Mluví za ministry životního prostředí

Neskrýváme, že Jakub Kašpar a Kuba Turek jsou dlouholetí přátelé. Jsou členy stejného horolezeckého oddílu. Proto mohli mluvit v neformálním duchu.

AUDIO
Stáhněte: JAKUB KAŠPAR O PRÁCI TISKOVÉHO MLUVČÍHO
Nahrávka rozhovoru s Kubou Turkem obsahuje rozšířenou verzi uveřejněného rozhovoru (60 MB, MP3, 1:05:04 hod).

Co to znamená dělat tiskového mluvčího nebo šéfa komunikačního odboru na ministerstvu, které získává stále větší politický i finanční vliv?

Velký vliv má pozice, jakou má ministr ve vládě. Je rozdíl, jestli je ministrem řadový poslanec, nebo předseda politické strany. V situaci, kdy je ministrem předseda Strany Zelených a místopředseda vlády, jde už jenom kvůli tomuto faktu pozice celého ministerstva nahoru. Není to ale zadarmo. Jiří Čunek byl ministrem pro místní rozvoj a také první místopředsedou vlády a předsedou KDU-ČSL, a přesto pochybuji, že by na Ministerstvu pro místní rozvoj panoval podobný pocit.

Jsi v úřadě sedm let. Mění se, co ministerstvo přes tebe říká veřejnosti?

V zásadě se to příliš nemění. S ministry se ovšem mění priority. Botanik Libor Ambrozek kladl důraz na ochranu přírody. Ekonom Petr Kalaš, který přišel ze Světové banky, přehodil výhybku ke svému oboru. Za Martina Bursíka jsme komunikovali především ochranu klimatu a energetiku. Ladislav Miko je zase přírodovědec, a dá se tedy očekávat, že jeho tématy budou příroda a Šumava. Protože přišel z Evropské komise, ví také, o čem jde debata na evropské úrovni.

Ministerstvo dříve bylo v defenzivě, neustále se bránilo a vysvětlovalo kroky, které udělalo. Připadá mi, že za posledních dvou ministrů se to změnilo a komunikace je ofenzivní.

To je věc, která také souvisí s tím, kdo je ministrem. Někomu nevyhovuje ofenzivní mediální strategie. Třeba mu připadá, že může být netaktická vzhledem k vyjednávání ve sněmovně nebo ve vládě. Jiný ministr může mít na tuto taktiku úplně obrácený náhled.

Nesouvisí to s tím, že přes ministerstvo teče víc peněz?

Myslím, že ani ne. Peněz teče víc, protože se podařilo vyjednat, že operační program Životní prostředí bude samostatný, a zároveň je to druhý největší operační program České republiky. Je v něm pět miliard eur, což je hodně peněz, ale komunikuje ho především Fond životního prostředí.

V čem to tedy vězí?

Jsem tady sedm let a za tu dobu se člověk něco naučí. I můj tým stále zlepšuje práci s informacemi, novinami a novináři. A samozřejmě je to také tím, že Martin Bursík ani Ladislav Miko se nebojí jít otevřeně se svým názorem na veřejnost. Ne všechno samozřejmě projde. Příkladem jsou kamiony, kdy Martin Bursík má jednoznačný náhled, jak by to mělo vypadat, odpracovalo se na tom spousta práce, abychom měli argumenty proč a v jakých hodinách by měl být zákaz jízdy kamionů na dálnicích a rychlostních silnicích, a přesto je osud této novely zákona v parlamentu velmi nejistý.

Když přišel Martin Bursík na ministerstvo, začalo se říkat, že se něco odpracovalo. Člověk normálně řekne, že něco vyjednal nebo domluvil.

To je pravda. To je jeho nejčastější slovo.

Je to fráze, kterou používá záměrně?

Každý má nějaká slova, která používá. Není v tom záměr.

Očekával bych, že když Obama má všude změnu, Bursík bude dávat přednost slovu zelený.

Martin Bursík byl naopak hodně opatrný na používání slova zelený v komunikaci ministerstva, aby se nespojovalo s politickou propagandou. Například jsme ho museli velmi přesvědčovat, že má logiku, aby nové logo ministerstva bylo zelené. Vycházeli jsme z toho, že ministerstvo řeší zelenou problematiku, a ne že má ministra za Stranu Zelených. Podobně dlouho váhal, jestli se má program Zelená úsporám jmenovat právě takhle.

Představuji si, že na Ministerstvu životního prostředí pracují lidé, které to aspoň trochu zajímá. Dá se říci, zda tady pracují spíše nadšenci, nebo kariérní úřednící?

Nejčastěji jsou to profesionálové ve svém oboru, než že by to byli profesionálné úředníci. Lidé, kteří znají více ministerstev, říkají, že je to rozdíl.

Jak se to projevuje?

Mnohdy jsou ochotní jít do předem prohraných kauz. Zároveň akceptují, že reálná pracovní doba se ani zdaleka neblíží osmi hodinám a často se přetahuje. Jen menšina lidí zde pracuje právě těch osm hodin denně. Před dvěma nebo třemi lety vyšla tabulka platů na ministerstvech a naše ministerstvo nepatřilo k těm, kde lidé berou největší peníze. Přitom je ministerstvo stále mladší věkem. Mladí sice nepočítají, že tady stráví celý život, ale považují to za dobrou zkušenost.

Co si mám představit pod čím dál mladší?

Mě je čtyřiatřicet a občas si připadám, že patřím ke starší gardě. Běžně tady pracují lidé, kteří dodělali vysokou školu. Mezi managementem ministerstva jsou lidi pod čtyřicet let. Prvnímu náměstkovi je také čtyřiatřicet let a na rozdíl ode mne vystudoval kromě Karlovy univerzity také Oxford. Proto je také náměstkem a ne ředitelem odboru.

Když člověk dělá mluvčího, musí se ztotožnit s ministrem, nebo prostě řekne, co se po něm žádá?

To je zajímavá otázka. V tom se mluvčí mezi sebou liší. Jsou profesionálové, kteří by byli schopní mluvit za jakéhokoliv klienta. Lidé z PR agentur to mají v popisu práce. Ale i na vládě jsou lidé, kteří by zvládli jednou dělat mluvčího ministra průmyslu a podruhé ministra životního prostředí. Já se potřebuji pro svoji práci ztotožnit s ministrem. Na druhou stranu ministr to potřebuje také, protože často svěřuje mluvčími komunikaci konfliktních a problematických bodů. Ministr také nemá čas zabývat se všemi otázkami novinářů osobně, a tak to za něj musí dělat mluvčí. Vzájemná názorová nebo myšlenková propojenost je tedy nutná. Jak často se konzultuje, záleží na citlivosti daného tématu. Většinou se dohaduje, co má říkat mluvčí, a ministr se neptá, co má říkat sám.

Jsi rarita, která ve své funkci přežila čtyři různé ministry...

...to je otázka na ministry, jak se mi to povedlo.

Na jednu stranu jsi mediálně zastupoval někoho od lidovců, potom v podstatě neutrálního ekonoma, potom zástupce zelených a teď člověka, který je zelený, ale tváří se, že ne. Není to divné?

Ladislav Miko není zelený ve stranickém smyslu slova. Je ale zelený tematicky. Mé angažmá na ministerstvu vždy vyplynulo ze situace. Osm let před tím jsem dělal novináře a zabýval jsem se životním prostředím. Z titulu své práce jsem se potkával s lidmi, kteří v této oblasti pracují. V politice na centrální úrovni se životním prostředím zase tolik lidí nezabývá.

Přibývá jich.

Přibývá. Strašně rychle. V době, kdy jsem nastupoval na ministerstvo, tak jich mnoho nebylo a já jsem se všemi znal. Dělal jsem rozhovory s Milošem Kužvartem (ČSSD), Františkem Pelcem (US), Liborem Ambrozkem (KDU-ČSL), Martinem Bursíkem (Zelení), kteří byli dříve nebo později ministry anebo aspoň kandidáty. Tak jako já jsme znal je, oni znali mě jako ekologického novináře. Proto mě oslovil Libor Ambrozek, zda bych nechtěl jít k němu pracovat. I další ministři, s výjimkou Petra Kalaše, mě znali z dřívějška a pravděpodobně si nemysleli, že to dělám blbě.

Souvisí to s tím, že když byl lidovec Ambrozek na ministerstvu, vstoupil jsi do KDU-ČSL. Když přišel Bursík, vstoupil jsi k Zeleným?

Do Strany Zelených jsem nikdy nevstoupil. V rodných Hořicích jsem byl asi před patnácti lety v Občanské demokratické alianci. Později jsem byl dva roky členem KDU-ČSL. Měl jsem lidoveckého šéfa, ale především mi připadalo, že se v této straně dá dělat ekologická politika. V té době jsem si také myslel, že bych chtěl někdy v budoucnu dělat politiku.

Už si to nemyslíš?

Zjistil jsem, že to není můj šálek kávy nebo čaje. Mnohem více mě baví komunikace, média a také být v přírodě, než sedět na schůzích a hlasovat. Ať už na schůzích stranických nebo parlamentních. Neztotožňuji se s představou, že bych strávil několik let svého života hlasováním o pozměňovacím návrhu D2, B6 a E12 v poslanecké sněmovně. To jsem si musel osahat. Když jsem zjistil, že to není práce pro mě, spakoval jsem si kufry a ze strany jsem odešel. Nechci dělat politiku, a proto nemá smysl, abych byl v nějaké politické straně.

U Zelených tedy nejsi?

Mám známé i příbuzné v mnoha stranách, ale už v žádné nejsem.

Jak je to u mluvčích jiných ministerstev?

Straníci jsou v menšině.

Jak si to vysvětluješ?

Většina mluvčích, kteří jsou straníci, přišli s ministrem oné strany. Ministři si je vytáhli ze strany, ale spíš jako odborníky. Ono totiž není moc potřeba, aby byli členy stran. Jde totiž o mluvčí rezortů a ne osobně ministrů. Nejde tedy tolik o politiku. Na to jsou určeni mluvčí stran nebo přímo jednotlivých politiků.

Připadá mi, že když je mluvčí straník, hřeje si stranickou polívčičku a je méně důvěryhodný. Na druhou stranu ministr ví, jak je ten člověk ideově ukotvený, a má to jednodušší v tom, že se s ním o některých věcech nemusí bavit.

Na to není nutná stranická knížka. Nedovedu si představit, že by ministr, který na mě nemá žádné reference a nezná mě, řekl: "Tak tady zůstaňte, nějak se spolu seznámíme." Když přišel na Ministerstvo životního prostředí Petr Kalaš, tak měl evidentě reference na mě jako ředitele odboru i Karolínu Šúlovou jako tiskovou mluvčí. Od koho, to nevím. Když jsme druhý nebo třetí den v jeho funkci byli na úvodní schůzce, zeptali jsme se ho, zda počítá s další spoluprací. Jednoduše řekl, že má o nás dobré zprávy a bude rád, když na ministerstvu zůstaneme.

Máš představu, kolik lidí pracuje v rezortu životního prostředí?

Na ministerstvu je zhruba 650 lidí. Do toho počítám i regionální pracoviště. V celém rezortu dělá dva a půl tisíce lidí. Do toho spadají správy národních parků a chráněných oblastí, Státní fond životního prostředí, Agentura životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí a podobné instituce.

Zaměstnanci, kteří pracují na městech a krajích, se do toho počítají?

To nejsou naši zaměstnanci. To jsou úředníci státní správy. Metodicky spadají pod vnitro.

Kolik těchto lidí asi je?

To nevím.

Co je na práci tiskového mluvčího dobré a co špatné? Co tě na ministerstvu vlastně drží?

Začnu dobrými věcmi. Práce je šíleně pestrá. Člověk dělá každou půlhodinu něco jiného.

Sedíš tady pod tím gobelínem a děláš každou půlhodinu něco jiného?

V zásadě ano. Nenudím se. Na druhou stranu, co mám v hlavě, má jen omezenou kapacitu. Moje operační paměť je často zahlcená. Běžně se mi stává, že se s manželkou doma na něčem domluvíme a já to druhý den ráno nevím, protože mozek to prostě vymazal.

To se stává sedmdesáti procentům chlapů, ať pracují kdekoliv.

Nevím. Já to dřív neměl. Když si vezmeš, že šíře problematiky je od účinků rtuti na lidské zdraví až po bezzásahový režim v prvních zónách národního parku, tak kapacita šedé kůry se naplní a mozek informace filtruje a některé věci vyhazuje ven.

O tom může vyprávět hodně lidí.

Druhá nevýhoda mé práce je, že je časově náročná. Samozřejmě se to odvíjí hlavně od toho, jak je náročný šéf. Martin Bursík byl hodně náročný a dvanáct až čtrnáct hodin v práci nepatřilo k výjimkám. Mluvčí je jeden, novinářů je hodně a pracují i o víkendech. Nemám skoro žádný čas, kdy bych mohl úplně vypnout.

Funguje to jako ve filmech, kde mluvčí spí se zapnutým mobilem a ve tři ráno je schopen vysvětlovat problémy svého rezortu?

V noci je naštěstí trochu větší klid. Že bych si mohl dovolit o vikendu vypnout telefon, to neexistuje. Je to samozřejmě stres.

Chlapík, který chodí každé ráno do kolbenky k pásu, si nejspíš myslí: "Mluvka si oblékl kvádro, něco zablekotal a šel se najíst na recepci." Co bys mu na to řekl?

Co je před tím, než se jde před kameru, je daleko delší, než těch pár odvysílaných vět. Než se objevím na obrazovce, musím zjistit dost velké objemy informací, jaký je stav věcí.

V televizi stejně zazní jenom pár vět.

Natáčení jedné věty trvá třeba deset minut. Je to rozhovor, kde padne pět otázek, a záleží jenom na tom, co redaktor zrovna střihne a použije. Důležitých televizních stanic je šest, k tomu je mnoho rádií, internetových a tištěných médií. Všechny chtějí něco řešit. Nedávno jsme si spočítal, že za jeden den jsem napsal 230 e-mailů a vyřídil 70 telefonátů.