Cyklostezky, cyklotrasy... k čemu jsou dobré?

Aby měla cyklostezka smysl, musí být postavena logicky, musí na ni navazovat infrastruktura, musí být bezpečná a musí přilákat nadkritické množství cyklistů, kteří se stanou vzorem pro ostatní. To na první pohled vypadá jako seznam nejzákladnějších požadavků, který musí být jasný i malému dítěti, avšak praxe bývá mnohdy jiná.

V České republice najdeme oba extrémy – promyšleně vybudované cyklistické regiony i oblasti, kde je jízda na kole utrpením. Postavili jsme proti sobě několik příkladů, kde na cyklisty myslí, a jinde se na ní dívají jako škodnou.

Městská a příměstská doprava na kole

Truchlivá situace číhá na cyklisty v mnoha velkých městech. Slabá cyklistická lobby v nich bojuje se zastupiteli, kteří jsou pod velkým tlakem motorové dopravy. Automobilisté mezi sebou svádějí každodenní bitvy o každé parkovací místo, zdržují se v dopravních zácpách a do toho po nich chtějí cyklisté, aby jim přenechali kus volného prostoru, který jim pak bude chybět.
Městská zástavba v centrech vychází ze středověkých dispozic, kdy po ulicích občas projel vůz tažený koňmi, a na novějších periferiích se počítalo s bulváry, po kterých tu a tam projede automobil nebo motocykl. Teď se tam tlačí nepřetržitý proud vozidel.

Zdánlivě bezvýchodný stav ovšem má překvapivě dobré vyústění. Kde se na kole vždycky jezdilo, tam vlastně velké problémy pro cyklisty ani nenastaly. Příkladem budiž Hradec Králové. Ač leží v rovinatém Polabí, jeho jádro je na kopci. Navíc přes něj prochází hustý tranzitní provoz. Přesto je k cyklistům přívětivé. Každodenní přesuny na směny do továren si během desítek let vynutily údržbu bezpečných cyklostezek, později zvláštní přechody a semafory. U frekventovaných budov jsou od nepaměti vybudovaná parkoviště na stovky bicyklů, mnoho obchodů a služeb staví před své vchody stojany aspoň na pár kol a důležité je, že motoristé jsou zde na davy cyklistů zvyklí a vědí, jak s nim na ulicích koexistovat. To zvyšuje bezpečí cyklistů do té míry, že se rodiče neobávají pouštět své děti do škol právě na kole.

Proti Hradci Králové, kde jsou cyklisté součástí městské dopravy jaksi automaticky a přirozeně, můžeme postavit Prahu. Ta byla s cyklistikou vždy na štíru, nakonec jako s veškerou dopravou. Teprve bývalý primátor Pavel Bém stojatou hladinu cyklistiky rozvířil. Sám sportovec, poukázal na fakt, že cyklistiku nelze omezovat jen na závodění, případně rekreační biking po lesích a horách, ale že se jedná o plnohodnotnou dopravu.

Tuto prvotní nepominutelnou zásluhu nakonec přebilo ukázkové pohrdání základními zásadami budování cyklostezek, na které jsme poukázali výše. Výstavba cyklostezek v Praze se změnila v chaotické bagrování evropských dotací. Symbolem rozkradených peněz daňových poplatníků sice zůstává neskutečně drahá cyklostezka podél říčky Rokytky, ale to není zdaleka všechno.

Magistrát, radnice městských částí, Klub českých turistů a správci komunikací se vrhli do značení, úprav, rušení a údržby různých typů komunikací pro cyklisty, až z toho jde hlava kolem. Kdo ví, jak se liší cyklostezky, cyklotrasy, cyklopruhy a vodorovné cykloznačení? Kdo má přednost? Jak se pohybovat na ulicích a lkřižovatkách s více pruhy? Běžný cyklista o tom nemá ani ponětí.

Navíc síť cyklostezek není souvislá. Dokonce ani hlavní trasy po vltavském nábřeží, kudy projíždějí tisíce cyklistů denně, nelze projet bezpečně po vyhrazené trase nebo samostatném pruhu. Cyklisté se pletou do cesty chodcům na promenádě, tramvajím mezi koleje a jinde zase pod kola autům na úzkých ulicích. Do takového nepřehledného dopravního systému se neodváží mnoho dospělých cyklistů a rodiče své děti na ulice nepouštějí už vůbec.

Proč se nestavějí cyklostezky, když...

Nešvarem posledních pár let je budování cyklostezek doslova odnikud nikam v satelitních středočeských městech. Na turistiku se nehodí, protože křižují krajinu bez zjevného cíle, a pro cyklistickou dopravu jsou k ničemu, neboť nespojují pohodlným a krátkým směrem důležitá místa v obcích a městech. Často šlo pouze o nalití asfaltu na zem a vyčerpání dotací. Cyklostezky se tak staly součástí rozsáhlého vyšetřování Evropského parlamentu. Pražská cyklostezka podél Rokytky se ocitla na seznamu nejpodezřelejších projektů Evropského parlamentu spolu s dálnici D1, cyklostezky okolo Kladna šetří česká policie a za korupci v severních a západních Čechách spojenou mimo jiné s cyklostezkami, už jsou zločinci ve vězení.

