Trpaslíci v Krušných horách

V německých pověstech z Krušných hor se neustále objevují tlupy skalních skřítků, tpaslíků, kteří byli velkou součástí dějin tohoto kraje.

Trpaslík symbolicky dál hlídá vstup do Sokolova. Skalní skřítci jsou snad v každé lidové pověsti od Andělské hory, přes Kyselku, okolí Karlových Varů, Loket, Sokolov až po Cheb.

Vraťme se do doby, kdy byly celé Krušné hory plné skalních skřítků, trpaslíků a podzemních pidilidiček.

Podzemní pidilidi

Jeden muž od břehu Ohře vyprávěl tento příběh: Staří podzemní lidé - trpaslíci, kteří měli ve zvyku navštěvovat Steddingův dům v Sokolově, jednou přinesli úl plný koňského trusu jako výraz díků za zdejší pohostinství. Hostitel si o tom myslel všelico. "K čemu může být dobrý tohle svinstvo?!" a tak šel ven k řece a vyprázdnil to všechno do vody. Když se vrátil do svého domu a uložil úl, něco cinkalo. Nahlédl dovnitř, kde zjistil , že kousky hnoje, které nevyhodil a které se usadily ve štěrbinách úlu, byly ve skutečnosti kusy zlata. Stedding ihned utíkal ven s celou rodinou k řece, aby získal hnůj, který vyhodil. Hnůj, ale zůstal nezměněný. Byl to pořád jen hnůj.

Pidilidi odpluli za moře

Později se podzemní lidé vzdálili přes moře. Pro lidi, kteří byli zde, se stali příliš chytří. Kapitán, který přepravoval na druhou stranu oceánu dobytek, se velice divil, že nevidí žádného člověka, ale zjistil, že loď má velký ponor, což dokládalo ohromnou váhu nákladu. Jak potom říkal, žádná telata nemohla vyrůst tak silná a zdravá v žádném domě, kde podzemní lidi zůstali, protože podle něho to byli jen žárliví a zlomyslní malí lidé.

Malí lidé nemají rádi žaludy

V dávných dobách měli trpaslíci ve zvyku zabývat se dědictvím v zemědělské komunitě horníků. Po večerech přicházeli ke krbu k ostatním, aby se ohřáli. V noci, vždy když dokončili všechnu práci, hostitel jim naplánoval práci pro další den. Navzdory jejich užitečným pracem, jeden rolník tam již dále nechtěl jejich společnost, ale neuměl se jich zbavit. Pak mu někdo doporučil připravit několik žaludů k ohni, až si bude vařit pivo. To také udělal. Hned, když trpaslíci přišli a uviděli to, jeden z nich zvolal: "Já už jsem dost starý, protože jsem viděl Duisburgský les pokácený dvakrát a vyhořelý třikrát, ale nikdy jsem neviděl vařit žaludy v pivu!" Od těch dob zmizeli z toho místa.

Trpaslíci

Jeden pastýř na západní straně Krušných hor vyprávěl následující příběh: V dávných časech měli trpaslíci ve zvyku tady bydlet. Oni byli tak malí, že v peci pekárny osm bušlů (36,3 l) hluboké sebou mohli mlátit sedm bušlů vzhůru bez boule na hlavě. Jedna žena se jich chtěla zbavit, protože byli její dlouhodobí neplatící hosté, a tak jim začala připravovat žaludy na ohni. Když to jeden z nich uviděl, řekl: "Třikrát jsem viděl Dammerský les skácený a dvakrát vyhořel, ale nikdy takové vaření!"

