Prázdninová škola Lipnice a zážitková pedagogika

Prázdninová škola Lipnice není jen záležitostí letních prázdnin. Z počátku tomu tak bylo, ovšem postupem času, v závislosti na rozvoji a získávání prestiže Prázdninové školy, se její působení rozšířilo a v současné době kurzy probíhají po celý rok.

Prožitková pedagogika

Prožitková pedagogika je jedním ze stavebních kamenů pro realizaci hry. Přestože je možné kořeny prožitkové pedagogiky nalézat již v antice a renesanci, její skutečný počátek datujeme k úsilí německého pedagoga Kurta Hahna zakládat takzvané „ostrovy uzdravování“, čili k 40. létům dvacátého století. V těchto centrech se měla dle Hahna vyvíjet osobnost účastníků.

Druhým cílem mělo být bourání vzájemných předsudků. Toho chtěl Hahn docílit „výchovou v přírodě“ (Činčera, 2007).

Termín prožitková pedagogika má v češtině mnoho synonym. Můžeme se setkat s výrazy „výchova zážitkem”, „výchova prožitkem”, „výchova v přírodě”, „zážitková výchova”, „výchova dobrodružstvím” a s dalšími. V anglickém jazyce taktéž není ustálen jednotný název. V různých zdrojích můžeme naleznout termíny jako „experiential education”, „environmental education”, „outdoor education”, „adventure education”, aj. Přičemž musíme rozlišovat mezi pojmy „experiential education“ a „adventure education.“ Termín „experiential education“ představuje „výchovu prožitkem“, kterou můžeme aplikovat i v uzavřených prostorech. Nevztahuje se tedy jen k venkovním aktivitám. Blízkým termínem, který se vztahuje k „experiential education“ je „experiential learning“ Ten „je zaměřen na pojetí zkušenosti jako prostředku a cíle některých pedagogických směrů, které vycházejí z předpokladu, že žáci aktivně vyhledávají jisté poznatky a činnosti.“ Předpokládá se individuální zkušenost žáků, jejich zvídavost a iniciativa (Zappe, 2009). Termín „adventure education“ je možné přeložit jako „dobrodružná výchova“, která je spjata s ryze venkovním pobytem a oproti „experiential education“ klade velký důraz na fyzicky náročné činnosti (Zappe, 2009). Dále můžeme problematiku nejvhodnějšího pojmu zkomplikovat termíny jako „learning”, „leadership”, „trainning” a další, které se taktéž objevují (Jirásek, 2004).

Metoda zazitkove pedagogiky from Prazdninova skola Lipnice on Vimeo.

Chceme-li výstižnou definici prožitkové (zážitkové) pedagogiky, vezměme definici z časopisu Gymnasion: "Pod označením zážitková pedagogika tedy nadále budeme rozumět teoretické postižení a analýzu takových výchovných procesů, které pracují s navozováním, rozborem a reflexí prožitkových událostí za účelem získání zkušeností přenositelných do dalšího života. Cíle takových výchovných procesů mohou být vytyčovány a dosahovány v různorodém prostředí (školním i mimoškolním, přírodním i kulturním), v rozmanitých sociálních skupinách (diferencovaných věkem, sociálním statusem, profesním postavením či dalšími demografickými faktory) a naplňovány nejrůznějšími prostředky (hrami všech typů, modelovými situacemi, tvořivými a dramatickými dílnami, besedami a diskusemi, fyzicky i psychicky náročnými výzvovými situacemi, sebepoznávacími i k týmové spolupráci směřujícími aktivitami).

Pro zážitkovou pedagogiku je prožitek vždy pouhým prostředkem, nikoliv cílem. Cílem pro ni zůstává starořecký výchovný ideál, všestranný rozvoj k harmonii směřující osobnosti."

Dle organizace Za Obzor je zážitková (prožitková) pedagogika „pedagogický směr, který využívá zážitku jako prostředku výchovy a vzdělávání. Všichni vědí, co pro ně znamená prožitek, ale málokdo by dokázal popsat, co to vlastně znamená. Je zřejmé, že při jakékoli aktivitě vzniká jakási zkušenost, která se vštěpuje do paměti velmi dobře, protože při zážitku se v těle aktivují všechny smysly. Důležité je zmínit, že čím je člověk otevřenější, tím je prožitek hlubší.

Nahlédneme-li do výkladového slovníku, zjistíme, že zážitek (expirience) je: "Průběh či skutečnost osobitého pozorování, potkávání, nebo procházení něčeho (nějaké události)2." Problém u prožitkové pedagogiky není však jen v pojmech. Ač se nejedná úplně o marginální záležitost, protože rozmanitost terminologie pro tutéž oblast komplikuje vyhledávání informací a zdrojů, můžeme pozorovat skutečně velký problém.

Podle Vysoké školy tělesné výchovy a sportu PALESTRA "Analyzujeme-li náplň většiny tzv. zážitkových kurzů, nacházíme málo vlastní tvorby – přebírají se programy, názvy i texty. Je pozitivním jevem, že se o zážitkové pedagogice učí na vysokých školách. Málo přednášejících však na toto téma publikuje. Obecně postrádáme vlastní rozbory, názory i připomínky. Analyzujeme-li server www.theses.cz, kde se publikují abstrakty, plné texty i posudky oponentů bakalářských, magisterských i disertačních prací z většiny českých vysokých škol, zjišťujeme velké množství prací, které mají v názvu „zážitková pedagogika“. Většina vedoucích i oponentů však v oblasti zážitkové pedagogiky nikdy nepublikovala. Většině prací chybí kvalitní rešerše literatury, málo autorů studovalo základní literaturu, vesměs jde o přebírané a málo prověřované informace."

Oblasti, které jsou nazývány – Experiential education, Experiential learning, Adventure education, Outdoor education, Outdoor learning, jsou v zahraničí náplní stále většího množství odborných pojednání. V mnoha vyspělých státech představují uvedené termíny názvy vážených studijních oborů. Vzhledem k naší skvělé tradici v tomto směru zaostáváme (Vysoká škola tělesné výchovy a sportu PALESTRA, 2013). Od roku 2000 nastává v odborné a vědecké práci výrazný tlak na kvalitu u nás a hlavně v zahraničí. V ČR máme možnost v mezinárodním srovnávání uspět jedině ve spolupráci a kritickou analýzou výsledků našich úvah i výzkumů.

V posledních letech je prožitková pedagogika na vzestupu. Můžeme tak soudit i dle komerční sféry, která dobře reflektuje dění ve společnosti. Server Podnikatel.cz (2011) uvádí, že se české firmy hojně snaží motivovat své zaměstnance, čímž by měly zvýšit jejich produktivitu. "Do popředí se tak dostávají teambuildingové, teamspiritové a fun akce, díky kterým je na vzestupu byznys agentur, které se touto činností na klíč zabývají. Zvýšený zájem potvrdily serveru podnikatel.cz všechny oslovené agentury." Vynaložené výdaje na udržení spolupráce pracovních týmů potvrzuje i Milan Suchý, analytik Helpdesku ICT ve společnosti Český Aeroholding. Dle jeho sdělení společnost Český Aeroholding po finanční krizi 2008 omezila rozpočty pro teambuildingové programy na minimum, avšak velmi rychle vedení výdaje na podporu spolupráce a motivaci zaměstnanců opět navýšilo, protože ji shledalo jako velmi důležitou součást společnosti s přihlédnutím na produktivitu zaměstnanců.

