Bejrút je hlavní město Libanonu

Historie Bejrútu se totiž neustále opakuje. Kvůli jeho ideální poloze, která zajímá obchodníky stejně jako vojáky, dobyvatele i náboženské fanatiky, je neustále ničen a pak dlouze povstává z popela.

Naposledy se to stalo během během libanonské občanské války v letech 1975 až 1990.

Dodnes na arabskou zemi velkou jako Morava doléhá válka v sousední Sýrii a také přítomnost dvou milionů uprchlíků z okolních méně šťastných zemí. Turistům nabízí Libanon kromě hlavního města historické klenoty - ruiny chrámů v Baalbeku, údolí Kadíša s horskými kláštery a tradiční trhy súky v Sidónu a Týru.

Libanon: cedry, hory, sníh a moře

Libanon je malá hornatá země ležící ve východním Středomoří. Pobřežní hranice je dlouhá 225 km. V Libanonském pohoří se v zimě lyžuje, neboť nadmořská výška přesahuje 3000 m. Horstvo se dělí na Libanon rovnoběžně s pobřežím a Antilibanon podél hranice se Sýrií. Odděluje je údolí Bikáa. Zasněžené hory daly zemi jméno, neboť Laban znamená aramejsky "bílý". Libanon je proslulý cedrovým dřevem. Cedr je zobrazen na státní vlajce.

Samotné město Bejrút návštěvníka oslní. V centru stojí honosné mrakodrapy i budovy v tradičním stylu, v nich prosperují obchody nejdražších světových značek. V ulicích je plno barů a hospod. Obnovené jsou kostely, mešity, vykopávky římského přístavu, muzea a galerie.

V Bejrútu a přilehlých městech, které plní funkci periferie, žije 2,1 milionu obyvatel. Historické centrum na poloostrově ve Středozemním moři zahrnuje 360 000 obyvatele. V Libanonu žijí další dva miliony Libanonců a dva miliony uprchlíků.

Bejrút patří mezi nejstarší města na světě. Trvale je osídlen pět tisíc let. 

Obchodníci a námořníci Féničané

Féničané byli do Bejrútu vytlačení z Kanaánu (dnešní Palestina) ostatními semitskými kmeny okolo roku 1500 př.n.l. Dali mu dodnes používaný název (Bejrút = studně) a nevýhodu hornatého pobřeží proměnili ve výhodu. Stali se námořními obchodníky, globalizovali Středomoří, pustili se do obchodu s Evropou i Afrikou, podle Herodota obepluli celý černý kontinent, založili kolonie od Španělska po Černé moře, na čas ovládli řecké a římské kolonie například na Elbě nebo Korsice. Založili Kartágo a to se pustilo do boje právě s Římem. V Punských válkách (Féničané = Punové = Kartaginci) nakonec přes úspěšný Hannibalův nájezd do Itálie prohrálo. V roce 538 př. n. l. se Fénicie dostala pod nadvládu Peršanů a Perska říše tím získala námořní moc. Roku 332 př. n. l. dobyl Fénicii Alexandr Veliký a Fénicie natrvalo ztratila samostatnost. Roku 140 př. n. l. město obsadil a zničil Diodotus Tryfon, král Seleukovské říše (dnešní Sýrie).

Římští a byzantští právníci

Když Římané ovládli Středomoří po Féničanech, zřídili v Bejrútu významnou právnickou školu. Její činnost neustala ani po pádu Západořímské říše, tedy faktickém rozkladu římského panství. Za císaře Justiniána roku 553 se stala jednou ze tří oficiálních právnických škol Byzantské říše. Po dvaceti letech se ovšem stěhovala do nedalekého Sidonu, neboť Bejrút zničilo silné zemětřesení.

Arabští dobyvatelé a turečtí průmyslníci

V roce 635 padl Bejrút do rukou Arabům. V tu dobu funkci hospodářského centra regionu převzalo Akko (dnešní Izrael) a tak to bylo až po dobytí Akkonu křižáky 1191, následně znovudobytí muslimy 1291 a odchodu všech křižáků z Palestiny a Izraele.

V letech 1110 až 1291 byl Bejrút obsazen křižáky průběžně doplňovanými evropskými vojsky křížových výprav.

Poté, co Saladin sjednotil Egypt a Sýrii, vyhnal křižáky z Blízkého Východu, Bejrút obsadili drúzové a silně ho opevnili. Turci v něm vládli od roku 1516.

Roku 1763 v Akku propukly občanské nepokoje a Bejrút se díky tomu vrátil na výsluní středomořského obchodu. Jenže poté v Bejrútu vládli neschopní pašové, ekonomika se zadrhla a počet obyvatele Bejrútu klesl na nicotných 10 000.

