Na polár jsem se dostal náhodou

Do zlatého fondu českých dobrodružství patří také přechod Grónska ve třech lidech včetně Miroslava Jakeše bez povolení, navigačních přístrojů a dostatečného vybavení.

Snil jsi vždycky o tom, že se staneš polárníkem, podobně jako jiní sní o kosmonautech, požárnících nebo popelářích?

Vůbec nikdy! Začínal jsem s obyčejnou vysokohorskou turistikou. Tenkrát se jezdilo jen tam, kam člověka pustili, do Rumunska a do Bulharska. I s tím jsem začal až poměrně pozdě. Úplně poprvé jsem jel do Rumunska s vodáky, když už jsem měl po vojně.

Co stočilo tvé kroky k polárním oblastem?

Obrovský vliv na mě mělo setkání s Jaroslavem Pavlíčkem. Kdybych se s tímhle člověkem nepotkal, asi by to se mnou dopadlo jinak a já se dnes věnoval něčemu jinému. S Pavlíčkem jsme se potkali právě na jednom z vodáckých zájezdů do Rumunska. Spolu jsme začali hodně jezdit po horách, podívali jsme se i do Himálají.

Jaká byla vaše první velká akce?

To bylo v roce 1984 a vlastně to byla první československá expedice toho druhu. Přecházeli jsme grónský ledovec. Ale až potom jsme začali pořádně jezdit. Pak jsme sjezdili spousty hor, Pamír, Kavkaz, Alpy, Andy. Tam jsem tenkrát omrzl při výstupu na Aconcaguu.

Pokračuje vaše spolupráce?

V současné době ne. Naposledy jsme spolu byli v roce 1989 v Antarktidě, kde se zakládala malá soukromá polární stanice, která je na ostrově Nelson do dneška.

Která expedice tě tenkrát zavedla nejseverněji?

Expedice z roku 1992 nazvaná Eisel s Arvedem Fuchsem, německým dobrodruhem. On si dal za cíl během tří let obeplout na jachtě severní pól. Já jsem tenkrát pracoval v Německu a kamarád jednou přišel s časopisem v ruce, kde tenkrát bylo něco o Fuchsovi a přemlouval mě: "Hele, napiš mu, zavolej mu, to by bylo něco pro tebe." A ono to skutečně vyšlo a já se dostal do posádky, která s jachtou odjížděla od Jeniseje.

Jak jsi se poprvé dostal na severní točnu?

To vlastně taky souvisí s touhle expedicí. Logistickou část zajišťovala v Rusku organizace, kterou vedl významný ruský polárník Michail Malachov. My jsme se s Rusy kamarádili, jednou jsme takhle povídali a já jsem jim říkal, že bych se taky někdy rád podíval na severní pól. No a krátce po návratu domů mi přišla pozvánka, abych se zúčastnil expedice Nord Pole Light 1993. Byla to taková odlehčená lyžařská expedice. Vysadili nás asi sto kilometrů od pólu a šel se vlastně jen ten poslední úsek.

Takové expedice musejí být asi hodně náročné na finanční prostředky. Jak se tenkrát tobě dařilo shánět peníze?

O peníze a sponzory byla nouze tenkrát a je nouze i teď. Já jsem měl obrovské štěstí. Mě se na Nord Pole Light podařilo vyjednat obrovskou slevu, z dnešního pohledu to bylo za hubičku, ale stejně jsem ty peníze neměl. Nakonec mi to zafinancovala firma Lux.

Šel jsi ve šlépějích otce Oty Pavla?

Přesně tak. My jsme tenkrát dělali nějaké fotky s vysavačem přímo na pólu a já jsem taky opravdu nějakou dobu tyhle vysavače prodával.

Kdy jsi začal jezdit na výpravy sám?

Někdy na počátku devadesátých let. Souběžně jsem ještě jezdil jako průvodce pro jednu cestovní kancelář. Dělal jsem pro ně průzkumy v Grónsku, na Špicberkách, jak by bylo možné tam jezdit s klienty. Ale už jsem si zároveň začal dělat i své vlastní expedice.

Měl jsi někdy nějaký speciální trénink? Řekněme nějaké vytrvalostní běhy a podobně? Trénoval jsi někdy nějak třeba odolnost vůči chladu?

Ne, speciální trénink vůbec. Jednou jsem v mrazáku jednoho hypermarketu testoval vytápění stanu. Tam bylo necelých 30 stupňů pod nulou a já zkoušel vytvořit ve stanu pokojové podmínky. To se podařilo. V pokojové teplotě mi nakonec bylo horko. Ale to byly laboratorní podmínky, nefoukal tam žádný vítr a vládla určitá stálá vlhkost. Takhle to ve skutečnosti samozřejmě není.

