Vylezli jsme na Cerro Plata

Výkonnostní cíle výpravy Botas Singles

1. Vylézt výš než je Mount Elbert 4401 m.

2. Výše než Mont Blanc 4810 m.

3. Přes 5000 m.

4. Výše než Dámavand 5610 m.

5. Přes 6000 m.

6. Výše než Denali 6194 m.

7. Aconcagua 6962 m.

Cerro Plata (5930 m n.m.) bývá posledním aklimatizačním stupněm před výstupem na nejvyšší jihoamerický vrchol Aconcagua (6962). Charakterem jsou to podobné hory.

Cerro Plata stojí v části And nazývané Cordon del Plata.

TOPO: CORDON DEL PLATA

ITINERÁŘ: CERRO PLATA - NORMAL ROUTE

Na horách jsme strávili celý týden. Postupovali jsme pomalu výš a výš, zvykali si na nadmořskou výšku a nakonec jsme na čtyři noci postavili stan v základním táboře (4250).

Výška Cerro Plata

Udávaná výška se různí. Na nejstarších mapách je uvedeno 6300 m n.m., ale lze najít údaj 6100 m a také 6002 m. Podle GPS to bylo 5960 - 5970 m. Na nové mapě je podle SRTM-3 Final 5930 m, což bude asi nejpřesnější údaj.

Resumé od Lenky

Po malém aklimatizačním výstupu do výšky těsně nad Mont Blanc (4850) následoval den odpočinku.

Mě bohužel moc nepomohl. Chytla jsem nachlazení a výš už jsem tedy nevylezla. Hlídala jsem náš stan.

Po odpočinku přišel den, kdy se Ctirad vydal s Brazilcem Edsonem a Argentincem Norbertem na vrchol Cerro Plata. Úspěšně ho dosáhli.

Pak už jsme slezli z hor, sešli se na společnou večeři, byla to pravá argentinská parilla, neboli maso z grilu. Klobásky, steaky, žebírka, šťavnaté a čerstvé, měli jsme toho, kolik jsme snědli. Po týdnu na horách to bodlo, ale měli jsme smrsknuté žaludky.

Jen ogrilovaná střívka s původním obsahem nás neoslovila, i když pro Argentince je to prý pochoutka. Asi neví co by, když mají pořád dobré hovězí.

Botas Singles

Nazvali jsme tak expedici proto, že většina lidí měla obuté botas dobles, tedy boty s vnitřní vyndavací izolační vložkou. Většinou plasťáky. My ne, my měli klasické kožené boty s goretexem. Tedy ne dvojité, ale pouze jednoduché boty botas singles.

Jak šel čas den po dni

28. prosince

Ctirad: Busem, pěšky a stopem se dostáváme z Mendozy do ski resortu Vallecitos ve výšce 3000 m n.m. Registrujeme se tu pro výstup na Plata, což je nepovinné, ale asi rozumné, a vyrážíme na Las Veguitas (3250), kde budeme první noc kempovat.

29. prosince

Ctirad: Noc byla teplá, pospáváme až do 6:30, kdy se hrabeme ven. Vchodem stanu máme výhled přímo na východ slunce. Červená koule nad Mendozou. Z tábora vyrážíme v 8:17. Míříme o tři sta metrů výš na tábořiště Piedra Grande (3550). Trvá nám to necelou hodinku a půl. Stavíme stan a jdeme pro vodu. Bereme ji z tajícího sněhu, takže je v ní rozpuštěných spousta minerálů a je tedy pěkně zakalená.

Pak svačíme a připravujeme se na aklimatizační výstup do tábora Salto de Agua (4250), což je basecamp pro výstup na Cerro Plata. Na noc se vrátime zpátky na Piedra Grande, ať mame pomalou aklimatizaci. Hike high, sleep low.

Lenka: Nahoru na Salto vyrážíme až ve dvanáct hodin. Pořád jdeme v mraku a je jenom 6°C. Já jdu nalehko, batoh nese šerpa. Ctirad půjde nalehko dolů, batoh ponese mula, to jsem já. Pořád jdeme v mlze, výškoměr ukazuje, jak pěkně stoupáme, ale asi ukazuje trochu víc, než má.