Prožitková pedagogika ve světě

Kurt Hahn, kterého považujeme za zakladatele prožitkové pedagogiky, věřil, že prožitek je nejefektivnější vyučovací metodou. Během druhé světové války ve Walesu s nadšením založil spolu s Lawrencem Holtem organizaci Outward Bound. Organizace pořádala náročné výcviky pro britské námořníky, které se ovšem uskutečňovaly zábavnou formou. Později se Outward Bound stal jednou z nejvýznamnějších mezinárodních organizací věnující se prožitkové pedagogice.

Outward Bound začal organizovat rozmanité kurzy pro dospělé a mládež a dodnes působí na světovém poli. Účastníci byli vystaveni různým výzvám výchovy v přírodě, jako například sjíždění řek na raftech, toulky divokou přírodou nebo třeba překážky na nízkých lanech. Outward Bound se v té době inspiroval pracemi Carla Rogerse a Kurta Lewina. Ti rozpracovávali význam skupiny pro osobnostní rozvoj a učení jednotlivců. Ellen Chan Ling, jakožto marketingový a fundraisingový ředitel Outward Bound říká, že dodnes se organizace Outward Bound zakládá z velké části na původních zásadách. Cituje pak samotného zakladatele, Kurta Hahna: "Kurt Hahn věřil, že tradiční akademické studie nemohou být samy o sobě nápomocny k vytvoření všestranných lidí. Chtěl zanést metody prožitkového vyučování do širšího systému vzdělávání."

Východiskem Outward Bound byly dvě myšlenky:

* Člověk dokáže více, než si myslí!

* Jen málokdo si uvědomuje, čeho všeho je možné dosáhnout prostřednictvím týmové spolupráce.

V sedmdesátých letech 20. století vznikla ve Spojených státech amerických organizace Project Adventure. Vycházela z prací Carla Rogerse a Rogerse Lewina. Cílem Project Adventure bylo oproti Outward Bound zavedení prožitkové pedagogiky do školního vyučování. "V průběhu let vypracovali K. Rohnke, J. Schoel, M. Hentonová a další teoretici působící v Project Adventure, jednak sérii originálních aktivit na icebreaking, rozvoj týmové spolupráce, jednak komplexní metodiku na využití prožitkové pedagogiky ve školní i terapeutické praxi." V současnosti se Project Adventure věnuje i nadále propojení prožitkové pedagogiky se školním vyučováním, ale i rekreací, aplikací prožitkové pedagogiky v tělesné výchově, terapeutickou praxí a dokonce i prožitkovou pedagogikou v business oblasti..

V roce 1977 vznikla v Coloradu pod Outward Bound organizace Association for Experiential Education. Ta si klade za cíl rozšiřovat znalosti o prožitkové pedagogice. Vydává řadu knih a periodik (Horizon Newsletter, Journal of Experiential Education aj.), pořádá jak lokální, tak mezinárodní konference a semináře. Její vizí je: "Být vedoucí mezinárodní organizací pro rozvoj a aplikace principů a metod výchovy prožitkem a zkušeností. Členové organizace jsou jednotlivci i organizace působící v oblasti výchovy, rekreace, outdoor adventure programming."

Další organizací, která stojí za zmínku, je Institute for Outdoor Learning. Dříve měl institut jiná označení – Association for Outdoor Learning (AfOL), či také National Association for Outdoor Education (NAOE). Organizace vznikla roku 2001 díky spojení šesti předních organizací, které se věnovaly prožitkové pedagogice. Nyní sdružuje přes tisíc organizací a jednotlivců v celé Velké Británii. AfOL je charitativní organizací, která se snaží rozvíjet a podporovat praxi v učení pomocí prožitků v přírodním prostředí.

V roce 1996 se v Rakousku zformoval Evropský institut pro dobrodružnou výchovu a učení (The European Institute for Outdoor Adventure Education and Experiential Learning). Na chodu organizace se podílí vědci a učitelé z celého světa. Institut má za cíl rozvíjet teoretické zázemí pro aktivity v přírodě, podporuje alternativní výchovu pomocí pobytu v přírodě a učení prožitkem pro všechny skupiny lidí, podporuje taktéž terapii pomocí aktivit v přírodě, zkoumá nekonvenční výchovu a environmentální výchovu. Vydává tištěné i elektronické publikace a pořádá evropské konference (EOE Network).

Kurt Mathias Robert Martin Hahn

Kurt Hahn se narodil v Berlíně roku 1886 a pocházel z bohaté židovské rodiny. Díky jejich dobré ekonomické situaci Hahn studoval na prestižních školách v Německu a Anglii. Kvůli zdravotním komplikacím však žádnou vysokou školu nedokončil. Od roku 1914 pracoval v Německu na ministerstvu zahraničních věcí. Snažil se ovšem ovlivňovat situaci mezi Německem a Anglií a je přesunut na pozici osobního sekretáře Maximiliána von Badena..

Poté, v roce 1920, byl pověřen funkcí ředitele a pedagoga na škole v Salemu. Jakožto ředitel židovského původu je Hahn trnem v oku některým státníkům a později, v době, kdy k moci přišel Adolf Hitler, se Kurt Hahn stal jeho politickým nepřítelem. Zanedlouho poté byl Hahn uvězněn. Kurt Hahn zemřel roku 1974 v německém Salemu. Hahn je právem považován za zakladatele prožitkové pedagogiky. Věřil v takový způsob vzdělávání, který v člověku vyvolá silný prožitek, zapůsobí hluboko na jeho city a charakterové vlastnosti. K problematice vzdělávání přivedl Hahna zejména pobyt v Anglii, a také myslitelé a pedagogové (např. Platon, Robert Baden-Powell5, Cecile Reddie6, Dr. Arnold7 a další).

Hahn vycházel z myšlenky, že každé dítě se rodí s vrozenou duchovní silou a schopností správně se rozhodovat v oblasti morálky. Přes období dospívání však prý tyto schopnosti ztrácí, v důsledku probíhajících změn a tlaku společnosti. Hahn také označoval společnost jako nemocnou (diseased society). Za lék na nemocnou společnost pak považoval posílení fyzické zdatnosti prostřednictvím tělesné výchovy, tak aby jedinec překonal přirozené fyzické nedostatky. Kurt Hahn si vytvořil svou vlastní filozofii vzdělávání, kterou poté v praxi aplikoval. Dodnes škola v německém Salemu funguje na Hahnových principech a myšlenkách a pracuje s prožitkovou pedagogikou a organizací Outward Bound.

