Tsunami "objevila" na Andamanech přírodní národy

Jednou z mála pozitivních věcí, kterou s sebou katastrofální vlna tsunami v Bengálském zálivu přinesla, je "objevení" Andamanských a Nikobarských ostrovů a jejich původních negritských a mongoloidních kmenů pro širokou veřejnost.

Kdo jsou ti lidé a kde vlastně žijí?

Světová média se předhánějí v přinášení nových zpráv o takzvaných "kanibalech a vyslancích doby kamenné". Nejprve je bez jediného důkazu všechny pohřbila ve vlnách tsunami, posléze ohlásila jejich "zázračné" přežití v korunách stromů. Jaká je tedy skutečnost, co jsou tito lidé zač a co je čeká v jednadvacátém století?

Andamany a Nikobary tvoří nevelké souostroví v Bengálském zálivu, Andamanském moři nedaleko pobřeží Thajska a indonéské Sumatry. Administrativně patří k Indii a převážná většina obyvatel jsou kolonisté z Bengálska či jiných oblastí východní Indie.

Celá oblast má velký strategický význam. Indická armáda zde má - přesněji do doby před vlnou tsunami měla - svou významnou leteckou základnu.

Ve stínu moderní doby však na Andamanech a Nikobarech najdeme i zbytky původních obyvatel. Do dnešních dnů přežívají na Andamanech čtyři negritské kmeny. Na Nikobarech žijí mongoloidé.

Prvobytně pospolná společnost?

Předpokládá se, že negritské kmeny pocházejí z jedné skupiny (v anglické literatuře Onge-Jarawa group), která se rozdělila na Malém Andamanu. Následná dlouhodobá geografická izolace spojená s nepřátelským chováním k původním soukmenovcům dala vzniknout odlišným kulturním a jazykovým variantám. Ani u jediného kmene však nemůžeme hovořit o způsobu života doby kamenné či je označovat za „vyslance z pravěku“. Jednak proto, že železné nástroje používají nejméně od padesátých let minulého století, ale především proto, že prvobytně pospolnou společnost doby kamenné, jak jí známe z učebnic, tyto kmeny přetvořily v průběhu mnoha desítek tisíc let jejich existence do dnešní andamanské podoby.

Základní rysy chování člověka ze samého počátku lidstva tu však přetrvaly v té nejčistší podobě, jakou můžeme na Zemi ještě najít. Je to dělení kořisti mezi všechny členy skupiny, péče o staré a nemocné, vážnost ženy v rodině i společnosti, péče o děti a v neposlední řadě neznalost obchodu, rozdělání ohně či služby za úplatu.

Ongiové

Podle posledních zpráv utrpěli ztráty na životech v souvislosti s vlnou tsunami pouze Ongiové z ostrova Malý Andaman, kteří byli bengálskými přistěhovalci zatlačeni do zátok Dugong Creek a South Bay, kde pro ně indická vláda zřídila rezervace.

Tito domorodci, částečně přivyklí civilizaci, nedobrovolně opustili svůj tradiční nomádský způsob života lovců a sběračů a dožívali v počtu zhruba sta jedinců v jakési pobřežní vesnici. A právě to se jim stalo osudným. Zřejmě poslední ránu tomuto dlouhodobě vymírajícímu kmeni dalo přesídlení zbytku kmene do Ramkrishna Pur, vnitrozemské vesnice kolonistů. Důvodem bylo zatopení jejich pobřežních mangrovových lovišť vlnou tsunami. Ongiové jsou dnes závislí především na lovu vodních živočichů.

Ze sta příslušníků podlehla vlně tsunami čtvrtina kmene, 25 jeho členů se pohřešuje. Jiný zdroj však uvádí, že se včas přesunuli do vyšších poloh, kde jedna mladá žena porodila 800g vážící holčičku. Kvůli zdravotnímu stavu matky byla s novorozenětem přesunuta letecky do nemocnice v Port Blairu. Podle tohoto zdroje má kmen Ongiů s novým přírůstkem 97 členů.

Džawarové

Džawarové, rozdrobení na několik lovecko-sběračských skupin, zřejmě přežili bez újmy. Svědčí o tom alespoň setkání vyslanců jedné této tlupy s indickou správou na Středním Andamanu. Vědci se domnívají, že Džawarové vděčí za své přežití schopnosti rozpoznat varovné signály ptáků a suchozemských i mořských živočichů.

Bezpochyby tyto signály dokážou přírodní národy rozpoznat, nicméně v tomto případě považuji za pravděpodobnější připsat přežití domorodců jejich kočovnému způsobu života. V tomto suchém období totiž domorodci loví zvěř hluboko v pralese a tak na rozdíl od pobřežních Ongiů čelili jen záplavám, které podle vlastních slov přežili v korunách stromů.

Daleko závažnější než vlna tsunami se pro Džawary stala vlna indických novinářů a filmařů, kteří nelegálně vstupují na území rezervace, a to nejen pro senzační záběry divochů, ale i pro komerční, reklamní účely. Obávané bojovníky Džawary tak dnes můžete vidět na fotografiích ve značkovém spodním prádle či s výrobky značky Nike. Jeden spot natočený s Džawary je využíván televizní stanicí k propagaci zábavního pořadu. To vše probíhá s tichým svolením indické armády, která „chrání“ vstup do rezervace.

Zvláště oblasti na Jižním Andamanu jsou civilizací nejvíce dotknuty. Tradiční hodnoty Džawarů tak nenávratně mizí pod tlakem civilizace. To se ostatně děje cíleně od prvního kontaktu s kolonizátory v 19. století u všech kmenů. Jako perličku uveďme příklad z roku 1953, kdy správa Andamanských ostrovů požadovala letecké bombardování sídlišť Džawarů.

Novinkou je zneužívání Džawarů ilegálními prodejci občerstvení na hlavní a zároveň jediné trans-andamanské silnici, protínající rezervaci Džawarů. Tito prodejci rozdávají Džawarským dětem sladkosti, aby je udrželi v okolí svých stánků a tím přilákali turisty. Objevují se zprávy i o žebrání a agresivním chování domorodců, pokud jim turisté nevyhoví v jejich přání. Nevládní pozorovatelé upozorňují také na praktiky osadníků, kteří staví skryté elektrické pasti na Džawary, kteří chodí loupit na jejich plantáže. Tyto praktiky vyšly najevo poté, co se jeden osadník chytil do své vlastní pasti a zemřel.

Sentinelové

I nejizolovanější kmen, tzv. Sentinelové, z ostrova Severní Stráž (North Sentinel) podal přesvědčující svědectví o své existenci, když nízko letící vrtulník indické pobřežní stráže zasypal sprškou šípů. Tento vrtulník si nezákonně, avšak opět s tichým souhlasem indické armády, pronajal televizní štáb a vyprovokoval tak domorodce k útoku.

Letecké snímky naznačují, že zemětřesní vyzvedlo ostrov o 3 až 5 metrů a následující úder tsunami už neměl devastující charakter.

Velcí Andamanci

Civilizací zdecimovaní Velcí Andamanci se s příchodem vln tsunami přesunuli do hornatých částí svého ostrova, kde pět dnů čekali na evakuaci do Port Blairu. Tento původně velmi početný kmen (ještě v polovině 19. století cca 5 000 jedinců) doplatil na přátelské chování ke kolonizátorům. Už v padesátých letech minulého století popisuje profesor Cipriani pouze 23 jedinců, které označil za většinou sterilní polocivilizované míšence.

Od roku 1860 se je anglický páter Corbyn snažil obrátit na křesťanskou víru a přesvědčit je, aby si netetovali svá těla. Výsledkem byly epidemie spalniček, syfilidy a chřipky, které kmen totálně zničily. Od roku 1957 jsou přemístěni z Velkého Andamanu na malý ostrov Strait.

