Tyrkysová bohyně 8201 m
V polovině května dosáhla česká expedice ve složení Jan Vesták, Petr Malý, Jan Krabec, Petr Novák, František Šiška a Jiří Pěnkava vrcholu šesté nejvyšší hory světa.
Výstup byl veden ze severu klasickou cestou, lehkým stylem, bez použití kyslíkových přístrojů a bez pomoci výškových nosičů. Z celkového počtu čtrnácti expedic, které se v té době na hoře nacházely, jsme byli jedni z mála, kteří se rozhodly dosáhnout vrcholu pomocí vlastních sil. Výstup to byl bezesporu náročný, nepřízeň počasí a onemocnění jednoho člena expedice úspěchu zpočátku moc nepřály.
Říká se, že vrcholu Cho Oyu dosáhnete, když spatříte Mount Everest. To mohou potvrdit dva členové expedice GO 8000 Cho Oyu 2004, kterým se to podařilo jedenáctého května ve třináct hodin čínského času.
Panují kolem Cho Oyu nějaké legendy?
O legendách nic nevím, místní určitě budou nějaké mít, protože pro ně jsou vrcholky sídla bohů a často třeba Šerpové končí výstupy několik metrů pod vlastním vrcholem.
Dostali jste v Nepálu hladce povolení k výstupu? Na kolik takové povolení vyjde?
My jsme vystupovali z čínské strany a zařizovala nám to agentura, se kterou byla spolupráce naprosto hladká. V Nepálu totiž stojí povolení k výstupu řádově desetitisíce dolarů a skupina je početně omezená, tuším pěti lezci. V Číně je to "pouze" pět tisíc dolarů a lezců může být libovolné množství. Navíc na Cho Oyu se z Nepálu ani běžně neleze.
Potkali jste se při výstupu s jinými výpravami?
Potkali jsme se samozřejmě s Radkem Jarošem, Martinem Koukalem a Petrem Vavrysem. To ani jinak nešlo, když jsme víc než měsíc trávili v jednom základním táboře pod stejným kopcem. Navíc tam byl i známý český horolezec Josef Kubíček společně s ukrajinskými horolezci. Maximálně jsme si vzájemně vycházeli vstříc a pomáhali si. S Radkem, Martinem a Petrem jsme dokonce společně absolvovali první neúspěšný pokus o dosažení vrcholu. Příjemná byla česká spolupráce nejenom při vlastním lezení, ale i v základním táboře u slivovice.
Jak velké zkušenosti a jak musí být člověk zdatný, aby se pokusil vylézt na šestou nejvyšší horu?
Nezbytné jsou zkušenosti s pobytem ve vysokých nadmořských výškách. S organizmem to tam pořadně cvičí a bez znalosti průběhu aklimatizace či eventuelních příznaků výškové nemoci, které se v prvních fázích dají s úspěchem překonávat vůlí, by podobný výlet mohl skončit hodně špatně. Samozřejmé jsou i zkušenosti s lezením, jištění, odhad situace, počasí atd.. Je toho poměrně dost. Co se zdatnosti týká, tak je to velmi individuální. Může se stát, že i super fyzicky připravený horolezec se nikam vysoko nedostane, protože bude mít zdravotní problémy, omrzne, neunese třeba nějakou situaci psychicky, nebo bude mít prostě smůlu na počasí a podobně. Je to zase soubor věcí, které se musí sejít dohromady.
Zažili jste nějakou vyloženě krizovou situaci?
Hodně nás na začátku zlomil odjezd Honzy Vestáka, který po týdnu práce na kopci musel předčasně domů se zápalem plic. Navíc to bylo v době, kdy jsme se všichni docela trápili s aklimatizací. Další zlomový bod byl stan, který nám odfoukla vichřice v první výškovém táboře ve výšce 6400 metrů. Můžeme se jen dohadovat, jestli mu někdo pomohl nebo ne, protože ukotvený byl důkladně. Možná se v něm někdo jen vyspal a zapomněl ho důkladně zavřít. Naštěstí jsme vnitřní stan našli v trhlině tři metry od místa, kde původně stál. Byl rozepnutý, ale veškeré spacáky, karimatky, výškové oblečení, vařiče a jídlo v něm zůstalo. Kdyby jsme ho nenašli, tak by expedice skončila po čtrnácti dnech. Nebylo by s čím pokračovat. Na druhou stranu nás tato situace donutila postavit stan určený pro třetí výškový tábor už v prvním. Vrcholové pokusy jsme tedy museli jít už ze druhého tábora a výšky 7100 metrů. 1100 výškových metrů je v těchto výškách už pořádná dávka. A potom byla nepříjemná psychická krize po prvním neúspěšném pokusu o vrchol. My se tam trápili ve vichřici a vánici, pak slezli dolů do základního tábora k odpočinku a udělalo se okno fantastického počasí. Odpočinek zkrátit nelze, naopak se nám už velmi krátil čas do odjezdu domů. A člověk nemůže dělat nic než čekat, koukat se jak na vrchol Šerpové kolikrát vyloženě tahají nebo vynášejí kde koho z komerčních expedic a modlit se, aby počasí vydrželo. Přitom víte, že jste aklimatizovaní, všechno je ve výškových táborech připraveno a cítíte se dobře.
Potkala někoho z vás výšková nemoc?
Výškové nemoci jsme se v naší šestici vyhnuli. Honza měl smůlu se zápalem plic, ale to byl jediný zdravotní zádrhel, když pominu občasné průjmy. Kolem nás však v komerčních expedicích byly i hodně pokročilé formy výškové nemoci, které se řešily na poslední chvíli odjezdem na yakovi do tibetského vnitrozemí a Káthmándú. Třeba, když jsme se vraceli z vrcholu, tak Šerpové snášeli ze třetího výškového tábora horolezce, který byl paralyzovaný na spodní část těla. Nemohl chodit, močit, prostě nic. Normálně se dá cesta zvládnout asi za pět až šest hodin. Jim to trvalo dva dny. Naštěstí to dopadlo dobře.
Kdo z vás se tedy podíval na vrchol hory a jak probíhal den D?
Povedlo se to oběma Petrům (Petr Malý, Petr Novák). Těm skutečně akce sedla celá a byli od začátku tahouny naší expedice. Vrcholu dosáhli jedenáctého května ve třináct hodin čínského času. Já absolvoval vrcholový pokus s nimi. Bylo hodně větrno, poměrně velká zima a vítr navíc nesl ostré sněhové krystalky. Chtěli jsme vyrazit už ve dvě ráno, což představuje vstávání přibližně o půlnoci. Nebylo však vidět na krok, všude mraky, vítr a sníh. Ve tři hodiny už bylo jasno, zůstal jen vítr. Kluci byli k neudržení, nepodařilo se mi je přesvědčit, abychom ještě den počkali, jestli se počasí nezlepší a v pět ráno jsme vyráželi. Za dvě hodiny jsme už stáli na úrovni třetího výškového tábora, kde jsem já otáčel. Necítil jsem se dobře fyzicky, trochu jsem začal omrzat a ani počasí nebylo podle mých představ. Riskovat někde nahoře další problémy a komplikovat život i klukům, nemělo smysl. Petrové potom za šest hodin doslova vyběhli na vrchol, kde si asi 45 minut užívali úspěchu. O tom, jaká tam byla zima, může svědčit to, že jim jednak zamrzl fotoaparát, takže z vrcholu máme asi jen pět záběrů, ale hlavně to, že zmrzly i energetické pasty v tubách. Ty měli kluci v batohu a v návodu k použití stojí: "Uchovávejte do mínus čtyřiceti stupňů Celsia." Já mezitím čekal ve stanech ve druhém táboře, sušil spacáky a chystal se na vaření vody ze sněhu, až kluci přijdou. Ti mě však překvapili podstatně dřív, něž jsem odhadoval. Cestu dolů zvládli za neuvěřitelné dvě hodiny. V šestnáct hodin jsme tedy byli zase všichni pohromadě. Petrové přišli hodně unavení, ale samozřejmě šťastní. Další den následoval sestup do základního tábora. To také není žádný odpočinek, protože dostat naráz dolů všechno, co tři týdny do táborů na kopci taháte a potřebujete k životu, je pořádný oříšek. Měli jsme na zádech každý hodně přes třicet kilo. V základním táboře na nás čekala improvizovaná oslava, kterou chystali Jirka s Frantou a naši nepálští kuchaři, tak se bylo hodně na co těšit.
