S handbiky kolem Islandu

Počasí bylo chladnější, než očekávali. Průměrných deset stupňů „vylepšoval“ chladný vítr. Někdy bylo nutné jet na handbicích i 14 hodin denně. Nejobtížnější ale bylo čelit všem technickým problémům, které se při cestě udály. Porouchání různých částí jejich strojů, invalidního vozíčku nebo bariery na cestách, s tím vším si museli neobvyklí cestovatelé poradit. Naštěstí se přesvědčili, že pomocná ruka může přijít nejen od vašich blízkých či vám podobných; k vyřešení problémů tak přispěli pro kluky zcela neznámí lidé z různých koutů Islandu i Evropy.

Po 44 dnech cesta tří přátel z Dačic skončila úspěchem. Vypořádali se s každou překážkou a dokázali tak, že pokud opravdu něco chcete, stačí zdolat jednu překážku za druhou. Vlastními silami, přispěním přátel, kteří vás ponesou půl kilometru na zádech nebo i těch, kteří vás podpoří a budou věřit, že vaše cesta je uskutečnitelná.

Report z cesty

Den 1 až 4:

Naše cesta začala neoblíbeným, ačkoliv nezbytným balením věcí. Nebylo toho zrovna málo, tudíž jsme této činnosti museli věnovat poměrně velkou porci času. Nedílnou součástí sbalených věcí bylo i jídlo, za což patří velké dík našim rodinám – jmenovitě Božence, Irence a Naděnce. V neděli podvečer přišlo na řadu naše loučení s nejbližšími, s rodinami, s kamarády, se známými, s neznámými, s milenkami, s přáteli a nepřáteli a tak vůbec s těmi, kdo se s námi přišli rozloučit.

Po nejedné ukápnuté slzičce jsme se konečně mohli vydat na naši vysněnou cestu – na cestu plnou strastí a radostí, na cestu plnou neopakovatelných zážitků. Nasedli jsme do auta a vyrazili vstříc svému osudu. Nejprve nás čekalo 2 000 kilometrů v autě s konečným cílem v Dánsku v přístavu Hirtshals. Jak to tak na cestách bývá, není vždy vše podle plánu. V německé obci Malsch jsme si vyzvedávali dva handbiky potřebné pro naše putování, ale jakmile jsme vyjeli za hranice, porouchala se nám GPS navigace. Problém jsme vyřešili jak jinak než po našem – jeli jsme rovnou za nosem bez mapy. Do Malsche jsme dorazili v brzkých ranních hodinách, zhruba kolem třetí. Poté jsme mohli ulehnout k velice pohodlnému spánku v autě. S firmou Sunrise Medical, od které jsme si handbiky půjčovali, jsme byli domluvení na předání v pondělí v 10 hodin dopoledne. Vybrali jsme si dva krásné oře na naší cestu. Po technické úpravě, naložení na auto a lehkému obědu jsme se opět mohli vydat směr Hamburg a pokračovat dál do Dánska. Jeli jsme stále bez GPS a bez mapy. Po tom, co jsme vjeli do Holandska a byli pár kilometrů od Amsterdamu, jsme si řekli, že je asi něco špatně a že si tu mapu musíme koupit.

Dál pokračovala cesta bez problému, až na pár výjimek s motorem, což ani nestojí za řeč. Příjezdem do přístavu Hirtshals, kde všechno ještě spalo, se naše unavené oči rozšířili štěstím a nadšením. Jakmile jsme měli vše přichystané, vydali jsme se podél kolony aut čekající na nalodění směrem na trajekt. V úterý v 11:30 naše kocábka vyplula přes Atlantik směrem na druhý největší ostrov v Evropě. První večer na lodi se dostavili lehké účinky mořské nemoci, ani ne tak z moře. S malou zastávkou na Faerských ostrovech se čím dál tím víc blížíme k ostrovu Island.

Den 5 až 6:

Po rozloučení s novými přáteli na trajektu jsme se vydali do krásné krajiny Islandu. Hned na začátku nás čekala "malá" rozcvička v podání kopce s  převýšením sedm set metrů. Museli jsme spojit všechny své fyzické i morální síly, abychom nakopali tomu kopci prdel. To, co jsme nahoru drtili přes čtyři hodiny, jsme sjeli dolů za pár minut. Hned první den nám Island ukázal svou proměnlivost v počasí. V městečku jménem Egilsstadir jsme měli nucenou zastávku kvůli náročné opravě kola, která si vyžádala přes 150 euro. Nyní jsme připraveni na další porci cesty, ke které se vydáváme za pár okamžiků.

