Mount Brewster: Chuť vysokohorské turistiky na Novém Zélandu

Většina ledovcových túr, alespoň podle naší dosavadní zkušenosti, často znamená tři a více nocí strávených bivakováním pod převisem či spaním ve stanu, hledání cesty buší mimo značené trasy a brodění řek, které se na první (i druhý) pohled často zdají když ne nepřekonatelné, tak alespoň nebezpečné. V případě Mount Brewster vše nasvědčovalo tomu, že jsme našli výjimku: tříhodinový nástup na chatu po značení turistické cestě a z chalupy za jeden den na vrchol a zpět. Paráda!

Na dovolené se může stát cokoli, proto si raději uzavřete cestovní pojištění. Jde to i z pohodlí domova na top-pojisteni.cz.

Jednodušší už to být nemůže!

Tak jako obvykle pár dnů čekáme na počasí a když se zdá, že se klube dvoudenní okno, ještě před odchodem fronty vyrážíme na Brewster Hut na pomezí národního parku Aspiring a přírodní rezervace Ahuriri na Jižním ostrově Nového Zélandu. Po cestě se ještě stavujeme v kanceláři místních horských vůdců Aspiring Guides a zjišťujeme aktuální podmínky, což by nám pomohlo při rozhodování, kterou výstupovou variantu zvolit. Od vůdců se bohužel dozvídáme jen tolik, že hned na začátku nástupu je třeba brodit řeku, která je po deštích často nepřekonatelná.

Osm metrů srážek ročně

V mapě, kterou jsem pochopitelně před výstupem pořídil a nastudoval (stejně jako informace z webu New Zealand Alpine Club a dalších webových zdrojů) potok přímo za parkovištěm vypadal jako strouha, která nemůže činit problém. Jenomže Mount Brewster leží téměř na hlavním hřebeni Jižních Alp, který pohlcuje srážky proudící z Tasmánského moře – místy až 8000 mm ročně – a tak vlastně ani není divu, že se libovolná strouha snadno změní v rozbouřený horský potok.

Co naplat, už jsme na cestě a po několika dnech čekání na počasí se do hor těšíme a tak doufáme, že to nebude tak zlé a za neustávajícího deště dojíždíme až pod nástup. Ukazuje se, že déšť teprve v posledních hodinách nabírá na intenzitě a brod nám nesahá pomalu ani po kolena. Stoupáme strmým hustým porostem, kloužeme po kluzkých kořenech a občas po nich i šplháme. Čím jsme výše, tím hustěji prší a ve chvíli, kdy se po více než dvou hodinách mordování v džungli dostáváme nad hranici lesa, začíná foukat silný severozápadní vítr. To v praxi znamená, že na ostrém travnatém hřebínku na nás neprší jen shora, ale také ze strany a odspodu. Nepomáhá ani naše fungl nové membránové oblečení – teče nám do něj kapucí, rukávy a snad i nohavicemi… O to více si ceníme pohodlí chaty, na kterou úplně promočení docházíme asi po třech hodinách chůze. Také se ukazuje, že lehčí péřovka přijde vhod i uprostřed léta ve výšce ani ne patnáct set metrů nad mořem.

V útulné chatě, nebo podle evropského názvosloví spíše winterraumu (bez obsluhy, topení a světla), vaříme večeři a přemýšlíme o výstupu následující den, na který potřebujeme opustit chatu kolem páté ranní. Venku duje vítr a déšť nepolevuje a tak se po krátké debatě rozhodujeme výstup o den odložit. Přeci jen, po noci v mokrém péřovém spacáku se mi nechce celý následující den strávit na ledovci s mokrými botami a v mokrém oblečení.

CLIMBING GUIDE: 6 routes to Mount Brewster

Ráno se dle předpovědi vyjasňuje, ale jsme rádi, že máme den na uschnutí. Z chaty sledujeme mizící oblačnost a klábosíme s turisty z různých koutů světa, kteří postupně přicházejí během dne. Zároveň si uvědomujeme, jakou výhodu měl náš nástup o den dříve v deštivém dni: vůbec žádnou.

