Martin Luther - reformátor, který neskončil na hranici

Německý kazatel Martin Luther byl jeden z reformátorů křesťanské církve ve středověku. Na rozdíl od mnohých jiných neskončil na planoucí hranici a jeho ideály se uskutečnily.

Nazrála doba na praktické uskutečnění jeho myšlenek. Postavila se za něj nejen světská moc, ale i velká část duchovního stavu a také prostí lidé. Právě skončil středověk, renesance si razila vítěznou cestu Evropou, vzdělanci se obraceli k antické vzdělanosti a gramotnost lidu se prudce zvýšila.

Člověk se řídí jen Biblí a nikoliv církví

Martin Luther do toho prohlásil, že člověk je spojený přímo s Bohem, odpovídá se pouze jemu a řídí se jen Biblí. Ze svého myšlenkového světa tedy vytěsnil církev. Vše, co tato organizace činí, má být nahlíženo jen jako na dílo lidské a poměřováno písmem svatým. Co tomu neodpovídá, vlastně neplatí.

Myslitel, teolog, mnich, profesor a církevní reformátor tím zdánlivě osvobodil lidi od církevního jha, ale zároveň je přinutil vzít odpovědnost za své konání zcela do svých rukou. V budoucnu se ukázalo, že to jakž-takž zvládl sever Evropy, kdežto jih zůstal při tradičním katolickém vyznání. 

VIDEO Martin Luther

Martin Luther založil protestantismus. Jeho nejvýznamnějším literárním dílem je překlad Bible do němčiny.

Marodil se 1483 v severoněmeckém městě Eisleben a tam také 1546 zemřel. Vyrůstal v chudých poměrech jako jedno z devíti dětí tvrdě pracujícího horníka. Otec se však vypracoval na úspěšného podnikatele a díky tomu financoval studium nadaného syna.

V letech 1501-1505 vystudoval v Erfurtu filozofii a vstoupil do augustiniánského kláštera tamtéž. 1507 byl vysvěcen na katolického kněze.

1508 přešel na univerzitu ve Wittenbergu, kde přednášel filozofii a teologii. 1512 se stal doktorem teologie a získal doživotní biblickou profesuru. 1513 začal ve Wittenbergu kázat.

Boží milost je pro každého

V klášteře pochyboval o své víře. Během kazatelské praxe pochybnosti překonal a dospěl k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme.

Rozpor mezi svědomím, Biblí a církevní praxí vedl Martina Luthera 31. října 1517 k uveřejnění 95 tezí ve Wittenbergu. Odpíchnul se sice od kritiky placených odpustků, jako mnozí před ním a konec konců i po něm, ale většina z tezí byla určena pro akademickou diskusi ve složitých teologických otázkách.

Teze se bez přičinění Martina Luthera rychle rozšířily. Ohlas měly především proto, že se přesně strefily do celkové společenské nespokojenosti té doby.

První ho z kacířství obvinili dominikáni. Další církevní místa byla spíše zdrženlivá. Martin Luther byl totiž pod světskou ochranou saského kurfiřta Fridricha III. Moudrého z rodu Wettinů. Kurfiřt byl nejen bohatý a mocný vládce významné země, ale také jeden z volitelů římského císaře a ten zase měl vliv na volbu papeže. Kurfiřtů bylo jen sedm.

duchovní:

arcibiskup mohučský (říšský kancléř pro německou část říše)
arcibiskup kolínský (říšský kancléř pro Itálii)
arcibiskup trevírský (říšský kancléř pro Burgundsko)

světští:

král český (nejvyšší číšník)
falckrabě rýnský (nejvyšší stolník)
vévoda saský (nejvyšší maršálek)
markrabě braniborský (nejvyšší komorník)

PANORAMA: Torgau 1650
Kliknutím otevřete velké panorama. AUTOR: Matthäus Merian

Martin Luther byl jakožto kněz předvolán do Říma, aby obhájil svá stanoviska a aby se kál. Kdyby vyrazil do jámy lvové, dopadl by nejspíš stejně jako Jan Hus sto let před ním v Kostnici. To věděl on i Fridrich III. Moudrý.

Kurfiřt proto zařídil, aby Luthera vyslechl kardinál Kajetán v Augsburgu 1518. Ten Lutherovi pohrozil klatbou. Jenže o rok později zašel Luther ještě dál: 1519 se zúčastnil disputace s Johannem Eckem v Lipsku a popřel neomylnost papeže a koncilů. Tím zaútočil na samu podstatu univerzální křesťanské církve.

Papež Lev X. vydal 1520 bulu Exsurge Domine (Povstaň Pane) s hrozbou klatby, pokud neodvolá své bludy. Luther v tu dobu vydal další reformistické spisy.

Církevní činitelé pálily všechny Lutherovy knihy, které se jim dostaly do rukou. Martin Luther neváhal a teatrálně spálil papežskou bulu. Mohl si to dovolit, protože za ním stály německé země, šlechta i lid. 

"Celé Německo je v jasné vzpouře. Pro devět desetin je bojovým pokřikem "Luther", pro ostatní, kterým je Luther lhostejný, aspoň "Smrt římské kurii," referoval papežský legát přímo papeži. 

Lev X. přistoupil 1521 k exkomunikaci z církve, což byl nejtěžší duchovní trest. Když své teze neodvolal ani na říšském sněmu ve Wormsu, vydal císař Karel V. proti Lutherovi Wormský edikt, který ho prohlásil za kacíře a zakázal číst i vlastnit jeho spisy. Nepřímo to znamenalo, že Martina Luthera může kdokoliv a jakkoliv zabít.

Fridrich III. Moudrý znovu zachránil Lutherovi život. Nechal ho ihned po vyhlášení Wormského ediktu unést na svůj hrad Wartburg. Zde přeložil do němčiny v letech 1521-1522 Nový zákon.

Když duch přeskočí do materie

Roku 1522 se vrátil do Wittenbergu, aby učinil přítrž obrazoborectví, které jeho myšlenky vyprovokovaly. V roce 1524 začal opět přednášet.

Vystupoval proti Tomáši Müntzerovi, hlavnímu rebelantovi sedláckého povstání, který převedl Lutherovy myšlenky z oblasti duchovna do politické praxe. Jak už to v podobných případech bývá, povstání vedlo k obrovskému ničení majetků, zabíjení lidí a všeobecné hrůze. Nakonec muselo být brutálně potlačené a jeho představitelé včetně Tomáše Müntzera byli popraveni. Koneckonců Müntzerovo selské povstání skončilo podobně jako husitské války. Bylo to předem jasné, protože přímo navazovalo na husitství, přemrštěné požadavky Jana Husa a bláznivý pokus o chiliastické rovnostářství prvních měsíců existence Tábora. Sám Müntzer před tím kázal v pražské Betlémské kapli a vyvolal několik útoků na kláštery, kvůli kterým ho umírnění kališníci vyhnali z Prahy.

Roku 1525 otevřeně porušil Martin Luther kněžský celibát a oženil se s bývalou jeptiškou Kateřinou von Bora.

Marburské náboženské rozhovory 1529, na kterých diskutoval s Ulrichem Zwinglim a dalšími učenci, s cílem vytvořit teologickou jednotu evangelické strany proti katolíkům, skončili nez výsledku. Mělo jít o sjednocení především německé a švýcarské věrouky. Jejich rozhovor ztroskotal na rozdílném výkladu Svaté večeře. Zatímco Luther zastával stanovisko tělesné přítomnosti Kristova ve svátosti, Zwingli viděl ve Svaté večeři pouze symbolický akt. 

Překlad Starého zákona Luther dokončil spolu s wittenberskými teology 1534.

Poté organizoval vše podstatné v protestantské církvi, psal polemické spisy a řešil církevní politiku. Zemřel 1546 na přepracování ve věku 62 let v rodném městě Eisleben.  