Jak dlouho trval samotný výstup?
Úspěšný pokus trval čtyři dny. Je to vlastně o den méně, než bývá zvykem a úspora vznikla výstupem přímo z druhého tábora. Myslím, že Petrové byli jediní, komu se to podařilo rovnou ze druhého tábora. A to v době, kdy jsme tam byli, působilo na kopci čtrnáct expedic a asi 130 lidí. Vlastní výstup je vždycky jen zlomek přípravných výstupů, kdy se aklimatizujete, budujete a zásobujete výškové tábory a vracíte se z neúspěšných pokusů. Na vrchol se kluci dostali po třech týdnech příprav.
Bylo to jen kvůli počasí, že jste na vrcholu nestanuli všichni?
Důvodů bylo víc. Možná, že základní kámen, proč jsme na vrcholu nebyli všichni, byl už v poměrně rychlém postupu z Káthmándú do předsunutého základního tábora 5700 m. n. m., který se stal na více než měsíc naším přechodným domovem. Tady to asi chtělo nějaký den přidat, ale zdrželi jsme se díky maoistické stávce v Káthmándú o tři dny déle, takže jsme byli trošku tlačeni časem. Navíc k přesunu do základního tábora potřebujete yaky, kteří nesou expediční materiál. Jejich počet v údolí je omezený a musíte se podělit s ostatními expedicemi, takže když řeknou, že se jde hned, tak nemáte šanci něco změnit. Tím se naše skupina rozpadla již na začátku expedice, protože Franta s Jirkou měli problémy s aklimatizací, vraceli se zpět a výstupy do výškových táborů absolvovali až několik dní po nás ostatních. To, že Honza odjel se zápalem plic, nás všechny rozhodilo a mě osobně to možná stálo i vrchol. Známe se dlouho, něco jsem spolu slezli a vím, že bychom nejspíš postavili třetí tábor. Takhle jsem za Petrama nestíhal jejich tempu. Jsou to kdyby. Pak jsme měli smůlu na počasí. Při lezení nám sluníčko svítilo a nefoukalo snad jen jedno dopoledne. Jinak jsme se potýkali se sněhem, zimou a větrem. Slunečné dny jsme trávili v základním táboře. Dál už výše zmíněný odvátý stan a i to, že jsme šli rovnou ze druhého tábora. Prostě toho bylo víc, co se konkrétně z mého hlediska nesešlo. Ale bez mučení přiznávám, že při druhém pokusu, kdy se Petrové i ve větru a velké zimě prokousali na vrchol, bych na to ze druhého tábora už fyzicky neměl ani za super krásného dne. Síly tam ubývají neskutečně rychle a regenerovat organizmus se pořádně nemůže. Přitom stačilo za toho větru dojít do třetího tábora, postavit stan, vyspat se a druhý den za krásného počasí, které po každém našem pokusu bylo, vyjít nahoru. Určitě nám nepomohly ani stávky v Nepálu. Nefungovalo tam nic a přišli jsme o tři dny na začátku a tři dny na konci. To je vlastně další vrcholový pokus, pokud bychom vůbec byli schopni se o něj pokusit. Ale to jsou kdyby. Každopádně Himaláje nejsou tělocvična a nelze si nic naplánovat do detailu. Přistupovat k expedici tak, že musím na vrchol, prostě nelze. Dílčí neúspěchy k horolezectví patří a náš dojem z expedice tohle určitě nezkalilo. Co jste zanechali na vrcholu, jako důkaz? Upřímně řečeno ani nepoznáte, kde vrchol skutečně je. Je to obrovské nekonečné plato s množstvím sněhových návějí. Bere se to tak, že v momentě, kdy se horolezcovi před očima vynoří Everest, je na vrcholu. Pokud vím, tak tam Petrové nenechali nic. Nebylo ani kde a ani proč.
