Budu zase chvíli hodná holka

Kolečka předpotopního kazetového panasonicu se naštěstí poslušně točí. Propiska poskakuje po připravených papírech. Obsluha začíná nosit dobroty. Slečna Klára se usmívá.

Většina lidí považuje horolezectví za takovou spíše maskulinní záležitost. Jak ses k němu dostala ty?

Vznikalo to postupně v partě kluků, takže za to vlastně můžou právě chlapi. V expedičním lezení ale vůbec nikdo neřeší, jestli jsi chlap nebo ženská. Myslím, že je to spíše přínos, když žena vnese do party chlapů zase trochu jiný element. Ale někdy chlapům i trochu závidím – třeba vousy, že jim pak tak neomrzají tváře, ale hlavně možnost elegantního řešení oněch choulostivějších záležitostí. Něco prostě ti chlapi mají jednodušší. Ale jinak jsem spokojená s tím, jak to je. (smích)

Ve svých deníčcích několikrát zmiňuješ otce. Jakou roli sehrál?

V případě Everestu jsem spíš já přispěla k tomu, že taky do Himálají vyrazil. Ale je pravda, že když jsem byla menší, tak nás rodiče tahali po horách. Nejdřív na lyže, pak trochu lézt po kopcích, v Alpách jsme si zkusili nějaké ty ferraty. Zpočátku člověk trochu trpí, moc se mu nechce šlapat, ale časem se to nějak překulí a začne ho to bavit. Potkáváš úžasné lidi, což bývá inspirativní a někam tě to nasměruje. Pak teprve člověk ocení, že ho v mládí rodiče někam vytáhli.

Co tě láká pouštět se do zimy a nepohodlí?

Já jsem takový vyloženě zimní typ. Zimu, sníh, lyže - to já určitě můžu. Mám to radši než vedra. Co děláš, když zrovna nelezeš? Vždy a všude se dokážu nějak zabavit. Pohyb musí být, aby vyvážil sedavé zaměstnání. Nebráním se ničemu. Teď jen doufám, že při těchto vedrech ještě i na nějaké to moře dojde.

Když se na internetu objevila fotka americké tyčkařky Allison Stokke, zaplavila ji záhy vlna nabídek k seznámení a dokonce i k sňatku. Jak si stojíš v tomto směru ty?

Speciálně poté, co se na iDnes.cz objevily tvé fotky od Šáreckého potoka... Nabídka k sňatku ještě žádná nepadla. Třeba se ještě nějaká objeví. (smích)

Jakou obtížnost lezeš na skalách?

Na skály já moc nelezu, mě spíš baví zimní hory. Je to ale určitě něco, co bych si výhledově chtěla víc zkusit. Zatím jsem se vyblbla spíš na umělých stěnách. Poslední čtyři roky, co jsem trochu víc přičuchla k horám, jsem žila v Londýně a tam nikde v okolí žádné velké kopce nebo dokonce skály moc nejsou. Hory jsem si tedy ordinovala jednorázově, v takové té větší expediční dávce.

Občas se v literatuře objevuje zmínka o expedicích, které raději zvolily dobytí vrcholu, než by pomohly jiným horolezcům na cestě, kteří už neměli šanci se bez cizí pomoci vrátit dolů živí.

Ta představa je pro mne naprosto šílená. Musím říct, že se tomu i těžko věří. Myslím, že už přirozený lidský instinkt velí pomoci druhému. Jiná reakce snad ani není možná. Lezení je součástí života a otázka přežití nahoře je stokrát důležitější než dosažení nějakého blbého vrcholu. To je v tu chvíli úplně nepodstatné. Byla jsem v šoku, když v Kathmandu Post zveřejnili koncem května fotografii zbídačené osmnáctileté dívky, kterou její Šerpa opustil někde v osmi tisících, když měla zdravotní problémy. Horolezci z jiné výpravy jí zachránili život.

Dejme tomu, že bys před takové rozhodnutí byla postavená ty – pomoci za cenu toho, že nedosáhneš vrcholu. Ty bys pomohla. Co by ti na to řekli tví sponzoři?

Já myslím, že by byli v pohodě. Musím ocenit skutečnost, že už když jsem odjížděla, tak poslední zprávy od dvou hlavních sponzorů byly ve stylu: "Hele, ženská, držíme ti palce, vylez co možná nejvýš, ale hlavně se vrať! Povede se, nepovede se, to je jedno, hlavně to tam v pohodě přežijte." Takže by to určitě vzali.

Je pravda, že v dnešní době existují agentury, které na vrchol dostanou kohokoli, kdo si to zaplatí?

Určitý komfort se dá do určité míry zaplatit. Záleží na tom, kolik peněz je člověk ochoten vydat. Ale názory, že tam někdo někoho doslova a do písmene vynáší, jsou nesmyslné. Představa, že si Šerpa hodí svého klienta přes rameno a vyběhne s ním do necelých devíti tisíc, je dost ujetá. Takhle to nefunguje. Asi by se dalo zatlačit nebo popotáhnout, ale takto se sunou lidé pouze dolů a to jen když mají všeho dost.

Kolik Šerpů bylo ve vaší expedici?

My jsme byli malinkatá expedice. Jako lezci jsme fungovali dva, Tashi a já. Každý z nás měl k sobě ještě jednoho Šerpu, takže dohromady jsme byli čtyři. Plus kuchař, který byl nejdůležitějším členem expedice. V základním táboře byl absolutně nepostradatelný.

Co se jí v extrémních nadmořských výškách?

Tam člověk nemá dvakrát velkou chuť vůbec něco jíst, takže kuchař se musí snažit a připravit jídlo o to lákavěji. My jsme měli takový mix. Říká se, že v Himálajích je nejlepší šerpovské jídlo, a že sílu jaka získáš jedině z jaka. Takže jsme měli jačí maso minimálně na pět různých způsobů. Bylo výborné, i když náročnější na žvýkací svalstvo. Abychom to měli opravdu pestré, tak jsme měli ode všeho trochu – čerstvou zeleninu a ovoce, hranolky, těstoviny, rýži, brambory, dokonce i popcorn s kečupem (moje tamní oblíbené jídlo), běžné polévky, lososa. Jednou mě dokonce pustili do kuchyně, abych udělala smažený sýr. Měli jsme místní nepálský sýr, který byl pěkně hutný. Kluci mi pak prozradili, že byli připraveni na nejhorší a tajně uvařili záložní jídlo, kdyby to náhodou nevyšlo.

V základních táborech si prý člověk užije dost volna, kdy je třeba nechat tělo odpočinout, přivyknout na nadmořskou výšku nebo čekat na lepší počasí. Co patřilo k tvým nejoblíbenějším činnostem v tu dobu?

Kluci s sebou měli malý DVD přehrávač a filmy, většinou akční, což zrovna není úplně moje gusto. Já jsem si radši zalezla do stanu s knížkou. Tam člověk uniká do úplně jiného světa, najednou není na horách, může na chvíli vypnout.

Co ráda čteš v takových chvílích?

Z jiných expedic mi nabízeli knihy popisující tragédii na K2, ale to jsem odmítla. Takové šílenosti na horách číst nemusím. V poslední době jsem si zamilovala Murakamiho, toho jsem si vzala s sebou – současného japonského autora píšícího magickou prózu. Myslím, že snad vychází i v češtině. Já jsem svoje knížky kupovala v Londýně, takže byly všechny v angličtině.

A co Pavel Bém? Potkali jste se ještě v horách?

Téměř jsme se potkali na vrcholu, nakonec to vyšlo až v kultovní hospůdce Rum Doodle v Kathmandu.

Média věnují daleko větší pozornost primátorovi než tobě.

Tohle moc neřeším a také jsem to nijak zvlášť nesledovala. Když jsme naši expedici chystali, tak se to provádělo celé z Anglie a já jsem zprávy do světa nešířila. Výjimkou byli známí a rodina, kterým byl určen můj web spravovaný sestrou.

Jak hodnotíš výstup Pavla Béma? Která výstupová varianta je těžší, jeho z z jihu nebo tvoje severní?

Srovnávání by teď nebylo objektivní. Na jihu je velmi zrádný ledopád Khumbu, kde snad každý rok dochází k nějakým smrtelným úrazům. A Hillaryho výšvih taky asi není žádná velká pohoda. Severní strana má zase svoje specifika. Už základní tábor je položený mnohem výš a Advanced Base Camp (ABC) je až v 6400 metrech, což je o kilometr výš než na jižní straně. Následuje lezení v North Col a známé stupně Three Steps, které také představují slušný záhul. Takže každá strana má svoje a v kombinaci s počasím se to obvykle ještě dramatizuje.

Kolik bylo opravdového lezení ve vaší variantě?

Celá cesta z ABC do prvního tábora North Col představuje příjemné lezení v ledu. Všude jsou natažené fixy, tam nikdo svoje lana netahá. A pak už zmiňované Three Steps ve vrcholové partii dají pořádně zabrat. Nejhorší mi přišel asi Second Step, který jsme lezli za tmy.

Jaké jste zažili minimální teploty?

To ti řeknu úplně přesně. Měla jsem s sebou hodinky s teploměrem, které jsem vždycky někam za účelem měření položila. Ve stanu v ABC jsme v noci mívali 15 až 20 stupňů pod nulou. Na vrcholu bylo něco kolem mínus třiceti, ale díky bohu nefoukal vítr. Ve vrcholový den jsme měli nádherné počasí.

Jaký používáš spacák? Jak se do něj oblékáš v takových podmínkách?

Úplně úžasný a skvělý péřový spacák od Highpointu. Extrém má, myslím, mínus 30. Oblékání do spacáku spíše střídmé – základní vrstvu a tenkou fleecovou bundu, to je všechno. Moje finta byly flašky s horkou vodou, jedna do nohou, druhá hřála ruce a pak klasická placatá gumová k tělu.

Jak to u vás bylo s kyslíkem? Použili jste ho? Plánovali jste vůbec, že byste vystoupili na vrchol bez něj?

