Dva úspěšné výstupy Gasherbrum I

Celá expedice na Gasherbrum I. zabrala něco přes šest týdnů.

Dobrá organizace a krásné počasí

Od chvíle startu z Mnichova šlo vše jako po drátku. Dokonce i letadlo z Islamabádu do Skardu letělo v plánovaný den, což je malý zázrak. Štěstí jsme měli i na počasí, což bylo pro úspěch expedice možná nejdůležitější.

Pobyt v horách se samozřejmě neobešel bez dramatických okamžiků a perných chvilek.

Pražáci umí pít

V dostatečném předstihu před odletem z Mnichova se sešli všichni členové expedice, čímž byl splněn první předpoklad úspěšného startu. Pražská sekce byla tvořená Márou Holečkem, Zdeňkem Hrubým, Jardou Netíkem a Davidem Knillem, a plzeňská sekce byla reprezentovány jmény Jan Trávníček, Jakub Vaněk, Martin Liška a Kamil Havlíček.

Pražáci vypadali o dost svěžeji než my z Plzně, neboť mají více rozumu a umí odejít z hospod včas.

Nicméně, překonali jsme první překážku, kterou byla přísná paní za přepážkou check-in, hledící zamračeně na Márovo třicetikilové zavazadlo. Let do Abú Dhabí proběhl bez větších těžkostí, smutný byl akorát Kuba, kterému letuška odmítla dát čtvrtý Heineken. Samým rozčilením poté usnul.

Let do Islamabádu také nepřinesl žádné neobvyklé zážitky, pokud jste si nedali pakistánské jídlo.

Islamabád není hezké město

V Islamabádu na letišti nás očekával přítel Gullam, který zajišťoval veškeré organizační záležitosti v Pákistánu. Na první pohled veselý a sympatický chlapík, který začínal jako nosič v oblasti Baltoro, a dotáhl to až na majitele cestovní agentury.

Transport do hotelu a zasloužený spánek, kterého bylo před odjezdem pomálu. Mára musel zařídit nějaké záležitosti, například složit zálohu u společnosti zajišťující eventuelní záchrannou akci vrtulníkem. Jak se později ukázalo, toto byl skutečně dobrý nápad.

Islamabád neoplývá nějakou urbanistickou krásou, je to nové geometricky postavené město, vybudované po rozdělení Indie. Navštívili jsme pouze nedalekou Faisalovu mešitu postavenou v 80. letech ze saudskoarabských peněz. Moderní budova je schopná pojmout sto tisíc věřících a dvojnásobek na okolních nádvořích.

Ani ve Skardu to není pěkné

Následující plán bylo dopravit se co nejrychleji z Islamabádu do města na severu, do Skardu. Jedna možnost je po zemi, po slavné Karakoram highway, trvající 26 hodin. Druhá možnost je letadlem, trvající asi 45 minut. Preferovali jsme letadlo, highway si necháme na cestu zpět.

Získat letenky se podařilo, poté jsme již jen doufali, že letadlo opravdu poletí, neboť tento spoj vykazuje značnou nepravidelnost. Problémem bývá počasí ve Skardu, nejednou se letadlo musí otočit a vrátit do Islamabádu, neboť letiště ve Skardu zahalí husté mraky.

Nicméně, v jedenáct hodin jsme na letišti a zdá se že vše jde hladce. To platí do chvíle, než nás osloví pracovník Pakistan International Airlines, že letadlo má technické potíže. Druhé letadlo se právě nachází v Lahore, ale má přiletět a pokračovat do Skardu, snad s námi. Jsme pozváni na oběd do jídelny PIA. Tam potkáváme našeho armádního přidělence, styčného důstojníka Imrana. Bodrý chlapík, ale vojenská výchova je z něj cítit na kilometry. Má nás doprovázet po celou dobu expedice. Nutné zlo.

Letadlo nakonec opravdu letí, což nás velmi mile překvapuje. Letíme okolo Nanga Parbat.

Na letišti ve Skardu se shledáváme s našimi batohy a přesunujeme se do velmi příjemného hotelu se stručným názvem K2. Velká zahrada, krásný výhled, dobré jídlo, milý personál, pokud se nám někdy daří někoho sehnat. Rozumný člověk by se dál netrmácel.