Den 7 až 8:

Po peripetiích s kolem jsme drtili dva dny po sobě dlouho do brzkého rána. Zjistili jsme, že blikačky, ani světla nejsou potřeba, protože je zde pořád světlo. Slunce nezapadá. Island nás nepřestává udivovat nádhernou krajinou. Jako první jsme se tu projeli na handbicích. Po včerejším slunečném dni se změnily podmínky a fouká nám do ksichtu prudký protivítr, je to jako bychom jeli stále do kopce – ručičky pláčou. Nyní se pouštíme do dalšího boje..

Den 9 až 10:

Chvilku před tím než jsme se pustili do bojů s větrnými mlýny (a to doslova), potkali jsme Islandskou reportérku, která s námi chtěla udělat rozhovor, pár fotek a něco o nás napsat. Článek vyšel v místních novinách www.einurd.is. Osmého dne večer jsme se ubytovali uprostřed pustiny s polní cestou sto kilometrů od sopky Askja. O to víc nás ráno zaskočil mateřský jazyk. Tři čeští mladíci stopovali opodál našeho stanu k vulkánu. Dali jsme se s nimi do řeči, vyměnili si informace o Islandu a než jsme stačili zabalit všechny věci, už byli v trapu.

Ten den nás čekalo devadesát kilometrů jízdy k druhému nejmohutnějšímu vodopádu v Evropě jménem Dettifoss a k jezeru Mývatn. K vodopádu jsme se dostávali ztěžka přes skály a kameny, kde nemohl handbike, ani vozejk projet a tak Mates nesl Jiřinu asi půl kilometru na zádech. Ten zážitek za to ale stál…jak uvidíte z fotek…opravdu majestátný.

Jelikož jsme už neměli mnoho potravin a nejbližší obchod byl až u Mývatnu v Reikjahlýdu, museli jsme dojet až do stanoveného cíle. Energii jsme brali z posledních zásob sušenek a z vesmíru. Po padesíti kilometrech začal mít Jeníček problémy s ramenem, tudíž si pak střihnul téměř půlmaratón s přivázaným handbikem za sebou. Stan jsme postavili až kolem třetí hodiny ranní, Jiřík si šel hned lehnout a Jenda s Matějem se šli vypucovat do čtyřicetistupňového geotermálního jezírka.

Dnešní den se nesl v duchu zaslouženého odpočinku. Doplnili jsme zásoby a konečně se po dvou dnech pořádně najedli (přežrali jsme se jak prasata). Zítra nás čeká cesta do Akureyri po ringu. Přejeme vám dobrou noc, my jdeme ještě sajlat, protože je tu o dvě hodiny méně.

Den 11 až 18:

Matěj při výjezdu na Kraflu zlomil kliku. Večer než jsme šli spát jsme napsali email jedinému dealerovi handbiků na Islandu. Jelikož bylo pozdě večer, řekli jsme si, že mu ještě ráno zavoláme. Ráno jsme se vzbudili o něco dříve a po krátkém hovoru jsme vysvětlili, kdo jsme, co se stalo a co potřebujeme. V emailu jsme dostali kontakt na jediného zákazníka dané firmy, který si nedávno objednal nový handbike, jenž měl dorazit zhruba do týdne. Shodou okolností byl tento pán jménem Gisli, z Mývatnu, kde jsme se zrovna nacházeli. Je to vlastník místního kempu, a i když zrovna nebyl doma, zařídil po svých pracovnících opravu naší kliky. Vše provázelo veliké štěstí, a tak nám kliku svařili v místní elektrárně Krafla.

Chtěli jsme ještě záhadnému Gislimu poděkovat a tak jsme zůstali v Mývatnu do druhého dne. Když jsme se odpoledne vyhrabali ze stanu, jeli jsme rovnou do kempu poděkovat. Plánovali jsme návštěvu na půl hodiny. Z poděkování se vyklubalo pozvání na večeři, přespání v kempu, pomoc s plánováním trasy a mnoho dalšího.

V kempu jsme se cítili velmi pohodlně, ale nešlo jinak – museli jsme se hnout z místa. Vyjeli jsme okolo poledne. Ještě jsme poobědvali s Gislim a vyrazili směr Akureyri. Za tento den jsme urazili okolo padesáti kilometrů a utábořili se blízko krásného vodopádu Godafoss. Tam si pro nás přijel Gisli i se svojí rybářskou lodí. Vzal nás na noční rybaření na nedaleko vzdálené jezero. Jelikož je zde stále světlo, Jiří kormidloval naší rybářskou loď vstříc červánkám nad vzdálenými pohořími hor a Matěj tahal jednoho pstruha za druhým. Nakonec si i Jenda jednoho vytáhl, tudíž jsme to mohli ukončit a jít v 7 hodin ráno spát.

15. den začal jako tzv. den Blbec. Vyráželi jsme o něco později a naše nálada se i přes slunečné počasí rovnala nule. Vůbec nám nepomohlo, že jsme se u vodopádu stali pro německé důchodce větší atrakcí než vodopád. Cítili jsme se jako opičky v kleci, na které si stále někdo ukazuje a fotí si je. Po vydatném obědě se však naše nálada zlepšila a dojeli jsme až před Akureyri, které leží v nádherném fjordu. Akureyri:

Od Gisliho jsme dostali pozvání do restaurace Greiffin, kde zrovna obsluhuje jeho dcera Eirun. Objednali jsme si obří steaky a zapíjeli je lahodným mokem Víking. Poprvé na Islandu jsme se cítili přejezení.

Před odjezdem z Akureyri jsme si ještě nakoupili na dalších pár dní a vyrazili směr Reykjavik. Za Akureyri se táhne osmedesátikilometrový pás hor a kopců, přes který vedla naše cesta. Utábořili jsme se tedy ještě před hlavním stoupáním, abychom nabrali dostatek sil.

17. den nás čekal přejezd hornatého pásu: S dostatkem sil jsme tento hornatý pás zvládli téměř celý, urazili jsme sedmdesát kilometrů a naše počínání přerušila až v 11 hodin večer velmi silná mlha, která naše šlapání dělala nebezpečným. Ráno jsme opět vstali do mlhy, zdolali posledních deset kilometrů kopce a dojeli do padesát kilometrů vzdáleného města Blönduós, kde jsme se utábořili na nejstrategičtějším místě vedle parkoviště mezi plaveckým bazénem a supermarketem.

Ráno jsme vstali dříve než obvykle a vyrazili se po týdnu zase pořádně vypucovat do bazénu. Mají zde plavecký bazén, dva tobogány a dva bazénky. Jeden s teplotou vody okolo 38°C a druhý 41°C. Jiří se s velikou oblibou rochnil v teplé vodě a občas jsme si šli všichni tři zaplavat. Nyní opět vyrážíme směr Reykjavik.

Den 19 až 20:

Naháníme čas, strávený u Mývatnu a jedeme bomby od rána do večera. Ruce bolí, bohužel naše vybavení pomalu vypovídá službu. Klika je sice spravená, ale  Matějův handbike je snad zakletej. Přehazovačka valí jen na pár převodů. Jeníčkovi vypadává zadní pravé kolo. Z pláštů na Jiřínově vozejku už trčí skoro duše. Potřebujeme být už v Rejkjavíku a dát vše do kupy. Snad za dva dny.

Den 21 až 27:

Z Borgarnes jsme vyjeli kolem 20:30 až po té, co přestalo pršet. Nicméně ještě před odjezdem jsme byli nuceni udělat povinou zastávku v boxech N1, kde jse se nejen zadarmo najedli a napili (zbytky hranolků a bugrů chutnájí nejvíce, když jste správně hladoví), naši mechanici Matějíček a Jeníček vyměnili zcela ojeté pláště na Jiříkově vozíku za nové. Jelikož však nebyl žádný plášť k dispozici, oblepili jsme je stříbrnou páskou. Cestu na Reykjavík nám velice stěžoval hustý provoz a zhoršená viditelnost. Asi po dvou hodinách nás přijel kousek doprovodit policejní vůz. Už jsme si říkali, že máme problém, ale v tom z vozidla vystoupila místní policajtka, hezky tvarovaná blonďatá mladá strážkyně zákona. A bylo po problému! Nejen že máme číslo jejího odznaku, ale… více po expedici.

Po přátelské dohodě jsme už dál nepokračovali a to nejen kvůli zhoršené viditelnosti či hustému provozu, ale i kvůli dalším technickým problémům s již zmíněnou přehazovačkou a vypadávajícími koly z vozíku. Do Reykjavíku vedou dvě trasy. Jedna přes tunel (skrz který nemohou jezdit kola) a druhá kolem fjordu, přes který bychom si najeli o sedmdesát kilometrů více. Kvůli našim problémům s technikou jsme se rozhodli jet tunelem a to na stopa. Jenže s třemi naloženými handbiky se stopuje docela špatně i když je jeden z nás vozíčkář a hází smutné pohledy na projíždějící automobily. Rozhodli jsme se vydat autobusem, ale tam byl problém narvar všechno dovnitř.

Náš hlavní úkol v Reykjavíku bylo dát všechno do pucu. To se povedlo celkem bez problémů. Zde jsme se zatím poprvé a snad i naposled ubytovali v kempu. I když to stálo nějakou kačku, bylo to pro nás i přínosné. Nabrali jsme zde spoustu inspirace. Za Reykjavíkem nás opět zastihl nepříjemný protivítr. Jediná pozitivní zpráva byla, že jsme potkali pána s elektrohandbikem, který říkal, že už nás zná (zřejmě z FB).

Nyní se nacházíme u jedné z největších turistických atrakcí na Islandu – Geysir. Se slovy: „To si děláte srandu, že jedete s tímhle po Islandu?!“ nás přivítal Marek, týpek, co dělá šéfkuchaře v restauraci Geysir Verslun, a který nás neskutečně pohostil.

Dny už neřešíme:

Při odjezdu z Geysiru nás Mára pohostil snídaní králů, zároveň i obědem , který jsme si nechali na cestu, což byl výborný burger. Na cestu jsme se už těšili a to především z důvodu, že nám konečně foukal vítr do zad. Posilněni skvělým jídlem nám kilometry ubíhaly pod rukama sami. Chtěli jsme se opět napojit na Ring Road, tudíž jsme pokračovali směrem na Selfoss.

Selfoss byl pro nás významnou zastávkou, protože právě zde jsme objevili to pravé kouzlo DUMPSTERINGU. Díky tomu se můžeme plnohodnotně stravovat a ještě ušetříme spoustu peněz, které pomalu, ale jistě docházejí. Po Selfossu naše kroky směřovaly na Vík. Cestou jsme se kochali opět krásnou krajinou (o které jsme si nejdříve mysleli, že není tak hezká jako na severu, ale opak je pravdou), viděli jsme dva turisticky velmi navštěvované vodopády, kde si místo německých turistů fotili Japonci. Nicméně kousek před těmito vodopády jsme zažili velice inspirativní setkání. S pozdravem "Ahoj krajané" k nám míří velmi sympatický pár. Zprvu jsme nevěděli která bije… než se Jiřík zeptal: "Vy jste mi nějakej povědomém, můžem vás odněkud znát?" Načež se nám představil zkušený cestovatel, dobrodruh, fotograf, vypravěč a autor cestopisů Jiří Kolbaba v doprovodu se svou paní. Přátelsky jsme si popovídali a s příslibem zmínky o naší expedici jsme si vyměnili kontakt, pořídili nějaké fotografické snímky. Trošku náš zamrzelo, že jsme si nepořídili společnou fotku. Nevadí, snad příště.

Vyrazili jsme dál. V podvečer krásně prožitého dne na handbiku uviděl Jeníček dřevo vedle silnice (na Islandu roste velmi málo stromů a dřevo není příliš k dostání) a dostal nápad, že si uděláme táborák. Pochopitelně jsme všichni souhlasili. Stalo se. První a poslední táborák na Islandu byl na světě. Ačkoliv se to ve větru ani zdaleka nepodobalo táborové idylce, moc jsme si to užili. V ohni jsme opekli nějaký ten toust, povařili fazole, hráli na ukulele, békali co to šlo, rušili jsme asi jen nedaleké ovce a tupě zírali do plápolajících plamenů. Od ohně nás vyhnal až déšť.

Déšť, který nás bičoval a zmáčel celý následující den a kvůli kterému jsme byli nuceni zastavit. Celí promočení jsme se zdrželi dvě noci, abychom usušili věci. Ještě, že nám Jirka Kolbaba dal svou knihu cestopisů, která nás zabavila celou dobu ve stanu. Předpověď počasí nám nepredikovala nic dobrého, ale i přesto jsme se museli posunout dál. Se špetkou strachu o naše poslední suché věci jsme se vydali znovu na cestu. Jeli jsme do noci. Čas ubíhal a my do toho museli pořádně dupat.

Blížili jsme se k ledovci Vatnajokull. Matěj si jednou takhle večer před spaním udělali krásnou procházku až k samotnému ledovci. Hodinový trénink do strmého kopce nás odměnil pohádkovým výhledem. Nezapomenutelný zážitek. Ale zpátky na Ringroad. Jeli jsme podél ledovce stále dál. Těšili jsme se na ledovcové jezýrko plné ker a nejvíce na to, až se v něm vykoupeme. Konečně jsme k němu dojeli a měli možnost vidět tu nádheru. Další neskutečný zážitek.