Nejprve Augšpurské vyznání a poté Augšpurský smír

Ještě 1530 se luteráni mezi sebou dohodli na Augšpurském vyznání víry a předali jej císaři Karlu V., oficiálními strážci katolické víry z rigidního Habsburského rodu. Ten se rozhodl tuto herezi zničit ohněm a mečem. Po čtvrt století uznal, že se mu to nepodaří.

1555 byl proto podepsán Augšpurský náboženský smír. Stanovil zásadu Cuius regio, eius religio (koho vláda, toho víra), která znamenala, že vládce daného území určuje, jaká víra se praktikuje. Poddaní se museli přizpůsobit, svobodní se mohli odstěhovat a král, kníže nebo městská rada vyhlásili ve své působnosti víru luteránskou či katolickou.

Nejvýznamnější činy Martina Luthera 

Martin Luther odmítl učení o dobrých skutcích (pelagianismus), sedmi svátostech, uctívání svatých a Panny Marie, učení o očistci, papežství a další balast navěšený na jádro křesťanské víry.

O sto let dříve k něčemu podobnému dospěl Jan Hus v Čechách. Martin Luther ho neznal, ale po výtce svých ideových protivníků, že se hlásí k Husově kacířství, jeho dílo prostudoval a otevřeně prohlásil, že s Husem a Viclefem sympatizuje.

České překlady vybraných Lutherových spisů byly poprvé vydány 1520. Luteránství přišlo do Čech 1523, kdy se Havel Cahera stal administrátorem kališníků a farářem v Týnském chrámu an Staroměstském náměstí v Praze. Synoda přijala řadu usnesení v luterském smyslu.

Jednota bratrská navázala písemný styk s Martinem Lutherem v letech 1522-1524 a 1533-1542. Vyjasňovali si teologické otázky, což vyvrcholilo osobním setkáním biskupa Jednoty bratrské Jan Augusta s Lutherem. Vzájemné styky byly přátelské, ale obě strany byly ve svých postojích neústupné. 

Luther byl velmi plodný spisovatel, kritické vydání jeho spisů obsahuje více než 100 svazků.

Velice významné nejen pro luterány, nejen pro teologii a nejen pro křesťany, byl překlad Nového zákona a Starého zákona z latiny, řečtiny a hebrejštiny do němčiny. Na redakčních úpravách pracoval až do smrti. Za Lutherova života vyšlo ve Wittenbergu 83 vydání a 253 přetisků.

Lutherova Bible se používá dodnes v liturgii evangelických církví v německy hovořících zemích. Poslední revize vyšla v roce 1984. Zároveň kodifikovala spisovnou němčinu, ze které vychází tento jazyk i dnes. Luther tedy prakticky, ačkoliv to nebyl jeho záměr, sjednotil horní němčinu z jihu a dolní němčinu ze severu do jednoho jazyka. Nejvíce se tehdy blížila mluvě v okolí Míšně na Labi. Dodejme, že i proto má dnešní germánská němčina poměrně blízko ke slovanské češtině.

K obrovskému rozšíření Lutherovy Bible přispěl Gutenbergův vynález knihtisku, který v jeho době nabyl velkého významu.

INFO: Martin Luther

95 tezí neboli Disputace o moci odpustků (Disputatio pro declaratione virtutis indulgentiarum je seznam návrhů pro akademickou disputaci, jež napsal v roce 1517 Martin Luther. 95 tezemi začala reformace, rozkol v katolické církvi, který navždy změnil Evropu.

Teze obsahují Lutherovu kritiku, že odpustky povedou k prominutí časných trestů v očistci za hříchy. Pokání vyžadované Kristem pro odpuštění hříchů je vnitřní a duchovní, nestačí pouze vnější zpověď. Odpustky odvádějí křesťany od opravdového pokání a lítosti nad hříchem, protože si lidé myslí, že se tomu lze vyhnout koupí odpustku. Odrazují od obdarovávání chudých a dalších skutků milosrdenství, jelikož se věří, že odpustkové listiny mají větší duchovní hodnotu.

Teze zpochybňují papežskou bulu ze 14. století, že papež může používat poklad zásluh a dobrých skutků minulých svatých, aby odpouštěl časné tresty za hříchy.