Trpaslíci proměnění v kámen

V Čechách nedaleko od Lokte (Elnbogen) v drsném ale krásném údolí, skrze které řeka Ohře sviští ve vícenásobných ohybech nahoru až téměř do Karlových Varů (Karlsbad), žil slavný trpaslík jeskynní. Obyvatelé sousedních vesnic a města o tom mají svůj následující příběh: Tyto skály byly obývané v dávných dobách malými horskými trpaslíky, kteří si tam v poklidu vyřizovali své skromné obchody. Nikdy nebyli nemocní a dost pomáhali svým lidem v nouzi a zármutku. Ale po delší dobu byli trpaslíci ovládáni zlým duchem. V té době se stal případ, ať tak nebo onak, právě vysvětili svatbu, a když chtěla vyjít z jejich kostela, jejich vůdčí duch byl naplněn ohromným běsněním a přeměnil trpaslíky do kamene - a co bylo horší, od té doby, co oni zůstali v nesmrtelném duchu, tak jim zakázal žít v těch místech dál. Série skalních stěn, které jsou zde ještě nazývané Začarovaná trpasličí svatba, a kde každý může vidět různé tvary stojících svatebčanů na vrcholech hor. Uprostřed jedné té skály můžete vidět postavu trpaslíka, který zůstal příliš dlouho v kostele, zatímco další postava se pokoušela uprchnout kouzlu. Když se podíval ven z okna a volal o pomoc i on zkameněl.

Trpaslíci si půjčují chléb

Pastor Hedler v Selbitz a Maiersreuth (poblíž hranice u Aše) vyprávěl roku 1684 následující příběh: Mezi dvěmi výše uvedenými lokalitami je jeskyně otevřená do lesa, která se nazývá Jeskyně skřítků a tam kdysi dávno, dříve než před sto, lety žil skřítek. Ten když potřeboval, bylo mu dodávané jídlo jistými obyvateli z městečka Naila. Albert Steffel, který se dožil v roce 1680 sedmdesáti let, a Hans Kohmann, co se dožil šedesát tři léta v roce 1679, dva čestní a věrohodní lidé, vyprávěli tento příběh o dědečkovi Kohmannovi už mnohokrát. Dědeček jednou oral půdu na svém poli v místech blízko jeskyně, když mu jeho manželka přinesla čerstvě napečený chléb na snídani. Přinesla ho v malém ručníku a položila na okraj pole. Brzo potom přišla malá trpasličí žena a požádala rolníka o jeho chléb: "Její chléb byl sice také v peci, ale její hladové děti nemohly už dál čekat a ona chtěla vyměnit farmářský chléb za její vlastní, který bude upečený v poledne." Dědeček řekl, že souhlasí, a malá žena vskutku přišla znovu v poledne, prostřela před farmáře bílé roucho a postavila na něj bochník chleba, který byl ještě teplý, dodávajíc mnoho díků a vábila muže k tomu, aby si pochutnal na jejím chlebu. Potom ho požádala, zdali si může přijít pro ubrus na stůl ke konci dne. Jak říkala, tak se také stalo. Když se večer vrátila řekla, že tolik mlýnských hamrů zde bylo dáno do provozu a ona, neustále rušená tímto randálem, se bude muset vzdálit a opustit toto milé místo. Také hubovala a velice proklínala lidi, za jejich pohrdání v neděli, když farmáři šli kolem jejich polí před kostelem, pokládala to za velký hřích co jí žene od nich pryč. Brzy potom v neděli, několik zemědělských dělníků vstoupilo do jeskyně se zapálenými svítilnami a nalezli uvnitř polorozpadlé nízké chodby. Nakonec našli širokou pracovní místnost, čtyřhrannou, vyšší než dospělý muž, s mnoha dveřmi na každé straně. Pak dostali velký strach z neznáma, a tak odešli bez prohlídky malých místností za dveřmi.

Trpaslíci museli odejít

Z Krušných hor byli trpaslíci vytlačeni kvůli stavbě vodních hamrů a dalších mlýnů. Velice si na to stěžovali a říkali, že se budou chtít vrátit, jenom když skončí hamry se svým rámusem. V pohoří Krušných hor v okolí Chebu, byly v dávných dobách trpasličí jeskyně a trpaslíci tam často půjčovali obyvatelům mnoho kuchyňského nádobí a další věci pro jejich svatby.