Je Cho Oyu skutečně tak lehká na vylezení, jak se říká?
Technické obtíže skutečně nejsou velké. Ale musím říct, že nám Tyrkysová bohyně připravila velmi krušné chvilky, a že je lehká, bych rozhodně netvrdil. Opravdu stačí trocha větru a sněhu a obtížnost se výrazně mění. Další věcí je, jestli se tam někdo nechá obskakovat výškovými Šerpy a ovlažovat přídavným kyslíkem. To už horu posouvá úplně někam jinam a mění obtížnost výstupu. Z těch čtrnácti expedic a 130 lidí nás bylo jen pár, kteří se na kopci o všechno starali sami a kyslík neměli ani v záloze. Bylo by příjemné přijít do základního tábora, začít odpočívat a nechat Šerpy vytahat stany a vše potřebné do výškových táborů. Pak jít na kopec jen na lehko se sušenkou a pitím kvůli aklimatizaci. Stejně tak i při vrcholovém pokusu, nechat se ve výškových táborech obskakovat a v poslední fázi vytáhnout i na vrchol. To však nebylo řešení pro nás. V našem případě končil servis agentury v základním táboře, ani bychom to jinak nechtěli. Servis agentury v základním táboře zase vidím téměř jako nutnost. Kolikrát je člověk v takovém stavu, že přinutit se vařit, je nadlidský úkol a stačí ho řešit ve výškových táborech. Nic jiného jsme v servisu ani neměli. Vlastně ještě jedna pozitivní věc byla na přítomnosti kuchařů v základním táboře. Byli hodně fajn, za měsíc jsme se sžili tak, že přes jazykové bariéry bylo často velmi veselo a to jsou obyvatelé Nepálu většinou hodně rezervovaní. I dnes si občas vyměníme e-mail.
S jakými financemi musí člověk počítat, když se rozhodne vydat se na takovouto expedici?
Finance jsou hodně důležité. My jsme si všechno připravovali sami, čímž jsme řadu prostředků ušetřili. Jsou však i expedice, které to pojmou komerčně. A dalšími nezanedbatelnými penězi je třeba počítat, pokud se někdo rozhodne pro podpůrný kyslík a Šerpy. Tím je hodnota výkonu horolezce podstatně snížena. Velká částka padne na vybavení, i když to většinou každý už má. Nás expedice přišla na relativně rozumné peníze. Přirovnal bych to ke srovnatelně dlouhé luxusní dovolené někde v Karibiku. A ve své podstatě jsme o ten luxus, samozřejmě s nadsázkou, a v rámci expedičních možností, ochuzeni nebyli.
Jaké vybavení jste používali?
Kromě výstroje a výzbroje, kterou každý máme a dlouhodobě používáme, jsme měli i řadu věcí na testování. Rádi se chlubíme tím, že se jednalo o výrobky českých firem, které se můžou pyšnit skutečně světovým konkurenčním zbožím a ještě potěšitelnější je, že testované věci obstály. Naším nejvýraznějším partnerem byl plzeňský Hannah. Měli jsme k dispozici svrchní komplety z membránového materiálu Climatic a to jak v provedení třívrstvém, tak i dvouvrstvém. Funkčně se oblečení projevilo naprosto srovnatelně se světoznámými membránami a co se týká střihu, tak až na pár drobných připomínek, které jsme už do povolaných rukou předali, je třeba návrháře v Hannahu jen pochválit. Skutečně bezvadné oblečení pro expediční použití. Je vidět, že ani oni nemají do hor a k lezení daleko. Stejně pozitivní zkušenost jsme udělali s bundou z větruodolného fleecového materiálu Polarsoft Tec-Shield. To je materiál, stejně jako membrány Climatic, vyvinutý speciálně pro Hannah. Střechu nad hlavou nám ve výškových táborech dělaly expediční stany, které na rozdíl od jiných bez problémů přežily i sněhovětrné běsnění na kopci. Detaily, které dělají z těchto stanů snad téměř nezničitelné větrolamy, oceníte nejen, když se dostanete do opravdových problémů. My jsme měli jediný problém, když jsme se zasypáni sněhem začali ve stanech trochu dusit a nehořel vařič. Prostě málo kyslíku, což vyřešila vyhrabaná a složitě udržovaná díra pod vchodem. Jsou ale věci, které ani genius nevyřeší a tohle je spolu s námrazou uvnitř stanu jedna z nich. Spací pytle jsme měli možnost otestovat dva, typ z mikrovlákna Microtec-Ultra a také péřový expediční speciál. V základním táboře, kde se teplota pohybovala v noci hluboko pod bodem mrazu a bylo relativně vlhko, bez problémů udržoval noční teplotní komfort microvláknový Arctic. O mrazu ve výškových táborech se asi není třeba blíž rozepisovat. Každopádně v péřáku Polar se dalo i v 7 100 m. n. m. bez problémů odpočívat jen ve spodním prádle. Když už jsem narazil na spodní prádlo, tak tím nás zásobila, nejspíš každému známá, Moira. Sloužilo k všeobecné spokojenosti. Nerad bych na něco zapomněl. Od firmy Kama jsme měli čepice a kukly, a že byly v permanenci vlastně stále, je zřejmé z celého rozhovoru. Pro Hannah jsme ještě testovali batohy, které začali nově vyrábět. Přesto vlastně nebylo co vytknout. Platí stále všechna čtyři předsevzetí – všichni zpátky zdraví, živí, společně na vrcholu a jako kamarádi, které jste si dali před odjezdem? Předsevzetí stále platí. Vrátili jsme se všichni živí, teď už jsme i všichni zdraví. Honzův zápal plic je vyléčený. Na vrcholu jsme sice všichni nebyli, ale každý, kdo leze, potvrdí, že je to velmi náročné uskutečnit. A naprosto jistě víme, že jsme ještě větší kamarádi, než jsme byli před expedicí. Souhra a tolerance byla fantastická a pokud bude šance ještě někam vyrazit, tak rozhodně budeme spolulezce hledat v první řadě mezi sebou.
Měli jste nějak mezi sebou rozdělené úlohy?
Neměli. V Nepálu i v Číně po nás do formulářů každou chvíli chtěli jméno vedoucího expedice a my jim tam psali jmen šest. Fungovali jsme dohromady pro společný úspěch. Domluvili jsme se vždycky na všem. Já si skutečně nevybavuji jediný, byť sebemenší konflikt, který by naše šestitýdenní soužití a pohodu nějak narušil.
Kdo přišel s nápadem uspořádat tuto výpravu?
To už je dost stará historie. Tahounem a asi největším smolařem expedice byl od začátku Honza Vesták. Prvotní myšlenka byla z jeho hlavy a našeho slovenského kamaráda Mariána Liptáka. Ten nakonec vůbec neodjel. Bylo to na jaře 2002, kdy jsme sice měli plnou hlavu předodjezdových příprav skialpinistického výstupu na 7546 m vysokou Mustagh Atu v Pamíru, ale zároveň si říkali, co dál.
Znali jste se všichni už z dřívějška, z nějaké jiné výpravy?
Znali, ale ne všichni dohromady. Každopádně jsme byli lezecky různě propletení z jiných akcí. A minimálně vždy dvojice spolu už nějakou větší expedici absolvovala. Názorově jsme se shodovali téměř stoprocentně, to jsme poznali už při přípravných schůzkách.
Byla to právě Cho Oyu, která vám dala nejvíce kdy zabrat?
Těžko říct, každá hora má něco svého, čím dá zabrat. Pro mě osobně to bylo snad fyzicky nejtěžší, co jsem kdy dělal. A nemyslím si, že jsem nějaká padavka. Byla to hrozná dřina, ale přesto strašně krásná. To musí člověk zažít, dost těžko se to popisuje.
Co plánujete dál?