Ctirad: Za každým hupem už vidíme basecamp, ale ještě jsme si pěkně šlápli, než jsme na Salto došli. Já jsem teda měl docela dost. To teď a tady přiznávám. Jsme tam ve dvě. Poslední metry stoupáme v nepříjemném větru a padá na nás sněhová krupice. Pěkně to bolí v obličeji.

V basecampu stojí pár stanů. Dva velké patří Ski & Montana. Jeden slouží jako společenská místnost a vde druhém má hostitel (v Tatrách bychom řekli chatař, ale tady mají jen stany, tak nevíme) kuchyňku a proviant na prodej.

Zdravíme v kuchyňce. Není tam moc místa, a tak jdeme do druhého stanu převléct se do teplého a najíst se. Jsme ve výšce 4250 m. Hlava začíná trochu pracovat. Trávíme tam hodinu a pak pěkně nabalení valíme dolů. Na Piedra Grande hned zalézáme do spacáku. Prší a potřebujeme se ohřát. Taky jsme pěkně unavení. Máme za sebou 700 mtrů nahoru a dolů a k tomu ráno 300 metrů nahoru s batohama.

Lenka: Bolí nás oba hlava, ale jinak žádné potíže nemáme. Diamox (lék na zlepšení aklimatizace na výšku) zatím nenasazujeme, ale Ctirad to jistí ibuprofenem (třetí největší vynález lidstva, hned po ohni a kole).

Celou noc nam okolo stanu haraší koně. Člověk má dojem, že na nás co nevidět musí šlápnout.

30. prosince

Ctirad: Pospáváme až do 7:30, je azuro, za chvilku bude sluníčko i v našem táboře. Permoníci přestali bušit do spánku, takže pokračujeme podle plánu. Balíme a hurá do basecampu. Už nemáme moc vody, plánujeme se zastavit u potůčku, kde jsme se občerstvovali včera. Sluníčko pere, šlape se docela dobře, jen to prase na zádech trochu překáží.

Procházíme kamenným polem El Infiernillo (Malé peklo). Jméno docela odpovídá, veškerá vegetace končí na Piedra Grande.

Blížíme se k místu, kde jsme včera z potůčku brali vodu. Nic. Sucho. A sakra. Včera nahoře pršelo a sněžilo a to vytvořilo potůček. Tak dneska musíme vzít za vděk tajícím sněhem. Dobrota.

Lenka: Ctirad kontroluje, kolik toho vypiju, ale voda jako z kaluže vylepšena coca-colovým šumákem mi moc nejede. Zastávka pomohla, ale šlape se mi nějak hůř. Permoníci se probudili a vždy po pár krocích mě mlátí do spánku, že musím zastavit. Tak se aspoň vydýchám.

Ctirad na mě čeká s čerstvou vodou nabranou z dalšího potůčku. Piju a posílám ho napřed. Do basecampu to není daleko a za mnou už se rojí další postavičky. Jeden chlapík už nás dokonce předběhl. Má malý batůžek a velmi slušné tempo.

Nahoře v basecampu Ctirad zjišťuje, co a jak, kam pro vodu a kam na WC. Vybíráme mezi dvěma místy na stan.

Ctirad: Luxusně chráněné místo už vybral chlapík, co nás předběhl. Je to Ital, ale ze severu, Tyrolák a je to vůdce skupinky šesti lidí. Ti postupně přicházejí až po mně. Najali si muly, proto ty malé batůžky.

Lenka: Pijeme, jíme, zalézáme do spacáku, abychom se zahřáli. Mě dávají permoníci pokoj, když jsem v klidu. Ctirad to má obráceně. Když nic nedělá, permoníci mají roupy.

Ctirad: Tyroláci to mají dokonce i se stravou od Ski & Montana, no to je luxus. Můžou se soustředit pouze na svůj sportovní výkon. Mají Cerro Plata jen jako aklimatizačku. Pak míří na Pissis (6795) dál na severu v oblasti Puna de Atacama, což je třetí nejvyšší hora Ameriky po Aconcague a Ojos del Salado a druhá nejvyšší sopka světa hned po Ojos del Salado. No to asi nebude úplně zadara.

