Od nejvyšší k nejznámější hoře Beskyd

Ačkoliv účast na přechodu Beskyd měla být původně vyšší, vysokých a strmých hor se nezaleklo pouze sedm statečných. Odměnou jim jsou nezapomenutelné zážitky. Zde jsou jejich jména: Bradka, Choceň, Chocňovka, Jitka, Manka, Myšpulín, Rumcajs. Těch dnů, kdy se skutečně šlo, jsou tři, ale jinak to celé zapláclo dní pět.

Ráno jsme ještě v Pulčíně. V pohodě se balíme a snídáme. Vlak nám jede okolo jedenácté a na nádraží to jsou asi čtyři kilometry, takže o půl desáté vyrážíme. Zatím jsme jenom čtyři - Bradka s Jitkou byli v Pulčíně autem a připojí se k nám až ve Frenštátě, Myšpulín dorazí až v Pondělí. Vlak jede na čas, a tak se konečně vydáváme na cestu. Vedro ve vlaku je dost hrozné, zaplněný motorák a polední sluníčko dělají své. Jsme rádi, když ve Valmezu přesedáme do dvoupatrových vagónů. Setkání ve Frenu proběhlo podle plánu a tak nám už nic nestojí v cestě.

Vystupujeme ve Frýdlantu nad Ostravicí a vydáváme se po modré značce. Expedice začíná. Náladu nám pouze kazí otevřený terén a cesta po asfaltu dusným a parným odpolednem. Situace se lepší až v Malenovicích, kde měníme barvu na žlutou a po ní začínáme díky bohu stoupat lesem. Sklon cesty se neustále zvětšuje a teprve teď nám dochází, co nás vlastně čeká. Po chvíli škrábání vzhůru po kamenité cestě se potkáváme s několika stylovými roubenými chalupami. Jedná se o samotu U Veličků, je zde hospoda a je tu krásně. Uvnitř mají na pohledech heslo "Kdo nebyl u Veličků, nebyl v Beskydech.". Na každém šprochu pravdy trochu. Je fakt, že skočit si sem skutečně stojí za to. Dávám si pivo a nanuka. Po chvilce vyrážíme opět do hory. Procházíme kolem Ondrášových ďur (systém jeskyní, sídliště netopýrů) až k Lukašinci (asi 980 m n.m.).

Je to první rovné místo, co vidíme od začátku výstupu, je zde turistický přístřešek a protože je už dost pozdě, rozbíjíme tábor. Chocňovi staví svůj stan od Jurka z nedalekých Kunčic pod Ondřejníkem, Bradkovi půjčený Campingaz s vizáží supermarketového stanu, a Loupežníci stan nemají, protože je to podle nich zbytečná zátěž. Dáváme si večeři a mně se nelíbí počasí. "Do půl hodiny bude pršet," pronáším osudná slova. A taky že pršelo. A jak. Taková menší přívalová bouřka po dusném dni ani nepřekvapuje. Déšť nás zahnal do stanů, Rumcajsovi se asi po deseti minutách daří připevnit celtu na tu stranu přístřešku, ze které nejvíc prší, kapání ze stropu ale nezabrání. Přibližně touto dobou vylézá Bradka ze stanu a přehazuje přes něj igelit. Vevnitř začalo být po deseti minutách prudkého deště poněkud vlhko. Já s Chocňovkou jsme v pohodě a v suchu, Bradkovi po igelitové operaci taky, nabízíme ubytování ve stanu dvojici z přístřešku. Hrdě odmítají a jdeme tedy spát.

Ráno vysvitlo slunko a tak sušíme vršek stanu, dáváme si ranní zdravotní dávku na dobré zažívání z Bradkových domácích zásob a posléze vyrážíme do kopce po červené. Je to krpál a Chocňovku začínají bolet kyčle. Snižujeme tedy tempo a na vrchol Lysé hory (1323 m n.m.), nejvyšší to vrchol Beskyd, dorazíme až chvilku po ostatních. Dávám si pivo a kochám se krásným výhledem. Jen při pohledu na Smrk mi trošku jde mráz po zádech. Dnes tam dojdeme.

Chvíli odpočíváme a Chocňovka odchytila jakousi kočku (kde se vzala, tu se vzala). Na druhý pokus zahajujeme sestup - ten první tak nějak nevyšel - skončili bychom v nějakých Visalajích. Vracíme se tedy asi půl kilometru a konečně nacházíme žlutou po které sestupujeme až k vodní nádrži Šance (500 m n.m.). Moje beruška šetří nohy, a tak dorazíme opět chvíli po ostatních. Nádrž je bohužel zdroj pitné vody a nelze se v ní koupat. Voda je křišťálově čistá, to jen tak někde neuvidíte. Setkáváme se zde s Myšpulínem, který zdárně dorazil z Ostravice. Vaříme oběd a jdeme se vykoupat do řeky pod hrází. Je to studené jako ... . Rozhodli jsme se, že zde u vody přečkáme největší odpolední vedro a pořádně si před výstupem na Smrk odpočineme.

Teplo začalo polevovat, vyrážíme. Bradka s Jitkou jdou kousek napřed, že na nás počkají. My ostatní jdeme tentokrát pohromadě. Po půl kilometru po silnici se cesta stáčí doprava a drápeme se do prudké stráně. Po čase opět narážíme na jakousi silnici a marně vyhlížíme naše předběžce, o kterých jsme předpokládali, že počkají zde. Mobil mají oba vypnutý, nezbývá než doufat, že se časem setkáme. Po kilometru pohodové cesty po silničce se opět škrábeme do prudkého svahu lesem. Když se k nám přidává modrá značka, strmost trošku polevuje a my se věnujeme lesním plodům. Obzvláště Myšpu trhá všechno, co se dá. Dosahujeme sedla mezi Malým Smrkem a Smrkem (1173 m n.m.).

Nejhorší máme za sebou, naši předběžci pořád nikde. Dosáhnout vrcholu Smrku (1276 m n.m.) je dílem okamžiku. Cesta k němu je lemována pomníčky všech možných lidí, až zrak přechází. Konečně se také setkáváme s naším předvojem. Protože tu jsou doma, cesta po značce jim přišla nehodná jejich kvalit a tak z ní v té první stráni pro jistotu sešli. Je fakt, že neměli jak zabloudit, do kopce je to tady vždycky správně. Je zde pěkné místo na táboření, ale my jdeme ještě o kus dál, k opuštěné chatě Hubertka. Je zde krásné tábořiště, turistický přístřešek (bohužel obsazen), trávník zde svou rovností, hustotou a měkkostí připomíná golfové hřiště. Asi padesát metrů je vzdálena studánka. Zkrátka ideální místo. Stavíme stany, Širáci si stelou u chaty a večeříme. Noc probíhá až na drobný déšť klidně.

Tento den začíná trochu sychravě, ale nenecháváme si zkazit náladu a trudnomyslnost zapuzujeme ranní zdravotní dávkou. Nněkteří ke své škodě odmítají, což se jim brzy vymstí. Snídaně proběhla rychle a záhy vyrážíme směr Polana, kde přesedláme na modrou značku a zamíříme k rozcestí s názvem Mečová. Tím se dostáváme na hřeben, kterým prochází evropské rozvodí. Míříme po červené k rozcestí Kladnatá. Tento úsek cesty je parádní. Jedná se o kus mezinárodní turistické trasy E3 . Cesta po hřebenu je nádherná a poštěstilo se nám nejen slyšet, ale i vidět krkavce. Z Kladnaté klesáme po žluté do Horní Bečvy.