Prožitková pedagogika na území Čech

Dle France, aj. se počátek zážitkové (prožitkové) pedagogiky na našem území odkazuje k J. A. Komenskému, který tvrdil, že je vhodné vzdělávat jazyk, ducha, srdce i ruku. Nejdůležitější část zkušeností poznává podle něj člověk prostřednictvím smyslů, a proto doporučoval cestování a využití her a hraní při výuce – odtud škola hrou. Komenský doslova napsal: “Vzdělávání začíná a končí u opravdové zkušenosti; učení musí být spojeno s pobytem v přírodě; musí připravovat na život. Můžeme říci, že první organizací, která se zabývala prožitkovou pedagogikou, i když ne zcela tak, jak ji chápeme dnes, byla Tělovýchovná jednota pražská, která vznikla roku 1862. Za jejím zrodem stály osobnosti Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner, Julius Grégr, T. Černý, Jan Malypetr a další. O dva roky později, tedy v roce 1864 bylo přijato za oficiální pojmenování Sokol.

V roce 1869 došlo k založení Tělocvičného spolku paní a dívek pražských. Roku 1888 se skupina vlastenců kolem Vojtěcha Náprstka zasadila o vznik Klubu českých turistů. Hlavními iniciátory byli Vilém Kurz st. (předseda Národní jednoty Pošumavské), František Čížek (předseda Národní jednoty Severočeské) a architekt Vratislav Pasovský. Vojtěch Náprstek byl zvolen prvním předsedou, ale byl spíše ikonou klubu v podobě známé osobnosti. Práci v klubu se mnoho nevěnoval a za půl roku klub opustil. Pro turistiku bylo typickým znakem kombinování aktivity (pěší chůze, cykloturistika, kánoe, lyže, aj.) spolu s pasivními činnostmi (táboření, poznávání přírody, historie, památek, aj.). Koncem devatenáctého století zažily sporty velký rozmach a pedagogové spolu se zakladateli různých spolků zastávali názor, že je velmi důležité propojení sportu, přírody a výchovy.

Klub českých turistů, prozíravě investované bohatství

Na počátku 20. století přišla do Československa česká mutace anglického hnutí založeného Baden-Powelem hnutí Skaut a nese jméno Junák. V pozadí nezůstalo ani americké hnutí Woodcraft, které se v Česku od roku 1923 pyšní názvem Liga lesní moudrosti. V průběhu 20. let dvacátého století začal Junák používat termín outdoor education.

Obrovský boom zaznamenal tramping, který lidem dával volnost a naplňoval jejich touhu po svobodě. Velkou roli zde hrály americké westernové filmy, a také jistě knihy od Jaroslava Foglara. "V dobách komunismu (1948–1989) byl skauting oficiálně zakázán a rozpuštěn. Nicméně činnost některých oddílů pokračovala ilegálně. Tramping oficiálně zakázat tehdejší vláda nemohla, jelikož nebyl organizovaný, ale měla jiné způsoby, jak jej potlačovat. Jednalo se např. o kontroly StB na nádražích, rozhánění potlachů, párání domovenek, apod." I přes tlak strany prožitková pedagogika nezanikla. Přestože organizovaně vznikla tradice školních výletů, škol v přírodě, lyžařských výcviků a letních soustředění.

Roku 1953 byla otevřena vůbec první československá katedra zaměřující se na turistiku a sporty v přírodě na Univerzitě Karlově v Praze. Zprvu se studijní programy zaměřovaly spíše na výkony v jednotlivých disciplínách, měřily se a testovaly (1957–1963). Bohužel se s tehdejším totalitním režimem neshodovalo svobodné vyjadřování, a tak byla reflexe ve značné míře potlačována.

V roce 1974 do Československa pronikly informace o Outward Bound, což logicky ovlivnilo další vývoj volnočasových aktivit. V prožitkové pedagogice se začal dávat větší a větší důraz na hry a tvořivé aktivity. Ve stejném roce se začaly formovat první ekologické organizace. První z těchto organizací bylo v Československu Hnutí Brontosaurus. Mladí lidé z Ústavu krajinné ekologie Československé akademie věd využili myšlenku z konference Organizace spojených národů ve Stockholmu v roce 1972, kdy UNESCO vyhlásilo následující rok Mezinárodním rokem ochrany životního prostředí. Český Ústřední Výbor Socialistického Svazu Mládeže a Česká st. Pojišťovna dopomohli v roce 1974 k projektu Akce Brontosaurus týkající se ekologických otázek. Zprvu se mělo jednat o jednoroční kampaň, ale získala si oblibu a bylo nevyhnutelné pokračování. Už v roce 1974 se konaly víkendové pobytové akce v přírodě, ale největší rozmach získal Brontosaurus až v roce 1978. Ve stejném roce bylo založeno Hnutí Brontosaurus a byly ustanoveny stanovy. Byly realizovány mnohé projekty, z nichž některé přetrvávají dodnes (např. Ekostan8). Dnes je Hnutí Brontosaurus nevládní, nezisková organizace, která spojuje snahu o ekologickou výchovu s aktivitami pro volný čas - hrami, divadlem, výtvarnem a hudebnem, a také pracuje na tom, aby naše prostředí zůstalo co možná nejhezčí. Brontosauří klasika je víkendová nebo prázdninová akce, na níž si účastníci užijí jak brigád na zvelebení přírody, tak i her. Za tím účelem si vychovávají vlastní organizátory, kteří pak připravují terén.”

Zhruba ve stejné době, kdy ve Spojených státech amerických vznikal Project Adventure (70. léta 20. století), vznikala v Československu organizace Prázdninová škola Lipnice, která v době komunismu hrála nezastupitelnou roli v oblasti sebepoznávání, založeném na vlastních hrách a metodických postupech, které dnes hojně využívají nejen mnohá dětská sdružení. Prázdninová škola Lipnice byla jako organizace ustanovena roku 1977. Z Prázdninové školy Lipnice vzrostlo mnoho projektů, které se postupem času oddělily buď kvůli odlišnosti názorů na vedení, nebo kvůli transformaci z neziskových kurzů na komerční (např. ZDrSEM10). Dodnes Prázdninová škola Lipnice pořádá mnoho rozmanitých kurzů a je oblíbena mezi všemi generacemi. Zářným příkladem může být mezigenerační kurz pro ženy s názvem Mokoša. Navíc Prázdninová škola Lipnice pořádá rekvalifikační metodické kurzy akreditované MŠMT.

V roce 1979 byl založen Český svaz ochránců přírody. "Pět let po založení již působil Svaz ve všech okresech ČSR a měl téměř 24 000 členů. Hlavní aktivitou ZO11 ČSOP byla v té době péče o chráněná území – byly sjednávány patronátní smlouvy nad maloplošnými chráněnými územími, na nichž pak byla prováděna strážní služba, realizovány inventarizační průzkumy a především managementová opatření, nejčastěji kosení a likvidace náletu."

