Glockner a Marmolada v jednom tahu

Za pět dní jsem dojel na motorce pod Grossglocker, vylezl na vrchol, přejel pod Marmoladu a taky se vyškrábal nahoru.

Kam to zabalit?

Byl to tak trochu logistický problém. Nejdřív jak tu spoustu věcí dostat na motorku, pak kde nechám to, co nepotáhnu nahoru. Vezl jsem pro motorkáře dost neobvyklou výbavu jako cepín, mačky, lano, pohorky, sedák apod. Nakonec jsem měl kufr, velký batoh přivázaný na sedadle spolujezdce, tankvak a na zádech prázdný batoh s doklady.

Po práci jsem přesedl z auta na připravenou motorku a vyjel v 16:30 po trase Liberec, Praha, České Budějovice, Linz, Salzburg. Před Salzburgem jsem musel sjet z dálnice, zajet do lesíka a přespat. Naspal jsem jen tři hodiny. Byl jsem líný stavět stan, tak jsem ležel jen vedle motorky, na zemi samý kámen a komáři mě žrali.

Ještě za hluboké tmy vyjíždím na Salzburg, Bischofshofen a před Zell am See uhýbám na pověstnou Grosssglocknerskou alpskou silnici. Zrovna svítá, když platím poplatek 18 eur a stoupám na Hochtor (2504 m). Silnice je pustá, patří jen mě, slunce olizuje vršky hor. Zase klesám a posléze vyjíždím na parkoviště Kaiser-Franz-Josefs-Höhe (2369). Za slibného počasí přebaluju. Na parkovišti jsem ale k velké radosti objevil skříňky na úschovu věcí. Motorku jsem zavezl o patro výš do krytého parkoviště a přikryl plachtou.

Za den na Grossglockneru

Sešel jsem na ledovec Pasterze a po něm došel k nástupu. Nejdřív skálami a sutí, později po ledovci jsem došel na chatu Erzherzog Johan Hütte (3454) na Adlersruhe. Únava, výška a nevyspání už dělaly své, k chatě jsem sotva dolezl. Bylo ale teprve 13 hodin, tak jsem uvařil čaj z vody z okapu, odpočinul si a vyrazil pomalu k vrcholu. Sněhové a ledové prahy byly běs, ale na skále už mi to zase utíkalo. Ani jsem nesundával mačky.

Hrne se tam dost lidí, já ale předbíhal a obcházel vůdce s klienty, co nejvíce zdržovali. Ve 14:30 h jsem byl na vrcholu nejvyšší hory Rakouska (3798). Možná mám rychlostní rekord na trase Liberec - Glockner - vrchol.

Za neuvěřitelně nádherného počasí jsem tam pobyl asi hodinu a pak sešel zpět na Johanovu chatu. Dal jsem si pivko, venku uvařil večeři a přespal v ubytovně pro třicet lidí na patrových postelích za 18 eur.

 Grossglockner na Horydoly

HOROLEZECTVÍ Hofmannsweg (Hofmannova cesta)
HOROLEZECTVÍ Alter Kalser Weg (Stará Kalská cesta)
HOROLEZECTVÍ Stüdlgrat (Stüdlův hřeben) a Stüdlgrat (reportáž)
HOROLEZECTVÍ Pallavicini Rinne (Pallaviciniho kuloár)
SKIALPINISMUS Lyžařské túry
SKIALPINISMUS Vorderer Bärenkopf
LEDOVÉ LEZENÍ Johannisberg a Bärenkopf
TURISTIKA Ledovec Pasterze
TURISTIKA Romariswandköpfe
CYKLISTIKA Hochalpenstrasse a V sedle na Grossglockner
BEZPEČNOST Jsem naštvaný a Lezecká neštěstí a Blázni ve světě
HORSKÁ SLUŽBA Na Adlersruhe havaroval vrtulník
DOPRAVA Frézy čistí Hochalpenstrasse

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě

Usínám na motorce

Ráno všichni brzo vstávají a vyrážejí k vrcholu, já si v klídku vařím kafe, pozoruji a fotím nádherný východ slunce. Můj sen je splněn! Poslední obavy mám ze sestupu a aby motorka a věci byly na svém místě. Po menším bloudění na ledovci se dostávám na parkoviště. Vše je v pořádku, takže se pomalu převlékám a odjíždím do Dolomit.

Mám totiž na Marmoladě zavěšený pytel, jak horolezci říkají nevydařenému výstupu. V roce 2002, ještě s mojí předchozí XJ 600, jsem už pokus dal, ale náhlé sněžení mě vyhnalo a já měl problém odjet přes horská sedla domů.

