Hory okolo Huascaránu

23.5. - Madrid

Večer odletěla naše osmičlenná výprava z Vídně do Madridu. V ceně letenky byl nocleh v hotelu, který jsme si všichni patřičně vychutnali. Samozřejmě že jsme nezapoměli ochutnat místní pivo.

24.5 - let do Limy

Ráno jsme odletěli do Limy. Let trval téměř 12 hodin. Nejprve jsme viděli oceán, později Amazonský pralesy a nakonec jsme zahlídli vycholky And. Přistáli jsme okolo půl šesté místního času a hodinky jsme posunuli o 7 hodin zpět. Nechali jsme se odvézt do hotelu ve ve čtvrti Mira Flores. Večer v hotelu ještě ochutnáváme zdejší pivo a shodujeme se že kvalita je slušná.

25.5. - odjezd do Huarázu

V Limě nás okamžitě zaujal čilý ruch na ulicích, spousty stánků, řidiči pořád dokola troubí, zkrátka pěknej blázinec. Asi tu není příliš bezpečno, protože většina domů je zabezpečena mřížemi, případně elektrickými ohradníky. Obloha je v Limě většinou zahalena do mlhy nebo smogu. Vyjedete 30 km za město a po mlze nejsou ani památky. Ještě dopoledne odjíždíme linkovým autobusem do Huarázu. Cesta trvala asi 6 hodin, nejprve jsme jeli podél pobřeží, kde byla často pustina a sucho, potom jsme odbočili směrem do hor kde to začalo být zajímavější. V údolích, kde je dostatek vláhy, se zelenají malá políčka, úbočí hor jsou naopak vyprahlá a porostlá pouze trávou a kaktusy. Okolo sedmé večer jsme dorazili do Huarazu a ubytovali se v hostelu la Cabaňa. Ještě večer jsme se všichni v místní restauraci pořádně nadlábli kuřetem.

26.5. - Huaráz

Ráno jsme v hostelu parádně posnídali a od místního horskýho vůdce zjistili že v horách panují pro lezení nevalné podmínky protožľe je hodně sněhu. Rozhodujeme se pro třídenní aklimatizační trek k ledovci Pastoruri. Protoľe však stávkují řidiči dodávek, kterým se zde říká kolektívo, musíme odjezd o den posunout. Jdeme se projít na nedaleký kopeček s křížem nahoře a vracíme se kolem zajímavých, erozí opracovaných svahů Puka Ventana. Obědváme v Huarázu a seznamujeme se se sympatickými servírkami Miriam, Rosou a Jenifer. Strávili jsme s nimi večer na diskotéce v Tambo baru.

27.5. - Puya Raymondi

Ráno se u nás dostavily první větší zažívací problémy. Dopoledne jsme odjeli do vesnice Pachacoto. Tady skončil asfalt a my jsme marně doufali že stopneme nějaké auto do hor. Po obědě jsme tedy vyrazili pěšmo. Po 18 kilometrech konečně vstupujeme do národního parku. Zaplatili jsme vstupné a spolu se strážci parku se vypravili podívat na bromélie Puya Raymodi, které dosahují výšky až deseti metrů. Ochutnáváme minerální prameny, kterých je tu spousta. U vstupu do parku (4200 m) stavíme stany a unaveni usínáme.

28.5. - ledovec Pastoruri

V noci prší, ráno svítí slunce, to počasí je pořád nějaké divné. Vyrážíme po prašné cestě do sedla pod ledovce Pastoruri. Cesta je nekonečně dlouhá a nadmořskou výšku nabíráme jen pomalu. Okolo cesty vidíme pastevecké chýše, ovce, alpaky nebo koně. Po několika hodinách chůze nakonec stopujeme kolektívo a necháváme se zbytek cesty dovézt. Obdivujeme okolní hory a rozmlouváme se synem pastevce. Pak odjíždíme zase zpět zase autem dolů. Spíme na stejném místě jako včera.

29.5. - Huaráz

Odjíždíme zpět do Huarázu, kde obědváme v naší oblíbené restauraci. Zítra přejedeme do Yungay které bude našim východiskem do hor. Odpoledne je tedy ve znamení nákupů. Sehnat se dá téměř vše, menší problém byl akorát se salámem. V ulicích právě probíhala stávka učitelů, kterou policisté rozháněli slzným plynem. Nikdo se nad tím nepozastavoval, akorát my. V Peru jsou asi stávky na denním pořádku. Večeříme a potom opět diskotéka s Miriam a Rosou.

30.5. - Yungay

Dopoledne si balíme všechny věci a nakládáme na kolektívo. Každej máme dva velký batohy a dohromady to udělá pěknou hromadu. V Yungay se ubytováváme v hostelu Gledel. Stará se o nás sympatická seňora Rusula, která má Čechy obzvlášť ráda. Odpoledne si prohlížíme staré Yungay, které bylo zavaleno lavinou z Huascaránu v roce 1970. Večeře v Gledelu byla fakt výborná.

31.5. - Pisco, 1. den

Balíme si věci asi tak na osm dní, a dopoledne odjíždíme kolektívem do údolí Llanganuco. Cestou jsme se zastavili u pomníku československé expedice Peru 1970 a pokládáme tam patnáct kamínků z Hrubice. Na parkovišti na nás již čekají poháněči oslů, kteří by nám vynesli batohy do základního tábora, tedy cca 800 výškových metrů. Někdo nám před tím poradil, že nesmíme hned přistoupit na cenu, kterou si oslovodiči řeknou. Nechali jsme je tedy pořádně vycukat a museli jsme si nakonec naše třiocetikilový batohy odnést sami. Odměnou nám byla kvalitní aklimatizace. Tábor stavíme pod chatou Refugio Perú, která je ve výšce 4600 metrů. U místního horského vůdce se informujeme na podmínky ve stěnách Pisco a Huandoy Este. Na Pisco je to celkem v pohodě, na Huandoy je to horší pro velké množství sněhu.

1.6. - Pisco, 2. den

Vzhledem špatným sněhovým podmínkám ve stěnách a nevalnému počasí se rozhodujeme pouze pro trekový aklimatizační výstup na horu Pisco. Věci v batozích redukujeme na 3 dny a přesouváme se do Morena campu 4900 m. Táboří tady již tři Španělé, zítra půjdeme na Pisco společně.

2.6. - Pisco, 3. den

Vyrážíme na lehko asi v pět hodin. Nejprve jdeme po moréně, potom již po ledovci do sedla. Cestou obdivujeme okolní kopce jako Huascarán, Artesonraju, Alpamayo, Quitaraju, Pyramide a další. V sedle se navazujeme a pokračujeme po hřebeni směrem na vrchol. Tempo se zpomaluje, nedostatečná aklimatizace je znát. Nejprve do nás pere sluníčko, kousek pod vrcholem nás ale zahalují mraky. Na vršąku (5750 m) je viditelnost deset metrů. Nakonec se však mraky trochu rozfoukávají a my můžeme vidět sousední vrcholky. Večer v Moréna kempu usínáme jako mimina.

3.6. - návrat do Yungay

Ráno se rozhodujeme pro sestup domů do Gledelu a přesunout se pod kopce Alpamayo a Quitaraju, kde jsou prý lepší podmínky. Balíme věci a sestupujeme dolů k jezerům Llanganuco, kde stojí kolektívo a odváží nás domů do Yungay. V Gledelu jsme dostali fakt prima večeři. Opět si balíme věci, tentokrát na 8-10 dní.

4.6. - údolí Santa Cruz

Ráno ještě v Yungay na trhu nakupujeme housky a řidič od včera nás odváží do Cashapampy. Cesta trvala asi dvě hodiny. Z Carazu do Cashapampy cesta strmě stoupá po úbočí hor a my obdivujeme pohoří Cordillera Negra, které je na protější straně údolí. V Cashapampě dojednáváme poháněče oslů, cena 5 dolarů na osla na den, 10 dolarů + jídlo pro oslaře na den. Po obědě konečně vyrážíme z Cashapampy (3000 m). Náklad nám nesou 3 osli a 1 kůň. Obdivujeme údolí Santa Cruz, kaktusy, pavouky, agawe, spousta kytek. Večer přespáváme v táboře pod jezerem Ichiccocha ve výšce 3800 m.

5.6. - základní tábor pod Alpamayem

Pokračujeme dál okolo dvou jezer, asi po dvou hodinách se cesta strmě zvedá doleva do základního tábora pod Alpamayem (4300 m). V základním táboře jsme odpoledne a stíháme akorát postavit stany, udělat pár fotek a už je tma. V této době je rovnodennost - slunce vychází i zapadá v šest hodin. A protože jsme na jižní polokouli (tedy hlavou dolů), je zde všechno obráceně. Slunce vychází vpravo a zapadá vlevo, v jižních stěnách mrznete a v severních si naopak nejspíš přivodíte úpal.

6.6. - výstup do kempu č. 2

Ráno odcházíme do camp 2 který bude východiskem na naše kopce. Batohy váží opět třicet kilo a nám se podlamují nožičky. Nejprve stoupáme po moréně, později již navázaní na ledovci do sedla mezi horami Alpamayo a Quitaraju. Dává nám to pěkně zabrat a už se těšíme na zítřejší odpočinek. Nejtěžší byl závěrečný asi čtyřicetistuňový výšvih těsně pod sedlem. V sedle konečně vidíme naše cíle Alpamayo i Quitaraju. Kousek pod sedlem je Camp 2 (5300 m). V kempu bývá často dost stanů, zvláště když tudy prochází nějaká cestovní kancelář se svojí skupinkou dvaceti lidí. Stavíme tedy naše čtyři stany a vaříme a vaříme.

7.6. - odpočinkový den

Dlouho očekávaný den odpočinku. Celý den odpočíváme, vaříme, a od ostatních výprav zjišťujeme informace. O Alpamayo se dnes pokoušelo dost lidí, na vrchol dorazili pouze čtyři Němci. Na Quitaraju chtěli severní stěnou vylézt dva Novozélanďani, kteří však v nástupu zabloudili a vrátili se. Podmínky snad až zas tak špatné nejsou, takže rozdělujeme svoje síly. Já s Kočičákem a Gogouš s Lukášem polezeme severní stěnu Quitaraju. Satan s Ivanem a Vlado s Pokémonem polezou jižní stěnu Alpamaya Italskou cestou. Jdeme spát okolo osmé hodiny večer.

8.6. - výstup na Quitaraju

Vstáváme v půl dvanáctý v noci. Snídáme, vaříme a připravujeme se na výstup. Z tábora vyrážíme asi ve čtvrt na dvě. Skoro celou stěnu musíme vylézt ještě za tmy, než tam začne pražit sluníčko a lítat laviny. Nejprve přecházíme ledovcové plato a asi za dvě hodiny jsme pod stěnou. První metry lezeme sólo, jedná se o kvalitní tvrdý firn, a sem tam narážíme na vodní led. Asi po 200 metrech, kdy začíná být svah strmější, se rozhodujeme navázat. Stále za svitu čelovek pokračujeme nahoru, prvolezec vždy natáhne celou délku lana a vyrobí štand. Když se začíná rozednívat, máme již tři čtvrtě stěny za sebou a zjišťujeme, že jsme asi o 200 metrů víc vpravo, než jsme měli být. Poslední lanové délky byly až 70 stupňů strmé. Dolezli jsme na sněhový hřeben padesát výškových metrů pod vrcholem, kde přišly poprvé ke slovu sněhové kotvy. Okolo půl deváté jsme všichni na hřebeni. Rychle se fotíme, krátce se pokocháme pohledem na okolní kopce a rozhodujeme se pro sestup západním hřebenem. Cestou dolů nás zahalily mraky a museli jsme vyčkat, než se počasí na chvíli umoudří, aby nám umožnilo sestoupit dolů. Do tábora jsme se vrátili okolo druhé hodiny odpoledne. Výstup se podařil. Škoda že jsme si to nahoře nemohli vychutnat podle svého gusta. Kluci se vrátili z Alpamaya sice trochu domlácení, ale plni dojmů. Ve stěně nad nimi totiž lezlo ještě dalších patnáct lidí, kteří na ně neustále shazovali kusy ledu. Vladan to přirovnával k bombardování Drážďan. Satan dostal pořádným kusem ledu do ruky a měl jí celou do žluta oteklou. Zkrátka zážitek nemusí být hezký, hlavně když je silný...

9.6. - odpočinek

Dnes je odpočinkový den. Pořád jen vaříme a povídáme si zážitky ze včerejška. Vlado s Pokémonem a Satan s Ivanem již nikam nepolezou. Naše čtyřka se nakonec rozhoduje pro Alpamayo. Tábor se vylidnil, takže pokud vystartujeme zase brzo, mohli bychom být ve stěně první.

10.6. - sestup zpět do Santa Cruz

Ráno mě bolí v krku a Lukášovi taky není dobře, takže výstup rušíme. Na jednu stranu je nám to líto, na druhou máme radost že se nemusíme už nikam drápat. Jsou to takové rozporuplné pocity. Balíme si tedy všichni společně věci a ještě dopoledne sestupujeme dolů do BC Alpamayo. Po oslech zde nejsou ani památky, pivo tu taky nemají, tak pokračujeme dál do údolí Santa Cruz. Nacházíme parádní palouček, děláme oheň a unaveni usínáme.

11.6. - návrat do Yungay

Ráno máme štěstí a jeden Indián nakládá naše batohy na osly, sestupujeme s ním dolů směrem do Cashacampy. Údolí Santa Cruz je opravdu nádherné, škoda že je tolik turisty frekventované. Cestu, na kterou jsme před tím potřebovali dva dny, stíháme za den, a okolo pátý večer jsme v Cashacampě, a dopřáváme si čerstvý salát a pivo. Ivanovi se podařilo sehnat kolektívo do Yungay, bylo sice bez řidiče, zato ale na sedadlech pro spolujezce seděly dvě Peruánky. Ivan neváhal, sedl za volant a vyrazili jsme. Cestou jsme zastavovali místním a vybírali od nich peníze. V Carazu jsme měli drobný zádrhel, když nás zastavila policie a chtěla po Ivanovi řidičák který neměl. Ivan jim ale vše vysvětlil a jeli jsme dál. Do Yungay jsme přijeli asi v devět večer a společně jsme si ještě zašli do města na večeři.

12.6. - volný den v Yungay

Na snídani od Rusuly jsme se už dlouho těšili. Byla jako vždy výborná, měli jsme smažená vajíčka, housky, máslo, marmeládu, sýr, kafe, čaj a šťávu z pomerančů. Máme volný program. Někdo odjíždí na výlet do Huarázu, já s Vladanem a Satanem zůstáváme v Yungay a odpoledne se jdeme s Rusulou projít na druhý konec městečka. Je zde zastřešené místo, kde se konají různé slavnosti, dokonce se tu dá prý i superlevně přespat. Učíme se typickou Peruánskou hru fuego. Házíte velkými mincemi na stoleček, ve kterém jsou otvory z nichž je každý jinak bodově ohodnocen. Uprostřed stolu sedí zlatá žabička s otevřenou pusou. Pokud se strefíte do pusy té žabičky, máte 5000 bodů. Rusula jde připravovat večeři a my se ještě procházíme po Yungay. V jedné hospodě jsme zahlédli, jak místní chlapíci hrají fuego. Zahráli jsme si s nimi několik her, vždy o pivo. Nakonec hra skončila nerozhodně. K večeři jsme měli cua neboli morčata s bramborem, česnekem. Tato spesialita se dělá v Peru pouze při slavnostních příležitostech fiestách. Každý jsme snědli jedno morče a byla to fakt pochoutka. Večer jsme u piva měli debatu a hlasování co budeme dělat dál. První možnost byla jet ještě na jednu akci do hor, druhý návrh byl návštěva pralesa a nějakých památek. Rozhodli jsme se pro prales.

13.6.- cesta do La Unionu

Rusula nám moc pomohla, doporučila nám cestu, zabukovala místenky do autobusu, zařídila transport batohů s horolezeckým materiálem zpět do Limy. Moc moc jí za všechno děkujeme i celé její rodině a všem doporučujeme Hostal Gledel v Yungay. S Rusulou jsme se rozloučili po obědě v Huarázu, když nás téměř posadila do autobusu. Cíl dnešní cesty je La Union, městečko na druhé straně pohoří směrem na západ od Huarázu. Cesta vede nejprve po kvalitní asfaltované silnici, později se z ní stává prašná cesta. Do La Unionu jsme málem nedojeli, protože řidič nechtěl pokračovat v cestě. Večeři si dáváme v lidové pouliční restauraci, majitel je rád, že nás může pohostit a ochotně uskromňuje místí hosty. Ráno přijdeme rádi na snídámi.