Od roku 1981 svaz vydával vlastní časopis pod názvem Naše příroda, jehož vydávání ale na přelomu let 1990/1991 musel z ekonomických důvodů ukončit. Obecně se ale na aktivitách neubíralo. Začalo se s pořádáním každoročních Ekologických olympiád (pořádají se dodnes), rozvíjela se centra ekologické výchovy, vznikaly dětské oddíly mladých ochránců přírody12. V roce 2001 začal vydávat časopis Krása našeho domova. "ČSOP se angažoval mimo jiné v kauzách výstavby dopravní tepny přes Stromovku v Praze, výstavby autodromu v Podkomorských lesích u Brna, vysílače na Pálavě, výstavbě nové boudy na Sněžce, dokončení Novomlýnských nádrží pod Pálavou či přehrady na Křivoklátsku.”

V roce 1989 nastala sametová revoluce, která zapříčinila převrat státního aparátu. Společnost se transformovala na demokratickou a touha po svobodě z části vymizela. To se pochopitelně dotklo i idey trampingu, který ztratil výsadní postavení v oáze svobody. "Stává se součástí porevolučního pluralismu rekreačního a volnočasového chování obecně. Tramping pochopitelně nezaniká, ale jeho vliv již není tak silný a ve své vyhraněné podobě se stává záležitostí především věkových skupin, u kterých hrál (spolu s dalšími, od trampingu odvozenými jevy) významnou roli v socializačním procesu v období dospívání." Porevoluční vývoj společnosti nabídl širší rozsah aktivit, čímž tramping přirozeně ztratil část svých příznivců.

V roce 1991 se realizoval projekt GO!, jehož posláním bylo seznámit a sjednotit kolektivy prvních ročníků středních škol. V zásadě se jednalo o tzv. adaptační kurzy. Pilotní projekt s názvem Wake up and GO! byl uspořádán pro pražské Gymnázium Jana Keplera, kde se tradice udržela dodnes. Tvůrci projektu jsou instruktoři Prázdninové školy Lipnice Jana Matějková, Radek Schindler a Vladislav Halada. Projekt GO! nevydržel dlouho. V roce 1997 ho však nahradilo Hnutí GO!, které pokračuje v základní myšlence a realizuje adaptační i v současnosti. V roce 1993 byla založena Česká cesta, což je zcela komerční část české pobočky Outward Bound. Zaměřuje se především na firemní teambuildingy a kurzy osobnostního rozvoje. Za asi nejmladší známější organizaci můžeme považovat DoNitra. Ta původem pochází z Prázdninové školy Lipnice, kde se její první projekt uskutečnil roku 1999. Kurzy pořádané DoNitra vychází z metod Prázdninové školy Lipnice a z Outward Bound. Roku 2004 se DoNitra odtrhlo od Prázdninové školy Lipnice a získalo vlastní právní subjektivitu. Kurzy DoNitra se zabývají převážně sebepoznáváním a terapií (Já a můj hlas, Holotropní dýchání, Výzva skal aj.)  a řemeslem (Kurz nožíř, Tesařík, Dřevomor, Songwalk aj.)

Zážitková pedagogika je v České republice založena především na prožitku pomocí hry. „Právě hra je symbolem české podoby zážitkové pedagogiky. Bez hry by neexistovala PŠL, ani jiné typy výchovy prožitkem, ani Gymnasion“ (Jirásek, 2006). Důležitým prvkem je ale mimo hry samotné reflexe účastníků. "Bez reflexe je kurz, tábor, víkendová výprava či jednotlivá aktivita nedokončená a účastníkům bychom ubrali třešničku na dortu."

Prázdninová škola Lipnice, o. s.

Prázdninová škola Lipnice, o. s. (dříve oficiálním názvem Prázdninová škola SSM) je nezisková a nevládní organizace působící v České republice již od března roku 1977. Ovšem až do roku 1989 působila jako samostatný subjekt pod hlavičkou SSM13. Po roce 1989 ztrácí veškerou finanční podporu. Poté, začátkem února 1990 usiluje vedení Prázdninové školy Lipnice o osamostatnění. Posléze je její statut schválen ministerstvem 26. března 1990. Svým programem navázala na tradiční trávení volného času v přírodě a nabídla nové postupy a témata.

„Za čtvrtstoletí existence v různých společenských a politických kontextech se v jejím čele vystřídali čtyři muži vnímaní jako vůdčí osobnosti, kteří mají největší zásluhy na tom, že tato nezisková organizace může i nadále směřovat za pedagogickým ideálem harmonického rozvoje osobnosti prostřednictvím atraktivních prázdninových kurzů“ (Prázdninová škola Lipnice, 2002).

Výše popsanými vůdčími osobnostmi jsou Allan Gintel, Ota Holec, Štěpán Suchochleb a Dan Šimon. Na zrodu Prázdninové školy Lipnice se velkou měrou podílel Allan Gintel, který je právem považován za jejího zakladatele. Samotnému vzniku Prázdninové školy Lipnice předcházel experimentální projekt Gymnasion, který byl aktivní v letech 1970–1974. Hlavním cílem Prázdninové školy Lipnice je podpořit všestranný rozvoj každé osobnosti, a to zejména prostřednictvím zážitkové pedagogiky. Dále výchova jedince v aktivní a spolupracující osobnost, ovlivňující dění kolem sebe.

Jednorázové pobyty Prázdninové školy Lipnice by měly účastníky přivést k silnému prožitku a porozumění vlastním limitům a silným stránkám. Svoji metodu nazvala „intenzívní rekreační režim“. Významnou roli v historii Prázdninové školy Lipnice sehrálo lipnické středisko a jeho překrásné a inspirující okolí, jež vedlo ke vzniku stovek her a dalších programů. Celoročně v tomto občanském sdružení pracuje více jak 100 lidí z celé České republiky, také ale ze Slovenska a jiných zemí. Okruh členů a příznivců je však ještě mnohem početnější. Na organizaci kurzů se aktivně podílejí zkušení instruktoři a dlouholetí členové Prázdninové školy Lipnice, přičemž jejich zaměření a zájmy jsou velmi různorodé. Našli bychom mezi nimi pedagogy, psychology, výtvarníky, ekonomy, architekty, právníky, vysokoškolské studenty, publicisty, podnikatele a další řadu lidí nejen s bohatými profesními, ale také cennými životními zkušenostmi. V týmech instruktorů každoročně vznikají desítky výborných programů. Vlastní kurzy ověřovaly netradiční pedagogické metody, z nichž pravděpodobně nejdůležitější byla a je metoda výběru programů a jejich časového řazení, nazvaná dramaturgie.

Mezi instruktory Prázdninové školy Lipnice se řadily také některé známé osobnosti, například: Jiří Lábus, Vladimír Páral, Jiří Suchý, Jaroslav Foglar, Jiří Menzel, Oldřich Kaiser, bratři Ebenové a další.