Změna plánu

K vrcholu vyrážíme dle plánu v pět hodin ráno, akorát o den později. Cesta k ledovci sice není nijak značená, to by však nemělo činit žádné potíže. Jsme nad pásmem lesa i křovin a hledání správného směru by nám měla usnadnit GPS (respektive výškoměr) a kamenní mužíci. Se zaplými čelovkami stoupáme strmým svahem vzhůru a držíme se zpočátku dobře viditelné pěšiny vyšlapané turisty mířícími na nedaleký Mount Armstrong. Když se blížíme kvótě 1800 metrů, začínám být nervózní, stále se mi nedaří najít vhodné místo, kde začít traverzovat k ledovci. Nesmíme traverzovat ani příliš nízko, kvůli lámavému žebru, ani příliš vysoko – z vyšších partií Mount Armstrong k ledovci nelze sestoupit kvůli skalnatým prahům. Po více než hodině bloudění tmou to vzdáváme, za světla čelovky nemáme šanci správnou cestu najít. Bereme si proto na sebe péřovky, sedáme si na batohy a čekáme do rozednění.

Krátce po rozednění bez větších potíží nacházíme správnou cestu, to ovšem neznamená, že by se naše tempo nějak dramaticky zrychlilo. Průstup mohutným suťovo-travnato-skalnatým žlebem nám bere spoustu času i sil a na ledovec Brewster přicházíme až v devět hodin ráno. Devět hodin ráno, proboha, říkám si. Mačky obouváme minimálně o dvě hodiny později, než bylo naplánováno a ačkoli počasí vypadá slušně, smiřujeme se s alternativním plánem v podobě nižšího vrcholu Topheavy přímo naproti Mount Brewster. Oba nás další zmařený pokus o vrchol mrzí, o to více, že celý den máme plánovaný severozápadní hřeben jako na dlani, ale za případný deštivý bivak na sestupu nám to nestojí.

Topheavy je nakonec docela příjemný výšlap: kličkování mezi trhlinkami po obnaženém ledovci je zakončeno sněhovým svahem a krátkým chodecko-lezeckým hřebínkem. Jsme sice jen ve 2000 metrech, tedy o půl kilometru níže než protejší vrchol Mount Brewster, výhledy jsou ale i tak slušné. Kvůli sílícímu větru, který je pro výstupy na Novém Zélandu taktéž typický, se na vrcholu příliš nezdržujeme a stejnou trasou se vracíme zpět na chatu, abychom ještě navečer sestoupili zpět k autu. Celý výlet zakončujeme obligátním broděním řeky v botách, jako to mají ve zvyku místní trampové.

MAPA: Pohlédněte si Google mapu: Mountains (Horydoly.cz) 
nebo se podívejte na mapový výřez: LINZ Topographic Maps www.topomap.co.nz:

Roční období

Na Mt Brewster se chodí celoročně, ideální podmínky pro různé výstupové trasy ovšem celoročně nejsou. Na námi původně zamýšlenou normálku jedním ze žlebů v jihovýchodní stěně bychom za aktuálních podmínek na přelomu února a března (tedy uprostřed léta) potřebovali 6 či více šroubů do ledu. Naopak severozápadní hřeben by byl mimo jednu krátkou sněhovou sekci čistě skalním výstupem. Letní výstupy probíhají cca od prosince do poloviny dubna, po zbytek roku počítejte se zimními podmínkami a vysokým lavinovým nebezpečím (nejen) při traverzování na ledovec.

V hlavní zimní sezoně je Mount Armstrong i Mount Brewster občasným cílem skialpinistů, nepočítejte ale s pohodovým výstupem a sjezdem, na který jste zvyklí z Evropy.

Nejlepší předpovědi počasí se mi zdají na webu Metservice, nicméně v 50 % případů nebo i častěji nevyjdou. Často nezbyde, než si vzít jídlo navíc, vyrazit, a případně jednu či více nocí prosedět v bivaku/chatě.

Doporučené vybavení

Celoročně je potřeba jeden turistický cepín a turistické mačky, podle zvolené výstupové cesty a podmínek se můžou hodit dva cepíny a šrouby do ledu. Na zajištění lezecké části severozápadního hřebene přijde vhod menší sada vklíněnců, několik smyček, případně dva friendy. Helma je samozřejmostí.

Průvodce, mapy, navigace

Mapu 1:50 000 dostanete v nejbližším DOC – Department of Conservation, tedy ve Wanace. Dobrým zdrojem informací je blog fotografa a lezce Danillo Hega , případně databáze cest Novozélandského alpského klubu. 

Varování!!!

Po cestě na Brewster Hut je nutné překonat řeku Haas a to typicky novozélandsky, broděním. Za dobrého počasí voda sahá ani ne po kolena, ale po dešti hladina velmi rychle stoupne do úrovně, která je pro brodění životu nebezpečná. Nejen zde, ale všude na Novém Zélandu, brodění řek věnujte patřičnou pozornost, a pokud se vám brod nezdá bezpečný, v žádném případě se o něj nepokoušejte. Místní trampové všechny řeky bez výjimky brodí z bezpečnostních důvodů v botách (jako fakt!!). Horolezci na brodění stejný názor nemají, i když přiznávají, že někdy boty holt dolů kvůli bezpečnosti nejdou.

Do hor nestačí mobil, jako na většině míst v evropských Alpách, protože pokrytí signálem je dost slabé. Vyplatí se nosit s sebou PLB, tedy Personal Locator Beacon. Je to krabička s GPS čipem schopná rádiově vyslat nouzový signál místním záchranným složkám. Většina místních trampů a lezců PLB používá a je na něj spolehnutí. Koupit lze cca za 5-10 000 korun, případně půjčit od 80 Kč na den.

Summer climb of Mount Brewter West Ridge from Martin Skuhravy on Vimeo.

Faktory znesnadňující pohyb v horách Nového Zélandu

* Deštivé počasí (bouřky jsou ovšem kupodivu naprosto výjimečné).

* Obtíže při plánování, minimum informací. Pokud najdete dobrý zdroj, je pravděpodobně neaktuální a podmínky pro výstup už se pravděpodobně změnily.

* Dlouhé nástupy, většinou nekonečnými údolími.

* Komplikovaný přístup do vyšších partií hor: nutná navigace mimo cesty, často velmi nepřehledným a obtížným terénem.

* Minimum lidí v horách. Není koho se zeptat na cestu, případně koho následovat pro usnadnění orientace.

(Neplatí pro značené treky, kterých je velké množství a řada z nich rozhodně stojí za prozkoumání!)

Odměnou jsou výstupy v liduprázdných horách s netradiční faunou a florou. 

Stále vás láká vyrazit na Nový Zéland?

Nový Zéland je super destinace jak pro cestovatele, horolezce, tak i pro ty, kteří by rádi vyrazili na první velkou cestu. Domluvíte se tu (pochopitelně) anglicky, vše je podobné jako v Evropě (vlastně ještě daleko jednodušší) a kopců a skal je tu na několik životů. Jen je v horách třeba počítat s tím, že pohyb v nich není tak jednoduchý, jako u nás v Alpách nebo Tatrách. Při plánování výstupů se budete potýkat s nedostatkem informací, chat není pod kopci dostatek a když už pod kopcem nějaká je, má kapacitu jen několik osob (bez chataře). Zato je to více dobrodružné!

Česká republika se účastní Working Holiday Scheme, v rámci kterého ročně může vycestovat 1200 Čechů do 35 let. Abyste roční pracovní vízum dostali, musíte si o něj zažádat. Podmínky pro účast v programu jsou více méně zmíněný věk a později pro přicestování do země také doložení dostatečného finančního obnosu pro pokrytí životních nákladů do začátku, tedy asi 70 000 Kč. Hlavně ale musíte být rychlí, kvóta se otevírá v předem určený den a hodinu v březnu 2016 a během několika minut bude plná.

Čtěte dál: Víza na Nové Zéland