Další restart se odehrál roku 1888, když se Bejrút stal hlavním městem turecké Syrské provincie. Výroba a obchod utěšeně rostly, byla navázány hospodářské vztahy s Evropou a Severní Amerikou. Američtí misionáři zavedli nový školní systém západního střihu. Bejrútská univerzita měla velkou zásluhu na vzniku arabské inteligence před rokem 1900.  Angličtí a francouzští inženýři postavili moderní přístav roku 1894 a železnici Bejrút - Damašek - Halab roku 1907. Největší vliv získala v Bejrútu Francie.

Nezávislý Libanon rozdělila Zelená linie

Za 1. světové války zanikla Osmanská říše a Bejrút si podmanili Francouzi. Organizace spojených národů prohlásila Libanon za své mandátní území a správou pověřila Francii. Průmyslový rozvoj po Turcích se už nezastavil.

Po 2. světové válce vyhlásil Libanon nezávislost a Bejrút se stal hlavním městem. Prudká modernizace se týkala všech oblastí  života od životního stylu, přes průmysl, zemědělství, turismus až po architekturu.

Jenže roku 1975 vypukla občanská válka. Velkoměsto evropského střihu se jako mávnutím kouzelného proutku zlého čaroděje stalo válečnou zónou. Křesťané na východě a muslimové na západě rozdělili Bejrút nechvalně známou Zelenou linií. Její překročení svévolně trestali snajpři z obou stran. Tehdy zde vládlo podobné napětí, jako v irském Belfastu, kde se u pomyslné hranice vraždili katolíci a protestanté. Terorismus zrovna nabýval na síle po celém civilizovaném světě.  

Až roku 1991 byl podepsán mír. V té době bylo město prakticky zničeno, ale za dvě desetiletí bylo obnoveno. Do jeho vývoje zatím naposledy zasáhla válka, když roku 2006 Izrael bombardoval jih Bejrútu, který ovládala antižidovská organizace Hizballáh.

Proč v Libanonu válčily Izrael i Sýrie?

Dvě Libanonské války vedly k obsazení části jeho území Izraelem a Sýrií. Lokální konflikt mezi křesťany a Palestinci tehdy přerostl v etnické masakry a vtáhl do bojů oba sousední státy. Bojovaly proti sobě prostřednictvím libanonských milicí. Hlavní příčinou byl masový příchod Palestinců. Organizace pro osvobození Palestiny budovala na jihu Libanonu stát ve státě, vedla útoky nejen proti libanonským bezpečnostním silám, ale také z území Libanonu útočila proti Izraeli.

Palestinci se střetávali s místními obyvateli, kteří se cítili utlačováni. V polovině sedmdesátých let proti sobě stáli křesťanští falangisté a palestinští uprchlíci spolu se sunnitskými muslimy.

První atentát byl spáchán 1975. Útok byl namířen na autobus převážející členy křesťanské Falangy. Velitel falangy obvinil z tohoto činu Palestince, a jako odvetu napadl autobus převážející palestinské dělníky do uprchlického tábora.

Na žádost libanonské vlády roku 1976 přicházejí syrské jednotky. Křesťané spolu se syrskou armádou vytlačili palestinské bojovníky na jih země. V roce 1978 vypukají další boje a Syřané mění stranu. Bojují na straně Palestinců.

OOP ostřeluje z jihu Libanonu sever Izraele. Izraelci tedy roku 1978 vstupují do Libanonu a bojují spolu s křesťanskou armádou proti Syřanům.

Libanon byl rozdělen na tři části: Východ ovládla Sýrie. Jih, Tripolis a východní Bejrút byl v rukou muslimů. Západní Bejrút patřil Izraeli a křesťanům. Tento stav zakonzervovaly mezinárodní jednotky v letech 1981-1982. Přestalo se válčit.

Poté ovšem Palestinci znovu zahájili ostřelování Izraele. Na to Izraelci obsadili třetinu Libanonu a obklíčili Bejrút. Z něho utekl Jásir Arafat spolu s nejvyšším velením OOP do Tunisu. Začaly masakry v uprchlických táborech, kterým izraelští vojáci jen přihlíželi. 

Občanskou válku ukončila Taífská dohoda roku 1989.  Libanonští poslanci přijali Chartu národního usmíření, která omezila privilegované postavení křesťanských maronitů a legalizovala syrskou armádu v Libanonu. Izrael ukončil okupaci Libanonu roku 2000. Sýrie začala stahovat své vojáky roku 2001 a dokončila to 2005. 