Teze jsou formulovány jako podklady k diskusi a nikoliv jako Lutherovy názory. Poslal je 31. října 1517 v dopise Albrechtovi Braniborskému, arcibiskupovi mohučskému. Traduje se, že Luther přibil 95 tezí na dveře kostela Všech svatých a ostatních kostelů ve Wittenbergu, což byl tehdy běžný postup.

Datum se považuje za začátek reformace a slaví se jako Den reformace. 

V upřímné snaze, aby pravda vyšla najevo, budou níže psané teze předmětem disputace ve Witemberce za předsednictví ctihodného otce Martina Luthera, mistra svobodných umění a svaté teologie a jejího řádného profesora tamže. Proto žádá, aby ti, kdo by s ním nemohli diskutovat osobně, učinili tak na dálku písemně. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Amen.

1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: "Čiňte pokání," chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.

2. Tomuto výroku nelze rozumět ve smyslu pokání svátostného, to jest zpovědi a dostiučinění, udílených kněžími.

3. Svátostné pokání se totiž neuspokojuje pokáním vnitřním, ba vnitřní pokání mu nic neznamená, neprojevují-li se navenek různá umrtvování těla.

4. Trest zajisté nepřestává hrozit, dokud trvá nenávist k sobě samému, rozuměj pravé vnitřní pokání, to znamená, dokud nevejdeme do nebeského království.

5. Papež nechce a nemůže odpouštět žádné tresty kromě těch, které uložil z vlastního rozhodnutí nebo vahou církevních zákonů.

6. Papež nemůže odpouštět žádnou vinu jinak, než že prohlásí, že ji odpustil Bůh, leč by se jednalo o případy jemu vyhrazené. Kdo v takovém případě pohrdá jeho mocí, zůstává vinným.

7. Bůh naprosto neodpouští vinu jinak než tak, že ho zároveň pokořeného ve všem podrobuje knězi, svému zástupci.

8. Církevní ustanovení o pokání jsou vložena pouze na žijící lidi. Nic se podle nich nemá ukládat umírajícím.

9. V té věci s námi Duch svatý dobře smýšlí při papeži, když z jeho nařízení napořád vyjímá případ smrti a krajní nouze.

10. Kněží, kteří umírajícím zadržují kanonické tresty pro očistec, jednají nepoučeně a zle.

11. Přeměna kanonického trestu v trest očistcový je koukol, jistě zasetý v době, kdy biskupové spali.

12. Kdysi se církevní tresty vyhlašovaly nikoli po, nýbrž před rozhřešením na potvrzení pravé lítosti.

13. Umírající splácejí všechno smrtí a odumřeli už církevním ustanovením, ježto dosáhli zproštění z jejich pravomoci.

14. Je-li bezúhonnost, to jest láska umírajícího nedokonalá, nutně musí vyvolávat velký strach, o to větší, oč je láska menší.

15. Tento strach a úděs, ať pomlčím o jiných věcech, stačí sám způsobit očistcový trest, protože nemá daleko od úděsu k zoufání.

16. Mezi peklem, očistcem a nebem je zřejmě takový rozdíl jako mezi zoufáním, skoro zoufáním a jistotou spásy.

17. Duším v očistci je zřejmě nutné právě tak umenšit úděs jako jim přimnožit lásku.

18. Nelze, zdá se, dokázat rozumem ani Písmy, že duše v očistci nemají možnost zásluh nebo růstu v lásce.

19. Není prokázáno, že všechny duše v očistci mají plnou jistotu své blaženosti, i když my o tom máme jistotu úplnou.

20. Jestliže tedy papež vyhlašuje plné prominutí všech trestů, nerozumí tím doslovně všechny tresty, nýbrž pouze ty, které sám udělil.

21. Hlasatelé odpustků bloudí, tvrdí-li, že papežské odpustky osvobozují a zachraňují člověka od všech trestů.

22. Papež nepromíjí duším v očistci žádný trest, který by byly měly podle církevních ustanovení odpykat v tomto životě.

23. Je-li vůbec možné někomu prominout všechny tresty, platí to zajisté pouze o lidech nejdokonalejších, tedy o málokterých.

24. V důsledku toho se většina lidu podvádí, když se mu beze všeho slibuje takové náramné prominutí trestu.

25. Takovou moc, jakou má obecně papež nad očistcem, má každý biskup ve své diecézi a každý farář ve své farnosti.

26. Papež si počíná zcela správně, když duším vyhlašuje prominutí nikoli mocí klíčů, kterou v té věci ani nemá, nýbrž způsobem přímluvy.

27. Jen lidské učení hlásají ti, kdo tvrdí, že sotva zazní peníz v truhlici, vyletí duše z očistce.

28. Je jisté, že jakmile zazní peníz v pokladnici, vzrůstá lakota a žádostivost, ale přímluvná modlitba církve je závislá pouze na svobodné Boží vůli.

29. Kdopak může vědět, zda každá duše v očistci vůbec stojí o to být vykoupena? Aspoň o svatém Severinovi a Paschalovi se vypravuje, že o to nestáli.

30. O pravdivosti své lítosti nemá jistotu nikdo. Tím méně si může být jistý, že dosáhl plného odpuštění.

31. Člověk skutečně kající je právě tak vzácný jako člověk, jenž koupí pravé odpustky; takových lidí téměř není.

32. Na věky budou zatraceni i se svými učiteli ti, kdo se domýšlejí jistoty svého spasení na základě odpustkových listů.

33. Je třeba se varovat před těmi, kdo hlásají, že ony papežské odpustky jsou nějakým neocenitelným darem, jímž je člověk smiřován s Bohem.

34. Tyhle prodejné milosti se vztahují výlučně k dostičinícím svátostným trestům, ustanoveným od lidí.

35. Nekáží křesťanskou pravdu, kdo učí, že k výkupu duší a k získání zpovědního prospěchu není nutná lítost.

36. Každý opravdu vnitřně sevřený křesťan má nárok na plné odpuštění trestu a viny, a to i bez odpustkových listů.

37. Každý pravý křesťan, ať už živý, nebo mrtvý, má účast na všech dobrodiních Kristových a církevních, a dostalo se mu jí od Boha bez ohledu na odpustky.

38. Přesto se nijak nemá pohrdat odpuštěním a účastí, jež zprostředkuje papež; jde totiž, jak jsem již řekl, o vyhlášení Božího odpuštění.

39. I pro nejbystřejší bohoslovce je krajně obtížné vynášet před lidem zároveň štědrý účinek odpustků a pravou lítost.

40. Pravá lítost stojí o trest a miluje jej. Snadná štědrost odpustková naopak často budí lhostejnost až nenávist k lítosti.

41. O papežských odpustcích je nutné kázat opatrně, aby lid neměl nesprávně za to, že je třeba dávat jim přednost před ostatními dobrými skutky lásky.

42. Křesťany je třeba učit, že není papežovým úmyslem postavit výkup z vin jakýmkoli způsobem na roveň se skutky milosrdenství.

43. Křesťany je třeba učit tomu, že ten, kdo dává chudému a pomáhá potřebnému, činí lépe, než kdyby kupoval odpustky.

44. Neboť skutkem lásky láska roste skutky lásky a člověk se stává lepším, kdežto pro odpustky se nestává lepším, nýbrž je méně dbá na trestní postih.

45. Křesťany je třeba učit tomu, že ten, kdo lhostejně přehlíží nuzného člověka a raději vydává peníze za odpustky, nezískává pro sebe papežské odpustky, nýbrž Boží rozhořčení.

46. Křesťany je třeba učit, že nemají-li nadbytek, jsou povinni zachovat si potřebnou částku pro svou rodinu a nepromrhat ji za odpustky.

47. I tomu je třeba křesťany učit, že nákup odpustků je věc dobrovolná, nikoli přikázaná.

48. Je zapotřebí učit křesťany, že papež potřebuje mnohem více modlitby než peníze. Jestliže tedy udílí odpustky, žádá tím spíše horlivé modlitby než peníze.

