Divočina na přechodu Králického Sněžníku

Cíl? Lesní bar!

Lesní bar funguje od roku 2003 a je rok od roku populárnější. Naši touhu navštívit toto místo, dokládá část konverzace: "No a ten poslední den bychom došli do baru na pivko a vyjedli bychom jim zásoby."

Zprávy se postupně kupily a naplňoval se obraz naší cesty. Přejdeme celé pohoří Králického Sněžníku od západu k východu. Cestou budeme hledat kešky, které nejsou daleko od cesty, abychom nemuseli scházet z hřebenu.

Mezi bunkry na hřeben

A je to tu. V pondělí ráno vyrážíme do obce Králíky, kde dokupujeme vodu a nezbytnou zmrzlinu. Obloha je až podezřele vymetená, což značí nějakou zradu. Po naučné stezce vycházíme z města směr kopeček Výšina. Přes něj se táhne pás ŘOPíků, který měl sloužit ve Druhé světové válce k ochraně před Německem. Nikdy ale nebyl využit. Potkáváme i několik dělostřeleckých tvrzí, které jsou výrazně větší. Jsou ale v horším stavu, protože na nich Němci zkoušeli odolnost budov. Část stěn je rozstřílená na cimprcampr, ale tvrze jako celky stále stojí. V některých je i možná prohlídka, dnes je ale zavřeno.

Obcházíme pět objektů, u kterých nacházíme kešky a pokračujeme dál směrem na vesnici Dolní Morava. Všude, kam se podíváme, vidíme stále betonové bunkry. Zanedlouho se před námi objevuje ohromné údolí řeky Moravy. Deset kilometrů dlouhé vhloubení, kde se na obě strany zvedají hřebeny s pětisetmetrovým převýšením.

Asi po čtyřkilometrovém pochodu mezi loukami dáváme pauzu. Obloha se postupně zatahuje a v dáli slyšíme hromy. Naštěstí spadne jen pár kapek a my jdeme dál.             

Dolů do Dolní Moravy nechceme scházet. Vidíme ji v údolí a radši volíme cestu po vrstevnici přes lyžařské vleky. Brodíme se krásnou vysokou travou až na rozcestí Pod Klepáčem, kde nacházíme studánku s ledovou vodou. V tomhle vedru to celkem bodne. Namáčíme si hlavy, obličeje a plníme lahve.

Čekají nás tři stovky výškových metrů na dvou kilometrech. Cesta se stává strmější a vegetace mi začíná připomínat Krkonoše. Pěšina vede po velkých kamenech. Pokud jsou uvolněné, klepnou o sebe a vydají typický zvuk. Proto byl vrch nazván Klepáč. Lepší polský název Trojmorsky vrch odkazuje na místo, kde voda odtéká do třech moří. Proto je celý Králický Sněžník nazýván střechou Evropy.

VIDEO: Králický Sněžník time laps

Na vrchu stojí dřevěná rozhledna, ze které je nádherný výhled na údolí Moravy, do Polska, na Hanušovickou vrchovinu, na nespočet kamenných moří a na naši dnešní a zítřejší cestu po hřebeni. V brzkém odpoledni ještě dojdeme na sedlo Puchača, kde je pěkný turistický přístřešek na přespání. Zbyněk zmizí na půl hodiny ke studánce pro vodu, já zatím odpočívám. Uvaříme večeři, a když už se chystáme spát, prochází kolem polský pár v sandálech a lámanou čechopolštinou prosí o jídlo. Dáváme jim sušenky a usínáme. 

Nejvyšší bod výletu a pramen Moravy

Brzy ráno nás probudí kapky deště bubnující na střechu přístřešku. Je ještě šero, a proto ležíme dál a opět usínáme. Kolem deváté už vylézáme ze spacáků, přestože déšť ještě nepřestal. Se snídaní nespěcháme a vyrážíme asi za hodinu. Navlékáme na sebe mikiny i bundy, které ze sebe na první zastávce strháváme. Cesta totiž vede do strmého kopce a již jen krápe.

