Guido Rotter, otec krkonošského lyžování

Narodil se roku 1860 v Králíkách pod Orlickými horami, které se tehdy jmenovaly Grulich, horám se říkalo Adlergebirge a patřily do Rakouského císařství. Vystudoval techniku ve Vídni a 1882 převzal rodinnou textilní továrnu ve Vrchlabí. Jmenovalo se Obenelbe, hory byly Riesengebirge a stát se změnil na Rakousko-Uhersko. Lyžování, turistiku a podnikání rozvíjel v krkonošském Vrchlabí za Československé republiky. Roku 1940 zemřel v nacistickém Německu.

Když se zakládal Rakouský lyžařský svaz v Mnichově, nemohli místní zůstat pozadu a ve stejný den založili Německý lyžařský svaz. 4. listopad 1905 je tedy dnem vzniku Österreichischer Skiverband (ÖSV) a zároveň Deutscher Skiverband (DSV). Guido Rotter byl zvolen prezidentem rakouského svazu, protože jeho Čechy tehdy byly součástí rakousko-uherského soustátí.

Zatím jeho poslední následovnicí ve funkci je bývalá lyžařka Roswitha Stadloberová. Vede 130 000 lyžařů v alpských i severských disciplínách, ale také skoky, biatlon, akrobatické lyžování, snowboarding, rychlostní lyžování, skialpinismus, travní lyžování a všechny druhy lyžování handicapovaných.

Svaz historicky zasedal ve Vídni, ale od 1951 přesídlil do Innsbrucku.

Nejúspěšnějšími rakouskými sportovci všech dob jsou Marcel Hirscher s 67 vítězstvími a Annemarie Moser-Proelová 62 vítězstvími ve Světovém poháru. Další globálně známí sjezdaři jsou "císař" Franz Klammer, "herminátor" Hermann Maier a Marlies Schildová. Všichni byli odchovanci Rakouského lyžařského svazu.

Bydlení pro žáky a studenty zadarmo

Guido Rotter se stal majitelem přádelny lnu ve Vrchlabí. Jen co se rozkoukal v továrně, spustil projekt na ubytování zdarma pro studenty a školní mládež. Roku 1884 postavil v Hořejším Vrchlabí dřevěnou budovu sloužící k přenocování mladých lidí na školních a turistických výletech. Provoz ukončila až druhá světová válka. Tímto činem založil síť stovek levných ubytoven pro mládež Jugendherberge, která existuje dodnes v Německu, Rakousku i dalších evropských zemích. Inspiroval podobné ubytovny také v Severní Americe a na Novém Zélandu.

Ve vrchlabském herberku byly čtyři postele s matracemi, židle, mycí pult a malá knihovna. Obsahovala vlastivědnou literaturu, mapy, cestopisy a průvodce. V době napětí mezi Čechy a Němci, které zavinilo tak zvané národní obrození v obou zemích, byly všechny herberky, které Guido Rotter založil nebo se o ně organizačně staral, určeny pouze pro německé středoškolské a vysokoškolské studenty starší 16 let. Ubytovat se mohli pouze na jednu noc.

VIDEO Vrchlabí / Obenelbe

Vrchlabskou noclehárnu v první sezoně využilo 21 studentů, v roce 1885 bylo velmi deštivé léto a nepřenocoval zde vůbec nikdo. Vrchlabí následovaly Harrachov, Horní Maršov, Špindlerův Mlýn, Trutnov a další města. Kromě Krkonoš byly herberky stavěny v Jizerských horách, na Broumovsku, v Krušných horách, Jeseníkách i Beskydech.

V roce 1886 bylo činných šest ubytoven, o rok později 22, v roce 1891 už 74. V roce 1908 v obou zemích fungovalo 279 ubytoven s více než tisícovkou lůžek. Podle Rotterových statistik v nich přespalo téměř 25 000 mladých lidí. Do 1. světové války fungovalo 727 bezplatných nocleháren v německy mluvících zemích.

Česko-německá nesnášenlivost

Krkonošský lyžařský spolek založil Guido Rotter 1896. Prvním předsedou lyžařského svazu Krkonoš se poté stal na roky 1903-1907. Vše se odehrávalo pouze v německém prostředí a s německy mluvícími turisty i lyžaři. Německými a rakouskými sportovními historiky je proto Guido Rotter označován za "otce lyžování v Krkonoších".

Rotterovi čeští souputníci byli Čech Jan Buchar z Podkrkonoší a pražský Němec Josef Rössler - Ořovský. V roce 1903 se podíleli na založení Svazu lyžařů Království českého, prvního lyžařského svazu na světě, a o dva roky tak předběhli Rakušany a Němce. Rössler před tím ještě 1887 stihl založit Ski-klub, což byl první lyžařský klub v Evropě mimo Skandinávii.

Bohužel v sudetských horách Němci s Čechy nespolupracovali a téměř se ani nestýkali. Každá národnost budovala vlastní ubytovny, vydávala vlastní mapy a průvodce, umísťovala do terénu vlastní značkovací tyče i šipky. Závodníci se zúčastňovali jiných mistrovství. V Krkonoších se to projevilo vznikem dvou lyžařských center - české Jilemnice a německého Vrchlabí.

Pro orientaci: v roce 1913 žilo ve Vrchlabí / Obenelbe 7048 obyvatel v šesti stech číslech popisných. K české národnosti se hlásilo jen necelých sedm stovek.

Guido Rotter zemřel 1940 ve Vrchlabí jako vážený občan a je pochován v honosné rodinné hrobce na městském hřbitově. Kdo z lyžařů chce, může se mu tam poklonit.

