Hornbein na Everest

Hornbeinovým kuloárem se od té doby povedlo vystoupat pouze sedmi ze světových expedic a zatím ani jedné české výpravě. Jediným českým pokusem vystoupat na Mount Everest touto cestou byla expedice Josefa Rakoncaje s francouzským týmem l´Esprite d´Equipe.

2. června

Vrchol zůstal nedostupný

Expedice týmu Himalaya 8000 končí. Soňa Boštíková, Lucie Oršulová, Josef Morávek, Petr Hnojna, Josef Šimůnek a Ivan Foltýn se vracejí do Prahy.

13. května

Stále padají laviny

Fotogalerie 4

Tým Himalaya 8000 vedená Josefem Šimůnkem vybudovala základní tábor a udělala již spoustu práce na severní stěně v Hornbeinově kuloáru, kdy se dostala již do 7000 m n.m. a prozkoumala terén směrem ke druhému výškovému táboru. Bohužel expedici komplikuje práci a život pod Mouint Everestem počasí.

Často sněží a fouká silný vítr jenž dosahuje až 80 km/h, což způsobuje pád lavin, neboli vlaků, jak jim expedice říká. Celkem jich v spadlo osm. Vítr sebere sníh vždy z části stěny, nažene ho do lezecké trasy, tam se k tomu přidá sníh, který ve žlabu leží, a už to jede. Proto skoro všechna práce expedice byla lavinami poničena a spousta věcí musí jet na novo, zasypáno bylo spousta materiálu, naštěstí se vše našlo. Předchozí sněžení hodně ztížilo cestu, všechny stopy jsou zafoukané, stejně tak všechny trhliny se znovu poschovávaly. Takže expedice musí co nejrychleji obnovit již vytyčenou a fixovanou trasu, vystavět první výškový tábor a pokračovat dál směrem k druhému výškovému táboru (cca 7500 m n.m.).

Letos expedicím počasí nepřeje. Na jižní nepálské klasické cestě prý laviny vymetla depo. Celkem tam před lavinou stálo asi šedesát stanů, lavinu jich přežilo jen pět, bohužel jsou tam i nějací ranění lidé. Vrchol je jen těžko dostupný.

V období mezi 13. a 15. květnem má konečně k Mount Everestu dorazit vrcholové počasí, tudíž nemá foukat ani sněžit. Z vrcholu se tak můžou hlásit první lezci. I pro naší expedici Himalaya 8000 je to velká šance, ale cesta Hornbeinem je složitější, tým potřebuje minimálně další dva dny dobrého počasí. V těchto relativně příznivých třech dnech bude tým znovu připravovat a budovat první a druhý výškový tábor. Jestliže počasí vydrží, je možnost, že půjde do pokusu o vrchol, ale reálněji bude dobré, když se stihnou připravit výškové tábory a budeme doufat, že nám hora dá ještě jednu šanci.

8. května

Vstupujeme do stěny

Fotogalerie 3

Base camp stojí, bylo postaveno několik depozitních kempů, vše je připraveno pro první výškový tábor a prozkoumána byla cesta směrem ke druhému výškovému táboru (7500 m n.m.).

Celkově mají být postaveny tři výškové tábory, přičemž expedici stále komplikuje práci na stěně počasí, ale to si člověk nevybere. Takže expedice pracuje i v jeho nepřízni, vypadá to ještě na pár dní sněžení, jenž je způsobeno přicházejícím monzunem.

Expedice právě vyráží dokoupit lana a nějaké skoby, aby mohla pokračovat ve fixování směrem ke druhému výškovému táboru (kolem 7500 m n.m.). Zpět na severní stěnu se expedice vydává 7. května a plánuje zůstat do pátku 13. května. Celou dobu by měla směřovat k druhému výškovému táboru a prozkoumat terén směrem ke třetímu výškovému táboru již pod vrcholem Mount Everestu (8300).

Díky satelitu můžeme slyšet a vidět fotografie přímo z práce na severní stěně live. Stále ovšem ještě není známo, koho a kdy k sobě hora pustí. Těžko odhadovat. Poběží-li vše podle plánu, útok na vrchol by měl proběhnout zřejmě koncem května. K této příležitosti připravujeme přenos obrazového materiálu přímo z Mt.Everestu s živým telefonickým spojením. Můžeme tak stále jenom doufat, že se nám třeba povede pustit obraz také z ... Mount Everestu? Držte palce, budeme to potřebovat.