Samotné lipnické středisko se nachází v Lipnici nad Sázavou, nedaleko Havlíčkova Brodu. Od roku 1991 je Prázdninová škola Lipnice členem mezinárodně působící organizace Outward Bound International. Tato organizace sdružuje občanská sdružení či organizace, které stejně jako Prázdninová škola Lipnice realizují program a dostávají tak cílů na základě principů zážitkové pedagogiky. V roce 1993 Prázdninová škola Lipnice založila společnost Outward Bound – Česká cesta, spol. s.r.o. pod hlavičkou Outward Bound International. Tato společnost nabízí široké možnosti využití. Jsou jimi například kurzy týmové spolupráce pro firmy a společnosti, přičemž se využívají metody a programy Prázdninové školy Lipnice a Outward Bound (tzv. outdoor management training). V současnosti Prázdninová škola Lipnice rozšiřuje svoji činnost i mimo letní měsíce a kurzy běžně organizuje během celého roku. Prázdninová škola Lipnice funguje jako nezisková organizace.

Symbolika

Pro Prázdninovou školu Lipnice jsou důležité symboly a odkazy na různé přístupy k životu. Toho si lze povšimnout nejen v hrách na autorských kurzech, ale dokonce i na logu Prázdninové školy Lipnice. Na jejím logu si můžeme povšimnout jednoduchých tvarů, které symbolizují muže a ženy. Dle Hanákové (2009) je bílá barva v logu symbolem „čistoty a panenství, i když je spojena se stárnutím a smrtí.“ Dalším příkladem využití symboliky a jejího významu pro Prázdninovou školu Lipnice může být využití typického znaku mužství v logu ryze mužského autorského kurzu Quo Vadis?.

Allan Gintel

Allan Gintel je psycholog, nakladatel, redaktor a manažer. Dále také zakladatel Prázdninové školy Lipnice a autor mnoha experimentálních programů, které mají výchovný a vzdělávací charakter. Narodil se 24. září 1947 v Kunraticích. Jeho otec Leopold Edward Gintel zemřel, když byly Allanovi 4 roky. Poté byl vychováván zejména svou matkou Jaroslavou Hyblerovou. V průběhu studia na základní škole Gintel vstoupil do Pionýra a nabyl vztahu k náboženství. Bohužel se po absolvování deváté třídy nedostal na vybranou střední školu a byl nucen pracovat. Ve svých patnácti letech nastoupil do učebního poměru na obor provozní elektromontér. Profesi se poté věnoval zhruba 2 roky a zároveň dálkově studoval střední školu s všeobecným zaměřením (dnešní gymnázium). Během tohoto období získal kladný vztah ke sportu a aktivně se účastnil prázdninových pobytů, které pro něj byly velmi inspirativní. V Kunraticích žil Gintel až do svých 30 let.

Od svého mládí velmi četl. Sám uvádí, že minimálně 2 knihy týdně, a to z různých zájmových oblastí. Ve svých sedmnácti letech se Gintel stal vedoucím pionýrského oddílu – Třináctka. Oddíl vedl tři roky. V říjnu 1968 se dostal na FF UK a začal studovat psychologii, kterou také zdárně dokončil a v roce 1974 se stál promovaným psychologem (Jirásek, 2013). Gintel se ale také zajímal o filozofii, architekturu, historii a film.

Po čase se stal tajemníkem české tábornické unie. V roce 1970 vznikl jeden z prvních, velkých, experimentálních projektů – Gymnasion: "Kombinace aktivit vázaných na přírodní prostředí s aktivitami kultivujícími ducha, podněcujícími kreativitu a touhu něco změnit." Experimentování s projektem Gymnasion trvalo zhruba čtyři roky, skončilo v roce 1974 a vytvořilo základy pro Prázdninovou školu. V roce 1973 si vzal za manželku Ivanu Fáberovou a měli spolu dceru Karolínu. Nějaký čas po vysoké škole pracoval v oddělení psychologie a sociologie jako psycholog na generálním ředitelství Závodů přístrojů a automatizace (ZPA, později ZAVT). Na oddělení ZAVT pracoval plných patnáct let. Poté začal podnikat a stal se ředitelem akciové společnosti Amalthea, která je zaměřena na výběr a vzdělávání manažerů.

Od roku 1974 začal Gintel spolupracovat s humanitární organizací UNICEF a působil jako koordinátor humanitární pomoci v Afrických zemích. Roku 1991 založil společně s dalšími osobnostmi nadaci Pangea. Jejím posláním bylo zejména podporovat vzdělávání, zdravý životní styl, dorozumívání mezi lidmi a stavěla se za ochranu kulturního dědictví. Mezi její další náplň se řadilo organizování tak zvaných Obecných porad a setkání představitelů z různých oblastí vědy a kultury. Taktéž udělovala ceny Za úsilí o nápravu věcí lidských projektům, osobnostem či významným dílům. Nadace funguje i dnes a každoročně podpoří řadu organizací a projektů. Gintelova vášeň pro literaturu a četbu obecně, přerostla až tak daleko, že roku 2008 založil nakladatelství Gasset.

Kurzy Prázdninové školy Lipnice

Prázdninová škola Lipnice od svého založení roku 1977 uspořádala stovky kurzů. Atraktivní jsou zejména osobitým pojetím, tak typickým pro Prázdninovou školu Lipnice. Mimo rukodělné kurzy jsou veškeré kurzy protkány hrami. Dle Jandy je Prázdninová škola Lipnice vzhledem k realizovaným hrám velmi dynamická.

Během času se změnily nejen hry (nebo byla upravena jejich metodika), ale aktualizoval se i přístup instruktorů Prázdninové školy Lipnice k jejich vlastním hrám, a dokonce k jejich uvádění (jinými slovy motivací). Především se pak aktualizovalo „chápání významu role, následného rozboru hry a podobně.“ Rozdíl prázdninové školy Lipnice a jiných sdružení, jako například Skaut apod. je v délce pedagogického působení.

Prázdninová škola Lipnice je zaměřena na krátkodobé pobyty, které si kladou za cíl přivést účastníky k silnému prožitku a porozumění vlastním limitům i silným stránkám. Jinými slovy si klade za cíl pomocí her rozvinout osobní sebepojetí a sáhnout si do svého nitra, které by jinak, bez těchto metodických her, bylo těžké odhalit. Vzhledem k tomu, že Prázdninová škola Lipnice si zakládá na propracovanosti metodiky her, již od svého počátku hry sama sobě vytváří a postupem času je z hlediska metodiky zdokonaluje. Veškeré kurzy Prázdninové školy Lipnice jsou založeny na osobité filozofii a vědomí cíle, kterého se má kurzem dosáhnout.

Druhým základním kamenem jednotlivých kurzů je princip dobrovolnosti. Každý účastník kurzu má právo zříci se participace na dílčí části programu. Dramaturgické metody Prázdninové školy Lipnice jsou spjaty s pojmy jako „téma, cíl, námět, vrchol, katarze, dramaturgický střih, červená nit, přesah“. Instruktoři je skládají do jedinečného a především smysluplného celku, který si klade za cíl směřovat účastníky kurzů k obohacení vlastní osobnosti a činí tak zážitkové dílo rozvojovým a jedinečným. U metodiky kurzů můžeme shledat jistou paralelu s Komenským. Na oficiálním webu Prázdninové školy Lipnice v nabídce školení o metodách Prázdninové školy Lipnice se doslova píše:

* Řekni mi to, a já to zapomenu. Ukaž mi to, a možná si to zapamatuji. Nech mě to zažít, a já to pochopím.

