Dobrovolníci pomáhají sami sobě

Martina Jirasová je ředitelkou (v rozhovoru tyká), Jana Krczmářová (v rozhovoru vyká) je manažerkou vztahů se zahraničím. Rozhovor vedl Kuba Turek. Zvukovou verzi si můžete poslechnout v hodinové nesestříhané verzi.

AUDIO: Rozhovor o dobrovolnictví (58 min, 54 MB, MP3)

FOTOGALERIE: Martina Jirasová a Jana Krczmářová

Dobrovolnictví - co to je a k čemu to je?

Martina: My máme na tady to téma v rámci seminářů asi hodinu a půl povídání...

...nešlo by to říci ve dvou větách?

co je a není dobrovolnictví a nikdy nedojdeme ke stejnému názoru. Můžeme tedy uvést jednu formulku nebo větu, ale ta bude říkat dost málo.

Jak se to tedy liší od komerčních kurzů, od práce v cizině, od au-pair nebo sbírání jablek?

Martina: Každý dobrovolník má jinou motivaci.

Otázku tedy otočím: co mám očekávat, když se přihlásím na nějakou vámi organizovanou akci?

Jana: Nejedná se o levnou dovolenou. Když někam jedeš jako dobrovolník, musíš chtít pracovat. Něco dáš a zároveň se dostaneš blíž k lidem. Žiješ s nimi, pracuješ, a oni se ti čase otevřou. Je to úplně jiná cesta, než cestování. Když pracuješ jako operka, jsi přijímán také jinak - jedeš si vydělat peníz a naučit se jazyk.

Když přijedeš, abys ve Skotsku opravil hrad, nebo ve Welsu pracoval s dětmi na ulici, nejsi tam kvůli penězům, ale aby sis s dětmi zahrál, aby s je poznal, abys jim něco řekl o své zemi a zároveň abys tam byl vnímaný jako člověk, který tam patří.

Nabízím tedy svoji práci a schopnosti někomu, kdo je může potřebovat?

Jana: Ano.

A zároveň si je nemůže koupit?

Jana: Nechcete za to peníze.

Jaká je tedy obvyklá motivace dobrovolníka, když by za takovou práci mohl požadovat peníze? Proč nejde do běžné komerční firmy a nenabídne se tam?

Jana: Každý má v sobě pocit určité solidarity. Do určité míry je to i filantropie. Chce dělat něco dobrého.

Martina: Naší cílovou skupinou jsou studenti a u nich to souvisí s nabýváním praxe. Jsou ve věku, kdy si zatím si nevěří, že mají kvalifikaci něco dělat v cizině. U nás žádnou kvalifikaci nepotřebují. A navíc pro firmy začíná být zajímavé, když si člověk dobrovolnickou činnost napíše později do životopisu.

Moje pojetí dobrovolnictví souvisí s neformálním vzděláváním a osobním růstem. Když člověk vyjede poprvé na čtrnáct dní, získá zkušenosti, dokáže se domluvit v mezinárodní komunitě, má kontakty a adresy po celém světě. Podpoří své sebevědomí. Poté může pokračovat i v dlouhodobých projektech.

Proč druhá strana dobrovolnickou práci přijímá?

Martina: Jeden motiv je, že si to nemůže dovolit zaplatit. To je například obnova hradů, zámků a zřícenin. Druhým důvodem, že oživí zájem místní komunity, když tam pracuje mezinárodní skupina.

Jedná se tedy vždy o nekvalifikovanou a v podstatě náhodnou práci?

Martina: Ve většině případů je to nekvalifikovaná práce. Jsou ale projekty, kdy má mít zájemce nějaké zkušenosti.

Jana: Například pro práci s drogově závislými by měl mít dobrovolník již předchozí zkušenosti v práci s problematickou mládeží. Při dlouhodobých projektech, kdy chce dobrovolník vyjet třeba na několik měsíců, musí splňovat kvalifikační podmínky, jako je vzdělání, praxe a reference. Příkladem může být fotografování a příprava publikace o životě dětí v afrických slumech. Musí být tedy být fotograf, ale nepožadujeme, aby měl pět let praxe v novinách a dodělanou školu.

Jak se INEX-SDA dostává k nabídkám aktivit, které zprostředkovává?

Jana: Jsme v mezinárodních sítích podobných organizací.

Martina: Vždy v předjaří se koná mezinárodní setkání těchto organizací a tam si vyměňujeme nabídky. Každý z nás předkládá své projekty.

Kdo vede konkrétní akce?

Martina: Školíme vedoucí dobrovolných projektů, kteří mají zkušenosti jako účastníci předchozích projektů. Nechceme po nich nějaké hluboké znalosti, ale spíše aby viděli věci z nadhledu. Nedělají takovou práci celý rok, ale nárazově čtrnáct dní v roce. Jsou průvodci mezinárodních skupin, každý účastník je zletilý a odpovídá sám za sebe. Práci zadávají místní partneři.

Místní lidé tedy nedělají to samé, co "přivandrovalci"?

Martina: Ne. Ale může nastat situace, že to místní děti naláká a začne je to zajímat.

Kdo to všechno platí?