14. dubna

Hledání cesty pro jaky

Fotogalerie 2

Ráno se budíme v sedm, ale ještě je tma jak v pytli. Takže chvilku pospáváme a v půl osmé začínáme vařit. Z vody, kterou jsme večer nabrali a chránili ve spacáku zase děláme čaj a polévku. Ledovec je totálně promrzlý, nedostaneme z něj nic. Takže pití na cestu nemáme.

Sledujeme cestu dál, zdá se nám stále stejná a místo pro základní tábor pod hranou ChangCe jako nereálné. Nejsme tam totiž schopni dostat jaky s nákladem. Rozhodujeme se tedy pro návrat. Cestou opravujeme mužíky, dolaďujeme cestu, aby byla co nejpřímější. A vystupujeme zpět na místo již zmiňovaného základního tábora. Určitě to byl base camp, je tu spousta čortenů, ale taky bohužel spousta odpadků. Z jednoho sněhového pole si vaříme vodu na pití. Je docela zima, takže nám to trvá skoro hodinu.

Pokračujeme v cestě a snažíme se najít tu nejsprávnější cestu pro jaky, sem je prostě dostat musíme. Přicházíme na kloub i záhadě s mužíky vysoko ve svahu. Ivan nachází cestu, která opravdu vede horem a je pevná, pohodlná a bezpečná. Jenže v jednom místě prostě není! Místo ní koukáme do sto metrů hlubokého koryta. Cesta je stržená. Vracíme se a hledáme co nejrozumnější sestup na spodní cestu. Je to jasné. Půjdeme spodem a v určitém místě (musíme si ho dobře označit) vyženeme jaky na horní bezpečnou cestu.

A je to. Máme naplánovanou druhou přestávku na vaření a pití v korytě potoka. Tam se taky potkáváme se Šimonem a Luckou, kteří nám přišli naproti. Protože přinesli spoustu čaje v termosce, můžeme zrušit vaření, jen se napít a pokračovat v cestě zpět co čínského camopu. Kumar nám vaří dobrou večeři a večer si dáváme červené vínko na shledání. Konečně jsme všichni.

13. dubna

Průzkumná výprava

Kumar nás upozorňuje, že jaky musíme objednat tři dny předem. Divíme se tomu, ale poslechneme ho. Ve středu se Ivan, Petr a Soňa vydají prohlédnout cestu do základního tábora a dále pod stěnu. Ve čtvrtek budou zpátky, takže na pátek se snažíme objednat jaky. Ale ouha! Tři dny předem, to bylo včera. Takže jaci budou až v sobotu 16. dubna. Takže nakonec strávíme v tom hnusném čínském BC celý týden.

Ještě se snažíme diskutovat, proč trvá objednání jaků tři dny, když se jich tu mezi stany prochází více než šedesát. A dozvídáme se, že toto nejsou ti správní jaci. Že ti správní prověření musí teprve přijít z nějaké vesnice daleko od naší základny, a proto to trvá tři dny. Opravdu bláznivé předpisy, to už není Asie, to je Čína.

Průzkumná skupina se tedy ve vydává do terénu. První hodina a půl cesty je společná s trasou do klasického ABC, tj. předsunutého základního tábora pod normálku. Proudí po ní spousta jaků, Šerpíků i členů expedic. Kousek od hlubokého zářezu, který ve svahu vyrobila řeka, se cesty rozdělují. Všímáme si toho o chvilku později, že jsme zapomněli odbočit, tak udiveným okolojdoucím ukazujeme, jak že jsme se v Čechách naučili lyžovat v suti. Je to totiž nejrychlejší způsob, jak se dostat na tu naši cestu.

Ani to nebolí, a už jsme správně, a konečně sami, bez davů lidí a jaků. Naším úkolem je, najít rozumnou cestu pro jaky a zkontrolovat místo pro základní tábor – představa je co nejblíže pod stěnou, chráněný proti pádu ledu a kamení i před větrem, s dostatkem vody. Prostě taková nereálná pohádka, ale uvidíme.

Tato cesta totiž není vůbec frekventovaná. Zatímco na normálku přes klasický základní tábor se každou sezonu (jarní i podzimní) nahrne třeba třicet expedic, v naší cestě se pohybuje maximálně jedna expedice za rok. Takže cesta, spíše pěšina není moc zřetelná a občas se docela ztrácí. Pohybujeme se na rozhraní ledovce a silně erodovaného svahu. A stále se nám jakoby zdá, že v tom rozbitém nekompaktním svahu po levé straně nad námi vidíme kamenné mužíky označující cestu.