Důležitým faktem, který Prázdninová škola Lipnice uvádí ve vlastním filmovém dokumentu Metoda zážitkové pedagogiky je, že paměť člověka je nastavena tak, že po třech měsících si zapamatuje zhruba 10 % viděného, 32 % slyšeného a až 65 % zažitého. Právě díky tomuto zjištění cíleně využívá zážitek jako prožitek učení. Zároveň mohou instruktoři docílit propojení hry a učení. Pozitivní zkušenosti a emoce, které prožitky provází, pak posilují míru zapamatovaného.

Nejúčinnější je tzv. proces flow (tedy ponoření se, vžití se), ve kterém jedinec subjektivně vnímá čas, je maximálně koncentrován na činnost a má zájem ji vykonávat co nejlépe. Je zabaven a získává pocit uspokojení (Činčera, 2007). Prázdninová škola Lipnice využívá znalosti teorie komfortních zón. Ta tvrdí, že se nalézáme v komfortní zóně (jinak též zóna zkušenosti a bezpečnosti), kde jsme si sebou samými maximálně jisti.

V prožitcích zakoušíme situace, kterými si zcela jisti nejsme. Na základě nově nabytých zkušeností se můžeme učit. Musíme ale zakoušet situace, které se nalézají v zóně, která pro nás není stresující. Tu označujeme jako růstově-rozvojovou. Ve chvíli, kdy zakoušíme situace, na které nejsme dosti psychicky či fyzicky vybaveni, jsme velmi stresováni a učení se prožitkem není efektivní. Hranice růstově-rozvojové zóny označujeme jako limity osobní. Za nimi se poté nalézají limity lidské. Zóny nejsou pevně dany a u každého člověka jsou různě velké a jsou proměnlivé (Hanuš, Chytilová, 2009). Instruktoři se drží cyklu učení prožitkem, vychází tedy ze tří základních kroků – záměr, program a reflexe. Podmínky pro fungování cyklu jsou právě proces flow, dodržení komfortní zóny a princip dobrovolnosti. Záměr chápou jako uvědomění si, pro koho je kurz určen, čeho chtějí u účastníků dosáhnout, co chtějí, aby účastníci na kurzu zažili. Program je prvkem, který určuje směr kurzu. Započítávají se do něj hry, aktivity, výzvy. Je nutné zdůraznit, že program není cílem, ale pouze prostředkem k dosažení stanovených cílů. Reflexe je třešnička na dortu. Stará se o to, aby byla aktivita, kurz, hra, uzavřená. Díky uvědomění účastníků k čemu jim daná činnost byla prospěšná, mohou získané zkušenosti aplikovat do života. Jen za pomoci reflexe je možné docílit kýžené efektivnosti záměru a realizace. V první části reflexe je žádoucí uvolnit emoce a první dojmy účastníků, aby se nestaly rušivým elementem následující debaty. Druhá část by měla směřovat k cílům programu a formulaci zkušeností. Třetí a poslední část je vyhrazena pro návrhy aplikace nabytých zkušeností do praxe.

Propojením prožitků, emocí a reflexe, následného hodnocení vznikne nová zkušenost. Stejně jako v reálném životě. Rozdíl je u zážitkové pedagogiky jen v uměle navozených situacích. Zážitky zprostředkovávají v uměle navozeném prostředí hry, modelové situace nebo reálné výzvy. Využití zážitků, tedy cíle směřování jsou v podobě utváření postojů, znalostí nebo dovedností (Ryšavý, 2013). Prázdninová škola Lipnice své vlastní hry, jako prostředky k dosažení cílů, publikuje ve sborníku s názvem Zlatý fond her I., II, III. a IV. Jednotlivá vydání jsou doplněna o hry, které v průběhu let přibyly a byly ozkoušeny na autorských kurzech, jejichž význam je popsán níže. Některé z publikovaných her Prázdninové školy Lipnice již odvál čas nebo ztratily na aktuálnosti. Jednotlivé sborníky je možné zakoupit.

Historie kurzů a jejich dnešní podoba

Od založení Prázdninové školy Lipnice uplynula už řada let. Nejen škola, ale i její kurzy prošly od svého založení vývojem, který bychom neměli opomenout. Proto se na kurzy podíváme i z historického hlediska a pokusíme se zmapovat jejich vývoj. V letech 1978–1989 přivedla Prázdninová škola Lipnice na svět 95 autorských kurzů a 10 kurzů instruktorských. V této době byli pro kurzy cílovou skupinou zejména dospívající jedinci z učilišť, středních a vysokých škol. Těmito kurzy byl například Juniorprojekt, Kategorie 15, Bottega, Interes či Radim. Prázdninová škola Lipnice pořádala ale také zkrácené kurzy a semináře pro budoucí volnočasové pedagogy (Brontosaurus, Strom života, aj.).

Rok od roku kurzů a seminářů přibývalo. Zmiňme zde alespoň některé z těch prvních. Kurz Prázdniny, který lze považovat za jeden z prvních vůbec (1978), byl určen středoškolákům a učňům. Pro sportovní, tělovýchovné a jiné instruktory byl určen kurz Projekt. V roce 1985 spatřil světlo světa kurz Interes určený vysokoškolským studentům, zaměřený na problematiku řízení a vedení lidí. Následovaly další jako například Symposion, Seniorprojekt, Juniorprojekt, Kategorie 15 a další, vždy zaměřené na určitou cílovou skupinu (dle věku, dle činnosti či zájmu).

V roce 1987 uvedla Prázdninová škola Lipnice svůj první mezinárodní dvoutýdenní pobytový kurz v ruském jazyce s názvem Academia. Kurz se bohužel nedočkal dalších uvedení, a tudíž se už nikdy neopakoval (Gymnasion, 2007). To, že místo konání kurzů nebylo situováno pouze na oblast České republiky, dokazuje například kurz Výprava za hranice – Bajkal. Tento kurz měl svou premiéru v roce 1988 a dočkal se dvou repríz. Jednalo se o kurz expediční s dobrodružně-výchovným podtextem v okolí Bajkalu a pohoří Chamar Daban v Rusku (Gymnasion, 2007). Přesuňme se nyní do let 1990–1999. Dle časopisu Gymnasion (2007) uspořádala Prázdninová škola Lipnice v tomto časovém rozmezí celkem 134 autorských kurzů a 3 kurzy instruktorské. Zachovány byly kurzy z minulých let (Prázdniny, Interes, In natura), ovšem byla uvedena řada kurzů nových. Prvním takovým je kurz GO! z roku 1991, určený začínajícím gymnazijním studentům. Na základě tohoto kurzu, kterému se do roku 2007 dostalo 10 repríz, vzniklo Hnutí GO!, což je občanské sdružení, které pracuje zejména prostřednictvím zážitkové pedagogiky.

Prázdninová škola Lipnice uvedla v těchto letech také novinku, kterou byly kurzy pro rodiče s dětmi (Kecky, Cesta kolem světa za 8 dní, aj.). Dále byla snaha realizovat další expediční kurzy. Tentokrát kroky Prázdninové školy Lipnice vedly do Norska, Dolomitů, Julských Alp, Pyrenejí a opět na Bajkal (Gymnasion, 2007).