Město Skardu není ničím zajímavé, jen dokupujeme nějaké potřebnosti v jednom z mnoha krámků s horolezeckým vybavením, trošku pocouráme, vypijeme několik studených coca col a sníme kebab na ulici, kterýžto Kubovi významně zvyšuje spotřebu toaletního papíru.

V Askole se žije drsný život

Následující den balíme a přebalujeme a opět vybalujeme, neboť bylo potřeba navážit věci na 25 kilo. To je váha, kterou maximálně vezme jeden nosič. Veškeré pokusy udržet v akci systém selhaly, takže vzniká neskutečný chaos rozdělený po 25 kilech. Na svou práci jsme pyšní.

Ráno naskáčeme do jeepů a vyrážíme na celodenní cestu do Askole, poslední vesnice v horách před ledovcem Baltoro. Zastavujeme v jedné vesnici, kde nkupujeme pár živých slepic. Ty s námi absolvují téměř celý trek, jen jejich počet se postupně s každou večeří snižuje až na nulu.

V Askole je potřeba se na dlouhou dobu seznámit se stanem a karimatkou. Askole je malá vesnička pod horami. Drsný život obyvatel objasňuje návštěva místního malého muzea. Tmavá místnost, ve které vesničané přečkávají zimu, dokazuje, že klaustrofobie je v Askole smrtelná nemoc.

Dlouhých šest dní pochodu na ledovci Baltoro

Ráno začíná neskutečný shon, neboť je potřeba vypravit osm desítek nosičů. O práci je ve vsi zájem. Zdá se, že o poslední náklad se místní poperou. Vyhrál mladík, který s batohem utekl zadem přes zídku.

Začíná šestidenní trek po ledovci Baltoro, údajně jeden z nejkrásnějších na světě. Mára se Zdeňkem, kteří tento trek již absolvovali několikrát, ale tvrdí, že je to akorát nekonečný ťapkání v prachu a šutrech.

První úsek do tábora Jula nás žádné nádherné scenérie nečekají, jde se podél řeky Braldo, jež vytéká, z ledovce Baltoro. V Jule sníme několik prvních slepic, vykouříme několik svých oblíbených tabákových výrobků a jdeme spát.

Cestou do druhého campu Paiju se terén začíná zvedat a i výhledy jsou zajímavější. Další den jdeme do Goro II. Je to nejnáročnější úsek, je třeba nastoupat po moréně ledovce. Odměnou jsou scenérie se slavnými Trango Towers.

Předposlední úsek vede po ledovci s výhledem na Masherbrum a na chvíli se ukazuje i K2. Na místě zvaném Concordia, kde se stékají čtyři ledovce Baltoro, je však K2 vidět v celé své nádheře a velikosti hrozivé pyramidy.

Míříme doprava dále po ledovci Baltoro ke Gasherbrumům do tábora Sharing. Poslední den nás čeká už jen krátký úsek do base campu. I ten však není zadarmo, neboť se pohybujeme už ve výšce nad pět tisíc metrů nad mořem.

V základním táboře nejsme sami

Základní tábor se nalézá na úzké moréně mezi dvěma ledovci. Na ní stojí v řadě tábory jednotlivých expedic, polské, íránské, španělské a několika mezinárodních skupin. Z malé země uprostřed Evropy jsme jediní.

Tábor stavíme nedaleko Poláků a vztyčujeme národní vlajku. Nosiči se pomalu trousí zpět do údolí. Zůstává s námi jen kuchař Ali a jeho pomocník Azahir. Zabydlujeme se ve stanech, vysedáváme ve společenském stanu a vedeme poklidný baseový život.

Nad naším táborem stojí ještě jeden tábor. Poněkud se odlišuje od ostatních, neboť jde o základnu pákistánské armády. Nejednou kolem nás procházejí skupinky lidí oblečených do starých svetrů a navázaných na laně, v rukou třímající samopaly. Pod vojenským táborem se na ledovci jako mršina povaluje havarovaný vrtulník. Prý jsou na ledovci další dva. Zdá se, že transport vrtulníkem není v těchto končinách stoprocentně spolehlivý.