Moc nám to nejde do hlavy, kde by v té hromadě suti mohla vést bezpečná cesta pro jaky. Držíme se proto rozhranní ledovce a svahu a postupujeme stále dál směrem k hoře. Jsme na cestě asi pět hodin, když si všímáme obrovského mužíka asi 150 výškových metrů nad námi ve svahu. Takže se vydáváme za ním. Škrábeme se sutí vzhůru a marně přemýšlíme o vhodné cestě pro jaky. Mužík označuje místo toho pohádkového základního tábora.

Má jen dvě chyby, je ještě pěkně daleko od stěny a není tu dostatek vody. Je to klidné a bezpečné místo, ale nevíme, jestli je to pravé pro nás. Jsou čtyři hodiny odpoledne (vlastně teprve dvě hodiny nepálského času) a my máme domluvenou relaci vysílačkou. K našemu údivu už se nám hlásí Šimon, který vyrážel z Čech o týden později, takže expedice už je kompletní. Hlásíme naše objevy a rozhodujeme se pokračovat dále v cestě. Mužíci nás vedou dolů na ledovec. Jsme trošku nervózní, protože podle mapy má být místo pod stěnou ve výšce asi 5950 metrů přímo pod hřebenem ChangCe a my jsme pořád asi 5300 a nikde žádný náznak, že bychom měli nabrat výšku. Pochodujeme ještě asi tři hodiny, je to opravdu hledání cesty.

Už jsme na ledovci posypaném kamením a proto musíme pečlivě volit každou změnu směru, abychom neskončili na nějakém ledovém svahu. Abychom měli snazší cestu zpátky, pečlivě na každé vyvýšenině stavíme mužíka. Stejně to bude problém, protože kamenný mužík na kamenném pozadí není moc vidět. Barevné fáborky trasírky budeme brát až příště. Asi v osm hodin večer se rozhodujeme postavit stan. Pod hranu ChangCe je to naším tempem ještě aspoň dvě hodiny cesty. Jsme už docela unavení, takže tempo je hodně pomalé. Honem nabíráme vodu, než ledovec docela zamrzne a nedostaneme z něj nic. Vaříme čaj a polévku a řešíme náš postup po vysílačce se základnou.

12. dubna

Kolik unese jak?

Toto místo je jako zakleté, trávíme tu ještě spoustu dalších dní. Pondělí a úterý (11.4. a 12.4.) se neděje vůbec nic. Snažíme se připravit věci na transport na jacích. To znamená, že veškeré sklo (medy, marmelády) se musí namíchat do sudů mezi pytlíky s polívkami. Protože víme, že máme víc věcí, než dokážeme přepravit do našeho opravdového základního tábora, rozhodujeme se pro depozit. Necháváme na místě nějaká lana, kerosin a plynové bomby na vaření. Náš pomocník v kuchyni Kasang si prostě v květnu jednou nebo dvakrát dá vynášku. Sudy musí vážit přibližně 20 kg. Kluci si vzpomínají, že na podzim, kdy jsou jaci silní a dobře napapaní, unesou 50 kg. Ale na jaře, kdy jsou zesláblí po zimě, unesou jen 40 kg, na každé straně dvacet. To je tedy místní předpis, ale realita je samozřejmě jiná. Když už k tomu konečně dojde a na první den našeho pochodu máme domluveno 26 jaků, tak celý náklad (26x40 kg) nese jen 21 jaků. Takže to s těmi kilogramy nebude tak horké, hlavně že jsme zaplatili.

10. dubna

Stavění kuchyňského stanu je jako za trest

V neděli vstáváme normálně, ale podle toho bláznivého čínského času už je deset hodin dopoledne. Snídani absolvujeme znovu u Tibeťáků, Kumar připravil smažená vajíčka, tibetský chleba a spoustu čaje. Protože venku stále fouká, jsme smíření s tím, že dneska nic stavět nebudeme. Na expediční čekání jsme zvyklí, občas to tak je.

Bereme si muziku, knížky, křížovky. Ale z klidu nás vytrhuje Petr, když nám přichází oznámit, že kuchtíci nevydrželi a začali sami stavět ten velký kuchyňský stan. Moc dobře víme, že ve dvou to nejde postavit ani v bezvětří, natož ve větru. Takže hurá do práce.

Zákon schválnosti funguje, takže ve chvíli, kdy začínáme zvedat plachtu začíná samozřejmě silně foukat. Zkrátíme to. Stavba kuchyňského stanu byl boj o život. Makalo na tom asi osm lidí a měli jsme co dělat, abychom neodlítli i s tím stanem. Po velkém úsilí stan konečně stojí a Kumar je okamžitě ve svém živlu a začíná vyvařovat polívčičky a čaje, aby se o nás tedy postaral, když už je náš kuchař.