Teď v nejbližší době určitě nic. Není to úplně jednoduché dát dohromady finance a hlavně se uvolnit z práce. Uvidíme. Přiznávám, že jsme o něčem dalším začali mluvit hned po návratu. Před těmi krásnými horami není úniku. Kdo tomu kouzlu jednou propadne... Teď už víme, že jsme schopni i v těch nejvyšších horách bez větších problémů fungovat a ani samotné vrcholy nejsou nedostupné. Technicky bychom si asi mohli troufnout i na něco lezecky obtížnějšího. Nechme se překvapit, možností je hodně a chutě taky.
Diskuse
Diskuze k článku
Zprávy od horolezců 2024
Alpy AKTUÁLNĚ 2024
Může se hodit
Nejčtenější články
Nová feráta Skab vede po pískovci v Bezděčíně
Dolomity a Julské Alpy 2024
Chyba metodiky Českého horolezeckého svazu: jištění dvěma lany v jedné karabině je smrtelná past
Švýcarské alpské chaty mají potíže s globálním oteplováním
Columbia Omni-Heat Arctic - tepelná ochrana inspirovaná ledními medvědy
Regiony
Kalendář akcí Zobrazit všechny akce
AKCE | KDE | INFO | KDY | ČAS |
---|---|---|---|---|
Touristik a Caravaning - veletrh | Německo, Lipsko | 20.-24.11. | 20.11. | |
Międzynarodowe Targi Turystyczne - veletrh | Polsko, Varšava | 21.-23.11. | 21.11. | |
Mezinárodní festival outdoorových filmů | Chvalkovice na Hané | 21.-23.11. | 21.11. | |
Mezinárodní festival outdoorových filmů | Frenštát pod Radhoštěm, kino | 21.-24.11. | 21.11. | |
Life - veletrh | Brno, Výstaviště | 22.-24.11. | 22.11. | |
Vertical Pro - veletrh | Německo, Friedrichshafen | 22.-23.11. | 22.11. | |
Mezinárodní festival alpinismu | Praha, International | 22.-24.11. | 22.11. | |
Halls & Walls - veletrh | Německo, Friedrichshafen | 22.-23.11. | 22.11. | |
Kolem světa | Praha, Clarion | 23.-24.11. Cestovatelský festival | 23.11. | |
Riders od the Storm - diashow | Praha, Jungle | Přednáší Nico Favresse a Sean Villanueva O'Driscoll | 23.11. | 18:00 |
Diskuse
když hoří pod plechem | Lukas B., 21.11.2024 14:39, 5 příspěvků |
nasrat@hovno.ch | pikovoda, 21.11.2024 11:28, 5 příspěvků |
Ta informace o zedníkovi ... | Honza, 20.11.2024 23:57, 8 příspěvků |
plechovka pohoda | Honza, 20.11.2024 23:44, 5 příspěvků |
plechovka pohoda | Huze, 20.11.2024 16:28, 5 příspěvků |
Ta informace o zedníkovi ... | Kuba Turek, 19.11.2024 13:14, 8 příspěvků |
Ta informace o zedníkovi ... | Andy, 19.11.2024 12:55, 8 příspěvků |
Ta informace o zedníkovi ... | Michael Beranek, 19.11.2024 9:10, 8 příspěvků |
nasrat@hovno.ch | Lukas B., 19.11.2024 9:07, 5 příspěvků |
Ta informace o zedníkovi ... | Honza, 18.11.2024 18:45, 8 příspěvků |
Fórum Zobrazit všechny příspěvky
Podzimní školení Akademie... | Horydoly , 21.11.2024 16:23 |
Cestování v digitální éře | Horydoly , 21.11.2024 16:10 |
Regionální muzeum Mělník | Horydoly , 19.11.2024 18:24 |
Svatba | Horydoly , 18.11.2024 14:12 |
Litr balené vody obsahuje... | Horydoly Open, 6.11.2024 23:42 |
Podzim ve Velkých Karlovi... | Horydoly , 6.11.2024 2:28 |
Metropolitní trail Motols... | Horydoly , 1.11.2024 0:17 |
Das war der Cybathlon 2024 | Horydoly , 30.10.2024 23:53 |