Moc nad Palestinci v Libanonu převzala od OOP další militantní organizace Hizballáh. Z jihu Libanonu až dodnes ostřeluje Izrael. Všichni ovšem vědí, že v záloze je teroristická organizace Hamás, která ovládá pásmo Gazy v Izraeli, a nikdo nechce, aby se zahnízdila i v Libanonu.

Kdo je kdo v Bejrútu?

V Bejrútu spolu historicky žijí křesťané, muslimové a drúzové. Šíitští muslimové tradičně žijí na jihu města i jihu státu. Křesťanští maronité bydlí ve středu a na severu města. Při izraelských hranicích žijí Palestinci a u syrských hranic zase Syřané, obojí uprchlíci před násilím ve svých zemích. 

Maronité byli na konci 4. století skupinou učedníků, shromážděnou okolo svatého Marona, kteří založili klášter mezi Antiochií (dnes Turecko) a Aleppem (dnes Sýrie). V 8. století se maronitští mniši přestěhovali do hor v Libanonu, vytvořili církev a jejich hlavou se stal biskup. Částečně podléhají římskému papeži. Maronitský patriarcha sídlí ve městě Bkerke. Liturgie se slouží většinou v arabštině. V Bejrútu jsou maronité bohatí a vlivní. 

Muslimové v Libanonu jsou většinou šíitové, ačkoliv přibližně 3/4 všech muslimů na světě vyznává sunnitskou větev islámu. Za vůdce islámské obce považují potomky Muhammadovy rodiny v linii počínající jeho bratrancem a zetěm Alím ibn Abú Tálibem. Po Muhammadově smrti roku 632 neuznali za právoplatného chalífu Abú Bakra ani jeho následníky Umara a Uthmána. Teprve Alí, který se stal čtvrtým voleným chalífou, je podle šíitů pravý vůdce muslimů, imám, a po něm další z jeho rodu.

Zakladatel islámu se nikdy nezmínil, kdo by měl vést muslimskou obec po jeho smrti. Alí byl Muhammadův bratranec a manžel Muhammadovy dcery Fátimy a podle islámské tradice byl po Chadídže druhým člověkem, který přijal islám. Nárok na vedení obce si dělali další muslimové, především Abú Bakr, Muhammadův tchán, otec jeho ženy Áiši. Ve prospěch Abú Bakra hrálo, že mu Muhammad svěřoval vedení modliteb v době své nemoci a také vedení muslimů při výroční pouti roku 631. Nakonec byl zvolen on.

Po smrti Abú Bakra se druhým voleným chalífou stal Umar. Po jeho zavražděni na jeho místo nastoupil Uthmán, který byl také zavražděn. Čtvrtým chalífou se konečně stal Alí a byl též zavražděn. Jeho syn a zýroveň Muhammadův vnuk Husajn byl zabit roku 680, když ho slibem zvolení za chalífa vylákali do pouště. V ten okamžik se vlády nad muslimy ujala dynastie Umajjovců a začalo tragické schizma, které trvá dodnes.

Drúzové nejspíš pocházejí z Egypta. Sami odvozují svůj původ od biblického Jetra, midjánského kněze, který se stal tchánem a rádcem Mojžíše. Roku 1017 se oddělili od šíitské větve ismailitů. Šestý chalífa fátimovské dynastie al-Hákim bi-Amri-lláh se tehdy prohlásil za Boží vtělení. Teologicky se jedná o uzavřenou sektu šíitského islámu, avšak mnoho muslimů je neuznává. Jejich náboženství vstřebalo prvky novoplatónské a gnostické filosofie, věří v převtělování duší,  v opětovný příchod al-Hákima a esoterické zasvěcování. Drúzové se nesnaží obracet na svou víru nikoho dalšího, protože věří, že spása je určena pouze pro stávající věřící.

Palestinci a Syřané v Libanonu jsou většinou sunnitští muslimové. Nedílnou součástí bejrútských předměstí se staly palestinské uprchlické tábory. Kde dříve stávaly dočasné stany, vyrostly úzké ulice a chudé domy. Mezi nechvalně proslulé tábory na jižní periferii patří Sabra a Šatíla. V posledních letech k nim přibyly syrské uprchlické tábory v údolí Bikáa. Na rozdíl od Palestinců žijí Syřané stále ještě ve stanech. 

Politické začlenění muslimských přistěhovalců, především státní občanství, by změnilo náboženské složení Libanonu. Nikdo se totiž neodvažuje porušit status quo, ve kterém rozhoduje stejný počet křesťanů a muslimů. To by téměř jistě vedlo k dalším krvavým konfliktům.