Egon Trnka: Krajina vlků

Rolava / Sauesack byla vesnice sousedící s městečkem Přebuz / Frühbuss. Ze 191 domů ve vsi zbyl od 2. světové války jen jeden, ve městě žije pouze 76 lidí a cínový důl byl vyrabován.

V Rolavě se už od 12. či 13. století těžil cín rýžováním. Doslova přeoraná krajina je vidět na zdejších pláních, kde vidíme sejfy, jeden kopeček vykopané hlušiny vedle druhého. V 16. století už museli horníci za cínem hluboko pod zem. Kov získávali ve štolách vysekaných do tvrdé skály. Když se po 30leté válce těžba přestala vyplácet, přešli hornické rodiny na paličkování krajek a dřevorubectví. Těžba se cínu a dalších kovů se vzmohla ještě ve válečných dobách, kdy byl zoufalý nedostatek surovin a na náklady se nehledělo. Rakušané zde těžili za válek o rakouské dědictví a Němci za 2. světové války.

Ještě roku 1945 zde v rašelinném Kyselém koutě nedaleko hornického Poplatkového města žili samí Němci. O rok později zde nezbyl ani jediný. Divoký odsun vykonal své.

Do zdejší krajiny se po válce stěhovali lidé z Čech, Slovenska, Volyně a Rumunska. Kdo mohl, zase rychle utekl. Co také dělat na rašeliništích 900 metrů vysoko v ledovatých a mlžnatých horách, kde není pořádná práce, sousedé zmizeli a pěstovat není co? Někdo se dostal do údolí v Kraslicích, kde socialismus přežil v několika továrnách. Ty však za kapitalismu umírají na úbytě a výroba padá jedna za druhou.

To je půdorys, na kterém se odehrává děj knihy Krajina vlků. Nebudeme z ní prozrazovat příliš, protože se jedná o svéráznou detektivku a její autor Egon Trnka si nechává překvapení na konec. Jak mu velí pravidla žánru.

Historik Záviš Brieftrager, který po sérii falešných obvinění přišel o místo na Karlově univerzitě, přijíždí do Přebuzi, aby pod dohledem truhláře Ilji Píseckého pracoval spolu s dalšími dělníky na opravě starého německého domu. V sudetském městečku obklopeném divokou přírodou vládne deprimující atmosféra. Češi jsou buď v depresi nebo je jim všechno jedno. Stejně nemají budoucnost. Pijí a fetují, co se do nich vejde a na co mají peníze. Visí nad nimi prokletí osudu Němců, kteří odsud byli vyhnáni.

Vražda mladé dívky Bianky zavádí jejího přítele Ilju, známého Záviše i kriminalistu Sochora k temným příběhům z konce války. Jenže všechno bylo jinak. 

Egon Trnka (*1963) se narodil a žije v Praze. Vystudoval historii na Karlově univerzitě, ale živil se jako úředník, novinář a sezonní pracovník. Do jisté míry je tedy detektivka autobiografická. Dodejme, že je už druhá se stejným hlavním hrdinou.

Z textu lze vyčíst novinářskou praxi a poněkud obhroublou práci s českým jazykem. Kdo si rád pošmákne na kultivovaném jazyku, promyšleném slohu a rafinovaných hrátkách s významy slov, v Trnkově knize nepochodí. Je to tvrdá škola rychlého čtení, které čtenář zhltne co nejrychleji.

Praha, Mystery Press 2025. Brožovaná kniha 341 Kč, elektronická kniha 299 Kč.

Přebuz teď 

Říkali tomu město.

Schválně jsem si to našel na internetu, ještě než jsme vyrazili.

Nejmenší město v republice. Sedmdesát pět stálých obyvatel. Ve skutečnosti jich tu bylo určitě ještě míň.

Stálo tu jen pár chalup. Pár domů opravených, docela dost ušmudlaných. Historický ráz roubenek se tu mísil s předrevoluční architekturou a polorozpadlými pozůstatky po německém osídlení. Silnici lemovaly oprýskané zdi domů, které přežily roky bídy. Stará okna, kterými profukovalo už jen od pohledu, taškové střechy zanesené mechem, zbytky omítek, které se při doteku drolily vlhkostí. Někde ještě zůstaly patrné německé nápisy, i když částečně poničené.

Nechápal jsem, proč to za sedmdesát let nikdo neopravil. Možná to mělo zůstat mementem?

A do toho místy trčela jako prostředníček dobrému vkusu moderní novostavba. To mě děsilo možná víc než staré barabizny. Ty měly alespoň minulost, příběh, osud.
Novostavby v sobě skrývaly jen zášť. Minimálně tady.

Tenhle kraj mi naháněl husí kůži. A stačila k tomu necelá hodina.

.............................. 

Měl jsem rád lesy. Byl jsem ve skrytu duše totiž stejný romantik jako Mácha. Představa lesní prázdnoty, v níž jsem jen já a mocná matka příroda, mě naplňovala příjemným vzrušením.

Tady se les černal až na obzoru. Mnohem hrozivěji než kdekoliv jinde.

Díval jsem se na pastviny zarostlé narezlou travou, tak typickou pro horská rašeliniště.

Už když jsme přijížděli, všímal jsem si, jak je tenhle okraj civilizace prázdný. A ošuntělý. Zvlášť takhle na brzkém jaře, kdy už je sníh pryč, ale zima ještě zdaleka neodešla. Březen se pomalu chýlil ke konci, studený vítr mě fackoval do tváří a voněl deštěm, bahnem a smrtí.

Úplně jsem měl pocit, jako když mrtví vstávají z hrobů. A že tady by jich bylo.

Poválečný odsun Němců se dotkl milionů lidí. Tisíce jich zemřely. O tisících se nic neví.

Přebuz měla před válkou tři tisíce obyvatel, po válce a odsunu jich tu zbyla tisícovka a do pár let po převratu tu žilo jen pár lidí, jejichž počet nedosahoval ani poloviny počtu příbuzných mojí bejvalky.

Nemuselo tu dojít k žádným masakrům jako jinde, a stejně mi na krk dýchala smrt. Náhle mi došlo, proč jsou ty německé nápisy na domech, narychlo seškrabané a poničené ve čtyřicátém pátém, pořád na místě.

Duchové nedovolili, aby je někdo opravil.

Uvědomil jsem si, že kdybych tu měl opravovat starý barák po Němcích, s novou fasádou nechám i nově vymalovat ten starý nápis. Tohle místo si svou paměť zasloužilo.
Možná i ta narezlá tráva neztmavla kvůli rašelině, ale kvůli krvi, která tu tekla.

Po zádech mi přeběhl mráz.

Měl jsem dost vlastních démonů, než abych probouzel nějaké další.