Z hraniční cesty na chvíli zabočíme do Polska k chatě Na Sněžníku, kde se nachází pěkné přístřešky na nocování, ohniště i kovový bývalý větrník. Do půl hodiny jsme na vrchu Králického Sněžníku (1424 m). Třetí nejvyšší hora České republiky byla dobyta v poledne. Vrchol je holý a na nejvyšším místě stojí hromada kamenní po bývalé rozhledně. Vylezeme na ni a objeví se krásné výhledy do všech světových stran.

PANORAMA: Rozhled z Králického Sněžníku
Kliknutím na snímek otevřete velké panorama.

Po chvíli přichází skupina polských kluků, kteří vyjeli až k chatě autem. Pokřikují na sebe, lezou na betonový trojmezní sloup a ruší atmosféru místa. Naposledy se pokocháme výhledy a pokračujeme k prameni Moravy. Voda je studená a vyvěrá ve velkém množství. Pod námi se rozprostírá údolí Moravy. Snad jsou i vidět Králíky, odkud jsme včera vyšli. Cedule na stráni upozorňující na nebezpečí lavin působí v létě velmi vtipně.

Nedaleko stojí ruiny Lichtensteinovy chaty a pověstné Slůně. Betonová socha byla na místě vztyčena roku 1932 jako památka desátého výročí založení umělecké skupiny Jescher.  Netrvá to ani moc dlouho a zastavujeme na oběd u pramene s přístřeškem. Je tu natahané chvojí. Litujeme, že nezůstaneme přes noc. Konečně první voda vhodná k umytí. Využíváme ji na chlazení nohou a zbavení se největšího bordelu.

OUTDOOR V KOSTCE: Přechody opuštěných hor

Otoč se a buď mokrej

Když vidíme krásný plácek na stanování, ohniště s dřevěnými lavicemi, dva trampy u ohníčku, neváháme a rozhodneme se ulehnout tu. U Medvědí boudy, jak se to tu jmenuje, prožijeme krásný večer s pokecem a ohníčkem. Chvilku prší, chvilku je hezky, ale to nám nevadí, máme přeci stan. V jednom úseku deště přijíždí chlápek na kole, který konstatuje, že tu bude také spát. Jede závod Tisíc mil z nejzápadnějšího místa Česka do nejvýchodnějšího místa Slovenska. Na Mílaře, jak si říkají, mám štěstí. Minulý rok jsem také potkal jednoho. Jejich zážitky jsou dost podobné a rádi si popovídají.

Když jdeme spát, Zbyněk nechce zbytečně namáčet stan, a tak si opíráme dřevo a plech o přístřešek v lese a spíme pod nimi. Déšť ale postupně sílí. Otočit se na druhý bok znamená otřít spacák o mokré dřevo a snést pár kapek do obličeje. To se mi moc nechce, ale stejně to musím několikrát za noc udělat. Spacák mám promoklý skrz na skrz. Ale do rána to nějak přežiji. 

Promočení až za ušima

Ráno se probouzíme do chladného a zamračeného dne. Cyklista odjel kolem páté ranní, trampové vstávají s námi. Dnes to bude pohodička, čeká nás jen dvanáct kilometrů. Na druhou stranu zas nechceme minout žádnou keš na hřebeni. Někdy si děláme zacházku i kilometr od cesty po jednu krabičku.

Na prvních dvou místech Zbyněk odmítá jít až přímo ke keši, že by měl totálně mokré boty. Já se svými pohory neváhám a vrhám se skrz mokré borůvčí několik desítek metrů. No jasně, že se mi voda dostane do bot také. Postupně stéká po lýtkách a tomu nezabráním.

Naštěstí po dvou hodinách chůze začíná být tepleji, a tak ani mokro v botách nevadí. Procházíme sérii Rychlebské tisícovky, a tak lezeme na všechny kopce v okolí, přestože na nich nic není. Vzhledem k dobrému času se rozhodujeme uhnout z turistické značky a jít po vyšlapaných pěšinách přímo na hranici. Doufáme, že tam povede cesta.