Z posledního tábora jsme nasadili masky a stoupali s kyslíkem. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. Když jsem opouštěla Británii, byla otázka kyslíku ještě otevřená. Řekli jsme si, že dorazíme na místo a uvidíme. Jeden z našich Šerpů šel nahoru už podvanácté a řekl, že z bezpečnostních důvodů použijeme kyslík, v čemž byl naprosto zajedno s Tashim. V momentu, kdy si takhle zkušený člověk nasadí masku, tak nemá cenu si hrát na to, že "ty jsi sice frajer, ale já budu ještě větší a půjdu bez kyslíku."

Co jste udělali s prázdnými kyslíkovými lahvemi?

Samozřejmě jsme si je zase odnesli dolů. Před začátkem expedice mi všichni říkali, že Everest bude jedno velké smetiště. Tak to možná vypadalo v minulosti. Dnes je naštěstí všude čisto. Expedice dnes vystupují s vědomím, že co si s sebou přinesou, to si také zase odnesou dolů. To by mělo fungovat automaticky. Když lezu po horách a mám je ráda, tak tam po sobě samozřejmě nebudu nechávat žádné odpadky.

Míváš někdy strach na svých expedicích?

Určitě. Na jedné straně člověk přichází s pokorou a respektem plynoucím z dosavadních zkušeností a znalostí, na druhou stranu ale současně s vědomím, že mohou nastat situace, kdy i při vší opatrnosti a zodpovědnosti člověk stojí tváří v tvář silnější přírodě.

Jak se díváš na skutečnost, že Čína bude hostit příští letní Olympijské hry?

Obecně, bez ohledu na to, jestli jsou hry v Číně nebo jinde, mám na olympiádu dost vyhraněný názor. Dnes se jedná více o komerční než sportovní záležitost a co hůř, více o politickou demonstraci. Stává se z toho komedie, kdy sport je znásilňován pro jiné účely. Až na Everestu vzplane olympijský oheň, monumentální panorama Himálají dá zapomenout na lidská utrpení, ale Bohyně matky země, Chomolungma nejspíš odvrátí svou tvář. Expedice do Himalájí určitě potřebuje množství zásob a vybavení.

Kolik kilogramů jste museli dostat nahoru vy?

To se dá přibližně spočítat. Měli jsme čtyřicet jaků a každý z nich nesl na zádech třicet kilo, takže přes tunu určitě. S pomocí jaků můžeš počítat až do tábora ABC. Horolezci si sami nesou jen jídlo, spacák a základní vybavení na těch několik málo dnů, než také dorazí do výšky 6400 m n.m. Výše už byly nutné vynášky bez zvířat. Ty jsme obstarávali my čtyři. Já jsem nosila asi patnáct kilo, kluci o něco více, dvacet a někdy i pětadvacet kilogramů.

Prý jsi někde nahoře stavěla sněhuláka. Jak to šlo?

Šlo to dobře. Dostala jsem od kuchaře mrkev, na oči se použily kamínky. Sněhulák by si možná zasloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů. (smích)

Nešlo si nevšimnouti, že mezi vašimi sponzory byl i jeden český pivovar. Jak se díváš na alkohol a tabák na expedicích do velehor?

Oficiálním partnerem byl nealkoholický Bernard. Neoficiálně se mi podařilo propašovat i malou láhev slivovice. (smích) Jinak ale spojení alkohol a velká nadmořská výška moc dobře nefunguje. Ve výškových táborech si člověk dá tak maximálně náprstek, třeba když je na společenské návštěvě u jiné expedice. Zato kouření je pro mě naprosto nepochopitelné. Z nás nikdo nekouřil, ale viděla jsem jiné Šerpy, kteří si ještě v posledním táboře ve výšce 8300 metrů v klidu zapálili a dokonce ještě vypadali, že si to užívají. To už je úplné šílenství. Oni tam samozřejmě vylezou o něco dřív, ale zatímco ty se ještě někde hrabeš, hroutíš a sotva popadáš dech, oni si v klidu sedí na batohu a pokuřují.

Je pravda, že jsi vyměnila pětilitrový soudek Bernarda za rýži? Jak došlo k takové tragédii?

To je pravda. Byla to otázka přežití. Bernard zachránil Expedici Tissot Everest 2007! Náš jak, který nesl zásoby, někde klopýtnul a roztrhl o skálu pytel s rýží. Takže jsme měli nedostatek životně důležité suroviny, jedné z nejdůležitějších příloh. Speciálně Šerpové by se bez ní asi neobešli.

V roce 2005 jsi vylezla na Aconcaguu, roku 2006 jsi zdolala Cho Oyu, letos jsi pokořila Everest, co od tebe můžeme čekat v roce 2008?

Čekám na nějakou zajímavou příležitost. Spousta věcí je na obzoru, všechno se ale teprve vyvíjí. Hledají sice dobrovolníky na cestu na Mars, ale jedná se pouze o pozemní simulaci, takže se zatím nechystám. Rodině jsem slíbila, že budu zase chvíli hodná holka.

Zobrazit místo Himálaj na větší mapě