Pěšky po vlastních až do Mexika

Jarmila Očásková * 21. 1. 1931 † srpen 2004
Jako nejstarší byla vedoucí této expedice, původem z herecké rodiny. Od svých pětadvaceti let lezla za Slavii VŠ, měla za sebou i výstupy v Alpách. Uměla trochu španělsky, v Mexiku otěhotněla a po návratu se jí narodil syn.

Věra Komárková * 25.12.1942, Písek † 25. 5. 2005 Leysin, Švýcarsko
Také členka horolezeckého oddílu Slavia VŠ, pětadvacetiletá bioložka působící na katedře botaniky Univerzity Karlovy, velká horolezkyně, která zdolala mimo jiné 1978 Annapúrnu (8091 m/m), v roce 1984 Cho Oju (8188 m/m). V Mexiku se provdala za Mexičana ( Jaim Aguilar Espinoza), uměla anglicky a německy.

Květa Tarantová, měla přezdívku Kluk * 22. 3. 1945
Pomocná technička na generálním ředitelství ČKD, členka horolezeckého oddílu Slavoj Vyšehrad, ráda fotografovala. Po návratu se vdala. Její pozdější manžel Ladislav Veselý (* 1934) udělal od roku 1956 do roku 1977 různé prvovýstupy na Hruboskalsku, v Příhrazech, Adršpachu, Dubských skalách, Labských pískovcích a v Srbsku, v roce 1969 se zúčastnil výpravy horolezců na Annapúrnu. Květa uměla trochu francouzsky.

Zdena Opatrná * 26. 5. 1946 † 5.1. 2005
Byla z nich nejmladší, vychovaná ve skautské rodině, členka horolezeckého oddílu Slavia VŠ, soustružnice z Technometry, všestranná sportovkyně. Byla říčanská rodačka, kde žije její sestra, její dcera Marie Procházková žije v Praze.

Prvotní nápad se zrodil v roce 1966 při posezení party u půllitru piva v hospodě. Skupinku doplnila Květa Tarantová jako náhradnice za účastnici Vaněčkovou, která mezitím otěhotněla. Všechny byly členkami pražských horolezeckých oddílů, svobodné a bezdětné.

Proč byly čtyři?

Důvodem bylo to, že jestliže by některá z nich onemocněla, mohly se lehce rozdělit – jedna část skupiny - nemocná s ošetřovatelkou – a jako druhá část skupiny mohly další dvě pokračovat v pochodu. Nejvíce času Šlápotám, jak si jim později začalo říkat, zabralo ošetřování puchýřů na nohách. Jinak byly konfrontovány se střevní a žaludeční infekcí, nastydnutím ledvin a chřipkou. Po cestě si Šlápoty nechaly vytrhnout dva zuby, jedna si zle opařila nohu a jinou zase trápilo astma.

,

Dlouhá trasa do Mexika

13. října 1967 toto ženské kvarteto zamířilo z Prahy na hraniční přechod Hatě.

Na další trase ležela Vídeň, Linec, Mnichov, Kostnice, Curych, Bern, Ženeva, Grenoble, Lyon, Paříž, Calais – Dover, Londýn, Oxford, Liverpool. Z Liverpoolu je dánská nákladní loď Varla Dan zavezla do Montrealu. Původní nápad byl jet lodí do New Yorku, ale z toho sešlo, a tak z Montrealu do NY je odvezlo auto – aby byl dodržen časový plán.

Z New Yorku šly Šlápoty pěšky do Washingtonu, Charlestonu, Louisville, St. Louis a Jefferson City. Pak následovala Wichita, San Antonio a Laredo na hranicích USA s Mexikem, dalším cílem bylo mexické město San Luis Potosí a posléze Mexico City.

Čtyři alpinistky měly vše perfektně naplánované – na evropské trase na ně na různých místech čekaly balíky s jídlem. Každá nesla ruksak, vážící někdy i 20 - 30 kilogramů. V něm byly věci denní potřeby, oblečení, potraviny. Také měly sebou tranzistorové radio, slovníky, stan a fotoaparáty.

Ruksaky na zádech byly velice těžké

Nejnepříjemnější věcí pro děvčata bylo nosit těžké batohy. Šlápoty skutečně ušly celou trasu po svých, a když je někdo z kolemjedoucích v autě zastavil s nabídkou, že je sveze, tak to odmítly. Ale neodmítly, když se nabídnul, že jim sveze jejich batohy. Na německé půdě ani jednou nestavěly stan, protože putovaly na náklady německého olympijského výboru, který jim zajišťoval ubytování. Silvestra strávily v Paříži a v Calais opustily evropský kontinent. Etapa přes Velkou Británii, měřící více než 300 km, je zavedla až do Liverpoolu, kde nastoupily na dánskou loď Varla Dan plovoucí do kanadského Montrealu.

Jak to bylo s financemi?

Před odjezdem Šlápoty napsaly hromadu prosebných dopisů různým institucím a podnikům. Jenom asi na třetinu dostaly kladnou odpověď, ale nakonec byla tato stránka jasná – výzbroj, výstroj a jídlo bylo zajištěné.

Na cestu jim finančním darem nikdo nepřispěl.

Doprava zásilek, tedy pošta, spolkla 4000 Kčs, fotomateriál stál stejnou sumu (jenom filmů ORWO a FOMA spotřebovaly za dlouhou cestu 170). Další různé výdaje činily 1000 korun. Doklady a víza si Šlápoty zaplatily z vlastní kapsy.