Trpaslíci na stromě

V létě trpasličí obyvatelé často sestupovali z horských výšek Krušných hor do údolí pomoci s prací nebo jen pro pozorování pracujících lidí - totiž děvčat - která sklízela seno. Byli vždy schováni mezi stinnými listy na dlouhé silné větvi javoru. V jednom případě nějací zlomyslní lidé přišli v noci a podřezali větev, aby jen trochu držela u kmene. Když se nic nečekající trpaslíci posadili druhý den ráno na větev, ta se náhle odlomila od kmene s velkým prasknutím a poslala trpaslíky k zemi. Všichni kolem se smáli a trpaslíci, kreří se cítili být velmi uražení vykřikovali: "O jak vysoko až do nebe jsou nad námi a jejich existence bez víry přetéká! Dnes jdeme pryč! a nikdy se už nevrátíme!" Dodrželi své slovo a nikdy už je nikdo znovu neviděl.

Trpaslíci od skalní stěny

U trapaslíků bylo zvykem posadit se na velký kámen na pokraji skály a sledovat žně na poli pod sebou z toho výhodného postavení. Nicméně v jednom případě si pár selských mládenců brzy ráno udělalo kolem kamene oheň a nechali ho úplně rozžhavit do červena. Potom z něho zametli uhlí, aby se to na první pohled nepoznalo. Ráno přišli malí lidé a jen si sedli, okamžitě začali skákat a křičet. Pořádně si spálili svá malá pozadí. Ve hněvu začali volat: "Ó svět zla, ó svět zla!" Pak slíbili, že se pomstí a zmizeli navždy.

Stopy trpaslíků

V dávných dobách žili lidé v údolí a kolem vysoko ve skalách žili trpaslíci. Trpaslíci byli přátelští a hodní k lidem, pro které dělali těžkou práci i v noci bez pobízení. Vždy, když sedláci vyjeli brzo v ránu s povozy a nástroji, museli vyjadřovali úžas nad hotovou prací a mysleli si, že je to nějaká záhada a kouzlo. Trpaslíci byli ukryti poblíž ve křoví, smáli se, blikali lampičkami a hlasitě mezi sebou hovořili. Někdy se farmáři rozhněvali, když našli polovinu vzrostlého zrna ležící již posekanou na jejich polích; ale když se pak začalo valit následující krupobití a bouřky, viděli velmi dobře, že není možné, aby jednotlivé stéblo mohlo uniknout takovému prudkému počasí nedotčené. Pak potajmu děkovali předvídavým trpaslíkům. Nakonec ztratili lidé dobrosrdečnost a laskavost pro trpaslíky a jejich "zločiny" a vyzvali je, ať odejdou pryč. Od té doby je žádné oko nespatřilo.

Další problém vznikl takto: Jeden pastýř měl zajímavý třešňový strom zasazený v příkrém svahu hory. Jak v létě ovoce dozrálo, stalo se, že byl pak za tři noci po sobě strom čistě otrhaný a všechny třešně umístěny na lavici ve skladu, kde je pastýř obvykle podle svého zvyku nechával. Lidé ve vesnici říkali: "Nikdo jiný kromě vzpřímených trpaslíků tohle nedělá. Chodí ven jen v noci ve svých dlouhých kabátech, potichu jako ptáci a práci dokončí před nástupem lidské denní práce. Již mnohokrát byli viděni při práci, ale nikdy nebyli vyrušeni natolik, aby nepřišli znovu dělat radost." Pastýř byl patřičně zvědavý po takovém rozhovoru a opravdu rád by věděl, proč trpaslíci tak pečlivě skrývali své stopy a zda jejich nohy měly jiné tvary než lidské. Když příští rok přišlo léto a trpaslíci znovu tajně nastoupili ke sklízení třešní a nošení do skladu, pastýř vzal plný pytel popele a vysypal ho kolem stromu s třešněmi. Druhý den ráno za úsvitu přispěchal na místo: Strom byl opravdu očesaný a holý, na zemi dole uviděl stopy v popelu, vypadající jako četné malé husí stopy. Pak se pastýř začal smát a posmíval se trpaslíkům, protože objevil jejich tajemství. Část trpaslíků potom brzy zničila a zpustošila své příbytky a uprchla hluboko nahoru do hor. Tito trpaslíci měli hořkou zášť vůči lidem a odmítali jim dál ještě pomáhat. Dotyčný pastýř, který prozradil trpasličí tajemství, se stal chronicky nemocný a mentálně nestabilní až do svého životního konce.