V roce 1991 začala Prázdninová škola Lipnice praktikovat kurzy na objednávku. První impulz podala firma Siemens, která se na Prázdninovou školu obrátila s prosbou utvoření programu pro její nadějný dorost. Netrvalo dlouho a následovaly další žádosti o spolupráci. Na Prázdninovou školu Lipnice se obrátilo například Ústředí Junáka, olomoucká Fakulta tělesné kultury, ale i zahraniční organizace, například Endeavour Training (Gymnasion, 2007). Popularitě se těšily také zimní kurzy, mezi které patřil například Bílý projekt, Bílé hranice a již zmíněný expediční kurz do Norska. Mimo jiné uvedla Prázdninová škola Lipnice v roce 1994 kurz Mosty, který si kladl za cíl integrovat handicapované jedince se zdravými. Účastníky byli nejprve středoškoláci, ovšem postupem času se věková hranice upravila a kurz byl poplatný skupině lidí od 16–25 let. Podrobněji zmiňme ještě kurz Déja Vu, který se své popularitě těší doposud. Tento kurz vznikl v roce 1994 na námět Heleny Haladové a byl určen věkové skupině 40–60 let. Byl založen na myšlence smyslu života poté, co domov opustí děti a rodiče zůstávají „osamoceni.“

Mezi další kurzy, které vznikly v tomto období, patří: Cestou necestou, Profit, Seminárium, Škola hrou, Kecky, Archa, Schody do nebe, Heuréka, Poslední kapka, Intertouch, Fénix, Propocit a řada dalších (Gymnasion, 2007). Roky 2000–2006 znamenaly pro Prázdninovou školu Lipnici přísun 22 výjimečných a originálních kurzů, ovšem také rozloučení s kurzy, které se pro Prázdninovou školu Lipnice stávaly každoroční klasikou (Bottega, Publicus, Déja Vu, Archa a Prázdniny). Prázdninová škola Lipnice uvedla v těchto letech celkem 64 kurzů, zkrácených kurzů14 a seminářů. Uveďme zde tedy alespoň některých: Ohromné maličkosti aneb Óda na radost, Teď? Leť!, Bottega, Prázdniny, Publicus, Život je gotickej pes (premiéra roku 2000, zimní experimentální pobytový kurz v přírodě, pro věkovou skupinu 18–52 let), Budeme tři, Tramtárie, DoNitraVZimě, Buen Camino, Laterna a další (Gymnasion, 2007). Nejvíce uvedení do roku 2007 se dočkaly kurzy jako Prázdniny, Interprojekt a Intertouch, Projekt, Bottega, Interes a GO!, (Gymnasion, 2007).

Nyní se budeme zabývat kurzy přibližně od roku 2007 až do současnosti. Toto zhruba osmileté rozpětí dalo vzniknout řadě nových kurzů, ovšem v této době také Prázdninová škola obměnila či poupravila kurzy, které už kdysi měla ve svém repertoáru (např. kurz Déja Vu). Mezi kurzy, které se zachovaly, patří Déja Vu, které s názvem Déja Vu na vlnách naposledy proběhlo na přelomu července a srpna 2014. Cílovou skupinou jsou jedinci 55+ a jedná se o týdenní pobyt strávený na moři s celodenním programem. Dalším takovým kurzem, jež se těší poměrně velké oblibě, je kurz Mokoša (premiéra květen 2008), určený výhradně ženám ve věku 18+. Sama Prázdninová škola Lipnice tento kurz nazývá jako „mezigenerační setkání žen“ (Mokoša, 2015). Podobným kurzem, ovšem ryze mužským, je Quo Vadis?, kterého se mohou zúčastnit muži starší 21 let. Zde je program sestaven tak, aby účastníci odjížděli s vyváženou psychickou a fyzickou aktivitou. Záměrem je i uvědomění si své mužské role ve společnosti.

Jako prostředek využívají lektoři nejrůznějších psychoher a manuálních činností. Veškeré aktivity popuzují k otevření mysli, vybízí k otázkám, na které se společně hledají odpovědi (Suchý Martin 2015). Cílem kurzu je, aby zážitek byl osobní, opravdový a neoddiskutovatelný. Zároveň se kurz snaží rozbít komunikační bariéru mezi muži a otevřít prostor mezi muži bez vzájemného soupeření. A hlavně pak ověřit si svou mužskou roli. Vždyť hlavním mottem kurzu je: „Je dobré býti mužem“ (Quo Vadis, 2015). Příklady činností na Quo Vadis? jsou stavění potní chýše, zamýšlení se nad otcovstvím a smrtí, úkol dostat se od hranic České republiky za dva dny na Rujanu bez peněz a potislužby – tedy spolehnout se nejen na sebe, ale i na pomoc druhým, tvorba vlastního nože apod. Kurz je neustále aktualizován dle studií lektorů. Vychází z Rohrovských15 iniciací a z diskuzí s jinými muži, než jsou autoři programu. Úzkou spolupráci navazuje kurz s organizací LOM (Liga otevřených mužů) (Quo Vadis, 2015).

Dalšími kurzy, které probíhají přibližně od roku 2007 každoročně, patří například Prvosen, ZdrSem a OTOB. Prvosen je kurz určený pro nové členy Prázdninové školy Lipnice, který má usnadnit účastníkům lépe se zorientovat v prostředí školy, její organizaci a připravit účastníka při realizaci ostatních kurzů, a to zejména formou her a prožitku (Prázdninová škola Lipnice, 2015). Projekt ZdrSem vznikl v roce 1996 pod hlavičkou Prázdninové školy Lipnice, se kterou spolupracuje doposud. ZdrSem pořádá semináře první pomoci, které jsou založené na nácviku dovedností a reakcí při záchraně života v emočně vypjatých situacích. Tento nácvik probíhá v simulovaných situacích, které vypadají velmi realisticky. Na spolupráci s lektorským týmem se podílí řada figurantů a pomocníků.

Kurzy jsou přístupné jak pro veřejnost, tak pro firmy a další zájemce (ZdrSem, 2014). OTOB (O Trofej Outward Bound) představuje zvláštní druh kurzu, který lze považovat za spíše dobrodružný závod týmů. Prázdninová škola Lipnice (2015) prezentuje OTOB jako outdoorový víceboj tříčlenných týmů, ve kterém během víkendu týmy zakusí problematiku strategie, podstoupí jízdu na horském kole, dostanou se do kůže orientačního běžce, budou muset zvládnout záchranné akce a prožijí další dobrodružství. Kurz OTOB proběhne i v roce 2015, a to v dubnu v Železných horách (Prázdninová škola Lipnice, 2015).

