Hynku, Viléme, Kokoříne!
Miroslav Jakeš přechází sólo Grónsko napříč, Miloš Škorpil běží kolem celé republiky, Lucka Kovaříková s Michalem Jonem objíždějí svět na kole. Že to je moc daleko a zabere to hodně času? No dobře, tak si s námi aspoň přejděte Kokořínsko - od hranic k hranicím.
Doprava
Vlak jezdí na jedné straně do Doks, lze vystoupit také v Oknech a dojet na kole po silnici do Žďáru. Na konci výletu můžeme nasednout do lokálky ve Lhotce u Mělníka, nebo šlapat po silnici až na nádraží do Mělníka.
Český to básník a velikán Karel Hynek Mácha navštívil Kokořínsko mnohokrát. Velmi si kokořínský kraj oblíbil.
Děj svého románu Cikáni zasadil právě sem. Zastavil se zde také při své pěší pouti z Prahy do Krkonoš a v tajemném sklepení zdejšího zpustlého hradu vyhledal přístřeší pro svůj nocleh.
Právě po něm byla pojmenována červená linie vinoucí se chráněnou krajinnou oblastí pod jménem Máchova cesta. Co na tom, že šel tehdy trochu jinudy? Hlavně, že je tu Hynek s námi!
Naše putování začne na severovýchodě Kokořínska ve Žďáru. Buďte však připraveni na kulturní šok, který vám způsobí příchod do obce.
Omlácené, zanedbané, ba přímo děsuplné baráky dodají vesničce neutěšený ráz. Raději se zde nebudeme dlouho zdržovat, vyhledáme červenou značku Máchovy cesty, té se budeme držet po celou dobu, a rychle pryč.
Rovněž na červené, ale severněji, se nalézá známý hrad Bezděz, jeden z našich nejvýznamnějších gotických hradů. Bez větších přestaveb se zachoval ve své původní podobě až do dnešních dnů.
Chcete-li tedy navštívit klasický středověký hrad, jeďte právě tam. Otevřeno má do konce října a to už jenom o víkendu. Potom bude možnost návštěvy zase až od dubna.
Už po jednom kilometru dorazíme do vesničky Kruh. Její název připomíná velmi slavný a oblíbený horor. Zasvěcenci zde raději nezvedají telefony. Na rozdíl od Žďáru nás tady ale nečekají thrillerové kulisy, ale příjemná obec sestávající patrně ze samých obydlí lufťáků. Pěkné, udržované baráčky s čerstvě posekanou trávou na předzahrádkách polahodí oku turistovu.
Pořád ještě po silnici dorazíme k hradu Houska. No, hrad. Ve třináctém století tady opravdu hrad postavili. Ale už o tři století později si řekli, že by raději zámek, a tak to zase všechno přestavěli. Takže si vyberte.
Ať už hrad, a nebo zámek, každopádně se tady pořád děje něco kulturního a zajímavého. Svobodné panny a svobodní jinochové zde mohou uspořádat svatební mecheche ve velkém stylu. Také některá z kulturních akcí zde pořádaných by mohla stát za návštěvu. Také tady končí sezóna v říjnu.
Asi dva kilometry od Housky, na modré turistické značce, najdeme rozhlednu Vrátenská hora. Její kovová konstrukce vévodí kopci (508 m) a nejvyšší vyhlídková plošina je na úrovni 25 metrů. Funguje celoročně.
Zanecháváme Housku pekařům a jiným příznivcům celozrnného pečiva a řítíme se velice malebným, čtyřapůlkilometrovým úsekem traverzujícím zalesněné kopečky, jež brázdí nejedno krásné, typické pískovcové údolíčko.
Příznivce jízdy na kole musíme varovat – nevíme, koho z ocyklených či neocyklených turistů tu nemají rádi – ale pozor, přes značenou stezku házejí množství rafinovaně nastražených klacků a klád.
Opravdu nádherný kousek trasy ústí do osamoceného údolí, kde najdete koňskou farmu – jízdárnu Laka. Farma Laka nabízí vyjížďky na koních i ubytování. Na koni můžete vyjet na hodinku nebo třeba i na celý den. V případě zájmu provedou opatrně na koních i vaše děti. Jste-li přímo vlastníkem nějakého toho bujného hřebce, ustájí vám ho tu. ¨
Na pár kilometrů se teď budeme muset spokojit se silnicí. Asfaltový povrch nás dovede až ke křižovatce v Ráji. Rajský klid v sezóně prořezávají zvuky linoucí se ze silných mašin motorkářů. I oni si oblíbili zdejší kraj plný zatáček a serpentin a v hospůdce Na Ráji hledají osvěžení. Vy byste snad odolali?
Ještě kilometr a půl nás ponese černý ropný produkt, než s námi červená značka smýkne ve Vojtěchově opět do divočiny. Cestou podmáčeným terénem (nebojte, jsou tam prkenné lávky) už máme nejvyšší čas začít se těšit na pověstné Pokličky.
Kdo chce vidět tento skvostný přírodní úkaz a zároveň symbol Kokořínska, bude muset zapomenout na svých pět infarktů a tři bypassy a svěže vyběhnout nemalé převýšení po dřevěných schodech (a modré značce) ze starých pražců. Dobytá kóta se mu odmění nejen pěkným výhledem.
Prostranství pod Pokličkami se říká také Cikánský plácek. Právě zde se totiž stýkají katastry pěti obcí, a tak když došlo k vyhoštění některého z přičmoudlých nezbedů, stačilo udělat pár kroků do sousedního katastru. A proč zrovna tady neposedět s některým z bratrů a nedat s ním družné cigárko, no né, more?!
Vrstvy písku na Pokličkách se usazovaly dlouhou dobu a jejich jednotlivé vrstvy obsahují různé příměsi. V důsledku toho jsou pak různě odolné vůči erozivním vlivům střídání teplot a vody. Tvrdší vrstvy s železitými příměsemi tvoří samotné pokličky.
Jejich základ je z relativně odolného křemenného pískovce. Úzký sloup nesoucí poklici je z pískovce s hlinitým tmelem. Ten zvětrává nejrychleji, a tak celá tahle přírodní krása jednou skončí zřícením stále tenčího sloupu.
Vracíme se na rozcestí a plni hladu a očekávání spěšíme do Kokořínského dolu, který slibuje nejedno občerstvovací, pohostinské nebo restaurační zařízení. Důl je na takové záležitosti asi to nejsprávnější místo.
Bohužel se zde nacházíme právě v pondělí, onen magický den, kdy mají všechna zmíněná zařízení nekompromisně zavřeno. Ký děs a šlak! Naštěstí narážíme na velmi milé obhospodařovatele zdejšího campu ATC. Už mají i první zákazníky, a tak se jim i v zavírací den zželelo ucaprtaných ploskochodců. Dávají těstoviny Ála Bouloňéz a navrch přitáčí dvě chlazené kofoly. Ach té krásy v bříškách i vůkol!
Ubytovat se v ATC můžete se svým karavanem, stanem nebo můžete bydlet v chatičkách. Je tu i malý obchůdek, společenská místnost, hospůdka. Letos tu už prý řádila i stohlavá saň svatební veselice.
Plni radosti a nové energie (a nutno podotknout, že také plni pohrdání) míjíme zavřenou restauraci U Grobiána a necháváme se strhnout červenými proužky v bílém poli k dalšímu úprku.
Krásně upravená studánka Ladčin pramen přímo vyzývá k osvěžení, tentokráte zcela přírodnímu a zaručeně bez dusičnanů. Množství postávajících hrnků naznačuje, že v ochutnávání přírodnin zdaleka nejsme sami.
Následný rybník v Harasově v létě zdobí spoře oděná sličná děvčata. Koho by napadlo, že v Kokořínském dole by byl užitečný i dalekohled? My ho nechali doma. Tak třeba příště za tři čtvrtě roku.
Zlí i dobří jazykové z blízkých i vzdálenějších kruhů nám říkali, že U Grobiána už to není, co bývalo. Daleko lepší krmě je prý v hospůdce U Tichých. Najdete ji asi o 300 metrů dále po červené na silnici směrem Kanina, na pravé straně. My jsme ji zatím ještě nevyzkoušeli, ale vzhledem k četnosti zvěstí o výborné kuchyni a velkých porcích by na tom mohlo něco být.
Rozerváni svými vilnými pohledy na písečnou pláž podnikáme raději další čtyřapůlkilometrový pochod směr Štampach. Pokud jste horolezci, tak tam, co se červená značka téměř dotýká silnice, hledejte prosluněné pískovcové skalky vyzývající k nevšednímu lezení.
Pomalu se blížíme k rybníku Lhotka a stejnojmenné obci. V místech, kde překračujeme železniční koleje, opouštíme území chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Po osmnácti kilometrech můžeme směle vzkřiknout: Cíle bylo dosaženo!