Toto pentas perpisahan neboli představení na rozloučenou bylo díky komornímu prostředí v trámoví půdy gotické věže a propojení se zvukem tamější zvonohry silným zážitkem a symbolickým zakončením práce uměleckého vedoucího Christophera Stonese, kterého pracovní a finanční důvody přiměly k návratu do anglické vlasti.
Podpora z Indonésie
Skupina devíti nadšenců převážně něžného pohlaví české (4), anglické (1) a indonéské národnosti, která pravidelně zkouší v prostorách indonéské ambasády, jíž ostatně nástroje patří a jež fungování souboru významně podporuje, předvedla ve věži čtyři kompletní skladby ze střední Jávy.
Odtud pochází i originální sada nástrojů, které jsou, na rozdíl od zvonů vyráběných odlitím do formy, vytepány z jednoho kusu bronzu.
Evropské a asijské zvony
Javánské kompozice proložil stejným počtem skladeb mistr zvoník Rejšek na carillon tvořený deseti zvony. Závěrem a jednoznačným vrcholem večera byla společná improvizace gamelanistů a zvonohry, která byla historicky první událostí tohoto druhu ve střední Evropě a patrně teprve třetí na světě. Výsledkem byl neotřelý a přitom harmonický souzvuk dvou těles, z nichž jedno je laděno v javánské pentatonice a to druhé v klasické západní sedmitónové stupnici. Jinými slovy, mám-li použít otřepaného klišé, hudebníkům se podařilo vytvořit dokonalou symbiózu mezi Východem a Západem.
Dvě hudební tělesa se v tomto okamžiku setkala poprvé a téměř božská harmonie, která prostoupila gotickou atiku, byla dílem improvizace. Mohu-li prozradit nepatrné tajemství, gamelanisté se předem dohodli alespoň na tónině a tempu, o to více však bylo fascinující, jak svou improvizací jejich hru obohatil mistr zvoník.
Gamelan je srdce
Jakožto donedávna aktivní člen souboru (na tomto místě se omlouvám za svoji subjektivitu) musím obdivovat výrazné zlepšení celkové sehranosti Pražského gamelanu i hráčské schopnosti jednotlivých hráčů, z nichž většina neovládá hru na žádný západní hudební nástroj.
To je jen další z řady důkazů, že gamelan musí být záležitostí srdce. A pražští gamelanisté ho rozhodně mají. Mne osobně nejvíce zaujala, tuším, předposlední skladba zvaná Mugi Rahayu, ve které hráč na bonang panerus Honza Kolodzieyski předvádí úžasné paličkové běhy po hlavicích bronzových puklic, a pak velmi působivá, převážně vokální skladba ve druhé javánské tónině, heptatonickém pelogu, obohacená mystickým zvukem bronzových "banánů" zvaných kemanak.
Gamelanisté zatím končí
Vystoupení v Jindřišské věži bylo zřejmě posledním v této sestavě, která má za sebou přes deset koncertů, mj. v Městské knihovně nebo na Setkání cestovatelů v pražském Ládví, podvakráte vystoupila také v Brně (Asijský festival, Tajemná Indonésie) a v neposlední řadě svým výkonem ozdobila slavnostní otevírání Indonéského pavilonu v pražské ZOO.
S odchodem Mas Chrise, který studoval tuto hudbu tři roky přímo v srdci javánské kultury, středojavánském Solu, ale gamelan v Praze snad neumírá. Je si na několik měsíců trochu odpočine.
Nový našlapaný chlapík (nebo dva) by se měl vrátit v létě ze stipendijního pobytu tamtéž a s nově získanou erudicí pražský gamelan povede. Anebo si Christopher rychle vydělá a vrátí se k nám.
Ať bude jakkoli, v této chvíli nezbývá než říci: Mas Chris, terima kasih banyak! Thanks a lot, Chris! Díky!
Článek je převzatý ze serveru Tenggara.net