Nikobarové a Šompenové

Zprávy z Nikobar jsou prozatím neúplné, ovšem nelze předpokládat, že by vlna tsunami ohrozila populačně nejsilnější skupinu Nikobarů, kteří jsou již z větší části asimilovaní se současnou indickou společností. Nicméně právě Nikobary byli nejvíce zasažené a drtivá většina obětí i materiálních škod pochází právě z této ostrovní skupiny. Například všech dvanáct vesnic na ostrově Car Nikobar spláchla vlna a jejich obyvatelé, kteří přežili, čelí agresivním krokodýlím útokům.

Naopak divocí Šompenové z Velkého Nikobaru přežívají v centrálních pralesích ostrova, z dosahu pobřežních záplavových území. Jejich existenci také potvrdil přelet helikoptéry nad jejich územím.

Přežili tsunami, přesto vymírají

I přes celkem příznivou bilanci následků vln tsunami na negrity a mongoloidy nejsou vyhlídky domorodých kmenů na přežití nijak růžové. I kdyby měly dostatek přirozeného prostředí pro svůj kočovný život, podařilo se zastavit ilegální těžbu dřeva a pytláctví, jejich vymření to nezabrání. Všechny skupiny jsou postiženy dědičnými vadami v potomstvu způsobené dlouhotrvajícím a důsledným incestem. I když je exogamie zachována alespoň v té formě, že každý z manželů pochází z jiné skupiny stejného kmene, je to z hlediska tak malého počtu jedinců zcela neúčinné.

Díky tradici zabít či nechat zemřít novorozeně odchylující se od standardní podoby jsou vyloučeni i míšenci. Tyto okolnosti přispěly ke vzniku ojedinělé skupiny lidí bez míšení s příslušníky jiné rasy. Jsou to tak nejčistší negrité na zemi a zřejmě reprezentanti chybějícího lidského mostu mezi Afrikou a Austrálií a Oceánií, který možná existoval před 65 000 až 70 000 lety. Pro genetiky jsou tak pozoruhodným studijním materiálem.

Přidají se dobrodruzi?

Poslední ránou pro původní obyvatelstvo je pozvolna se rozvíjející cestovní ruch. Jak jsem se mohl sám přesvědčit v roce 2001, mnozí cestovní operátoři v Port Blairu nabízí setkání s Džawary. Stačí si jen se zaujetím prohlížet jejich fotografie v turistické kanceláři a zájezd do jejich rezervace je vám okamžitě nabídnut.

Naštěstí drtivá většina zahraničních návštěvníků přijíždí za plážemi a šnorchlováním a o styk s domorodci nejeví zájem. Zatím. Jak dlouho však budeme muset ještě čekat, až Jahodové, Švaříčkové či jiní expediční cestovatelé a "odborníci" na primitivní národy tyto domorodce k jejich velkému nadšení navštíví a přinesou nám další prázdný cestopis z řady nejdivočejších míst světa, ve kterém se dozvíme od těchto vyjídačů domorodých spižíren, že ..."Velký Andaman už prostě takový je, krásný i divoký"..., nebo že ..."Džawarové jsou velmi dobří přátelé"... eventuelně ..."na takto obtížných expedicích se to už stává"...

Ruku v ruce s touto studnicí informací se na trhu objeví tak zvané expediční zájezdy, organizované samotnými autory, kteří za tučnou odměnu přiblíží tento ráj dalším etno-turistům. Otázkou tedy zůstává, jestli nečekaná popularita je jevem pozitivním, či naopak destruktivním. Jestli například mezinárodní tlak na indickou vládu umožní lepší ochranu domorodých rezervací a vznik zlatých klecí, či vyprovokuje další útlak.

Lze totiž očekávat, že s klesající agresivitou Džawarů ke všemu cizímu bude vzrůstat tlak kolonistů i turistů na jejich území. Historie totiž jasně dokazuje, že přežijí pouze ti, co jsou odhodlaní bránit své území se zbraní v ruce.

Zobrazit místo Turistika na větší mapě