PANORAMA: Rozhled z Travné hory
Kliknutím na snímek otevřete velké panorama.

Procházíme horskou divočinou. Všude jen nízké smrky, borůvčí a občas vysoká tráva. Na Trávné hoře (1125 m), jedné z tisícových vrcholů, je pár skalek. Vylezeme na ně, ale stejně vidíme v okolí pouze divočinu. Nebýt zde s navigací, lehce bychom se ztratili. Vypadá to tu všude stejně.

Abychom si promočili i kalhoty, vyrážíme do Polska borůvčím vysokým po pás. Po pár metrech nám už voda nevadí a ani občasné bažinky neřešíme. Třistametrový kros lesem bez cesty zvládneme v pohodě. Opět začíná pršet, a tak se schováváme kousek od nejvyššího vrcholku Rychlebských hor Smrku (1127 m n.m.). Nachází se zde turistický přístřešek s možností přespání.

Booking.com

V Jeseníkách jako na Václaváku

Po brzkém obědě sestupujeme po hřebeni na asfaltku, která nás dovede až k Lesnímu baru. Nachází se tu velký srub s krbem, několik korýtek s plechovkami a ohniště, kde plápolá oheň. Je středa kolem druhé odpolední, ale lidí je tu jak na Václaváku. Přestože máme hroznu chuť na pivo, vydáváme se podle šipky k Hornímu baru, která má být asi kilometr do kopce. V půlce cesty se od lidí dozvíme, že nahoře nic nekoupíme. Nevadí, alespoň uvidíme, co tam je.

VIDEO Lesní bar: Pivo se točí v dřevěném sudu

Čeká nás dřevěné koryto, která svádí vodu z potoka a rozstřikuje vodu po celé jeho délce. Jedná se o tzv. sprchu a místo k meditaci, jak nám později vysvětlí majitel Lesního baru Jaroslav Pavlíček. Naše meditace znamená sušení bot, ponožek i dalšího oblečení a odpočívání na blízké lavičce.

Kolem páté scházíme opět dolů, kde si dáme buřty, pivo i něco sladkého jako zákusek. U ohně dosušíme všechno vybavení a poklidně trávíme večer. Postupně se lidé vytrácejí a kolem osmé přijede pan Pavlíček s mladým klukem. Zjistí, kdo všechno tu bude spát a vydá pokyny, co máme udělat. Sbíráme odpadky, posouváme lavice a sklízíme zboží. Noc s námi stráví dva chlapi a skupinka asi deseti skautů.

Deset kilometrů po asfaltu

Dnes máme budíček od skautů, kteří musí odcházet na autobus. Venku lije jako z konve a nám se ven ze srubu nechce. V koši hledá plch něco k snědku. Za jeho chycená máme slíbenou odměnu. Po několika pokusech to vzdáváme. Má opravdu rychlé reakce.

Když déšť zvolní, vyrážíme na cestu do města Jeseník. Během cesty zvládneme pár kešek, ale moc se nám zastavovat nechce, jelikož stále prší.  Zajdeme si pouze na vlakovou zastávku se na Horní Lipová (Ober Lindewiese) aneb Bílý potok z filmu Alois Nebel. A pak už hledáme krabičky jen přímo na cestě. Déšť neustává a desetikilometrová cesta po asfaltu komfortu moc nepřidává.

Konečně jsme na vlakové zastávce. Zjišťujeme, že je zavedena náhradní autobusová doprava a my jsme mohli nastoupit do busu asi kilometr od našeho nocoviště. Opouštíme zapomenuté hory na hranicích Čech a Moravy. Každý den jsme potkali maximálně pět lidí, nepočítám-li Lesní bar a vrchol Králického Sněžníku. Stále se tu nachází pravá divočina. Příroda tu má plnou moc.

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě