Zdolávání Sněžky neúspěšné

No tak sme s Pájisem přidali do kroku a předešli je asi o půl kilometru. Zastavili sme tam a rozdělali nádobíčko na uvaření čaje. Během chvíle dorazil Vánek i s Miminem. No a tak sme si sedli na silnici, byla celkem studená, a začli debatovat nad tim, zda deme správně.

Nikdo si nebyl jistej, a tak sem se zvednul a šel se kouknou po značkách. Jelikož byla tma a značky byly na stromech vidět, sem zjistil, že je to modrá a to bylo podle plánu dobře. Pak sem se vrátil ke klukům a oznámil jim že asi jdeme dobře. Nikomu nedošlo, že tam musí bejt ještě červená.

V ten okamžik sem znejistěl, že sem si vzal do ruky kompas a začal špekulírovat s mapou a azimutem. Ňák to nevycházelo. No a tak ňák sem zjistil, že nejsme na modrý, ale na zelený cestě poblíž křižovatky s Kládovou cestou. No nic, stane se. No jak sem to zjistil, tak sem to oznámil zbytku, kterej byl ohromě nadšenej. No nic, sbalili sme věci a dali se na cestu k Ručičkám a dál na Krakonošovu snídani.

Cestou sme se zastavili na Ručičkách, kde sme nabrali síly a dali se do kopce na Zadní Plech a dál na již zmiňovanou Krakonošovu snídani. No ovšem nic nebylo tak jednoduchý, jak se vždycky zdá. Onen problém byl ten, že sem se Vánka zeptal, kolik je stupnů a jaká je nadmořská výška, a on se kouknul na hodinky a zjistil že je nemá! No a tak sem s nim šel nazpátek po cestě, po který sme přšli. Šli sme tak dlouho, že sme už po tý cestě nešli, ale šli sme po úplně jiný a to dobrých tři sta metrů. Tři sta metrů není žádná vzdálenost, ovšem když sme se otočili, tak sme zase museli jít do toho kopce a byla tma a my si nedokázali představit, kolik sme už ušli.

Hodinky sme ovšem nenašli, a to sme hledali při baterkách asi půl hodiny, a tak sme přišli ke klukům a i s nima šli nazpátek na Ručičky. Tam sme si sundali baťohy a Vánek na nás vyblaf, že hodinky má, že byly před lavičkou, kde si nandával baťoh. No uvážili sme, že už nemá cenu pokračovat dál v cestě, a tak sme vzali za vhod přístřeškem, co tam byl pro přečkání špatného počasí.

Ten měl ovšem jednu velkou chybu, jelikož neměl dveře. Ovšem my sme šikovní kluci, a tak se vzala celta a hodila se přes tu díru, nahoře na nadpraží to bylo zatíženo kameny a na zemi to bylo přiděláno taky pomocí nějakejch kamenů. Když sme zabezpečili největší otvor, tak sme se dali ještě na díry, co byli mezi prknama. Použili sme oblečení, ale pak sme to stejně vzdali, protože jich tam byly miliony.

Když se skončilo s kravinama, začaly se vařit čínský polivky. Po vydatný večeři sme zalehli.

Ráno sme stáli před boudou a koukali na turisty a cyklisty, co se snažej nachodit a najezdit těch pár svejch kilometrů, aby měli doma co vyprávět. Začali sme balit a když sme byli v koncích, tak se u nás zastavila skupinka turistů a že chtěj vyfotit. Ty volové řekli že je vyfotim já, a tak sem tam teda naběh. Ten kretén co měl ten foťák si myslel, že mu ho ukradnu, a tak se dlouho rozmějšlel jestli mi ho teda svěří. Chtěl sem je už poslat do prdele, ale on se rozhod, a dal mi ten foťák do ruky. To nebyl ten problém, problém byl ten, že to měl špatně nastavený a nechtělo to fotit.

Šli jsme ke studánce, cesta mi připadala jako pěšinka u nás v lese, akorát to okolí mi k ní ňák nesedělo. Bylo překrásný! Krásný panorama vytvářely okolní kopce se sluncem.

Nedošli sme ani třicet metrů a začaly nás otravovat dvě Němky v nejlepších letech (60-70) a chtěly poradit, kudy se dostanou do Harrachova. Já sem se to snažil přenechat Pájisovi, ovšem on je poslal na mě. V tu chvíli sem měl chuť ho zabít. No a tak sem vybalil mapu, kterou sem minutu před tim sbalil. Kouk sem se, po jaký je to nejblíž, nejblíž to bylo po modrý, a tak sem jim ukázal značku a směr a holky šly.

Dostali sme se konečně někam mimo les, a tak se nám tu líbilo i když do nás dost nechutně pražilo slunce, To nám ostatně už nevadilo, protože všechny tekutiny se proměnili v pot už při cestě nahoru. Tudíž z nás už nemělo co týct. Tak sem řek Pájisovi, že se na rozcestí U čtyř pánů zastavíme a trochu se napijem. Na to mi odpověděl, že až na prameni Labe, tak sem to musel ještě chvíli vydržet. Cesta k prameni připomínala spíš mnohonárodnostní procesí na nějaký poutní místo, tak sme to všechno předešli a dostali se až před pramen kde sme začli řešit kde se usadíme a uděláme čínský polivky.

Usadili sme se asi deset metrů severozápadně od pramene na takovým krásným místečku, kde se dal postavit vařič na zem a ani se s nim nemuselo moc handrkovat, aby stál tak jak má.

Potom sem se snažil dovolat klukum, ovšem oni nevěděli kde sou, pouze že sou v Polsku a že se sejdem na Sněžce. No tak sme se Pájisem zbalili a dali se na cestu do Špindlu. Cesta co vedla od pramene k Labské boudě byla taková pěkná na seběhnutí, a tak sem se kouknul na Pájise a začli sme oba běžet, doběhli sme tam a koukli dolu do údolí. Prostě nádhera. Chvilku sme se tam zdrželi, sice nevim proč, ale Pájis mě pomalu musel nutit, aby už šel. No tak sme se postavili na první schod, co tam byl, a nenapadlo mě nic lepšího než že zase budem běhat. No a tak to začlo, první metry byla teda kolize, protože sme nevěděli jak doskakovat na kameny ale po několika stech metrech sme už v tom byli vcelku profíci. Na kameny se muselo dopadat tak, aby se nezvrtly a stejně se na nich nemohlo moc dlouho stát, jelikož to se pak zase špatně držela rovnováha.

Mezi tim si s náma dával závod nějakej Němec, kterej nás předběh a dokonce se držel chvíli před náma, potom sme ho pomalu dobíhali a já musel bohužel zastavit, jelikož to už byla tak nesnesitelná bolest v noze. Pájis s nim ještě chvíli běžel, ale pak šel nazpátek za mnou a tak sme ani jeden toho Němce nedoběhli. Já sem si potom uvolnil nohu a běželo se dál, sice ne už v takovym tempu, ale běželo se i když to bylo velký sebezapření bolesti. Doběhli sme k mostu přez Labe a sundali si boty i fusekle. Ty sme vzali a hodili do Labe, protože to sebou tahat by byla jasná smrt. Takovej smrad sem dlouho nezažil a to sme byli v Krkonoších, kde to má bejt nejčistší.

V tom se rychle začlo měnit počasí a během chvilky začlo dokonce poprchávat. Tak sem se snažil jít trochu rychlejc, ovšem Pájisovi to moc dobře nešlo a nejvíc mě rozsekal asi v půlce cesty, když sem mu řek: „Začíná pršet, chce to trochu přidat“. On mi na to úplně flegmaticky odpověděl „Běž napřed. Já si namažu chleba“. V tu chvíli to bylo na zabití.

Když sme došli ke Špindlerovce, tak vylezli kluci, a obeznámili nás s tim kudy šli. V tu chvíli začal jeden takovej menší problém, kam teď, když pokračovat v cestě je holej nesmysl ?! No řešení poskytla autobusová zastávka která byla na parkovišti. Byla teda jen necelý tři metry od hranic, ale to nebyl náš problém.

Když sme do sebe nasoukali instantní kolínka s omáčkou, tak sme si tam rozbalili spacáky a karimatky a začlo sundávání bot, následující sundáváním ponožek. Vánek s Miminem si dali fusekle do igelitovýho pytle. Při vytláčení vzduchu se z toho pytle vysunul i nehoráznej smrad. Sadám by ho moh používat jako biologickou zbraň proti amíkům. To neunes Pájis a šel ven, že tam bude spát. Venku řádila vichřice doprovázená silnym deštěm a teplotou pohybující se kousek nad bodem mrazu.

Když už sme chtěli jít spát, tak kolem dvakrát projelo auto. Červenej osobák. Tomu sme nedávali zas takovou váhu, ale za chvíli kolem nás projela zelená dodávka pohraniční policie a to už sme začali mit divný tušení, že by nemuselo bejt tak jednoduchý, jak to vypadalo. Dodávka kolem nás projela nazpátek a mi si mysleli, že je to v pohodě. Asi za pět minut se dodávka vrátila a projela pomalu kolem zastávky. Kousek za ní se otočila a vjela na parkoviště, tam se otočila a zastavila se přímo před vchodem, kterej byl zadělanej celtou. Rozsvítila se všechna světla a vylezli dva policajti. Jako co tam děláme, a tak. Tak sme mu to vysvětlili no a tak ňák to pochopil, akorát chtěl občanky.

Došli sme do centra Špindlu a začínali sme hledat, kde je nějakej normální krám, v kterym se dá koupit něco normálního k jídlu. Hledali sme sice dobře, ale nic normálního sme nenašli. No a tak mi nezbylo nic jiného, než naběhnout do informačního centra a zeptat se, kde je tu něco jako normální krám. Naštěstí tam byla vcelku normální ženská, a tak mi řekla, že mám jít nazpátek po silnici, co sem přijel, poděkoval sem a odešel. Tak mě napadlo, že asi budem muset jít pořád dolu podél řeky, že to bude asi ta silnice, po který přijíždí většina lidí. A taky že byla, po chvilce chůze sme došli k velkýmu supermarketu, kde sme si koupili základní potraviny. Sušenky a koblihy.