Chtěl bych rafting udržet jako sport přátel na vodě

Mistrovství bylo navíc jakousi symbolickou tečkou i za jeho prvním čtyřletým obdobím ve funkci předsedy Rady raftingu.

Neznamená to ale, že Stanislav Hájek řekl své poslední slovo. Do funkce předsedy ho na nadcházející období potvrdila i nově zvolená rada. Je tedy čas ohlédnout se nejenom za skončenou sezónou, ale nastínit i směr, kterým by se měl rafting, jeden z nejúspěšnějších sportů České republiky, ubírat v následujících letech.

Letošní sezóna se mi z pochopitelných důvodů hodnotí velice dobře. Podařilo se nám na velmi vysoké úrovni uspořádat mistrovství světa, které se maximálně vydařilo i po sportovní stránce. Muži získali titul absolutních světových šampiónů za zlato ve slalomu a sjezdu a stříbro ve sprintu, ženy skončily po prvním místě ve slalomu a druhém ve sjezdu celkově stříbrné. Domácí závody se podařilo uspořádat podle plánu navzdory loňským ničivým povodním a letošnímu extrémnímu suchu. Mohu tedy říci, že jsem spokojen na sto procent.

Šampionát jsem připravoval rok a půl a musím říci, že jsem s výsledkem maximálně spokojen. Když jsem viděl nasazení a ochotu desítek dobrovolníků přiložit ruku k dílu, tak jsem si uvědomil, že bez ohledu na sportovní výsledek měla ta více než roční práce na přípravě smysl.

Za dobu příprav a stejně tak i během celého šampionátu jsem udělal výbornou zkušenost s celou řadou lidí, kteří se nejenom iniciativně chopili svěřených úkolů, ale sami se aktivně zapojili, nečekali na příkazy shora, ale vyvinuli vlastní iniciativu. Přestože bych nerad konkrétně jmenoval a ukazoval, kdo se čím a jak moc zasloužil při přípravě šampionátu, jednu výjimku udělat musím. Hrozně moc mi pomohl Libor Polák, kterému bych touto cestou chtěl poděkovat za jeho neúnavnou, samostatnou a iniciativní práci při přípravě a při samotném konání mistrovství. Stejně tak si zaslouží absolutorium desítky pořadatelů z řad vodáků, kteří se na Lipně starali o hladký průběh šampionátu.

Ohlasy na mistrovství byly velmi pozitivní, dostali jsme dokonce děkovný dopis od velvyslankyně Dánského království, spoustu poděkování od jihočeských politiků a rovněž i od samotných závodníků z celého světa. Myslím, že jsme laťku nastavili hodně vysoko.

Na nule jsem zdaleka neskončili. Vývoj byl doslova zoufalý. Začali jsme na podzim s odhadem nákladů devět milionů, v průběhu jara jsme to seškrtali na 2-3 milióny. Ve finále jsme udělali rozpočet kolem dvou miliónů a nakonec nás to stálo 2,6 miliónů. Sehnali jsme dva milióny, takže zůstatek je minus 600 000,- Kč. Tuto ztrátu nese agentura Lipno servis a její partneři, nenese ji stát ani SVOČR.

Žádné ohlasy jsme nezaznamenali. Rafting je ve srovnání s velkými sporty jako je fotbal nebo hokej Popelkou a přestože se každý snažíme shánět nějaké sponzory, tak to na nějakou změnu stávajícího stavu nevypadá.

Jedna z našich šancí je, že se letos bude dělat top osmdesát, což je žebříček nejúspěšnějších sportů, podle kterého se jednotlivým svazům rozdělují státní peníze.

U nás máme trošku problém s organizátory, především po loňských povodních zbylo pořádání letošních závodů zejména na oddílech RK Stan a Georgia, sjezd na Labi uspořádali tradičně W&D Prostějov. Díky povodni se nekonaly například závody v Tróji.

Co se týče závodů pořádaných oddílem RK Stan, tak se snažíme držet jejich kvalitu na stejné úrovni a pokud to prostředky dovolí, tak ještě každý rok o kousek přidat. Snažíme se vyjít vstříc kapse závodníků a nezatěžovat je zbytečnými výdaji, naopak jim třeba nabídnout část občerstvení zdarma. Prioritou je pochopitelně vysoká sportovní úroveň závodů - kvalitní trať, odlišná od té loňské, kvalitní časomíra a další věci.