K večeři jíme kus masa dovezený z Čech, což prudce zvedne spotřebu přípravku Smecta. Ráno je naplánován odchod do prvního výškového tábora. Jdou všichni kromě mě (zatím nedobrá aklimatizace) a Lišina (u něj Smecta nezabrala).

Peklo na zemi pod prvním táborem

Cesta z base campu do 1. tábora je největší peklo na zemi. Je třeba nastoupat tisíc výškových metrů, a cesta vede po ledovci, který je samá trhlina, samý sněhový most, samé zrádné nebezpečí. Musíme vyrážet nejpozději ve čtyři hodiny ráno, protože pokud jdete později nebo jste příliš pomalí, musíte jít horní část cesty v nelidském vedru, nehledě na to že na slunci sníh povolí a s ním i sněhové mosty a celý ledovec se stane pastí. Kdo je na cestě po desáté hodině dopolední, je ztracen.

Kluci vyrážejí včas, ale dvacetikilové batohy a neznalost cesty znamená, že dorážejí až v jednu hodinu odpoledne a sáhnou si na dno svých sil.

Tábor se nalézá na sněhovém platu, odkud se vyráží na Gasherbrum I. i II. V zásadě je to příjemné místo obklopené zasněženými vrcholy. V noci začíná sněžit, a to trvá tři noci, takže kluci jsou uvězněni v prvním táboře.

Jen zkušení matadoři Mára a Zděnek vyrážejí dále a postupně se dostávají až do třetího tábora (7000 m n.m.) Já a Lišin hlídáme base camp, i nás vězní sněžení. Když se počasí umoudří, kluci scházejí do base campu. Den odpočívají a pak už společně znovu vyrážíme do prvního tábora.

Práce na kopci stojí dost sil

Další den pokračují Tráva, Jarda, David a Kuba do dvojky. Výstup je poměrně krátký, jen čtyři sta výškových metrů. Je to douhá cesta po platu, kde člověk nenabere ani metr, a pak prudký výstup do sedla. Kličkování mezi trhlinami, a jeden prudký úsek, který je ale naštěstí vyfixován.

Po jedné noci ve dvojce kluci pokračují do třetího výškového tábora. Potkávají sestupujícího Máru a Zdeňka, kteří mají již dvě noci ve trojce za sebou, a jdou si odpočinout do base campu. Výstup do trojky vede Japonským kuloárem, technicky nejnáročnějším úsekem, i tam jsou ale naštěstí nataženy fixy.

Po dvou nocích ve trojce kluci sestupují do prvního tábora. Mára, Zdeňek, já a Lišin jsme zpět v baseu. Přes satelitní telefon dostáváme z Čech informaci, že na následujících několik dní nás očekává velmi pěkné počasí. Je vhodná doba pokusit se o vrchol.

Výstup na vrchol urychlili Korejci

Mára se Zděňkem vyrážejí do jihovýchodní stěny, startují pokus o prvovýstup dosud neslezenou cestou alpským stylem. Na šest dní mizí z dohledu.

My jdeme opět přes nenáviděný ledovec do jedničky, a poté spolu s ostatními dál do dvojky, někteří s cílem pokusit se o vrchol.

Na kopci se objevuje početná korejská expedice, která přilétá vrtulníky z Nanga Parbatu. Cílem je výstup korejské horolezkyně na její třináctou osmitisícovku. Početný tým šerpů fixuje k naší radosti vrcholový úsek, aby byl výstup pro korejskou horolezkyni co nejjednodušší.

Na vrchol poleze čtveřice Tráva, David, Kuba a Jarda. Odcházejí ve tři hodiny ráno, spolu s Korejci a skupinou Španělů, na kopci je tedy rušno. Dobrá předpověď vyhnala všechny ze stanů. Kluci postupují pomalu, ale jistě, vrchol se zdá na dosah.

Kubovi však docházejí síly a tři sta metrů pod vrcholem otáčí. Tráva, David a Jarda stanou na vrcholu za krásného počasí. Neuvěřitelná dřina, krev, pot a slzy jsou odměněny pěti minutami na vrcholu. Na první pohled se zdá jako blbost, že se tam někdo drápe, ale kdo někdy stál na vrcholu hory, rozumí.