Chatař Jamie i jeho partnerka Kate jsou z Nového Zélandu. Normálně pracují dole ve Vallecitos a teď jsou na týden v basecampu. Stálý chatař má po měsíci padla v údolí. Jamie je v pohodě, můžeme používat velkej stan, když tam zrovna neservíruje Tyrolákům, to ten druhej týpek je prej větší prudič.

Lenka: Je večer, pomalu vytuháváme, Ctirad se svým kamarádem ibuprofenem. Mě se spí nějak těžko, hlava mě ani tak nebolí, ale mám nějaké namožené svaly pod žebry, nebo je to bránice, možná z dýchání. Nemůžu ležet na břiše, na boku to bolí, takže trochu krize. Ctirad ráno povídal, že se taky převaloval.

31. prosince

Ctirad: V noci je v táboře ticho, dneska asi nikdo na Plata nevyrazí. Klid je až do sedmi, to už i my vstávame. Germáni už také lezou z pelechu a čekají, až se jim nachystá snídaně.

Lenka: Je mi krušno, nic se mi nechce, mám body asi za každou část testu na AMS - acute mountain sickness čili výšková nemoc. Vlastní stav si člověk může otestovat pomocí orientace, jak ho co bolí.

Ctirad do mě tlačí mátový čaj a vločky, co jsou jako bedna kytu - málo vody a hodně vloček.

Ctirad: Ale hlavně žádnej olej, což byl hlavní problém. Lenku se mi ještě nějak nepodařilo přesvědčit, že pár lžic oleje udělá z vloček pochoutku.

Vyrážíme na lehkou aklimatizační výpravu. Je 9:45. Uvidíme, kam až to půjde. Cíl je kemp La Hollada (4650). Moc lidí ho nevyužívá, protože to stejně pomůže jen o těch čtyři sta metrů a není tam takové zázemí jako v basecampu. Navíc je Hollada v sevřeném údolí, což údajně zvyšuje subjektivní nadmořskou výšku.

V La Hollada se dostaneme na náš dosud nejvyšší dosažený bod (pro nás oba to byl Mount Elbert 4401 m loni v létě v Coloradu) a splníme náš první výkonostní cíl.

Lenka: Jdu jak šnek, Ctirad svou pětiminutovku trpělivě za mnou, ale pak už se potřebuje dostat do tempa, tak funím kus za ním. Potkáváme známého z Piedra Grande, Ctiradova budoucího parťáka Norberta. Mění plasťáky za normální boty.

Předcházíme ho. Už nás ten den nedohnal, vypadal dost jetě, což je s podivem, když vezmeme v úvahu, jak jsem vypadala já. Odpoledne jsme ho potkali na zpáteční cestě, když se vracel pro obyčejnou botu. Vytratil ji cestou dolů, když si ji blbě přivázal na batoh. My jsme ji vzali, a tak jsme mu ušetřili kus cesty zpátky do kopce.

Ctirad: Jsme na La Hollada, splnili jsme první výkonostní cíl. Jupí! Chceme ještě kousek výš, do takoveho sedýlka v 4850 m vedle vrcholu Lomas Amarillas, které je 350 metrů pod sedlem Portazuelos (5200), kde se dělí cesty na Cerro Vallecitos a Cerro Plata.

Je to ještě záhul, ale jsme tam a druhý výkonostní cíl je splněn. Jsme výš než Mont Blanc. Svačíme a tlačíme do sebe energetické tyčinky. Mažeme dolů. Po návratu do basecampu začíná celkem pěkně sněžit.

Germáni slaví v 8 hodin evropskou půlnoc, a pak jdou spát. Ráno razí na vrchol. My si na oslavu Silvestra kupujeme za 10 pesos pomerančový džus. Pak ještě jeden. Chvilku posedíme i s Argentinci, co slaví Silvestra, ale na půlnoc jsme s nimi nečekali.

Lenka: Mám tady místo, tak musím zaznamenat, že snad není dne, kdy Ctirad nevzpomene Ondru, jak by nam tady pomohl s bagáží, jak vyběhnul na Dámavand a tak podobně.

Ctirad: To je pravda, hlavně si taky říkám, že když na ten kopec vylezu, tak konečně tak nějak zprostředkovaně sundám ten pytel z Dámavandu (5610), kde mě zradila kolena. Teď je pečlivě ošetřuju ibuprofenovou mastí. Z kopce visím v hůlkách a snažím se nekroutit kolenama, jak mi poradil můj fyzioterapeut. Moc šikovnej hoch.

Lenka: Na noc si beru Diamox, horší už to být nemůže a třeba to pomůže. Ctirad už ibuprofen nepotřebuje, ale říká, že ho taky trochu tlačí bránice.

Booking.com

1. ledna

Lenka: V noci ukrutně foukalo, ale náš stan to vydržel, je to pašák. V 8 už nám slunce nedá spát a vyháni nás z pelechu. Já musím přesvědčovat každou část sebe, pro změnu mi začal kašel, Ctirad je, zdá se, aklimatizován dobře. Tyroláci měli snídani v 1:30 a ve 2 hodiny vyráželi na Plata. Klábosíme s chatařkou Kate, Italkou a Holanďanem, kteří mají také odpočinkový den.

Ctirad: Po jedné hodině odpoledne se začínají trousit Tyroláci. Na vrchol 7-7,5 hodiny, dolů 3-3.5. Tak o tomhle času si můzeme nechat jen zdát.

Lenka: My se chceme zítra pokusit o sedlo Portazuelos a pak se uvidí - hlavně u mě. Siesta. Ctirad vaří večeři. Já nemám na jídlo ani pomyšlení, mám křeče v břiše. Nevím, co všechno se na mě ještě může pokazit. Nahoru nepůjdu, sotva dojdu na záchod.

Ctirad se nakonec přidává k Patovi (= Edson, devatenáctiletý Brazilec) a Matovi (= Norberto, jedenatřicetiletý Argentinec), našim známým z kempu Piedra Grande.

Ctirad: Edson je poprvé v životě na horách, hlava už ho nebolí a byl ten den v sedle Portazuelos (5200). Norberto ješte tak vysoko taky nikdy nebyl. Odchod plánují na dvě ráno, pokud teda budou vidět hvězdy, což by znamenalo, ze konečně přestane padat ten namrzající déšť se sněhem.

2. ledna

Lenka: Kluci vyrážejí ve 2:30. Mají s sebou i můj cepín, nesmeky a píšťalku, i když Tyroláci říkali, že železo by nemělo být potřeba. Já se zachumlám do spacáku a spím dál. Ze stanu se hrabu, až když musím na záchod. Vůbec mi není dobře.

Vařím čaj šnečí rychlostí. Cpu do sebe müsli tyčinku. Musím si lehnout. Tohle se opakuje celé dopoledne. Odpoledne už sedím venku před stanem. Nad táborem jasno, dole v údolí deka z mraků. Nevím, kolik může být, 3 hodiny? Hodinky si vzal Ctirad, tak nemám přehled o čase.

Vidím, že přichází Norberto. Asi hodinu po něm Edson se Ctiradovým batohem, to je divný. Ale nijak extra si mě nevšímá, kdyby se něco stalo, snad mi přijde říct.

Ctirad: Vyrazili jsme až ve 2:30, protože Patovi a Matovi to děsne dlouho trvalo, než na sebe navlékli veškerý equipment. Začínáme stoupat, nejdřív hlavně po sněhu, protože to po něm jde lépe než po omrzlých kamenech. První nechávám jít Edsona, protože má dobrou baterku. Já se ho držím, občas čekáme na Norberta, kterej se za náma pere s plasťákama.

Kluci měli plasťáky půjčené z půjčovny, takže jim samozřejmě vůbec neseděly, navíc na té vyšlapané stezce byly k ničemu. Hodily by se snad, jen kdyby o 20 stupňů klesla teplota. Na La Hollada dáváme sváču a Edson si bere plasťáky, které si tam nechal den předem. Po 200 metrech se vrací zpátky pro svoje pohorky, přezouvá se zpátky do nich a plasťáky jdou do mýho batohu. Nejdřív ho nese Edson, od 4850 metrů já.

Chtělo by to zmínit, že Edson španělsky celkem rozumí, ale nemluví, takže někdy to celkem vázne. Já španělštinu celkem slušně zvládám, ale zase nerozumím té jeho portugalštině.

Nad La Hollada jsme minuli levou variantu cesty a nakonec jsme vlastně minuli i tu pravou a sápali se nahoru po sněhu. Dokonce i s cepínama. Dole pod sebou vidíme nějaká světla, asi lidi, co vyráželi ve čtyři hodiny na Lomas Amarillas. Pěkně se s tím teda zatím mažeme.

V sedle (4850) kousek od místa, kde už jsme byli s Lenkou, stojíme v 5:45 h. Začíná svítat. Na sněhu se naštěstí nikdo nezabil. Na sedlo Portazuelos to máme dalších 350 metrů a Edson tvrdí, že tam budeme tak za 1,5 - 2 hodiny.

Peru do sebe müsli energy bar a dávam další do kapsy, abych se nemusel hrabat v batohu. Norberto hlásí, že je mu na blití! Hm. Vyrážíme dál.

Kus nad sedlem vypínám baterku. Edson jde zase první. Krásný serpentiny. Taky se mi něco mele v břiše, asi moc řežeme zatáčky. Norbertovi jsme tentokrát celkem utekli a jsme na Portazuelos v 7 hodin. Kalibruju hodinky.

Norberto se dost vleče. Říkám Edsonovi, že takhle tam Norberto nedojde, ale Edson je optimista. Pijeme můj čaj, Edson má s sebou jen litr vody, protože se nějak blbě s Norbertem dohodli. Prostě Pat a Mat a s nima já.

Naštěstí je zima, a tak není taková žízeň. Mně rozmrzly nohy, až když začalo svítit slunce a přestali jsme čekat na Norberta. Na Portazuelos se všechno otevírá, předvrchol Cerro Plata zvaný Pico Plata nebo taky Platita (5827), hřeben Aconcaguy i jeden další hřeben před ním a samozřejmě napravo od nás Cerro Vallecitos (5461) a naše údolí.

Dál půjdeme po mírném hřebínku a pak vzhůru okolo Pico Plata. Zbývá ještě sedm set metrů, dvě Ralska, což je moje rodná hrouda, podle které všechno měřím.

Dochází Norberto a hlásí, že už se teda vyblil, ale že jde samozřejmě dál, akorát shazuje plasťáky a bere si svoje izolepou zalepený botasky. Oboje plasťáky, cepíny i nesmeky necháváme v mém báglu v sedle. Hřeben je vyfoukaný, Tyroláci říkali, že to nebude potřeba.

Dávám si nějaké věci k Edsonovi do batohu a beru ho. Na sobě mám už i windstoppera a na nohách oboje šusťáky. Polartekový kalhoty ale nechávám v sedle. Kousek nad sedlem zvrací i Edson Dělám si srandu, že kdo nezvrací, nevyleze na vrchol. To znám asi od Komára, když lezl poprvý na Dámavand.

Edson se rychle sbírá a jdeme dál. Mě je taky všelijak, ale v sedle jsem do sebe rval The Chocolate (Studentská pečeť podle Felda), co to šlo. Cesta mírně stoupá, nekonečně traverzujeme Platitu. Co chvíli zastavím a oddechuju. Edson převzal moji strategii, předtím šel pomalu, ale zato pořád. Norbert někde daleko vzadu.

Zase další hřebínek v dálce a mírně ukloněný traverz k němu. Shit. Mám toho plný zuby. Čekáme na Norberta. Přichází a shodujeme se, že toho máme dost a že na to kašlem. Podle Lenčinýchh hodinek jsme v 5458 m. Lezeme ještě těch 42 metrů do 5500 metrů.

Fotíme se. Chceme se začít vracet a z Edsona vypadne, že ne, že chce nahoru. No tak jo, samotnýho ho jít nenechám, asi by ani nešel. Norberto se vrací s tím, že pod sedlem počká. My dva půjdeme dál. Bez Norberta nám to aspoň půjde rychleji.

Edson má zmrzlý ruce, tak mu je masíruju, tak hrozný se mi to nezdá. Dávám mu pro jistotu zahřívací pytlíčky a svoje rukavice, zdají se mi lepší. On má slušný svrchní palčáky, ale vnitřní prsťáky nic moc. Za chvíli jsem si ale svoje rukavice vzal zpátky, protože ty jeho jsou mi moc malé.

Je 9:45, počasí vypadá dobře, mlha se drží v údolí a fouká směrem k němu, takže mraky nestoupají vzhůru. Doposud se počasí vždycky odpoledne zkazilo, což by na tomhle vidrholci nebyl žádný med. Jsme v 5500 m, takže nahoru už je to jen o něco víc než jedno Ralsko. Teda hodinka chůze, že jo...

Podle hodinek a vedlejšího kopce Pico Plata kontroluju, jak jsme vysoko a pořád vidím, jak to jde pomalu. Vydýchávám se každých pár kroků. Pak už si musím každých pár kroků sednout a potom i lehnout. Shit. Jenom se zastavit nepomáhá. Tak se vždycky snažím udělat najednou co nejvíc kroků, než mi dojde dech. Udělám 10, někdy 15. Dvacet zřídka. Edson to samé.

Jdu první s batohem, pak se střídáme. Nebleju, hlava nebolí, ale kyslík chybí. Taky mi nějak brnkají prsty a cítím nějaký zvláštní tikání v zápěstí. Horská nemoc to asi nebude, zatím jsem schopen zkoordinovat nasazování hůlek.

Stoupáme drolivou sutí, pak sněhem, bortí se to, boří se to. Konečně, konečně vidíme ten pravý vrchol a pod ním trosky helikoptery, která tu kdysi havarovala. Mám sto chutí se na to vykašlat snad 100, snad 50 metrů pod vrcholem. Ten jsem viděl, to musí stačit. Ale ne. Hulákám na Edsona, že už tam skoro jsme. Je taky pěkně hotovej.

Zbývá už jen několik sérií kroků a sedů. Nakonec jsme tam nějak vylezli. Jsem dead fish, jako snad nikdy v životě. Trvalo nám to z těch 5500 m přes 2:15 h, první fotku z vrcholu mám ve 12:15 h. Nechce se mi moc zdržovat, mlha v údolí se začíná nějak zvedat a čert ví, jak dlouho nám to bude trvat dolů.

Jestli to půjde stejně dobře jako teď, tak tak dva dny. Naštěstí mám s sebou bivakovací pytel. Vrcholový fotky, kocháme se výhledy, nějaký šutry pro Lenku. Kdyby mi neříkala, že tam lezu za oba, možná bych to otočil. Asi stárnu. Myslel jsem si, že jsem namotivovanej tím, že vylezu výš než moji kámoši na Dámavand, ale v těch 5500 metrech mi to bylo jedno, to už bych to klidně odpískal.

Nějakej debilní kopec, proč tam vlastně lezu? Líbí se mi, co píše Reinhold Messner, že horu člověk nemůže pokořit, dobýt, ale že ho hora nechá vystoupit na vrchol. Samozřejmě jsem rád, že jsem tam vylezl, ale byla to spíš shoda okolností, rozhodně jsem tu horu nedobyl.

Každopádně jsem nečekal, že to bude takovej porod. Ten teda asi nikdy na vlastní kůži nezažiju, ale jestli to je takovýhle, tak je to teda fakt porod. No, aspoň to teď už vím, a příště budu trénovat víc než jen ježděním na kole po městě. Ještě jsem taky v rámci přípravy jedl po večerech Nutellu, abych nabral nějaký kila.

Jím Studentskou pečeť a pijeme čaj. Edson vybaluje brazilskou zástavu a já ho s ní fotím. V pozadí Aconcagua, na tu bych teda dneska neměl. Já vlajku zapomněl v sedle, ale co... Z okolních kopců identifikujeme ještě Tupungato (6570) kus dál na jihu.

Ve 12:45 začínáme sestupovat, počasí se zatím drží. Prvních 300 výškových metrů jedeme po zadku po sněhu, je to fofr. Edsonovi ulítnul batoh a letí dolů po sněhu, nezachytil jsem ho, je to teda fakt Pat a Mat.

Edson sám dal taky salto, asi brzdil botama a to ho přehodilo. Holt není zvyklej jezdit po zadku na sněhu. Pěkně mě sprdnul, ze je to peligroso (nebezpečný). Nějakej starostlivej, asi je to pro Brazilce typický, připomíná mi našeho kámoše Brazilce Reného.