Pořadatelé z oddílu Georgia mají k dispozici méně náročné závodní trati, než je Trnávka, České Vrbné a Roudnici. Jirka Schneider soustředil své síly především na léto, kde se před mistrovstvím světa očekávala velká účast zahraničních posádek, což se nakonec potvrdilo. Tyto závody Jirka pojal ve stylu velké show, řekl bych až na hranici toho, co mi přijde únosné. Celá ta zábava byla trochu na úkor sportovní stránky závodů - trať nebyla z nejtěžších, navíc byla zkrácená, nejel se celý kanál, ale startovalo se až těsně nad prvním mostem. Navíc vše stálo spoustu peněz, které by bylo možné využít například na dostupnější servis pro závodníky. Pivenky, limenky nebo jiná forma občerstvení pro závodníky, na to už nezbylo.

V ostrém kontrastu se závody v Českém Vrbném pak byla zářijová Roudnice, která byla naopak velmi chudá. Myslím si, že závody Českého poháru by měly mít určitou úroveň, především po té sportovní stránce. Závodníci nedostali vůbec nic, trať byla slabá, startovalo se na stopky, protože fotobuňka byla pouze v cíli. Pro příští rok bude nutné jmenovat nějakého zodpovědného člověka, který bude schvalovat trať slalomů, aby se zachovala úroveň závodů Českého poháru.

Bylo to pro Radu raftingu hodně překvapivé, když s tím Jirka Schneider přišel. Není to ovšem nastavené tak, že by Georgia uspořádala celé závody v Čunovu, spíš by si vzala na starost tu sportovní stránku závodů. Radu raftingu nyní musí přesvědčit, co tato nová varianta přinese pro české závodníky, v čem bude lepší a přínosnější než stávající stav.

To je již změněno, protože nebyl jiný volný termín, než předposlední víkend v červnu. Jedna novinku tu ovšem přeci jenom bude. Chtěli bychom v Čunovu udělat mistrovství České republiky ve slalomu a ve sprintu, sjezd by se jel na Čertových proudech. Sjezd by byl kvůli bezpečnosti závodníků omezen výkonnostní třídou, do Čunova však mohou přijet všichni závodníci.

Petr Panenka navrhl, aby se v Tróji jel první závod Českého poháru 9. května, takže by se rafting mohl po roční pauze zase vrátit do Prahy.

Zde došlo k určitému posunu, protože jsme se domluvili s Rakušany, Němci, Slováky a snažíme se ještě dojednat spolupráci s Italy, abychom konečně mohli udělat oficiální Evropský pohár. Teď se ještě budou dojednávat pravidla, jestli bude vše dohromady nebo zvláštní pohár R4 a R6, zda se pojedou tři nebo čtyři závody, bude-li možnost jeden závod škrtnout a další podrobnosti.

Počítám, že tím by se vše mohlo trochu víc rozhýbat, řešené by to bylo na klubové úrovni. Oddíly, které mají zájem po Evropě jezdit na závody, by měly včas dostávat všechny potřebné informace, aby se podle nich mohli zařídit a závody si naplánovat. Rovněž by měly být zahraniční posádky nějakou formou ze strany pořadatelů odměněny za to, že přijedou na závody EP do jiné země.

Který závod v České republice se pojede jako EP R4 ještě nevíme, ale už teď je jasné, že u nás bude jeden závod R4, v srpnu na Trnávce bude tradičně R6, další EP bude v koncem června Čunovu, 24. dubna bude EP v rakouském Wild Alpenu na Salze a finále by se jelo koncem října v Augsburgu.

Vývoj počtu náhradníků má následující historii. V roce 2000 jsme se oddělili od pramičkářů a vytvořili vlastní RR. Abychom se však neodtrhli úplně, tak jsme kromě jiného převzali část jejich pravidel, mimo jiné i padesátiprocentní možnost náhradníků. Což fungovalo bez problémů až do loňska, kdy RR rozhodla, že bude jeden nominační závod R6. V tomto momentě se projevila kontroverznost tak vysokého počtu náhradníků. Pokud máme jeden sjezd, slalom a sprint, tak je nejlepší držet se pravidel IRF a mít povolného jednoho náhradníka. To samé by mělo mít smysl i ve čtyřkách.