Od kanceláře Sportturist obdržely 80 $, státní banka jim na tuto cestu vyplatila 16 $ a 210 šilinků (podělte si to čtyřmi a budete se divit). ČSTV jim poslal do Londýna 400 $ a vládní výbor pro cestovní ruch jim koupil v New Yorku každé pár nových bot a poskytnul 60 $.

Sem tam kápnul honorář za rozhovor v televizi, v rozhlase, někdy Šlápoty absolvovaly na místě zorganizovanou besedu. Také krajané je podporovali různými částkami, i když velice malými z dnešního hlediska.

Celkový příjem byl 1457 $. A když Šlápoty dorazily do hlavního města Mexika, měly v kasičce ještě zbylých 400 $.

Propagace Československa 

Jejich pochod vyvolával všude velký zájem. Setkávaly se s představiteli měst, sportovních organizací a olympijských výborů. Noviny, rozhlas a televize všech zemí, kterými procházely, s nimi uváděly rozhovory. S novináři hovořily po cestě stošedesátkrát, v televizi vystoupily dvaatřicetkrát a před rozhlasovým mikrofonem stály třicetkrát. A pak, že to nebyla propagace tehdejšího Československa!. Na cestě Šlápotám místní lidé hodně pomáhali. 

I když Šlápoty přespávaly hlavně pod stanem nebo prostě venku, byly rády, když se mohly někdy vyspat pod střechou, doplnit si zásoby pitné vody, vyprat si prádlo a oblečení a umýt se v teplé vodě. Na své dlouhé cestě spaly 135x ve stanu, 87 nocí strávily v posteli, 40xt skončily jen tak pod širákem a na 8 nocí je uvítaly texaské kanály.

Většinou si Šlápoty vařily samy. Stravování se smrsklo na vydatnou snídani a pak až na večeři. Ve Spojených státech si jídlo musely kupovat – posílat balíky s jídlem tak daleko by nebylo bývalo eficientní a hlavně celně dost obtížné. V Mexiku jim jídlo zajišťoval mexický doprovodný tým místních horolezců.

Pravidelně posílaly své dopisy / reportáže z cest do redakce Československého sportu. Z těch potom roku 1971 vznikla dnes rozebraná knížka Šlápoty do Mexika. Jejich zprávy a komentáře o setkáních s krajany a o životě za Železnou oponou ale šly do tisku cenzurovány. Pěší cestovatelky podporovaly tehdejší noviny Československý sport, které jim za jejich reportáže zaplatily letenky z Mexika zpět do republiky. To bylo pro ně velké ulehčení – věděly, že se po pochodu bez problémů dostanou zase domů.

Domov byl okupován Rusy  

Na mexické půdě Šlápoty zastihla zpráva, že do Československa přijely 21. srpna 1968 tanky vojsk pěti komunistických zemí – SSSR, DDR, Maďarska, Polska a Bulharska a tím došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

Šlápoty rozhodly, že velkou cestu ale dokončí. Do cíle dorazily s předstihem 29. září 1968, olympiáda začínala 12. října. Olympiádu Šlápoty neviděly i když je mexická turisticko-horolezecká federace odvezla přímo do olympijského mládežnického tábora. Tam zůstaly jenom 3 dny, ale pak ho opustily.

Československé zastupitelství to zorganizovalo se snahou zajistit Šlápotám ubytování a stravu v olympijském městě. Moc se jim tam nelíbilo - organizované veselí nebyla jejich parketa a navíc se cítily staré, u ostatních se jednalo prakticky o odrostlé děti. Zaměstnanci vyslanectví nechápali, že Šlápoty nejsou, po té dlouhé cestě, příliš zvyklé spát v postelích, že od vyslanectví nic nechtějí a že se o sebe nějak postarají samy za pomoci místních horolezců.

Tehdejší pan vyslanec byl vstřícný a Šlápoty pozval na oběd. Jeho "nový spolupracovník", který tam po 21. srpnu přijel "udělat pořádek“, mu šel dost na nervy, protože ho za to kritizoval. 

Květa Tarantová dnes o situaci v Mexiku říká: "Nákladní auto našich mexických přátel a kamarádů horolezců nás odvezlo za památkami na poloostrov Yukatán do Mexického zálivu, k Tichému oceánu. Nakonec jsme z Mexika viděly víc, než ti co spali v olympijském mládežnickém táboře. Setkaly jsme se se spoustou skvělých, hodných a přívětivých lidí." 

30 kilometrů každý den

Šlápoty celkem ušly 7775 kilometrů – z toho v Evropě 2742, v USA 3840 km a v Mexiku 1193 km. Pochodovaly celkem 244 dnů - průměrně kolem 30 kilometrů denně. Každá z nich prošlapala tři páry pohorek.

Je dnes někdo kdo by se odvážil za tak těžkých podmínek na tak dlouhou cestu? Jsou takoví. Cyklisté Jakub Dvorský a Štefan Vašaš nejdou pěšky ale rozhodli se na kolech dojet na letní olympijské hry v Tokiu. Během půl roku chtějí urazit v patnácti etapách kolem šestnácti tisíc kilometrů. Vyrazili z Athén, jedou přes Rusko, Turkmenistán, Mongolsko a Čínu.

ZDROJE: Osobní rozhovor s Květou Tarantovou, kniha Šlápoty do Mexika a žurnalistické materiály. Fotografie © Květa Tarantová, © archiv Ivana Davida a Michaela Beránka.