Hned se Jenda s Matějem chtěli vydat na ledovcové kry a zaskákat si na nich. Jirku zrovna zas boleli nohy a tak nás pozoroval ze břehu. Taky by se nezbláznil, kdyby šel s náma, furt dělá Zagorku. Matějíček a Jeníček se vrátili do mladých let. Zaskákali si na krách a poté si dali ozdravnou koupel v jezýrku mezi ledem. Ten den jsme se utábořili opět vedle silnice, ale poprvé jsme spali pod širákem. Začínáme si zvykat na islandské teploty. To brzo, když za pár dní odjíždíme...

Nyní se nacházíme v městečku s názvem Höfn. Čeká nás posledních dvě stě padesát kiláků zpátky do Egilstadiru, respektive do Seydisfjerduru. Znovu se ozveme nejspíš až z lodi uprostřed Atlantiku, nebo až došlápneme nohou na evropský kontinent. Z Hofnu jsme odjeli s vidinou posledních pár kilometrů před námi.

Čekaly nás hezké fjordy, které se ukázaly jako ne příliš hezké pro jízdu na handbiku. Potkali jsme pár zajímavých lidí na východě. Například nás zastavilo auto plné řeckých turistů. Postarší vtipný pán vyběhl z auta a začal nás fotit o sto šest. Nicméně krásnou islandskou vyhlídkovou idylku na handbiku vystřídal katastrofický scénář každého pumpičkáře. Normální asfalt vystřídala šotolina, která měla trvat dalších několik kilometrů. Na padesáti  metrech jsme prorazili tři duše. A to ještě nepočítáme den před tím na normálním asfaltu, kde se stalo totéž. Předešlé dny se při tom nesly v duchu  jen jednoho prasklého kola. Došlo lepení i zdravé duše, takže jsme museli kalkulovat jen s tím, co jsme měli. K tomu všemu si přidejte začínající odpor k handbiku po všech těch dnech, protivítr, déšť a máte zaručeně skvělý den.

Ovšem náš islandský otec Gisli se opět ukázal. Zařídil nám odvoz přes tu šotolinu, po které jsme odmítli jet z jednoho prostého důvodu, že bychom ji prostě nemohli přejet. Chlápek jménem Robert z místního Guesthousu nám přijel na pomoc. Naložili jsme kola, všechny naše věci a posunuli jsme se přes šotolinu o nějakých dvacet kilometrů. Nálada se lepšila a s ní i naše dny strávené na východních fjordech. Věděli jsme, že nás čeká desetikilometrový tunel, z kterého jsme měli obavy.

Obavy se rozplynuly, jakmile jsme do něj vjeli. Měli jsme dostatek času, tudíž jsme nemuseli chvátat, ale čím víc jsme se přibližovali naší koncové destinaci Egilstadir, tím víc jsme tam už chtěli být a říct si: "Jo, jsme kurva dobrý." Když jsme přijížděli do Egilstadiru, každý z nás z plna hrdla křičel a řval na celý Island. V Egilstadiru jsme pak měli dva volné dny, které jsme zaplnili oslavami, jak se sluší a patří. Dvakrát nás vyhodili z té samé restaurace. Potkali jsme zde opět dalších hafo zajímavých lidí, na příklad japonku Naoko, novozélandského armádního navigátora a pár místních dívek. Egilstadir jsme si moc užili. Abychom se dostali k naší lodi, museli jsme překonat stejné převýšení, jako na začátku. Když to předtím byla rozcvička, nakonec nás čekalo závěrečné vyklusání a protažení. Hlavní část už byla za námi (FTVS rulezz). Dojeli jsme do Seydisfjorduru, kde nás čekala již poslední noc ve stanu. Všichni jsme si uvědomovali, jak nám bude Island chybět. Každý jsme se s ním rozloučili po svém, ovšem ne na dobro.

INFO: 3handbikes

Island na Horydoly

René Kujan přeběhl od severu k jihu

Tak jak bylo na Islandu?

Na Islandu zmizel most

Rok po výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull 

Pod islandskou pokličkou 

Bleší trh Kolaportid v Reykjavíku 

Treking přes Duhové hory 

Lavinami zasypaný Island 

Vestmannaeyjar – ostrovy západních mužů 

Ďáblův odkaz, jezerní maraton 

Na Islandu jsou ufoni! 

Island na vlastní pěst 

Divukrásné příběhy mraků 

Levný Island 

Jak vypadá Island po výbuchu sopky? 

Islandská příroda krizi nepodléhá 

Nejhezčí túry světa