Pavel Dobrovský
Narodil jsem se roku 1979 v Praze. Už jako batole jsem věděl, že budu novinář, cestovatel a fotograf. Vydařilo se. Od konce devadesátých let pracuji v médiích zaměřujících na videohry a cestování. Často přednáším pro školy, festivalové publikum anebo pro kavárenské povaleče. Občas píšu scénáře pro televizi, chodím do rádií na rozhovory a moderuji. A všechno mě to baví.
INFO: Web a Flickr a Facebook
Bylo mi 10 let, když přišel listopad 1989. Moc si z toho nepamatuju. Sundávání fotek Husáka na škole, zahulené sály při zakládání Občanského fóra, pochod na Hrad, Havla na schodech v Rozhlase a další zmatené střípky (matka mě tahala sebou všude).
Taky si pamatuju, jak zbožně jsem listoval komiksy dovezenými ze západního Německa. Jak jsem ležel v dobrodružných knihách odehrávajících se v Americe (i USA). Jak jsem se nořil ve francouzských časopisech do fotek z celého světa. Jak jsem napnutě poslouchal, když se probíralo, že někdo zná někoho, kdo se právě vrátil ze západu.
A taky, že jsme jezdili do Jugošky a do Krkonoš, protože jinam to nešlo.
Jak mě bolelo, že nemůžu ven do světa. Ten pocit vyloučenosti a izolace od zbytku světa jsem tehdy neuměl definovat, ale byl tam.
Po 1989 jsme chvíli ukazovali pasy, za pár let nás přijali do Evropské unie a vnitřní hranice zmizely. I po letech: pokaždé, když najednou podél silnic vidím nápisy v cizí řeči nebo procházím evropským letištěm, cítím úžas a vděčnost, že jsem jinde a nikdo po mě nechce pas. Nikdo se na nic neptá. Cítím se bezpečně.
A ještě něco. Cestováním po světě jsem strávil pěkných pár dlouhých let. Ať to byla Afrika, Asie, Amerika nebo Pacifik nebo i ta hloupá Anglie, všude mě vnímali jako člověka ze starého kontinentu, jako Evropana, který zastupuje víc, než jen svoji zemi. A jsem na to hrdý.
Evropa není Evropská unie, pravda, i když pro mě dost ano. Baví mě být součástí Evropské unie. Baví mě euro. Baví mě dotace. Baví mě volný pohyb. Volný trh. Baví mě aktivita EU v zahraničí. Baví mě vize EU. Spousta věcí se musí upravit, ale žádná z nich není tak dusivá, abych řval po czexitu nebo czechoutu. Benefity převažují nad negativy, alespoň v mém životě. A troufám si tvrdit, že v životech většiny obyvatel České republiky.
No a proč to píšu. Už pár dní víme, že podle GlobSecu chce cca 25 % Čechů mezi 18 a 24 lety vystoupit z Evropské unie. Jsou to neinformovaní debilové. O tom zbytku složených ze starších ani nemluvím, to jsou informovaní debilové anebo prostě kreténi, což je horší a asi nepřekonatelné.
Takže vy mladý, hej! Vezměte na záda baťoh a táhněte do Evropy. Na tři měsíce. Zákaz návratu. Ať fňukají, že neumí řeč. Ať jejich rodiny trpí, že Anička nebo Honánek nejsou na večeři u zpráv TV Blábol o další migrantské krizi. To nikoho nedojme. Oni to přežijou. Možná dostanou do držky, no a? To se taky počítá. Ať cestují, ať se učí, ať chápou souvislosti, protože z český kotliny plné mediálních, mailových a facebookových tmářů to bez pořádné průpravy nejde.
Myslím, že se tomu taky říká "vystrčit hlavu z prdele". Takové nucené vykukování z prdele se dá dostopovat do dob, kdy lidé chodili na zkušenou do světa. Dokonce to bylo jeho povinností, pakliže se učil. Hloupý Honza, kupříkladu. Takže je to ověřené. Myslím, že je to nejlepší způsob, jak těm mladým udělat nějakou informační rovnováhu v hlavě. A už mě to tu nebaví psát, takže over and out.