Zde doplňujeme zásoby včetně buřtů, které si chceme večer opéct. Dnes je odpočinkový den. Ubytováváme se v kempu u přehrady a někteří se koupají. Já s Bradkou se vydáváme na dřevo do nedalekého lesa vodáckého charakteru. Vypadá to tak, že nikde není ani klacík. Nakonec se nám jich ale podaří shromáždit dostatečné množství a uléháme k odpolednímu odpočinku. Navečer se začínají po obloze trošku honit obláčky. Opět pronáším osudná slova: "Do půl hodiny bude pršet." Pojďme do hospody, než se tam naženou všichni ty lidi okolo. A tak se taky stalo. Z lavice pod střechou pozorujeme, jak se čerti žení, a ohledně avizovaných opečených buřtů začínáme být poněkud skeptičtí. Déšť na chvilku polevuje, aby se zas za chvíli rozpršel na novo. Představa studených buřtů moc lákavá není. Naštěstí asi po hodině déšť skutečně ustupuje a my konečně roztápíme oheň a pochutnáváme si na nich. Chocňovka odchytila fretku, kterou s sebou mněli naši dočasní sousedé, ale opéct si ji nechtěla. Plni optimismu se ukládáme ke spánku.

Vstáváme do slunečného rána, ale záhy se projevuje včerejší fatální chyba. Rumcajs neměl včera zdravotní dávku a má brutální průjem. Aby to nestačilo, Manka je totálně vyčerpaná a k tomu nemají daleko ani ostatní křehčí části naší expedice. Narychlo sestavujeme plán na dnešek. Loupežníci odpadají a jedou autobusem domů, my ostatní dnes přespíme u Bradků a zítra pojedeme také. I další včera odmítli zdravotní dávku. Původní plán dojít až do Valmezu se tedy neuskuteční. Snad příště.

Vyrážíme po zelené na Bařiny a dále na Čertův mlýn. Co jsme včera slezli dolů, dnes zase nastoupeme. Na Čertův mlýn (1205 m n.m.) jsme s Chocňovkou dorazili opět později. "Přece se nenechám uhnat jako ostatní holky!", prohlásila a v klidu si ťapala do kopce. Dáváme si mexický guláš a pozorujeme kamenné panáky, které zde na vrcholu postavili "takyturisté". Zvláštní jméno této hory je odvozeno jednak od mlýna, který tu na úbočí stával a kde strašilo, jednak se asi podílel na vzniku pověstí dolmen z keltských dob kus v lese od vrcholu. Bohužel jsme nevěděli kde přesně je, a tak jsme ho neviděli. Stejně by se k němu nemělo chodit, tento vrch je spolu se sousední Kněhyní (1257 m n.m.) přírodní rezervací, takže choďte jen po značkách!

Počasí se opět kazí a na sedle pod Tanečnicí (1084 m n.m.) nás dostihl, zatím drobný, déšť. Rychlým tempem dosáhneme Pusteven, kde sotva se schováme pod stříškou u jedné z restaurací, začíná pořádně pršet. Prší asi dvě hodiny a když déšť začíná polevovat, vyrážíme opět na cestu. Sotva vyjdeme, rozprší se s plnou silou nanovo. Před bouří se schováváme u sochy Radegasta a v turistickém přístřešku. Rostou všude v Beskydech jako houby po dešti. Po hodině, kterou jsem užitečně vyplnil konzumací salámu, už neprší a tedy pokračujeme. Na Radhošti (1129 m n.m.) jsme sami a i to velkou měrou přispívá k tomu, že je tu krásně.

Idylka končí, když dorazí jakýsi tábor, a my se znechuceně vydáváme na další cestu. Návrh vzít to ještě alespoň přes Javorník nenalezl živnou půdu, a tak sestupujeme neznačenou stezkou do Trojanovic, kde bydlí Bradka. Cesta vede strmým svahem a vypadá úplně jako indiánská stezka někde v Peru nebo jinde v Andách. Prostě paráda. Řádně znaveni vycházíme z lesa do Trojanovic a k Bradkovi domů. Maminka je velmi pohostinná a večeře skvělá. Jitka je odvezena domů a my ostatní se po návštěvě sprchy chumláme do peřin.

Jsme brzy probuzeni a odvezeni na nádraží ve Frenu, kde všichni tři zbylí nastupujeme do vlaku směr Valmez a posléze Choceň. Myšpu je od Dobrušky, a proto jede s námi. Expedice končí poněkud neslavně a předčasně, ale stejně to bylo super.

Fotogalerie k článku - Beskydy