Při sestupu dochází k dramatické události. Tráva před sebe pouští španělskou horolezkyni, odcvakne se z jištění a v tu chvíli zaškobrtne mačkou a sebere se o tři sta metrů níž. Při jeho kotrmelcích po firnovém svahu se všem tají dech.

"Lucky man," poznamenávají nepálští šerpové, když vidí Trávu, jak se zázrakem zastavuje, zvedá a vrací se pro ztracený cepín. Do 3. tábora kluci již přicházejí bez nehody kolem osmé hodiny večer.

Další den pokračuje sestup. Tráva je poněkud potlučen, takže se podělíme o většinu jeho věcí. Ten den se daří sestup až do base campu, ačkoliv cesta po ledovci přes polední parno se opět rovná peklu.

Poslední cesta na kopec byla úspěšná

V základním táboře se setkáváme s Márou a Zdeňkem, kteří se ze stěny vrátili, ale bohužel vrcholu nedosáhli. Zdeňka dostihly zdravotní problémy v podobě opakovaného zvracení, které jej natolik vysílily, že ve výšce nad sedmi tisíci se museli otočit.

Když jsme všichni šťastně v base campu, je potřeba řádně oslavit úspěšný výstup. Ali peče dort a zásoby alkoholu se výrazně tenčí. Na moréně se vylidňuje, sezóna končí, brzy vlaje již jen česká vlajka.

Počasí je stále pěkné. Mára se rozhoduje pro ještě jeden pokus o vrchol, tentokrát ale normálkou. Vyrážíme tedy na poslední cestu z base - Mára, Kuba a já. Ostatní užívají zasloužený odpočinek. Do jedničky dorážíme bez potíží, přespáváme v připravených stanech.

Kuba, který je teprve třetí den po vrcholovém pokusu, poněkud vadne a druhý den nikam nepůjde. V jedničce byla spousta jídla a plynu, které nám darovaly ostatní výpravy, a Kuba byl ten nejpovolanější, aby se postaral o jejich likvidaci.

Já a Mára vycházíme do dvojky. Já tu zůstávám a Mára pokračuje ten samý den do trojky. Jeho tempo se nedá stíhat. Zabaluji camp 2 a sestoupuji za Kubou. Nalézám ho ležícího ve stanu, s levou rukou zabořenou v pytli s jídlem, jak se cpe. Leží tam asi poměrně dlouho, protože se již začal protávat ledovcem. Vyležel si tam útulný dolík.

Večer se vysílačkou dozvídáme, že Mára je na vrcholu, a je v pořádku v trojce, jen chudák nemůže moc mluvit. Ráno doráží do dvojky, kde ho vítáme, jak se patří. Jeho výkon je opravdu heroický: Sólo výstup na vrchol, ještě v nelehkých podmínkách, kdy musí prakticky celou cestu prošlapávat. Námaha na něm je vidět, ale je to pašák!

Balíme věci a jdeme na poslední sestup po ledovci do base cmpu. Opět přes poledne, opět peklo. V jednu chvíli nám náhle Mára mizí z očí. Prohlíží si zblízka jednu trhlinu, není z něj vidět ani bambulka na čepici. Ještě že jsme na laně.

V základním táboře se situace opakuje. Dort a meruňkovice.

Gasherbrum 8086 m

Zdeňka Hrubého zabila lavina na Gasherbrum I

Výstup na Gašerbrum I klasickou cestou

Dva úspěšné výstupy na Gasherbrum I 

Daněk zemřel pod vrcholem Gasherbrum I

Double Gasherbrum

Češi na Gasherbrum II 

Plulík zemřel na Broad Peak 

Hofmanová zemřela na Broad Peak

Masiv Gasherbrum (Gašerbrum)

Masiv Gasherbrum a vypíná se vedle další osmitisícovky K2. V této oblasti tvoří pohoří Karakoram hranici mezi Čínou a Pákistánem. Nejvyšší bod tvoří Gasherbrum I, neboli Hidden Peak, též K5.

Gasherbrum I (Hidden Peak) 8068 m 
Broad Peak 8047 m 
Gasherbrum II 8035 m 
Gasherbrum III 7952 m 
Gasherbrum IV 7925 m 
Gasherbrum V 7321 m 
Gasherbrum VI 7003 m

HIMÁLAJE na Horydoly.cz

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě