Folklór nebo sport? Jak kdy a jak pro koho

Každý únor se sejde Lyžiarsky klub Tatranská Lomnica u lanovky na Hrebienok a vydá se na túru po Tatranské magistrále. "Nadšenci s láskou zbierajú, uchovávajú, opravujú a používajú svoju drahocennú lyžiarsku výbavu - teda lyže drevené, topánky kožené a palice lieskové či bambusové," říkají sami o sobě.

Směr výletu není zvolený náhodně. Historická trasa vede přes nejstarší horskou chatu Rainerovu útulňu z roku 1863, okolo předválečné Zamkovského chaty až na Skalnaté pleso, kde se psaly dějiny československého závodního lyžování.

Spolucestující v lanovce na Hrebienok nevěřícně poslouchají útržky rozhovorů, kdo objevil další historické lyže a jak jsou staré, z čeho spíchnul elegantní kožešinovou bundu, u koho nechal opravit řemínkové vázání a kde se dají kroužit elegantní kristiánky.

Potom milovníci lyžařské historie obují lyže, nahodí na záda batohy, upnou se do zimníků a přehodí okolo krku dlouhé šály. Najednou jim není co závidět – turistické lyže špatně stoupají nebo nejedou z kopce, často obojí. Nedrží směr, o bezpečnosti nelze mluvit, hole jsou těžké, v oblečení lyžaři mrznou nebo se potí, ale v každém případě je velmi těžké.

První zastávka v Rainerce po necelé půlhodině chůze je velmi vítaná. Nikomu nejde o výkon, o soutěžení, nikdo tady nevyhraje závod.

Prestižní závody na starých běžkách i sjezdovkách

Jinak je to na tradičním Majstovskom preporu v lyžovaniu sjadovom, který se na Slovensku koná vždy v březnu. "Ctená lyžiarska pospolitosť si svoje sily premeriavala nielen v spúšťaní sa na čas, ale aj v krasojazde a skokoch čo najelegantnejších," uvádějí jednoduchá pravidla. Rivalita je ovšem značná. Mistrovství republiky na historických lyžích se jezdí v lednu také v Česku. Disciplíny jsou vymezeny strohým způsobem: "Slalom na starých lyžích, slalom telemark a skoky."

Historické lyžování není tak kuriozní zábava, jak by se mohlo na první pohled zdát. "V Čechách se jízdě na starých lyžích pravidelně věnuje několik stovek lidí," odhaduje pořadatel Mistrovství České republiky v Olešnici Michal Martínek známý v lyžařských kruzích jako Frďas. "V alpských zemích je daleko populárnější. Třeba v Rakousku se jezdí takové závody každý víkend."

Při tom nejde zdaleka jen o společenské setkání a příležitost k vypití svařeného vína s přáteli na čerstvém vzduchu. Na Mistrovství České republiky nebo Mistrovství Rakouska se nemilosrdně závodí. "Nejméně polovina účastníků bere tyto závody velmi vážně a chce mermomocí vyhrát," všiml si Frďas. Projevuje se to nejen v přístupu k celoročnímu tréningu, ale také na samotných tratích. "Favorité, kteří mají zálusk na umístění na prvních příčkách, přijíždějí týden předem, trénují, zkoušejí správnou mázu, vybírají z několika párů lyží a mezi brankami nebo na skokanském můstku je vidět jejich nasazení, které se blíží běžným lyžařským závodům." Ti nejlepší dokonce ani nejezdí na vleku, ale stoupají na start pěšky s lyžemi na ramenou, aby nesetřeli nejrychlejší vrstvu vosku ze skluznice.

Samozřejmě se vyskytují drobné i větší podvody, jako v každém sporu, ve kterém o něco jde. Za přiměřené pravidlům se považují repliky starých lyží vyrobené podobnou technologií jako před lety. „Je v podstatě jedno, zda dřevo ohnul truhlář před osmdesáti lety nebo před osmi měsíci,“ uvádí Frďas. "Jenže někdy se objeví koumák, který si nechá vyrobit lyže jiného tvaru, nebo jinou technologií, a měl by proto výhodu. To ovšem přehání a podle stylu jeho sjezdu se na to obvykle přijde."

Proč se potom vůbec vyrábějí repliky? Protože stoleté lyže jsou velmi cenné a je lepší je pověsit doma na zeď nebo půjčit do muzea, než riskovat jejich zničení. "Staré dřevo je křehké a navíc mu nesvědčí technický sníh," říká Frďas. "Drsné krystalky nafoukané sněžnými děly doslova žerou vosk ze skluznic a potom i dřevo ze samotných lyží."

Nejen sjezdovky jsou doménou historických lyžařů. Italský závod běžkařů nejvyšší kvality Marcialonga má verzi pro účastníky s kompletním vybavením starším než z roku 1976. Vítěz samozřejmě nemá takové jméno jako absolutní vítěz hlavního běhu, ale prestiž mu v Itálii už nikdo nevezme.

Vloni se do závodění dostala také přiměřená nostalgie. Číslo 1 hrdě vezl olympijský vítěz z Grenoblu 1968 Franco Nonese. Je to muž, který dodal Tonino Biondinimu kuráž na trati Marcialongy v roce 1976, na jehož počest se historický závod běhá. Tehdy byla italská lyžařská reprezentace na kolenou už několik let, Marcialonga se jela v horku na sněhu, který navezly na trať stovky nákladních vozů a Biondini chtěl vzdát. Nakonec vyhrál ve zběsilém sprintu poté, co si vzpomněl na Nonesovo doporučení: "Opravdový šampion musí být schopen trpět."

Historie lyžování na HORYDOLY

Světové dějiny v kostce : Deset tisíc let na lyžích

Tragédie Hanče a Vrbaty: Ambice-tragédie-mýtus

Rössler-Ořovský přivezl lyže do Čech: První sjezdovka byl Václavák

Jak se vyvíjela technika: Lyžařská vázání dědečků a pradědečků

Historické lyžování Nostalgické lyžování v Tatranské Lomnici

Saně rohačky se senem nebo lidmi

Nostalgické vzpomínky nejsou ovšem doménou pouze lyžařů. Vzpomíná se a závodí v mnoha dalších historických disciplínách.

Rakušané, Němci a Poláci si zakládají na pracovních saních zvaných rohačky. V několika rakouských pohořích se pořádají regionální poháry ve svážení sena. Na loukách v různých údolích vozí účastníci velké kopky ze seníků dolů do stodol. Na tratích jsou připravené nejen prudké svahy a vyjeté úvozy, ale také roviny a mírná stoupání. Přesně tak, jako se dříve sváželo seno ve velkém měřítku a dodnes to tak mnohé malé zapadlé usedlosti ještě dělají. Proto jsou to velmi populární akce, které dokonce přenášejí i lokální televize v přímých přenosech.

Největší polskou sáňkařskou atrakcí ani zdaleka nejsou moderní závody v umělých ledových korytech, kterými se řítí vytrénovaní reprezentanti, ale Rohačková liga a především nejznámější krkonošský sjezd z Pomezních bud do Kowar. Jezdí se na tradičních dvoumístných saních, na kterých řidič stojí vzadu a cestující sedí vepředu, po trase, která se nezměnila od roku 1815.

Paradoxní je, že Poláci berou tento sjezd jako svoji národní tradici, ačkoliv saně jako turistickou atrakci využil poprvé majitel zdejší Hübnerovy boudy, rakouský šlechtic ve vyhnanství na severní výspě Habsburské říše. V následujícím století se rozšířila tato zábava na celé severní Krkonoše a němečtí dřevaři vozili německé turisty především z Berlína a Vratislavi. Sáňkařské sjezdy zanilkly až s příchodem Poláků do této oblasti po 2. světové válce. Teprve před pár lety byly zase obnoveny.

V Alpách, Karpatech i Sudetech se saně využívaly až do poloviny minulého století především na práci v lese. V létě se pokácely stromy a v zimě se polena nebo celé kmeny svážely do údolí. Bylo to levné, ale zároveň nebezpečné. Nejeden dřevorubec zemřel pod převrácenou fúrou nebo nedobrzdil saně a ty ho zajely. Proto se také se dřevem za zády nezávodí.