Je ale pravda, že zlomená noha v týhle výšce by byl trochu problém, obzvlášť proto, že jsme dneska nahoře jediný. No, nic se nám nestalo, batoh jsme našli, foťák se nerozmlátil, napojujeme se na stezku a valíme dolů. Edson mi trochu utekl, zpátky na sedlo Portazuelos je to proklatě, fakt proklatě daleko, mám drobnou krizi, ale jinak to jde dobře.

Klesáme, a tak nám přibývá kyslíku. Kolena zatím v pohodě. Norberto v sedle samozřejmě nečeká, to by tam musel sedět několik hodin. Zmizely i jeho boty. Tak přebalujeme. Edson bere můj batoh s jeho plasťákama a jinýma krámama a já ten jeho lehký.

Na sedle je celkem provoz, lidi přicházejí od Cerro Vallecitos. Valíme dolů, počasí je pořád nádherný. Před čtvrtou jsme v pořádku zpátky v basecampu, Edson trochu dřív než já, není kam spěchat. V basecampu mi všichni gratulují, Jamie, Kate, horolezci, Holanďani. Jsem z toho nějakej nesvůj, je to nějaký divný, myslel jsem, že to má bejt jenom nějakej kopeček (pro mě teda nebyl), zahřívačka na Aconcaguu.

Lenka říká, že mi gratulovali, protože jsem asi nevypadal jako někdo, kdo by tam měl vylézt. Neměl jsem botas dobles a říkal jsem jim, že jsem na to trénoval večerním pojídáním Nutelly.

Kupuju si zasloužené pivo Andes, jíme polévku, meju se a mažu si kolena ibuprofenem. Večer dávám pivko s Edsonem a Norbertem ve společenském stanu. Je tam děsná kosa, tak jen dvě. Edson ani pivo nepije, je to ještě klučík.

3. ledna

Poslední den v horách. Celkem bez problémů sestupujeme těch 1200 metrů do Vallecitos. Mě vůbec kupodivu nezačala bolet kolena, i když nesu výrazně těžší batoh, protože Lence pořád ještě není dobře.

Vallecitos valíme s Norbertem a Edsonem Norbertovým autem do Mendozy. To bylo celkem fajn, protože se sice dá jet minibusem, ale je to proklatě drahé, snad 80 amerických dolarů. My jsme to máme zadarmo.

Obtížnost

Cerro Plata je choďák, pravděpodobně nebudete potřebovat ani mačky a cepín. Z basecampu je to však 1700 metrů převýšení ve slušné nadmořské výšce. Navíc podle našich zkušeností se pravidelně odpoledne kazí počasí, takže je třeba vyrazit brzy. Od sedla Portazuelos 5200 m je trail velmi otevřený a větrný. Odpovídající oblečení je nezbytností.

Doprava

Letecky Santiago de Chile nebo Buenos Aires, případně Mendoza. Vyplatí se otestovat ceny letenek do Mendozy, případně do Mendozy a zpátky z jiného místa, např. Santiaga, někdy můžou byt výrazně levnější. Z Mendozy autobusem do Potrerillos a dále na Las Vegas (bude napsáno na autobusech v Mendoze). Nechat se vyhodit na odbočce na Vallecitos Ski Resort. Pak je to 12 km do kopce, ale stopování by neměl být problém. Nás vzalo několik aut, vždy kus cesty. Alternativně lze busem z Mendozy přes Potrerillos do El Salto a pak se pěšky napojit na cestu do Vallecitos. Případně lze dojednat transport až na Vallecitos se Ski & Montaña, ale zadarmo to nebude.

Při cestě ze Santiaga je dobré si sehnat vybaveni do hor (palivo, jídlo atd.) v Santiagu a nechat se vyhodit v Potrerillos cestou ze Santiaga do Mendozy. Není důvod do Mendozy jezdit. Snad jen kvůli mapě, ale tu lze možná koupit i ve Vallecitos).

Informace

Summitpost - na serveru o horách na celém světě nechybí ani Cerro Plata

Ski & Montana - společnost Ski & Montana provoze pres léto v basecampu stan s občerstvením, lze si u ní najmout muly, průvodce, koupit jídlo, či koupit celý výstup. Každopádně je rozumné se u nich ve Vallecitos Ski Resortu zaregistrovat a při výstupech podnikaných z basecampu dát vědět správci basecampu.