Autorské kurzy

Autorské kurzy tvoří nadšení instruktoři Prázdninové školy Lipnice. Filozofie kurzů si klade za cíl rozvíjet člověka, jak již bylo psáno v úvodu kapitoly. V čem se ale liší od ostatních typů kurzů? Zejména tím, že Prázdninová škola Lipnice vyžaduje, dle svých vnitřních pravidel, aby byly autorské kurzy nevýdělečné (Suchý Milan, 2014). V roce 2007 měla na kontě Prázdninová škola Lipnice dle Časopisu Gymnasion (2007) 293 autorských kurzů. Cílem autorských kurzů je poskytnout účastníkům silný impuls vedoucí především k jejich dalšímu rozvoji a práci na sobě. Každý kurz si ovšem klade ještě další cíle, a to dle toho, jaké je jeho zaměření či s jakou věkovou skupinou pracuje. U každého kurzu tak lze nalézt různorodé dramaturgické postupy, které se skládají do dramaturgického celku, který při samotné realizaci udává správný rytmus a spád. A i když se některé kurzy každým rokem opakují, vždy jsou jedinečné, neopakovatelné, a tudíž o nich lze tvrdit, že jsou autorskými originály. Kurzy jsou postaveny na konceptu her a simulací reálných situací, které si tak účastníci mohou nanečisto zkusit, experimentovat, a také dělat chyby, které by se v reálném životě neobešly bez následků.

Metodické kurzy

Metodické kurzy jsou kurzy výcvikové, určené odborníkům i široké laické veřejnosti s cílem vzdělávat a učit metodám zážitkové pedagogiky. Aktuálně na rok 2015 nabízí Prázdninová škola Lipnice dva certifikované výcviky, které jsou členěny do pěti „podkurzů“, neboli dílčích kurzů. Každý výcvikový kurz je zaměřen na určitou metodiku a je realizován formou teoretickou i praktickou. To znamená, že účastníkům se dostává potřebná teorie (práce se skupinou, realizace a příprava akce, fáze a stěžejní principy, metody, aj.), a také praxe, kdy si účastníci sami na sobě vyzkouší dramaturgii a metodu zážitkové pedagogiky (Prázdninová škola Lipnice, 2015). Prázdninová škola Lipnice dělí metodický kurz zpravidla na pět dílčích kurzů. Těmito kurzy jsou: Zážitková pedagogika v praxi, Dramaturgie zážitkové pedagogiky, Hra, Review – práce se skupinou a Řízení psychického rizika. Výcvik je vhodný pro lektory, instruktory, pedagogy, pracovníky v sociálních službách, pracovníky teambuildingových organizací, dále například k firemnímu vzdělávání a pro přípravu nejrůznějších kurzů, táborů a zážitkových akcí pro děti i dospělé.

Kurzy na zakázku

Kurzy na zakázku tvoří speciální skupinu kurzů, kdy Prázdninová škola Lipnice na žádost subjektu zrealizuje požadovanou akci. Této nabídky Prázdninové školy Lipnice může využít prakticky kdokoliv. Žadatel musí nejprve vyplnit přihlášku s patřičnými údaji, včetně sledovaného cíle kurzu, počtu účastníků a jejich věk, a poté ji odeslat. Prázdninová škola Lipnice došlý materiál zpracuje a navrhne na něj program kurzu, který pak žadateli předloží. Této „služby“ mohou využít například firmy, teambuildingové organizace, školy či volnočasová a jiná zařízení (Prázdninová škola Lipnice, 2015). Jako okrajové bychom rádi zmínili ještě kurzy spolupracujících organizací. Tyto kurzy realizuje Prázdninová škola Lipnice ve spolupráci dalších organizací, kde uplatňuje své poznatky a vědomosti v oblasti zážitkové pedagogiky (Prázdninová škola Lipnice, 2015).

Projekty

Prázdninová škola Lipnice se ovšem nerealizuje pouze skrze zážitkové kurzy. Její oblast působení je mnohem širší, a proto bychom zde rádi zmínili ještě Projekty Prázdninové školy Lipnice, které jsou její nedílnou součástí (Prázdninová škola Lipnice, 2011). Jedná se o týmové projekty, kterých se účastní zejména základní školy a víceletá gymnázia (šesté až deváté ročníky) z celé České republiky. Cíle projektů jsou různé, mají ovšem společný cíl, který vždy směřuje ke „zlepšení něčeho k lepšímu“, ať už v prostředí školy, třídy či blízkém okolí. Projekt si týmy volí sami a v jejich práci je podporují instruktoři a lektoři Prázdninové školy Lipnice. Projekty mají vést mládež k tomu umět se domluvit a komunikovat, plánovat, hledat a neztratit motivaci, řešit konflikty, vypořádat se s případným neúspěchem a prezentovat svou práci. Mezi úspěšně zakončené projekty patří například Pomoc seniorům (cíl: rozveselení a rozptýlení seniorů v domově důchodců), Odboj proti odpadkům (cíl: mít více košů u školy a vytvořit kampaň proti odpadkům), Dětská hřiště (cíl: zpřístupnění dětských hřišť pro děti do 11 let), Neberte drogy (cíl: upozornit na nebezpečí drog), Změna jízdních řádů (cíl: změnit jízdní řády linky č. 3 v Chrudimi, tak, aby odpovídaly začátku a konci vyučování), Školní jídelna (cíl: změnit způsob přípravy a jídelníček), aj. (Inspiromat Prázdninové školy Lipnice, 2011).

Statistiky kurzů

Hanáková (2009) zpracovala výstupy z dotazníků, které jsou součástí přihlášek na jednotlivé kurzy. Celkově bylo zpracováno 188 dotazníků, což je dle Hanákové dostatečný počet pro relevantnost (minimální počet měl být 100 dotazníků). Z dotazníků Hanáková zjistila, že o kurzy Prázdninové školy Lipnice mají zájem v nadpoloviční většině ženy (64 ku 36 procentům). Největší počet účastníků je v rozmezí 26–30 let. V naprosté většině jsou účastníci z Prahy a v závěsu jsou obyvatelé Jihomoravského kraje. Účastníci jsou prakticky jen studenti a lidé, kteří mají vzdělávání druhých jako svou profesi. Ostatní profese jsou zastoupeny s méně než deseti procenty. Zajímavé je, že tradičních účastníků kurzů (navštívili kurz více jak jedenkrát) je kolem čtvrtiny (23,3 %). Nových je pak více jak polovina a ostatní otázku v dotazníku nevyplnili. Nejvíce účastníků (35 %) se o Prázdninové škole Lipnice dozvědělo z webových stránek. Pokud však sečteme ústní reference z řad účastníků kurzů, členů Prázdninové školy Lipnice a známých účastníků, získáme 64 %. Ostatní reference jsou v řádu jednotek procent. Z grafů také vyplývá, že informace o Prázdninové škole Lipnice získali účastníci téměř rovnocenně z oficiálního webu, ústně, z tisku a odjinud. Až 46 % účastníků však neodpovědělo. Nejspíše mnoho informací neměli vzhledem k tajemství kurzů. Nejeden z kurzů jako metodu používá překvapení. Také můžeme od účastníků slyšet větu jako: "To se nedá popsat. To se musí zažít!"

Seminární práci napsali Lucie Charousková a Ondřej Turek na Technické univerzitě Liberec, Pedagogická fakulta.