Ale vítr nám pokoj nedal. Stan jsme několikrát opakovaně kotvili o super velké kameny, přesto si s ním vítr dělal skoro co chtěl. Po třech dnech jsou v plachtě tři obrovské díry, už má chudák dost. A my taky. Písek, prach a sláma už je skoro ve všem.

Dny jsou tu za trest. A noci nejsou o moc lepší. V noci fouká vítr, plachty od stanů dělají docela rachot, takže se nedá moc spát. A když se náhodou vítr uklidní, tak jsou zase slyšet jaci, jak se v noci procházejí mezi stany a cinkají svými zvonci jako by byly vánoce. Ještě se v noci dá vypozorovat jeden zvuk. Strašlivé rány doprovázené heknutím, nám to připadá, jako podání při volejbalu. Ale to jen Tibeťáci hrají karty, a to s vervou, práskají s nimi o stůl. Shodli jsme se, že čínský BC je asi jedno z nejhnusnějších míst na zemi. Už abychom odsud vypadli.

6. dubna

Kvůli stávce je expedice na cestě

Fotogalerie 1

Expedice v důsledku velké stávky v Nepálu opustila na druhý den Káthmándú a vydala se s veškerým vybavením směr nepálsko-čínské (tibetské) hranice, kde čekala na povolení k přejezdu do Tibetu. Dnes už by měla být expedice za hranicemi v Tibetu a na cestě směrem do městačka Nyalam, tam vede cesta přes čínské hraniční městečkoi Zhangmu, což je přes sedlo ve výšce 5000 m n.m. V Nyalamu tým zůstane zhruba pět dní především kvůli aklimatizaci.

1. dubna

Nákupy v Káthmándú

Včera v 8:30 hodin ráno odstartoval odletem z Ruzyňského letiště horolezecký maratón. Plnohodnotnými členkami expedice jsou také dvě ženy Soňa Boštíková a Lucie Oršulová, které se budou pokoušet o zdolání jedné z nejobtížnějších cest jako první ženy na světě.

Expedice dorazila v pořádku do nepálského Káthmándú a to včetně objemnějších osobních zavazadel. Jeden z rozhodujících okamžiků je právě v Káthmándú, kde bude expedice dokupovat poslední nutné vybavení a kontrolou projde veškerý materiál, který poputuje s výpravou do základního tábora.

Ihned po příletu začala expedice odbavovat letecké kargo s materiálem, které bylo odeslán již 21. března. Tým stráví přímo pod Everestem nejméně 45 dní, na které musí být důkladně připraven, při nákupech budou pořízeny věci, které je nejvýhodnější koupit přímo na místě tj. například rýže, brambory, zelenina a další potraviny.

Dále bude potřeba dokoupit plynové kartuše k vařičům, sněhové kotvy pro ukotvení stanů ve výškových táborech, palivo do kuchyňských vařičů a palivo do agregátu, který byl dodatečně pořízen kvůli plánovaným televizním přenosům. Po nezbytných organizačních a materiálních zajištěních výprava vše naloží na náklaďák a vydá se na dlouhou pouť přes hraniční přechod Kodari (Nepál – Tibet), udělají aklimatizační zastávku v Zhangmu a Nyalamu (3700 m n.m.), budou pokračovat do Tingri (cca 4000 m.n.m) kde bude další aklimatizační přestávka a pak až do oblasti Rohgbuckého kláštera (5000 m n.m.) a poté postaví základní tábor v 5300 metrech.

„Nejúspěšnější expedice je ta, ze které se všichni dostanou v pořádku zpátky," to je hlavní zásadou vedoucího týmu Josefa Šimůnka. Cesta do základního tábora se zdá jednoduchým procesem, ale expedici čeká několik opravdu vydatných prověrek, jednou z nich je strastiplná cesta náklaďákem, přejezd Nepálsko – Tibetských hranic s komunistickými „číňany“ nebo také poslední zpráva, která hlásí, že se v Káthmándú chystá dlouhá stávka.

Členové výpravy, která zatím přistála ve složení: Josef Morávek (43), Soňa Boštíková (33), Lucie Oršulová (29), Ivan Foltýn (39) a Petr Hnojna (40) spěchali s odbavením, aby se stávce vyhnuli. Vedoucí expedice Josef Šimůnek se připojí k výpravě až s týdenním zpožděním a po 13 letech tak poprvé neabsolvuje první fázi, na přípravu materiálu tak bude prozatím dohlížet druhý Josef – Josef Morávek.