Bitva u Sudoměře ukázala sílu husitů naplno

Popisuje bitvu u Sudoměře 25. března 1420 mezi rybníky Markovec a Škaredý, poblíž usedlosti Sudoměř, vzdálené 14 kilometrů od Strakonic a zároveň Písku. Husitský oddíl porazil početnější a lépe vyzbrojené vojsko strakonických johanitů, katolických šlechticů Plzeňského landfrýdu a rytířské jednotky Železní páni.

Střetnutí bylo první větší bitvou husitských válek a ukázalo, jak budou bojovat husité příštích 15 let.

Radikální husité odešli z Prahy

18. listopadu 1419 bylo uzavřeno příměří, které na půl roku ukončilo boje kališníků a katolíků v Praze a okolí. Venkovští radikálové smlouvu neakceptovali a odešli do Plzně, kde vřelo centrum husitského hnutí pod vedením nesmlouvavého kněze Václava Korandy. Měli v čele Břeňka Švihovského z Dolan, bratry Chvala a Kuneše z Machovic, Valkouna z Adlaru a Jana Žižku.

Na Plzeňsku vedli drobnou válku s lokální šlechtou. Na sklonku roku slavili vítězství v bitvě u Nekmíře, kde poprvé využili k obraně vozovou hradbu.

V lednu 1420 posílili plzeňský landfrýd vojáci Václava z Dubé, vojenského náměstka krále Zikmunda Lucemburského. Obě královská vojska Plzeň oblehla a několik měsíců docházelo ke krvavým srážkám, které husitům nepřinesly žádnou válečnou ani politickou výhodu.

Před polovinou března dorazila do Plzně písemná zpráva o založení vzorné husitské obce u Sezimova Ústí na hoře s biblickým jménem Tábor. Kněz Hromádka z nového Tábora žádal Jana Žižku, aby k ochraně komunity vyslal část ozbrojenců. Ten bez ohledu na svízelnou situaci v Plzni vypravil pomocný vojenský odřad.

Biblická hora Tábor / Džebel Tabor (575 m n.m.) se osamoceně vypíná v Galileji. Pod ní teče Nachal Tavor, který odvodňuje region do Jordánu. Tábor je poprvé zmíněna v Bibli v knize Jozue jako hranice mezi třemi izraelskými kmeny Zabulón, Isachar a Neftalí. Dále je hora zmíněna v Knize soudců, když prorokyně Debora přikázala izraelskému vůdci Bárakovi: "Sám Hospodin, Bůh Izraele, ti přikazuje: táhni hned na horu Tábor a vezmi s sebou deset tisíc mužů." Bárak pak z této hory drtivě porazil kanaánské vojsko. Podle Nového zákona (Matouš, Marek, Lukáš) se na hoře Tábor stalo  Proměnění Páně. V průběhu Proměny promlouval Ježíš k Mojžíšovi a Elijášovi, který předpověděl jeho smrt. 

Husitští fanatici museli opustit Plzeň

Po polovině března Plzeň sevřelo do kleští několik provizorních bašt zvnějšku a uvnitř si katolíci opevnili své domy. Pro husity to byla kritická situace a přistoupili dohodu o svobodném odchodu z města, kterou za ně s královským vojskem vyjednali Pražané. 

Plzeň bez boje opustilo 400 pěších (včetně žen a dětí), 12 vozů a 9 jezdců patrně 23. března. O trase jejich pochodu byl informován převor strakonických johanitů Jindřich z Hradce a oddíly železných pánů pod velením kutnohorského mincmistra Mikeše Divůčeka z Jemniště a Petra ze Šternberka.

Předáci husitů Valkoun z Adlaru a Břeněk Švihovský z Dolan, kteří kraj dobře znali, vedli výpravu přes Kasejovice, Řepici a Štěkeň k Sudoměři. Chtěli pokračovat přes Týn nad Vltavou do Tábora. Kolona se vyhýbala nepřátelským městům a hradům. Zároveň využila podporou místní drobné šlechty. Po celou dobu byla sledována landfrýdem pod velením Bohuslava ze Švamberka.

25. března se s plzeňskými šlechtici spojil oddíl johanitů a na pomoc jim přitáhli ještě kutnohorský mincmistr a Petr ze Šternberka, kteří nedlouho před tím společně dobyli Písek. Shromážděné vojsko zaútočilo na husity po krátké poradě ještě téhož dne odpoledne.

Velitelem kolony husitů tehdy nebyl Jan Žižka, ale Břeněk Švihovský z Dolan. Jan Žižka ale nejspíš vybral terén a rozestavil vozovou hradbu. Naučil se to od řádu Německých rytířů v bitvě u Grunwaldu.

"Když se tedy strhla srážka a táboři se obklopili vozy, mnozí z obou stran padli a mnozí byli zraněni a mezi nimi byl pan Břeněk v čele bitevního šiku zabit. Když konečně zápas trval několik hodin, ustoupili královští okolo západu slunce z bojiště, zajavše třicet některých bratří, které dal mincmistr v poutech odvésti do Hor," informuje spolehlivý kronikář Vavřinec z Březové.

"Bratr Žižka prošel Sudoměří a táhl k rybníku, který se jmenuje Škaredý; dál už nemohl, a tak se tu sešikoval a vozy seřadil k hrázi. Tady se statečně bránil veliké přesile, protože je nepřátelé obklíčili kolem dokola, neboť rybník byl v té době bez vody. A šel mezi nimi jeden hlas, ať s nimi nebojují, ať jen jedou proti nim na koních, že je koně kopyty rozdupou. Ale Pán Bůh byl při Žižkovi, neboť Žižka byl jeho věrný sluha, tak se stal nevídaný zázrak: ačkoli bylo teprve navečer, okolo hodiny nešporní, slunce náhle zapadlo za horu, jako by je tam někdo stáhl, a nastala taková tma, že neviděli, kdo koho bije. Bratru Žižkovi zabili pomocníka, zmíněného pana Břeňka. Z královy strany jich bylo mnoho zabito a raněno; je zřejmé, že se ponejvíce pobili mezi sebou. Pan Jindřich, křižovník, byl postřelen do palce u nohy a od té rány za nedlouhý čas onemocněl, až na ni zemřel. Když nepřátelé uviděli ten zázrak, ozývaly se mezi nimi hlasy: "Moje kopí je nebodá, můj meč je neseká, můj samostříl je nestřílí." A tak odtáhli na různé strany s hanbou a s velikou škodou," popisují Staré letopisy české, které byly napsány za kralování Jiřího z Poděbrad. Neznámý autor upozaďuje Břeňka Švihovského z Dolan na úkor Jana Žižky z Trocnova.

Husité postavili výhodnou obranu

Současní historici odhadují, že bitva se odehrála takto:

Jakmile husité zjistili, že na ně zaútočí spojené katolické vojsko, hledali vhodné místo pro obranu. Vozovou hradbu postavili jihovýchodně od usedlosti Sudoměř, na malé vyvýšenině za několik metrů širokou hráz mezi napuštěným rybníkem Markovec a vypuštěným Škaredým rybníkem. Podle výběru místa k bitvě je zřejmé, že předáci husitů byli s krajinou a terénem kolem Sudoměře dobře obeznámeni.

Důvodem, proč se železní páni odvážili útoku v tak pro ně nevýhodné krajině, byla patrně jejich výrazná početní převaha a lepší výzbroj, zvláště brnění a meče. Není jasné, kolika ozbrojencům husité čelili. František Palacký se domníval, že jich mohlo být až 5000. Jeho následovníci Josef Pekař, Josef Macek, Vladivoj Tomek a konečně Jan Durdík počet snížili na 2000. Dnešní odhady mluví o 700 příslušnících těžké jízdy.

Defenzivní postavení husitů však šlechticům a řádovým rytířům nedovolilo uplatnit početní výhodu ani rozvinout standardní útočný jízdní šik. Jejich první řada utrpěla vysoké ztráty po salvě ze střelných zbraní a nedostala se ani do těsné blízkosti vozové hradby. Druhý sled prorazil k vozům a došlo k boji na krátké čelní frontě. Část katolických pánů se pravděpodobně pokusila o útok přes vypuštěné dno Škaredého rybníka, ale bahno znemožnilo koním pohyb , a tak sesedli ze sedel a pokračovali pěšky. Jejich těžké brnění a kluzký terén poskytly výhodu pohyblivějším husitům, kteří podnikli protiútok.

Boj trval několik hodin do chvíle, kdy zapadlo slunce a na bojiště se snesla mlha. Úspěch katolíků zaznamenal pouze kutnohorský mincmistr, jenž si z bojiště odváděl 30 zajatců, kteří mu padli do rukou při výpadu z vozové hradby. Ti pak byli vyměněny za panské zajatce, získané při dobytí Mladé Vožice.

O celkových ztrátách v bitvě žádné prameny nehovoří, lze se však domnívat, že na obou stranách byly vysoké.

Po soumraku převzal husitské velení Jan Žižka a rozhodl přenocovat na vítězném bojišti. Druhého dne pohřbili své mrtvé, raněné zanechali v okolních vsích a přesunuli se k hradu Újezd, kde počkali dva dny. Když se o bitvě u Sudoměře dozvěděli na Táboře, vyslali na pomoc menší ozbrojený oddíl, který doprovodil vojsko.

Žižkovým příchodem na Tábor byly sjednoceny husitské síly jižních a západních Čech. 

Zobrazit místo Turistika na větší mapě