49. Křesťany je třeba učit, že papežské odpustky jsou prospěšné, jestliže na ně nespoléhají, že však jsou nanejvýš škodlivé, jestliže pro ně křesťané pozbudou bázně před Bohem.

50. Stejně tak je namístě křesťany učit, že kdyby papež věděl o vyděračství kazatelů odpustků, raději by připustil, aby se bazilika sv. Petra rozpadla v prach, než by ji budoval z kůže, masa a kostí svých ovcí.

51. Křesťany je třeba učit, že papež by případně docela rád, jak je jeho povinností, i za cenu prodeje svatopetrské baziliky ze svých peněz obdaroval mnohého z lidí, z nichž někteří hlasatelé odpustků mámí peníze.

52. Marné je nadít se spásy na základě odpustků, i kdyby se za ně zaručovali svou duší odpustkový komisař nebo sám papež.

53. Ti, kteří kvůli hlásání odpustků zcela umlčují v ostatních kostelích kázání Božího slova, jsou nepřátelé Krista i papeže.

54. Věnuje-li se v témž kázání stejný nebo delší čas hlásání odpustků než zvěstování evangelického slova, děje se Božímu slovu křivda.

55. Papež musí být nutně přesvědčen, že vychvalují-li se odpustky, věc tak bezvýznamná, vyzváněním jednoho zvonu, jedním procesím a jednou slavnostní bohoslužbou, je tím spíše třeba hlásat evangelium, věc tak svrchovaně významnou, vyzváněním celého sta zvonů, stem procesí a stem slavnostních bohoslužeb.

56. Poklady církve, z nichž papež odpustky udílí, křesťanský lid nezná a nemá o nich jasnou představu.

57. Těmito poklady jistě nejsou časné statky. Vždyť hlasatelé odpustků jimi s lehkým srdcem nikoho neobdarují, ale naopak je sami shromažďují.

58. Nejsou jimi ani zásluhy Krista a svatých, ty totiž napořád i bez papeže způsobují vnitřnímu člověku milost a vnějšímu člověku kříž, smrt a peklo.

59. Svatý Vavřinec prohlásil, že pokladem církve jsou chudí lidé, ale užil toho slova v duchu své doby.

60. Ve vší střízlivosti prohlašujeme, že pokladem církve jsou Kristovy klíče, které nám byly dány Kristovou zásluhou.

61. Je jasné, že k prominutí trestů v určitých případech stačí pouhá papežova moc.

62. Pravý poklad církve je svatosvaté evangelium slávy a milosti Boží.

63. Tento poklad je přirozeně ve velké nenávisti, neboť pro něj se první stávají nejposlednějšími.

64. Zato poklad odpustků je velmi oblíbený, neboť z nejposlednějších dělá první.

65. Proto jsou poklady evangelia onou sítí, jíž byli kdysi loveni bohatí lidé.

66. Poklady odpustků jsou sítí, jíž se nyní loví bohatství lidí.

67. Odpustky, o nichž jejich kazatelé rozhlašují, že jsou největšími milostmi, je třeba za takové mít jen vzhledem k tomu, že podněcují zištný obchod.

68. Ve skutečnosti jsou vhledem k Boží milosti a ke zbožnosti kříže zcela nepatrné ceny.

69. Biskupové a faráři jsou povinni přijímat komisaře papežských odpustků se vší úctou.

70. O to větší je jejich povinnost dbát se vší bedlivostí na to, aby papežské pověření nezaměňovali za své sny.

71. Kdo mluví proti pravdě papežských odpustků, buď proklet a zlořečen.

72. Kdo se však bděle postaví proti hrabivosti a výrazové nevázanosti hlasatelů odpustků, ten buď blahoslavený.

73. Tak jako papež právem postihuje klatbou ty, kdo všemožnými machinacemi škodí prodeji odpustků,

74. ještě větším právem hodlá postihnout ty, kdo předstírajíce odpustkový prodej, poškozují svatou lásku a pravdu.

