dokonce výborně. Nad penziónem Klapáček se totiž dozvídám, že Singapur je odtud 11 660 kiláků, Melbourne 17 820 a Moskva 1680 kilometrů. Zaplať pánbůh!

Na Luční jsou to dvě hoďky, ale tam poběžím jindy. A pozor, penzion Klepáček jen 300 metrů, ale odolávám, je to ještě kus!

Piju ionťák, snažím si namluvit, že je krásně hořkej jako pivo… Blbost, je sladký jako cumel!. Mobilizuju zbytky morálu. Ale jo, to pude! Už je proto, že za chvilku bude sranda. Fakt, těším se na to a čtu to vždycky znova s radostí. Co? Jízdní, přesněji řečeno provozní řád autobusové linky na Janu! Je vyvěšený na zastávce po levé ruce. Zastavuju, vydejchávám, čtu a zase se tlemím jako poloblb.

* Zatáčky jsou značeny namátkově, většinou jako průletové… 
* Knihu přání a stížností nežádejte – nestačí se tisknout…
* Kouření v autobuse jen na obecné nebezpečí - velký únik kapalin z vozidla!
* Usmívejte se na řidiče, jede poprvé!

Jana, sladká Jana

Ufff, jsem na Janě. Tedy nejdřív jsem minul chatu Junák a pak už brzdím před luxusní Janičkou. Před ní se na betonu vyhřívá neméně luxusní běžkyně. Tedy bohužel ne spoluběžkyně, byla tam dřív a při pohledu na ty nekonečně dlouhé nohy v šortkách - och jak sladce minimalistických…se ani nedivím.

Prohlížím si ji mlsně, ona mně soucitně. Plaším nemravné myšlenky, slečna se stejně pohybuje tak někde na hranici zletilost. Nakonec co, stejně mám runde s Emmou! Na padáku dolů to rozbalím, co to dá. Krásná silnice, krpál tak akorát, vlevo pramínek ledové a vynikající vody, ale hrdě ho míjím. Není důvod, občerstvovačka ve Spáleňáku to jistí.

Spálený mlýn se sice honosí titulem Garni hotel, ale je to příjemná dřevěná bouda v krásném Krakonošově údolí. Chcete vědět třeba jak se Krakonoš skamarádil s lidmi? Nebo jak se šijí stromečkům šaty? Proč jsou v horách chaloupky jako malované? Nebo, pokud vám to zní infantilně, třeba něco o hořčáku (konečně rozumný slovo!), homolkách a sojčím pírku? Vyrazte podle pohádkové mapy, najdete ji kousek od hotelu.

Emma to jistí

Já ale mířím konečně za Emmou. Emmina cesta je totiž běžecká lahůdka. Traverzuje stráň, je voňavá měkounká, prostě pohodová. Žádný drama na stoupání, výhledy na Sněžku, vůně, klídek, soft běh. Nepotřebujete žádné trailové speciály, cestička je žensky hebká. No jo Emmina!

Mimochodem ta Emma se jmenovala celým jménem Emma Czernin Morzinová a její manžel byl majitelem panství Maršov. Tehdy, v devatenáctém století se tu sváželo dřevo a zároveň to byl jezdecký chodníček. Teď tady dusám jenom já a je mi fajn. Přede mnou asi šest kiláků a Maršov.

Běhání v lese je fakt nejkrásnější pohyb…Tedy já si to myslím. Nějak mi vadí štelovat a verglovat páčkami na kole, přehazovat převody a tak. Běží, koukám, dejchám, jsem! Tady a teď. Nádhera!

Poezie Maršova

Do Maršova padám takovým dost klouzavým sešupem. Když je sucho, je to  dobrý, Když naprší, tak tobogán. Kořeny, listí, prostě výživný. Vyběhnu kousek od pivovaru. Klídek, už je nefunkční, ale čepujou o kousek dál. A dobrý!

Kolem mlýna na Lysečinském potoce zamířím do centra. Napiju se a je mi blaze. Pak se napiju podruhý a je mi ještě líp. Z Maršova jedou autobusy buď na Prahu nebo se dostanete ze Svobody nad Úpou. Busem, vlakem, jak je ctěná libost.

Je čas vyrazit na autobus, ale jednu odbočku si ještě neodpustím: Z Pece, i když ji mám rád, jsem prchal při pohledu na pahýl monumentál a rozcapené byznysmensko - lobbisticko - zbohatlické baroko apartmánů. V Maršově jsem narazil na poetickou lavičku. Má na opěradle vyryté verše Konstantina Biebla: "Až umřem, stanem se květinami, ve dne budem lidem pro radost, v noci budem sami." Pěkný!

A v horním rohu je ještě vyryto, tak trochu ze srandy: MARŠOV DO EVROPY! Tak jsem tak nějak při tom běhání přemejšlel nad tím, že Maršov už tam vlastně je, ale ta Pec s těma apartmánama nám nějak klouže k Asii. Asi nad tím budu přemejšlet, až zas někdy poběžím z bodu A do bodu B.

INFO: Krkonoše a Běžci na HORYDOLY