14.6. - Huanuco Pampa

Dopoledne se jedeme na korbě teréního auta podívat na ruiny města Inků Huanuco Pampa. Ruiny se nachází na náhorní plošině ve výšce 3000 metrů. Některé místnosti jsou docela zachovalé, obdivujeme kamenná průčelí s kameny opracovanými do zvířecích motivů. Huanuco Pampa se nacházelo na silnici, kterou Inkové postavili přes celou říši a byli schopni po ní předávat zprávy pomocí kurýrů rychlostí 250 km za den. Pak ovšem přijíždí dívčí školní výlet a my máme o zábavu postaráno. Odpoledne jsme se rozhodli popojet ještě o jednu vesnici dál do Pachasu. V Pachasu není moc živo, nacházíme ale hospodu, tak si dáváme pivo a máme štěstí, protože chytáme auto, které jede do další vesnice. Za půlkou cesty ovšem píchneme pneu a rezervu nemáme. Nakonec nás za dvě hodiny vysvobodilo další kolektívo, do kterého se nemůžeme vejít, a tak sedíme s Gogoušem na střeše. Dopravu dál do Huanuca jsme nesehnali a ubytovací služby tady nemají moc na úrovni, sice jsme na lecos zvyklí ale tohle.... Nakonec jsme našli lepší hostel, dononce nám udělali super večeři (lomo saltado) v místnosti, kde byla kuchyně a jídelna v jednom. Jako předkrm jsme dostali opraženou kukuřici a oříšky.

15.6. - cesta do Tingo Maria

Ráno v 6 nás budí Lukáš, že už je tady autobus, takže za pět minut po probuzení sedíme v autobusu do Huanuca, a po pár zastávkách zjišťujeme, že autobus staví na každý mezi. Cesta trvá možná šest hodin, klikatí se pořád v horách nahoru a dolů v nadmořské výšce okolo 3000 metrů. Na oběd jsme v Huanucu a rozhodujeme se, že ještě popojedeme do města Tingo Maria, autobus tam jezdí každou hodinu, takže přejíždíme taxíkem na jiný nádraží, kde obědváme místní specialitu pachamanca (kuře, rýľe a opečenej brambor namočenej v jakési omáčce). Autobus do Tinga je o poznání komfortnější, než předchozí. Huanouco má ještě trochu horský ráz (agawe, ovce, nadmořská výška). Potom sjíždíme do nižších nadmořských výšek, což poznáváme podle bujné vegetace. V Tingu je pěkný vedro, ubytováváme se v doporučeném hostelu. Všude okolo je vidět prales, večeříme v restauraci pod širým nebem.

16.6. - jeskyně

Objednáváme si dvě rikši. Pojedeme se podívat na jeskyně v pralese. Okolo vchodu do jeskyní lítají papoušci, a když vkročíme do jeskyně, tak slyšíme prapodivné zvuky různých ptáků, kteří jsou ve výklencích jeskyně u stropu. Škoda že v té tmě nevidíme, jaké mají barvy. S čelovkami jdeme hlouběji do jeskyně, ptáci sem natahali spousta oříšků nebo různých drobných plodů. Nakonec ještě vidíme perfektního pavouka v průměru tak 15 centimetrů. Venku vidíme krásný motýly s modrejma křídlama, bohužel se nedají vyfotit. Večeříme opět v pouliční restauraci nebo spíš stánku. Dělají tady prima kuře s hranolkama. V deset večer jsme měli naplánovaný odjezd do Pucallpy, ale málem jsme neodjeli, protože nám v dopravní společnosti zrušili rezervace. Dvanáctihodinová noční cesta po neasfaltované cestě byla fakt hrůznej zážitek, vypadalo to že do Pucallpy vůbec nedojedeme.

17.6. - Pucallpa

Ráno okolo desátý jsme přijeli značně domlácení do Pucallpy. Ve vedlejší restauraci si dáváme snídani, pak se dopravujeme s rikšama do hostelu Los Delfinos. Nikdy bych nevěřil, že se do rikši vejde pět lidí. Los Delfinos je hostel hned vedle jezera Jarina Cocha. V Los Delfinos potkáváme Čela, místního průvodce, a domlouváme se s ním na třídenní návštěvu pralesa lodí. Cena je 270 dolarů za 8 lidí. V ceně je doprava lodí (lodník Akiles), jídlo + kuchařka Klará a průvodce Čelo. K večeři ochutnáváme pečené ryby, opečený banány, nebo rýži s kuřetem a vajíčkem zabalenou v listu. Bylo to fakt výborný.

18.6. - výlet lodí, 1. den

Ráno po osmé hodině nasedáme do úzkého dlouhého člunu se střechou a motorem vzadu. Prvních osm sedadel zabírame my, za námi sedí Čelo s kuchařkou Klarou a vzádu u motoru lodník Akiles. Hned po výjezdu dostáváme snídani a kafe! Takovej komfort jsme ještě nezažili. Nejprve asi hodinu jedeme po jezeře Yarina Cocha, což je jezero, které je spojené s řekou Ucayali úzkým kanálem. Čelo nás upozorňuje na různé zajímavosti a dává nám komentáře. Viděli jsme opice, lenochody, leguány a spousty ptactva. Několik hodin jsme jeli po řece Ucayali, a pak jsme odbočili na malou říčku. Ubytování jsme měli u domorodců v perfektních moskytiérách. V noci jsme byli hledat tarantule a škorpióny, ale našli jsme naštěstí akorát pořádnýho pavouka.