Pamatuješ si nejnižší teplotu na svých výpravách?

To si vůbec netroufám odhadnout. V těch nejdrsnějších podmínkách mi vždycky všechny teploměry odešly. A i kdybych tu teplotu znal, tak to ještě vůbec ni neříká o skutečných podmínkách především v kombinaci s větrem.

Jakou výpravu bys označil za nejdrsnější?

Asi přechod Grónska. Ale člověk může zažít hodně drsnou výpravu i tady u nás v Krkonoších. Hodně záleží na zkušenostech, oblečení, na tom, jak je člověk připravený na různé eventuality.

Máš nějaký polární sen, který by sis chtěl splnit?

Mám. Chtěl bych se jednou dostat na severní pól opravdu vlastními silami. Ujít tu celou trasu zhruba tisíc kilometrů dlouhou. Na lyžích a po driftujícím ledu. Tam nejde naplánovat cokoli předem. Podmínky se můžou změnit doslova z vteřiny na vteřinu. Člověk není v bezpečí, nemá klid ani v noci ve stanu. Led může kdykoli a kdekoli prasknout, musíš být takříkajíc pořád ve střehu. Vezmi si třeba Messnera. Ten je známý opravdu velmi důkladnou přípravou úplně všeho. Říká se o něm, že nenechává nic náhodě. A přesto musela jeho výprava už první nebo druhý den po zahájení volat záchranný vrtulník. Začal pod nimi praskat led, přišli o část vybavení, někdo se tam propadl. Zkrátka se dostali do situace, kterou bylo možné vyřešit jen ze vzduchu.

Na kdy plánuješ takovou výpravu?

Ještě nevím, na takovou expedici zatím chybí peníze. Ale měl bych to stihnout do roku 2030. Podle jedné studie už v téhle době nebude možné na pól chodit vůbec. Ledu bude tak málo a bude tak nestabilní, že to prostě nepůjde. Možná se dočkáme toho, že tam začnou jezdit ledoborce.

Byl jsi někdy v bezprostředním ohrožení života? Napadl tě někdy lední medvěd nebo měl jsi někdy problémy třeba s domorodci?

Určité nebezpečí na expedicích hrozí pořád. Člověk musí být opatrný stále. Lední medvěd mě nikdy nenapadl. Do nejbližšího kontaktu s ním jsem přišel asi na dvacet metrů. Na Špicberkách je medvědů opravdu hodně, tam si s sebou pro všechny případy beru revolver. Jinak Eskymáci jsou vesměs velmi milí a přátelští lidé. Jen jednou, mezi kanadskými Eskymáky, jsme měli problémy. Na Baffinově ostrově nám vykradli stany.

Kterou polární oblast jsi si oblíbil?

Tak to budou Špicberky. Nemám to přesně spočítané, ale byl jsem tam asi třicetkrát. Druhé bude Grónsko, tam jsem byl dvacetkrát. Samozřejmě také severní pól. Tam jsem se vypravil šestkrát, z toho pět výprav skončilo úspěšně. Jinak jezdím taky do Norska a na Island.

Kdy jsi byl naposledy na severním pólu?

Tento rok v dubnu. Vlastně teprve před chvílí jsme se vrátili s moderátorem Standou Bartůškem, se kterým jsme na expedici vyjížděli.

Znamená to, že na tvé expedice se může dostat i někdo z nepolárníků?

Na některé ze svých expedic s sebou beru klienty. Přihlásit se může v podstatě kdokoli, kdo má odpovídající fyzičku a je nějakým způsobem připravený i psychicky. Zkušenosti z hor a podobně jsou také důležité. Půjčuji nějaké speciální vybavení a funguji vlastně jako průvodce.

Proběhlo naposledy na pólu všechno bez problémů, nebo jste měli nějaké potíže?

Letiště, ze kterého jsme měli odlétat směr pól, bylo poškozené v důsledku praskajícího ledu. To nás relativně dost zdrželo. Standa se pak na ledu jednou propadl. Já jsem ho za hůlky tahal ven a on ještě chtěl, abych ho u toho filmoval! Ale všechno nakonec dobře dopadlo. Z expedice existuje dokonce i filmový dokument, který vysílá Česká televize.

Zkrácená verze rozhovoru vyšla v tištěném měsíčníku Horydoly.