Heilingovi trpaslíci

Na řece Ohři mezi zemědělskou farmou Wildenau (dnes Hory) a hradem (dnes zámeček) v Doubí, ční obrovské útesy které od dávných časů, lidé nazývají Heilingská stěna. Na úpatí tohoto masivu můžete najít jeskyni, uvnitř klenutou a zvenku jen mírně viditelnou pro malý otvor vytvořený pro malé lidičky, které se museli ohýbat nízko a museli se plazit. Jeskyně byla obydlená malými skřítky, nad kterými bděl princ, jinak neznámý starý muž jménem Heiling. Kdysi dávno si vyšla žena narozená v Tašovicích ven z vesnice před večerem Petra a Pavla a dostala se až do lesa při hledání bobulí. Noc ji předešla, a tak uviděla malý útulný dům stojící hned vedle útesu. Nelenila, otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Uvnitř uviděla sedět starého muže u stolu, kde něco pilně a úzkostlivě psal. Žena ho požádala o místo, aby mohla do rána zůstat a on ji ochotně přijal. Vedle starého muže nebyla žádná další živá věc v celé místnosti. Ať tak nebo onak, ze všech koutů se ozýval ohromný rachot. Žena začínala být příšerně vystrašená a tak se zeptala starého muže: "Kde to ve skutečnosti jsem?" Starý muž odpověděl: "Moje jméno zde bylo Heiling; brzo však budu muset cestovat pryč, protože dvě třetiny mých skřítků už uprchly daleko." Po této pozoruhodné odpovědi byla žena nesvá ještě víc a byla by pokračovala s dotazy, ale on jí vybídl k tomu, aby zůstala potichu a pak řekl: "Kdybyste nepřišla přesně během této jedinečné hodiny, nikdy byste nenašla žádný úkryt na noc." Vystrašená žena se poslušně schoulila do rohu a sladce usnula. Kdy se ráno probudila, ležela dole pod útesem a myslela si, že se jí to zdálo. Žádné malé stavení už neviděla. Byla šťastná a uvolněná , že žádná nemoc jí nepostihla v tomto nebezpečném místě, a tak spěchala zpět do vesnice. Avšak všechno tam bylo velmi změněno a cizí. Ve vesnici byly nové domy a byly jinak postaveny, ona nepoznala lidi, kteří jí potkávali a ani oni nepoznali ji. S velikým úsilím nakonec našla chalupu, kde žila a dokonce to bylo postaveno o něco lépe. Jen ten stejný dub, který zasadil už její dědeček, ještě dával stín. Přes to všechno se pokusila vejít dovnitř, ale byla vykázaná ze dveří jako cizí osoba. Už to nezvládla a začala pobíhat po vesnici neustále plačící v ohromném nepochopení. Lidé si mysleli , že byla zbavena rozumu. Nakonec jí přivedli k vrchnosti do úřadu, kde vyslyšeli její případ a začalo se to celé vyšetřovat. Pak našli v análech společenství a v církevních záznamech, že přesně před sto lety žena onoho jména co šla do lesa hledat bobule, nikdy nepřišla domů a nikdy nebyla nalezená. Je tedy jasné, že spala celých sto let ve skále a během té doby nezestárla. Potom žila své zbývající roky tiše a bez starostí a byla řádně opatrována celým společenstvím po ta dlouhá léta, za její trápení a kouzla která vydržela.

Další výskyt trpaslíků a skřítků

Andělská hora: V okolí hradu se vyskytují čerti, víly, lesní skřítkové a vůbec zázračné bytosti, a dodnes je občas někdo potká.

Šemnická skála: Skála je plná malých jeskyň, bývalých příbytků skřítků.