Pobytová cykloturistika

S cykloturistickými nabídkami se v posledních letech doslova roztrhl pytel. Cestovní kanceláře, obecní úřady, hoteliéři a provozovatelé všemožných služeb cestovního ruchu si všimli, kolik cyklistů jim jezdí za humny. Snaží se z nich tedy dostat peníze. Nejviditelnější je u hlavních cyklotras, podél nichž vyrostly jako houby po dešti hospůdky a občerstvovny. Nárok na cyklistické finance si ale dělají i cukrárny, bufety a prodejny potravin. Ostatním se zase tak moc nedaří.

Cyklisté jsou totiž rychlí a přelétaví. A ještě ke všemu toho moc nepotřebují. Základní model dne prožitého na kole je totiž jednoduchý a při tom velmi krutý k regionálním poskytovatelům služeb. Cykloturista se probudí doma ve městě, posnídá a naloží kola spolu s přáteli či rodinou do auta. Odjede do vybraného místa, nejčastěji do známé rekreační oblasti. Nasedne na kolo a objede okruh v délce několika hodin. Vyhledává spíš zpevněné cesty než terén a po nich míří mimo civilizaci. Pití má s sebou v lahvi v nosiči na rámu, nebo v pitném vaku v batůžku na zádech. Veze si s sebou i menší občerstvení, jako sušenky nebo energetické tyčinky. V poledne se zastaví na oběd. Vybírá si levné hospody mimo centra obcí, kde se může najíst venku na zahrádce, aby viděl na bicykl, zda mu ho nekrade zloděj. Odpoledne se vrací k autu a odjíždí domů.

Co z toho vyplývá? Nepotřebuje skoro žádné služby! Ubytování? Příjezd autem na téměř celé území České republiky je rychlejší a levnější, než platit hotel. Místní doprava? Proč, když si cyklisté naplánují okruh... Cykloservis? Není třeba, dnešní modely kol jsou takřka bezúdržbové a vyměnit píchlou duši dokáže skoro každý. Cykloshopy? Oblečení, přilby, boty a doplňky se dají levněji koupit doma v supermarketu nebo ve větším výběru v městských cykloobchodech. Suvenýry? Mapy? Informace? Pohlednice? Doba takových cetek je už dávno pryč. Mapu má skoro každý v mobilním telefonu, fotku či video udělá digitálním fotoaparátem a když si neví rady, zavolá domů, ať mu požadované informace zjistí kamarád u počítače.

Cyklistika je velký byznys, ale ještě ji neumíme využít

Přesto se cyklisté některým regionům vyplatí. Pořád je lepší z nich dostat peníze za jídlo, než je nechat upláchnout jinam. Dva protiklady v tomto ohledu představují úspěšné jižní Čechy a neúspěšné Krkonoše. Nejde při tom o geografii, ale o přístup státních orgánů, samospráv a nakonec i místních obyvatel. Jihočeši si postupem let vybudovali výbornou pověst mezi milovníky nepříliš náročné cykloturistiky, kteří jízdu na kole kombinují s návštěvou hradů a zámků, nepohrdnou koupáním v pískovně ani v aquaparku, koncem léta zajedou na houby, nikam moc nespěchají a rádi posedí v hospůdce. Když v nich bouchnou cyklistické saze, zajedou si na Šumavu a pojezdí tam po kopcích v trochu náročnějším terénu. Cyklostezek v pravém slova smyslu v Jihočeském kraji zase tak moc není, ale dá se dobře šlapat do pedálů po vedlejších silnicích, které jsou hustě a spolehlivě proznačené cyklistickými značkami Klubu českých turistů.

Velkou roli hraje přívětivost obyvatelstva. Zní to jako klišé, ale je to pravda. Lidé, kteří po generace žijí na svých statcích a staletých vesnicích, nemají v sobě dravost ani zášť k ostatním. Rádi dají na odiv, co mají hezkého, opraví dům, posekají zahradu, pozdraví pocestého a dobře ho obslouží v restauraci.

S tím mají naopak problém Krkonoše. Už drahná desetiletí jsou turisty považovány za hory, kde je v zimě i v létě sedřou podnikatelé, číšníci a hoteliéři z kůže. Buď jsou to podle nich náplavy, které si přijely z Hradce nebo Prahy vydělat a je jim jedno jak, nebo za horaly, kterým jsou návštěvníci ukradení.

Navíc se do tohoto nepříjemného koktejlu přimíchává pachuť z ochrany přírody. Je tady tak ostrá, že jeden čas uniformovaní Strážci přírody pokutovali cyklisty na asfaltových silnicích k Luční a Labské boudě. V současnosti je nemožné legálně přejet hory z jednoho údolí do druhého, natož se dostat na hřebeny. Je to zakázané. Při tom každý cyklista ví, že na Sněžku vede stará Slezská silnice a hřebeny překračuje několik historických zpevněných cest.

Nechceme hodnotit, zda ochranu přírody v Krkonoších je nutno uplatňovat takto silnou restrikcí, ale v každém případě to vede k radikálnímu snížení zájmu cyklistů o toto pohoří. Při tom ve srovnatelných horách v Rakousku (například ve Štýrsku) nebo Francii (například ve Vogézách) jsou cyklistické aktivity velmi podporovány.

Dálkové jízdy se stanem a spacím pytlem

Dálkové cyklostezky protínající celou Evropy jsou hitem propagačních letáků, brožur a tištěných průvodců. I do Česka pronikla jejich móda. Dají se totiž dobře prezentovat, lze na ně sehnat peníze od státu i různých fondů, dá se dokonce zřídit organizace, která se stará o jejich propagaci. Je to jasný a uchopitelný marketingový tah na branku. Zatímco se dá i subalternímu úředníkovi vysvětlit, že cyklostezka podél řeky vede odněkud někam a on si to dokáže představit, těžko se mu bude objasňovat, jak musí být strukturovaná cyklodopravní síť rozprostřená po jeho regionu.

Dálkových cyklostezek proto existuje víc i v České republice, ale jednom dvě jsou opravdu známé a hojně využívané. I přes to obě mají co dohánět oproti cizině. Řeč je o cyklostezce podél řeky Moravy a tak zvané Labské stezce.

Labská stezka se ve skutečnosti nejčastěji jezdí z Prahy podél Vltavy do Mělníka, tam se cykloturisté teprve napojí na Labe a přes Děčín jedou do Drážďan. To je pěkný výlet na kratší týden. Němci Labskou stezku obvykle jezdí obráceně. Začínají v Hamburku a jedou do Děčína, protože od moře jim vane stálý vítr do zad.

Německá část Labské stezky je plná cyklistů a kol s nosiči naloženými stany, spacími pytli a tábornickým vybavením. Každý se řídí podle podrobných itinerářů v průvodcích, které si koupili nebo dostal zadarmo v turistických infocentrech. Popisují nejen trasu, kilometráž a zajímavosti podél cesty, ale také ubytování. Ať si cyklisté naplánují dlouhé či krátké trasy, vždy mohou přespat v čistých a dobře udržovaných kempech s pověstným německým pořádkem a nočním klidem. Jede se většinou na asfaltovém povrchu po cyklostezkách nebo silničkách s omezeným provozem motorových vozidel. Z každého místa lze odjet vlakem nebo lodí, samozřejmě is bicyklem. Vlakové jízdenky mají obrovské regionální slevy. V německo-českém pohraničí se například kupuje jízdenka Labe Elbe, která umožňuje dojet z Drážďan do Kralup za sto korun.

O takovém servisu si může cykloturista na české části Labské stezky nechat jenom zdát. Pokud by jel opravdu od pramene z Vrchlabí, jak doporučují české propagační materiály, většinou pojede po silnicích, často s hustým provozem. Někde je cyklostezka luxusní, až si člověk říká, proč se pro bicykly stavěly takové masivní komunikace, jinde musí předrncat kamennou říční navigaci. Precizní německé značení k nám ještě nedorazilo, občas kus chybí a cyklista se řídí jenom svým instinktem. Kempy jsou daleko od sebe a někdy pochybné kvality.

Srovnáváme-li českou a německou část Labské stezky, musíme vzpomenout také nejpopulárnější evropskou Dunajskou cyklostezku. Prochází Rakouskem a Německem a nabízí kromě hezčí krajiny také lepší povrch a vůbec větší luxus. Zatímco Němci dávají jednoznačně přednost kempům, Rakušané z časti přespávají v cyklistických penzionech vzdálených tak akorát v denních etapových intervalech. Nemusejí vozit s sebou skoro nic, protože polopenze obsahuje také balíček jídla na cestu. V ceně je základní servis na kolo, k dispozici je cyklodílna a pračka na propocené dresy.

Doporučené vybavení

Trekingové kolo nebo cestovní kolo nebo koloběžka, přilba, blatníky, cyklorukavičky, nepromokavá bunda, funkční ponožky, cyklistické brýle. Nářadí, lepení, pumpička, zámek na kolo, cyklobatoh. Mapa, mobil, blikačka a světlo, lékárnička. Výbava na kempování: cyklostan, karimatka, lehký spací pytel, plynový vařič, nádobí, hygienické potřeby, čelovka. Náhradní oblečení a obuv. Doklady, peníze.