19.6. - výlet lodí, 2. den

Po snídani jsme vyrazili na prohlídku pralesa. Ke každému zajímavému stromu nebo kytce jsme dostali komentář. Všechno má svůj účel, něco je pro kosmetické účely, něco je zase proti kousnutí tarantulí. Cestou zpátky k lodi jsme promokli na kost, chytla nás totiž pořádná bouřka. Potom jsme navštívili domorodou vesnici, kde jsme ochutnali krokodýla a koupili si každej kokos. Odpoledne jsme jeli lovit piraně, bohužel jsme měli na vlascích moc velké háčky, takže jsme chytili pár menších piraňí a jednoho sumečka. Večeřeli jsme malinkém přístavu na soutoku menší řeky a Ucayali. V Ucayali žijí asi tři druhy sladkovodních delfínů, taky jsme viděli dva druhy. Nádhera. Cestou zpátky už byla tma a my jsme jeli pozorovat krokodýly, tedy spíše jejich oči, které svítily ve tmě. Vždy když jsme se s lodí přiblížili, oči z hladiny zmizely. Byla krásná noc, všude spousta světlušek.

20.6. - výlet lodí, 3. den

Celý den jsme jeli zpět proti proudu řeky Ucayali, dost pršelo, ale nám to nevadilo, byli jsme rádi že se výlet vydařil. Navečer jsme dojeli zpět do hostelu Los Delfinos. Večeřeli jsme na nábřeží jezera místní pečené ryby.

21.6 - hledání krokodýlí lebky

Posnídali jsme v tržnici na nábřeží s naším lodníkem Akilesem. Ivan potom koupil od jeho kámoše lebku původně šestimetrového krokodýla. Dopoledne jsme ještě v rychlosti navštívili místní ZOO a po páté odpoledne jsme nasedli na autobus do Limy. Cestu jsme očekávali hrůzostrašnou, ale naštěstí měl autobus dobré tlumiče, a tak cesta ubíhala celkem v pohodě.

22.6. - cesta do Limy

Brzo ráno jsme projeli Huanuco a pokračovali přes horská sedla do Cerro de Pasco směrem do Limy. Okolo čtvrté odpoledne jsme vystoupili v Limě a ubytovali se přímo v centru v hotelu Espaňa. Spali jsme na společném pokoji a pro jednoho vyšla noc asi na 11 solů, což byla paráda. Navečer jsme si prohlídli kostel San Francisco i náměstí Plaza de Armas. Večer jsme strávili na místní diskotéce nebo spíš zábavě, což byl opravdu zážitek.

23.6. - Lima

Dopoledne jsme dojeli do dopravní společnosti vyzvednout bágly. Poobědvali jsme v restauraci v centru. Pak jsme vyrazili s dívkami ze včerejší diskotéky k moři, kde jsme dali koupačku na ostro, a dostali jsme se opět do konfliktu s policií. Vše vyřeąil opět Ivan. Potom jsme jeli zpátky do centra na společnou večeři. Dali jsme si opékané vnitřnosti s rýží, hranolkami a pivem. Mňam mňam. Večer jsme navštívili rockovou diskotéku.

24.6. - Lima 2 den

Dopoledne jsem spolu se Satanem navštívil přístav Callao. Není zde moc bezpečno, hlavně když člověk vypadá jako turista. Zpátky do hotelu jsme přijeli šestilitrovým Dodge. V osm večer jsme nasedli na letadlo do Madridu.

25.6. - Madrid

V Madridu jsme navečer, hotel je přímo v centru, tak vyrážíme na procházku. Večer se uvelebujeme přímo na ulici, dáváme si jedno pivo za druhým a plánujeme kam příště. Na hotel jsme se vrátili okolo třetí hodiny ráno, kde jsme pokračovali v zábavě asi do půl pátý.

26.6. -

Ráno v 7 hodin máme budíček, v 7:05 již opouštíme s kocovinou a prázdnou kapsou hotel a odlétáme domů. Stálo to za to!