Teď jsem nenechal nic náhodě a ubytoval se na chatě Rifugio Dolomia přímo u lanovky. Nejdříve jsem tam ale musel dojet. Od Františka Josefa jsem sjel do Lienzu a dál do Dobbaica . Vedro a změna výšky udělaly své, usnul na motorce! Únavě jsem nevěnoval pozornost, myslel jsem, že nejde na motorce usnout. Ale poklesly mi najednou ruce i hlava, klasický mikrospánek. Takže u první benzínky odpočívám a tlačím ledovou kávu. To opakuji u Billy, kde si kupuju vodu na další pobyt.

Z Dobbaica pokračuji do Cortiny, pak nahoru do Passo Falzarego (2105), sjíždím do Arraby, vyjíždím do Passo Pordoi (2242), sjíždím do Canazei. Odtud jedu naposledy nahoru jezeru Fedaia a po jeho hrázi k chatě Dolomia.

Padám po ledu

Silnice jsou tady v Dolomitech trochu horší než na Glockneru, ale zas se za ně neplatí. Na chatě je komfortní ubytovna pro pět lidí, jsem tu sám, sprcha, záchod, výhled na jezero a až se to stydím říct - televize. Stálo mne to 15 eur za noc.

Ráno jsme vyjel srandovní lanovkou, je to plošinka se zábradlím pro dva, do který musíš s rozběhem za jízdy naskakovat, na chatu Pian dei Fiacconi. Zpáteční lístek stojí 7,50 euro. Nejdřív se trochu sestupuje a pak stoupám po skálách a nakonec po ledovci k ferátě západním hřebenem Marmolady.

Na ledovci doslova pýcha předešla pád. Liboval jsem si, jak jsem rychlý, byl jsem první z lidí, co tam šli. Říkal jsem si, že ty hlupáci si berou mačky, když to tak pěkně jde bez nich po zamrzlých kamíncích. Už mi chybělo pár desítek metrů ke konci ledovce, když jsem ujel. Rozjížděl jsem se dolů stále větší rychlosti a zjišťoval, ze ty kameny zas tak dobře přimrzlý nejsou, protože mě nezbržďovaly. Akorát mi úspěšně odíraly celý tělo a rozřezávaly prsty na rukou, jak se tonoucí stébla chytal.

Noví kamarádi ocenili můj cepín, já jejich lano

Naštěstí jsem se o jeden větší kamen zarazil. A pokorně si obul mačky. Cepín jsem měl samozřejmě taky na batohu. Na nástupu jsem počkal na partu českých kluků. Poskytli mi náplasti a obvazy, takže jsem mohl lépe pokračovat.

Šli jsme spolu po ferátě, která vede vedle krásným pilířem v pevné skále, kecali a před polednem jsme byli na vrcholu Marmolada di Penia (3340). Věřte-nevěřte, je tam bufet. Za náplasti jsem se v něm odměnil kolegům pivem.

Pak při klesání k lanovce po sestupovém ledovci s nepříjemnými trhlinami jsem uvítal, že mohu jít s nimi navázaný na laně, oni zase ocenili můj cepín. Na chatě jsme si dali pivo a lanovkou sjeli dolů.

Booking.com

 Marmolada na Horydoly

FERÁTA Marmolada - sníh a železo
TURISTIKA Glockner a Marmolada v jednom tahu
CYKLISTIKA Italské silničky do nebe
LYŽOVÁNÍ Jarní prašan na Marmoladě 

Zobrazit místo Mountains - hory na větší mapě

K večeru jsem doma v Liberci

Musel jsem se dlouho přemlouvat, abych vlezl do sprchy a vyčistil si rány. Aspoň, že jsem s sebou neměl mejdlo, takový zbytečnosti se mi na motorku nevešly. Pištěl bych ještě víc. V televizi dávali Planetu Opic v italštině. Vařil jsem si na záchodosprše, pustil jsem větrák, ale stejně to vonělo po celé chatě.

Ráno jsem brzo vstal, sbalil a za svítání jsem vyjel. Skoro všechny prsty jsem měl zalepené, s neohebnou nohou a s naraženou kostrčí to šlo ztuha. Nejdříve jsem musel po sjezdu do Canazei přejet Passo di Sella (2240). Pak jsem jel nejkratší cestou na dálnici a po ní až domů (Brenner - Innsbruck - Mnichov - Regensburg - Plzeň - Praha - Liberec).

Bál jsem se deště, zatáček jsem měl už dost. Takže jsem platil italskou dálnici (3,10 E), Brenner (8 E) a rakouskou dálniční známku (4,30 E). U Mnichova jsem musel kličkovat třicet kilometrů zácpami a za Plzní mě chytla průtrž mračen, abych to neměl zadarmo. Doma v Liberci jsem byl asi v 18:30.