Májový závod ze Studniční hory do Obřího dolu

Prapor lyžařského sportu a horské turistiky ve Vrchlabí však rodina Rotterova třímala pevně i nadále. Syn Guido Rotter mladší (1896-1960) přeorientoval mezi světovými válkami výrobu z méně výnosného textilu na lépe vydělávající sportovní zboží. Lyže, saně, vosky a další sportovní vybavení se u něj prodávalo velmi dobře. Další příbuzný Max Rotter založil v novém Československu svaz Hauptverband der deutschen Wintersportvereine. HDW zopakoval po čtvrt století schéma, které použili již Buchar s Rösslerem-Ořovským v Rakousku-Uhersku. V rámci jednoho státu byl založen lyžařský svaz národnostní menšiny a ten se vedle oficiální státní reprezentace samostatně protlačil do světové lyžařské federace FIS.

Guido Rotter mladší se v dospělosti začal podepisovat počeštělou verzí svého jména Quido. Tak ho známe jako zakladatele Májového závodu. Pořádal ho se svým přítelem Gerhardem Zieneckerem. Dlouhý a náročný sjezd se jel poprvé v květnu 1927.

Trať vedla z Brunnberg do Wörlichgraben. Kdo se nevyzná v tehdejším krkonošském názvosloví: Startovalo se na vrcholu Studniční hory, plochým terénem mířila trať přímo na východ. Selanka končila ostrou hranou, jako by ji Rýbrcoul usekl obrovským sekáčkem na maso. Kdo se tady lekl a přibrzdil, nikdy nevyhrál. Strmý sjezd mířil do rokle Lavinového potoka a končil v Obřím dole. Trať měla úctyhodné parametry – délku 2 km a převýšení 500 m.

Quido Rotter hledal v Krkonoších závodní trať srovnatelnou s alpskými sjezdy. Spojil se s výbornými lyžaři Herbertem Beutelem z Luční boudy (v chodbě před restaurací dodnes každého hosta zaujme fotografie, jak skáče na lyžích ze střechy z 18metrové výšky) a Gerhardem Fischerem z Liščí boudy. Našli trať končící u Dolního Úpského vodopádu. Pravidelné laviny brání obnově lesního porostu, ale zároveň ohrožují lyžaře. Proto se závod konal vždy první květnovou neděli na pevném firnu.

V roce 1926 se jel nultý ročník. Vyhrál Gerhard Zinnecker z Petrovy boudy a na výkony jedenácti účastníků se přišli podívat dva diváci. Ve třicátých letech získal závod věhlas, účastnilo se ho vždy okolo stovky elitních závodníků ze zemí celé střední Evropy a u trati stály stovky diváků. Když se sjezd do Obřího dolu spojil do kombinace se slalomem do Bílého Labe, účastnila se ho fenomenální německá lyžařka Christl Cranzová. S posledním lyžařským podnikem sezóny spojila všechny slavné kariéry. Májový závod absolvoval také vítěz první olympijské alpské kombinace Franz Pfnür a dva mistři světa Pepi Jennewein a Albert Pfeifer.

Quido Rotter junior organizoval se svým týmem z Vrchlabí všechny ročníky do 1940, kdy přijela naposledy lyžařská esa. Sjezd se ten rok kvůli lavinovému nebezpečí nekonal. Ve slalomu se utkali dva světoví šampioni z posledního mistrovství světa v Zakopaném. Gustl Berauer z Pece pod Sněžkou, mistr světa v severské kombinaci, porazil 5. května 1940 o dvě desetiny sekundy mistra světa v alpské kombinaci Pepi Jenneweina. Třetí dojel Rudi Cranz. Berauer přežil válku s těžkým zraněním od dělostřeleckého granátu. Jennewein a Cranz ve válce zemřeli.

Májový závod byl obnoven 1946 a 1947 pod názvem Závod 5. května s odkazem na Pražské povstání proti nacistické okupaci. Ačkoliv byli pozváni zahraniční účastníci, závodili jen Češi. 1948 se znovu přejmenoval, tentokrát na Závod osvobození.

Ačkoliv se i nadále účastnili někteří zahraniční závodníci, dříve vyhlášená lyžařská událost se stala druhořadým lokálním závodem. Skončila smutně jako okresní přebor v roce 1968. Tehdy vyhrál místní Miloslav Sochor, který se později stal nejlepším československým lyžařem 70. let.

Přežil dvě světové války a pak byl odsunut z domova

Mladší Quido Rotter prošel oběma světovými válkami. Vždy jako voják doslova "vyžral" to nejhorší. V první válce ho Rakušané poslali do Tyrol bojovat na alpských ledovcích proti Italům. V druhé válce bojoval za Německo na východní frontě proti Rusům. Za to se mu Československo "odměnilo" odsunem celé rodiny z Vrchlabí do Rakouska a nakonec do Karlsruhe.

S trochou cynismu lze říci, že dopadl ještě dobře. Po 2. světové válce se v Krkonoších děla taková zvěrstva, že každá rodina sčítala své mrtvé, umučené, znásilněné a ztracené. Nejedna žena se z toho zbláznila. Žádný rod nezůstal ve svém hotelu, na své horské boudě a ani ve své továrně. A bylo při tom jedno, zda se jednalo o Němce, Čecha, nacistu, antifašistu, kapitalistu nebo obyčejného člověka, který chtěl válku i poválečné běsnění pouze přežít.

Článek právě vychází v tišteném časopisu Premium Ski - listopad 2022