Vyzkoušeli jsme si to letos jako extrém, kdy se v seriálu závodů Mistrovství republiky jelo bez náhradníků. A podle mého názoru se ve srovnání s minulými lety nic nezměnilo. Pořád je vepředu Trója, W&D Prostějov, Cvoci, Ježci a Hájci, takže ať posádky startují ve čtyřech nebo v šesti, tak se na tom nic nezmění. Jenom si to závodníci museli lépe zařídit. Já bych byl na základě této zkušenosti nejraději, kdyby se RR dohodla a přizpůsobila se pravidlům IRF, takže ke každé posádce by byl jeden náhradník.

To je také otázka, o které se Rada raftingu dohaduje již několik let. Dřív jsme měli problémy, že nebyly čluny, kterých dnes již máme dostatek. S nynějším počtem dvaceti člunů jsme schopni uspořádat jakýkoliv závod, ale začíná to být spíše otázka časová. Musíme si tedy vyjasnit, co vlastně chceme. Možná by stálo za úvahu se nějakým referendem nebo prostřednictvím dotazníku pokusit zjistit, jestli lidi mají o závody šestek zájem, nebo zda jim stačí jezdit na čtyřkách a šestky sou pro ně přílišnou časovou zátěží.

Jsou zde dva modely: jedním je Trnávka, kdy se jedou čtyřky v létě a šestky na podzim, a pak je tu třeba model České Vrbné, kdy se jedou v jeden den čtyřky i šestky. Je potřeba závody zorganizovat tak, aby to lidi bavilo, protože je děláme především pro ně. Přitom si myslím, že je potřeba na šestkách začít více jezdit, čas už na to uzrál.

Nejsem si ovšem jist, jestli by mě a další závodníky bavilo jezdit na závody, kde bude osmdesát čtyřek a pak ještě dvacet šestek. Někdo třeba půjde na čtyřku v devět ráno, pak bude půl dne mít prostoj a na šestku půjde třeba v půl páté odpoledne. Jde tedy o to, udržet rovnováhu mezi zběsilým závoděním a rekreačním pobytem v přírodě. Abychom neopustili tuto rovinu a nesklouzli třeba k tomu, co mají slalomáři. Že se přijede na závody, mrkne se na trať, ta se za pět minut projede a jede se zase domu. To si myslím že není tím, co dělá rafting raftingem.

Za posledních pět let jsme dostali rafting z úrovně vyloženě turistické do roviny sportovní, ale přitom jsme ho udrželi v rovině přátel na vodě. Když se podíváme do světa, tak tam se rafting odbývá v partách lidí, kteří dělají guidy. Když je to baví i jako sport, tak se domluví pár partiček a udělají si závody.

V České republice je situace odlišná, zde je rafting sportovním fenoménem. Protože nemáme žádné řeky, které by se mohly jezdit, tak jsme si z toho udělali sport, u kterého se vytvořila velmi dobrá parta lidí. Sportovní zaměření je v pořádku, ovšem bojím se toho, aby rafting u nás nesklouzl pouze do výkonnostního závodění. A přiznejme si, že snahy tohoto druhu zde jsou, objevily se například návrhy na dvoustupňové závody pro nejlepší a pro ten "zbytek". Na tomhle bych se ovšem já podílet rozhodně nechtěl.

Na současné podobě raftingu mě přijde pěkné to, že mistři světa závodí na stejné trati jako například Berušky, a večer se všichni sejdou u piva. Není potřeba řešit, jestli je někdo sportovec nebo není, prostě přes den je sport a večer zábava.

Je potřeba najít kompromis mezi požadavky těch dvou - tří posádek s reprezentačními ambicemi a tím zbytkem, který jezdí pro zábavu. Pro mě je motivující, když můžu závodit s mistry světa a když je zajedu, tak z toho mám pochopitelně radost. Stejně tak kávéčka mají radost, když zajedou nás, a přitom to není důvod k nějaké nevraživosti. Večer si spolu sedneme a společně to oslavíme. Není tu prostor pro nějakou vzájemnou nevraživost, tak častou u jiných sportů. A to je to, co mě na současné podobě raftingu přitahuje.

Rozhovor byl napsán pro Raftingovou přílohu serveru Sportovninoviny.cz