75. Domnívat se, že papežské odpustky mají takovou účinnost, že mohou člověka rozhřešit, i kdyby byl, což nelze, znásilnil rodičku Boží, znamená propadnout šílenství.

76. Naopak tvrdím, že papežské odpustky, pokud jde o vinu, nemohou sejmout ani sebemenší všední hřích.

77. Tvrdit, že kdyby byl svatý Petr dnes papežem, nemohl by udílet větší milosti, je rouháním proti svatému Petru i papeži.

78. Naopak tvrdím, že i tento i kterýkoli papež má větší milosti, totiž evangelium, ctnosti, dar léčení atd., o nichž se píše v 1. Korintským 12,28.

79. Tvrdit, že kříž nápadně vystavený a ozdobený papežským znakem se rovná Kristovu kříži, je rouhání.

80. Biskupové, faráři a bohoslovci teologové, kteří dovolují, aby se v lidu tyhle řeči šířily, budou se za to zodpovídat.

81. Neopatrné kázání odpustků znesnadňuje i moudrým mužům obranu vážnosti papežství proti pomluvám a zejména proti kritickým otázkám laiků.

82. Například: Proč papež nezruší očistec z nejsvětější lásky a svrchované potřeby duší, což by byl důvod nanejvýš spravedlivý? Zatím však dovoluje vykupovat bezpočet duší špinavými penězi získanými na stavbu baziliky, což je důvod naprosto nepřesvědčivý.

83. Nebo: Proč se pokračuje v zádušních a výročních mších za zesnulé a proč papež nevrátí nebo nedovolí vyvlastnit obročí, založené v jejich prospěch, když je přece urážlivé modlit se za vykoupené?

84. Nebo: Co je to za nový druh zbožnosti před Bohem a před papežem, totiž dovolovat bezbožnému a nesmířenému člověku, aby si za peníze zakoupil duši zbožnou a smířenou, když na druhé straně samotné zbožné a milované duši nepřejí vykoupení z pouhé lásky?“

85. Nebo: Církevní ustanovení o pokání byla už dávno prakticky a neužíváním zrušena a jsou mrtvou literou. Proč se nyní poskytováním odpustků opět obnovují peněžním obchodem k otřesné životnosti?

86. Nebo: Proč papež, jehož majetek narostl v bohatství větší Crassů, si nepostaví alespoň tuhle baziliku svatého Petra raději z vlastních peněz, a ne z peněz chudých věřících?

87. Nebo: Co vůbec může papež odpustit nebo poskytnout lidem, kteří mají pro svou dokonalou lítost právo na plné odpuštění a na podíl na milosti?

88. Nebo: Nebyla by na tom církev mnohem lépe, kdyby papež nikoli jen jednou, jak to dělá, ale denně nastokrát každému věřícímu poskytl takové odpuštění a takový podíl?

89. Nebo: Touží-li papež, aby duše byly spaseny spíše dík odpustkům než díky penězům, proč dnes ruší odpustkové listy dříve vydané, když přece mají stejnou účinnost?

90. Chtít potlačit kritické soudy laiků pouhým násilím a nevyvrátit je dobrými důvody znamená vystavit církev i papeže posměchu nepřátel a učinit křesťany nešťastnými.

91. Kdyby se tedy odpustky hlásaly podle ducha a záměru papežova, snadno by se daly všechny naznačené námitky vyvrátit, ba dokonce by se ani nevyskytovaly.

92. Ať tedy jdou k šípku všichni ti proroci, kteří říkají Kristovu lidu: Mír, mír – ačkoli o žádný mír nejde.

93. Dobře si počínají proroci, kteří Kristovu lidu říkají: Kříž, kříž – ačkoli o kříži nikdo nechce slyšet.

94. Je třeba vybízet křesťany, aby následovali svou hlavu, Krista, strázněmi, smrtí i peklem,

95. a tak raději mnohou strázní vcházeli do nebe, nežli spoléhali na falešný mír.

Přeložil Amedeo Molnár 1982 z latinského znění.