 Sáňkování na HORYDOLY

ŠPINDLERUV MLÝN: Honem sáňkovat, dokud je sníh

CHEB: Sáňkování na sídlišti

POLSKO: Saně rohačky se senem nebo lidmi

ITÁLIE: Sáňkování ve Val Senales

RAKOUSKO: Sáňkování v Korutanech

FRANCIE: Saně bez sněhu

FRANCIE: Bobování v La Plagne

TEST: Lyže nebo sáňky v autě vás zabijí

TEST: Na jakých bobech jezdí vaše děti?

Sáhneme do minulosti: obhroublí Slované a silní Keltové

Milovníci historického sportu se rekrutují i z daleko vzdálenější minulosti. Přicházejí z raného středověku, kdy se sport v dnešním pojetí na našem území teprve rodil.

Neurčité a malé skupiny Slovanů, Vikingů, Novopohanů a Rusofilů procházejí českomoravskými lesy, táboří, budují obydlí, loví a bojují. Jejich víkendové životy se odehrávají na pomezí turistiky, trampingu, experimentální archeologie a mystických zážitků.

"Akce se odehrávají čím dál častěji bez diváků a jen v několikačlenných skupinkách," vysvětluje Petr Tryščuk, který vede jednu skupinu Velesův lid a zároveň provozuje internetové Historické tržiště. "Ubývá velkých setkání a z tradičních zůstal jen velkomoravský Veligrad." V archeoskanzenu Modrá se několik dní žije a bojuje jako před tisíci lety.

Slovansky zaměřené skupinky nejčastěji provozují lukostřelbu z historických zbraní volně v krajině. Obvykle neloví doopravdy, protože by se tím neuživily, ale jde jim o tréning středověké dovednosti.

Ze slovanského dávnověku pochází špalíkovaná, což je jednoduchá kolektivní hra se základním pravidly velmi podobnými ruským gorodkám. (Kdo je nezná, ať si vzpomenene na kreslený seriál Jen počkej..., ve kterém je hraje hroch a vlk mu stále kazí hru.) Náročná na přípravu je naopak bitva na monoxylech, čili imitace námořního boje v lodicích nahrubo vytesaných z velkých klád.

"Největší brutus v tuzemských podmínkách je boj o klacek," připomíná Petr Tryščuk. Nejde o nic jiného, než že dvě mužstva o deseti chlapech bojují bez pravidel o kus dřeva. Mají k tomu jen holé ruce, mrštnost a sílu. "Přinesli to k nám polští přátelé a ti se rvou rádi a často."

Opravdové bitvy se pořádají právě v Polsku. Zatímco u nás kostýmovaná představení upadají do komerce, v lesích a na loukách našich severních sousedů se utkávají ve fiktivních středověkých bitvách Poláci, Západoevropané, Rusové, Bělorusové a Ukrajinci. "Zpočátku mají nějaký scénář, ale někdy se to zvrhne do opravdové rvačky," popisuje Petr Tryščuk. "S Rusama se ale nikdy prát nebudu, ti jsou schopni v zápalu hry protivníka snad i zabít."

Přibližně ze stejné doby jako slovanské zápasy pocházejí skotské hry. Mají kořeny u Keltů a Galů, přežily tisíciletí v původní podobě a dnes jsou sportovní událostí velkého významu nejen ve Skotsku. Soutěží se v discipínách pro siláky: pětadvacetikilogramové závaží se háže do výšky, chodí se se dvěma padesátikilovými závažími v rukou a do dálky se házejí dvanáctikilová koule na řetězu, devatenáctikilogramový kámen, osmikilové kladivo a šestimetrová kláda.

Bez speciálního tréningu nemá nikdo šanci na dobré umístění ve skotském finále a bez celoživotní těžkoatletické řehole se nedostane ani do finále v české kvalifikaci, která se pravidelně koná v létě u zámku Sychrov.

 STŘEDOVĚKÁ ATLETIKA: Skotské hry na Sychrově