Martina: Peníze jdou z několika zdrojů. INEX-SDA vybírá paušální účastnický poplatek 1800 korun na krátkodobé pobyty a 3000 korun na dlouhodobé pobyty. Z toho platíme náklady akcí v České republice. Dobrovolník si také platí sám cestu. Má hrazené jen ubytování a stravu. Část peněz platí partneři, se kterými tyto akce organizujeme. INEX má další peníze z darů, dotací z evropských a českých státních fondů. Za to, že Čecha nebo Češku můžeme poslat ven, musíme přijmout zahraničního účastníka na akci v tuzemsku.

To je jedna ku jedné?

Martina: Přímo tak to neplatí. Organizace, která něco sama nepořádá, nemůže posílat své lidi jinam.

Kolik lidí od vás tedy vyjíždí ven a kolik do Česka přijíždí?

Jana: INEX-SDA vypravujeme okolo sedmi set lidí a přijímáme asi čtyři sta padesát. Mezinárodně je to řádově dvacet tisíc lidí v naší síti padesáti organizací. Další lidi samozřejmě vysílají křesťanské organizace, skauti a mnozí další. Po České republice je velká poptávka. Jezdí k nám především Francouzi a Němci.

Proč jezdí zrovna do takové nezajímavé pidizemičky?

Jana: Možná se jim tu líbí. A možná hraje roli i pivo.

Já se ptám vážně. Je to spíše zajímavými projekty, nebo dobrou pověstí Česka?

Martina: Vidím posun. Ještě v polovině 90. let jsme byli cílem pro dobrodruhy, kteří táhli na Východ. Dnes jsme ale už jistou zemí pro osmnáctileté ze všech zemí světa, který si chtějí poprvé vyzkoušet dobrovolné aktivity. Jsme bezpečným státem, který je dostupný finančně i dopravně. Takhle počítají především ti, kteří jedou jen na krátkodobý pobyt.

Je počet dobrovolníků pořád stejný?

Jana: Výměna dobrovolníků na celém světě se mírně snižuje. Zlom nastal v letech 2002 až 2003. Lidé mají čím dál více možností, cestují jinak než dříve a rozšiřují se možnosti studia. A zároveň se zvýšil strach z terorismu.

Jsou vaši dobrovolníci stejná skupina lidí, kterým manažeři z turistického průmyslu říkají batůžkáři?

Martina: Ano.

Není to tedy charita, jejímiž typickými účastníky jsou lidí, kteří v civilu působí v nižších manažerských funkcích, a pak s tím jednou seknou a jedou třeba na půl roku pomáhat do Afriky?

Martina: Pokrýváme širokou škálu lidí, a tak i takoví se u nás najdou.

Jana: Jsou potom tři možnosti. Po dlouhodobém projektu se člověk vrátí do své profese a bude obohacený o předchozí poznatky. Nebo se ve práci bude věnovat oblasti, kde byl dobrovolníkem. Anebo také u dobrovolné činnosti již zůstane. Máme tady teď paní Markéty, která začala pracovat u potravinového programu OSN a teď jede do Indonésie, kde bude pracovat na odstraňování škod po posledním zemětřesení. Vypadá to, že se dostala na profesní linku spojenou s dobrovolnictvím.

Lidé z komerční sféry říkají v neprospěch dobrovolnických akcí, že kdyby se odehrály za komerčních podmínek, budou efektivnější a levnější. Třeba zmiňovaný hrad opraví profesionální firma lépe a za méně peněz, než dobrovolníci.

Martina: Dobrovolnická práce spočívá v tom, že pomáháme-li druhým, pomáháme i sami sobě. Zároveň je otázka, zda by bylo mnohé akce dělat komerčně, a jestli by se na ně sehnaly fondy. Třeba na hrad se dá sehnat nějaké podpora, ale ne ve výši, aby ho bylo možno rekonstruovat. A také hraje velkou roli životní postoj lidí, kteří takové akce pořádají.Oni do komerce moc jít nechtějí. Je to jejich forma realizace a raději si tam budou vozit dobrovolníky, než aby si nechali postavit jeřáb, který jim všechno udělá. Jim nejde o hrad, ale o proces té rekonstrukce.

Lze to přirovnat k zahrádkáři, který pěstuje rajčata, ačkoliv ví, že práce, hnojiva a sazenice ho přijdou na mnohem víc, než kdyby si ta samá rajčata koupil v supermarketu?

Martina: Mě se to přirovnání líbí.

Nemáte zkušenosti s patologickými altruisty, kteří by se měli spíše léčit? Myslím na lidi, kteří svojí pomocí škodí sobě i tomu, komu pomáhají.

Martina: U nás se s takovými případy nesetkáváme. Nejsme humanitární organizace, kde se tito lidé sebeobětují.

Kde je hranice mezi humanitárními akcemi a těmi, které pořádáte vy?

Jana: Většina našich lidí jezdí na krátkodobé projekty, protože někomu pomohou, ale zároveň je to baví. Jedou tam i kvůli mezinárodním vztahům. Jsou rádi, že si tam udělají kamarády z Koreje, Japonska a Ruska a poznají, že svět je malý. Když se ovšem řekně humanitární akce, tak si představuji například lidi, kteří pracují v domově důchodců, nebo někde po zemětřesení. Jejich práce je především sociální, kdežto my se zaměřujeme na poznávání.

Je dobrovolnictví záležitostí jen pro mladé lidí mezi patnácti a dvaadvaceti lety, nebo se provozuje třeba i po čtyřicítce?

Martina: Existuje určitý předěl - dobrovolnictví se týká převážně lidí do třiceti let a poté zase až od padesáti let dál. Staší lidí tím nabírají nový dech a připravují se na důchod.