Nehody v Tatrách jsme čekali, ale počet je tragický

Editor zprávy a zároveň člen bezpečnostní komise Tomáš Frank poskytl serveru Horydoly nejen tuto zprávu, ale také rozhovor o současné situaci na tuzemských skálách a zahraničních horách z pohledu českých návštěvníků.

Kolik českých turistů a horolezců zahynulo loni v horách?

Pokud je bezpečnostní komisi Českého horolezeckého svazu známo, v roce 2003 zahynulo 17 českých turistů či horolezců v různých světových velehorách. Šest případů se odehrálo v Rakousku, k pěti došlo v Rusku a ke čtyřem na Slovensku. Mimo hor komise dále eviduje tři případy smrtelných úrazů při provozování skalního lezení a jeden při speleoalpinismu na území České republiky. V těchto číslech nejsou zahrnuti lyžaři na upravených sjezdových tratích, objevují se zde však skialpinisté.

Je toto číslo větší nebo menší, než v dřívějších letech?

Ve srovnání s předchozími roky je to méně, ovšem statisticky je toto snížení nevýznamné. Dlouhodobé srovnání bohužel nemáme k dispozici, v minulosti byly v rámci Českého horolezeckého svazu sledovány výhradně úrazy našich členů.

V loňském nižším počtu mrtvých sehrály pravděpodobně roli mimořádně klidné měsíce v závěru roku. V průběhu listopadu a prosince nedošlo na rozdíl od předchozích let k žádnému smrtelnému úrazu. Tato část zimy nebyla loni pro provozování horských sportů zrovna přejícná, na horách bylo málo sněhu, počasí bylo dost proměnlivé. Ostatně na tento fakt, stejně jako na předpoklad, že tento půst si horolezci budou chtít vynahradit počátkem následujícího roku, v závěru naší zprávy upozorňujeme.

Bohužel nikoho nenapadlo, jak moc se tento předpoklad může naplnit. Od počátku letošního roku eviduje bezpečnostní komise již sedm smrtelných úrazů Čechů jen v oblasti Vysokých a Západních Tater. Jednalo se o dva horolezce, dva vysokohorské turisty a tři skialpinisty.

Hlásí se někde úrazy a smrtelné nehody?

Ano, k nám, tedy bezpečnostní komisi a lékařské komisi Českého horolezeckého svazu. Pokud dojde k úrazu našeho člena, měl by ho hlásit ve vlastním zájmu. Každý člen je pojištěný a plnění pojistky je vázáno i na ohlášení úrazu. I v případě nečlenů horolezeckého svazu se však snažíme získat o nehodě co nejvíce informací. Každá nehoda je totiž na jednu stranu svým způsobem neopakovatelná, na druhou stranu lze ve statistice nehodovosti vysledovat určité trendy a od nich odvíjet obecná doporučení a metodické pokyny, které mohou zvýšit bezpečnost všech horolezců i dalších návštěvníků hor.

Jaké jsou hlavní příčiny smrtelných úrazů na horách a ve skálách?

Nejčastější příčinou jakéhokoli úrazu v horolezectví, vysokohorské turistice a při podobných aktivitách je něčí chyba. A nejspíše chyba postiženého. Nebo, jak uváděl klasik české horolezecké metodiky „k fatálnímu průseru obvykle nevede jedna veliká chyba, ale součet řady malých chyb“. Součtem malých chyb je zde myšleno zejména podcenění předpovědi, rozhodnutí netáhnout s sebou do výstupu mnoho „méně potřebného“ vybavení, chybné rozhodování v průběhu túry, pozdní zahájení ústupu a tak podobně.

Pokud otázka směřuje ke konkrétním příčinám vedoucím přímo ke smrtelnému úrazu, nejčastěji k nim dojde jak k následkům pádů z výšky. V zimním období bývají příčinou sněhové laviny. Poměrně častou příčinou jsou i zásahy padajícími kameny. O něco méně častou příčinou bývá vyčerpání a podchlazení. Další příčiny lze označit za spíše okrajové, i když ani ty se nesmí podceňovat. Případy zasažení bleskem a utonutí (ať již při canyoningu, speleoalpinismu nebo horolezectví – to když se při náhlé bouřce utopí lezec během výstupu ve žlebu či spáře, které se náhle změní ve vodopád) jsou spíše výjimečné. To jsou již častější příčinou náhlé srdeční příhody, které se týkají zejména u mužů ve věku od čtyřiceti let.

Je nějaká cesta, jak se úrazům vyhýbat, nebo jsou výsledkem situace, které se nedá zabránit?

Za většinou úrazů v horolezectví stojí něčí chyba. Zahraniční statistiky uvádějí obvykle více než 80 %. Úrazů, kterým se zabránit nedalo, je velmi málo. Jedná se například o selhání materiálu, i když byl správně použit, přírodní katastrofy typu zemětřesení, náhlých přívalových bouří či předčasného nástupu monzunu. Z uvedeného je zřejmé, že většině nehod bylo možné zabránit - neudělat chybu. Je to pochopitelně těžké, lidé jsou omylní.

Bylo by hezké, kdyby bylo možné vyloučit alespoň chyby z nevědomosti. Často pozoruji lezce ve skálách i horách, či vysokohorské turisty, a často jsem naprosto konsternován jejich naprosto nezodpovědným chováním. Běžně jim chybí ochranné prostředky, ať už přilby či v cestách méně sportovního charakteru kombinace prsního a sedacího úvazu. Často je vidět chybné používání prostředků jistícího řetězce, nesoustředěnost lezců při jištění, nerespektování ani základních bezpečnostních pouček týkajících se lavinového nebezpečí, nepoužívání prostředků sekundární prevence jako lavinové vyhledávače při skialpinistických túrách.

Na vině je podle mého názoru obecně nižší povědomí o nebezpečí hor, neznalost základních metodických postupů, neznalost v oblasti meteorologie, geomorfologie, geotechniky, nepochopení základních principů budování jistícího řetězce, chabá znalost práce s lanem. Tedy nevědomost. Cesta k nápravě vede přes vzdělání a sebevzdělání všech, kteří se v nebezpečném terénu pohybují.

Slováci v internetových diskusích poukazují, že na jejich horách hynou samí Češi. Je to pravda?

Ale jistě, do jisté míry ano. K pocitu, že tomu tak je, nepochybně přispělo sedm smrtelných případů ve Vysokých a Západních Tatrách od počátku roku 2004. Jen za první tři měsíce letošního roku zahynulo v této oblasti o jednoho Čecha víc, než loni ve slovenských horách Čechů celkem. Je vhodné poznamenat, že právě první tři měsíce v roce bývají vždy z hlediska úrazovosti na horách nejkritičtější.

Stálo by asi za úvahu pokusit se získat podrobnější statistiky nehodovosti Čechů na Slovensku a jejich srovnání s úrazovostí příslušníků jiných národností. Poté by bylo zapotřebí srovnat absolutní čísla vyjadřující návštěvnost v horách. Bohužel nejsou k dispozici statistiky srovnávají počet osob provozujících v těchto oblastech horolezectví a dokonce ani hodnověrné statistiky návštěvnosti podle státní příslušnosti. Proto veškerá podobná tvrzení lze odkázat do oblasti spekulací.

Jen pro zajímavost: zpráva Horské záchranné služby Slovenské republiky uvádí, že z celkového počtu zásahů horských záchranářů byli postiženými Češi v 358 případech, zatímco Slováci v 908 případech. Zachraňovaných Poláků bylo 248 a Maďarů 131. Tato statistika ovšem zahrnuje i případy zásahů na sjezdovkách, kde dominovali domácí. Vynecháme-li úrazy, neboli zásahy Horské záchranné služby, na sjezdovkách, kterých je více než polovina, pak nejvíce zásahů připadá na volný lyžařský terén (209) a na značené chodníky (201). Na horský chodecký terén a všechny lezecké terény připadá souhrnně „jen“ 141 zásahů.

Troufám si tvrdit, že se čeští horolezci vracejí do Tater. Vždy v průběhu posledních desetiletí bylo na horských chatách ubytováno více českých hostů než jiných národností. Sám jsem strávil minulý měsíc dva týdny v Tatrách. Jednou byl na chatě jeden oddíl pražský a dva moravské, podruhé zde byly oddíly z Neratovic, Mělníka a Kolína. Jediný Slovák přítomný po celý týden byl členem uvedeného pražského oddílu, další byl horský vůdce, který zde trávil dvě noci se svými francouzskými klienty.

Tento odhad se v žádném případě nebude vztahovat na skialpinisty. Vzhledem k dobrým podmínkám pro rozvoj této disciplíny právě na Slovensku se jí zde věnuje nepochybně víc lidí. Jenže i tady narazíme na nemožnost seriózního posouzení čísel.

Absolutní čísla tak spíše vypovídají o oblíbenosti určitých aktivit v horách.

Lze hovořit o zbytečném riskování Čechů na horách?

Nemyslím, že by právě Češi riskovali nějak víc či jinak než příslušníci jiných národů. Vždy, když dojde k několika úmrtím v rychlém sledu po sobě, se podobné diskuse objevují. Považuji to za logické. Loni v létě došlo poměrně rychle po sobě k pěti úmrtím na horách v Rusku. Jednalo se ve všech případech o vysokohorskou turistiku. K této sérii se přidala zpráva, že další Čech, tentokrát horolezec, zahynul v Tádžikistánu, tedy opět na území bývalého Sovětského svazu. Tehdy se opravdu hodně mluvilo o nezkušenosti, riskování, neznalosti či šetření na průvodcích. Podle mého názoru lze tyto spekulace označit jako nepravdivé. V případě všech uvedených vysokohorských turistů se jednalo o zkušené jedince, s přiměřenými cíli, dobrou výstrojí a výzbrojí a o opravdu nešťastnou náhodu. Jednalo se o jakousi nešťastnou sérii, ne nepodobnou té, která nás právě zaskočila v případě Vysokých Tater.

Kdo platí záchranné akce a léčení, případně dopravu mrtvol domů?

Obecně lze říct, že sami postižení, tedy přesněji, většinou jejich pojišťovny, u kterých jsou pojištění proti riziku nastávajícímu při provozování těchto sportů. Neplatí to vždy a neplatí to zcela. Například v případě úrazů českých občanů na území Česka jsou záchranné akce hrazeny ze státního rozpočtu prostřednictvím státní dotace na záchrannou službu stejně jako v případě autonehod. Následnou zdravotní péči platí zdravotní pojišťovny.

Ve státech, s nimiž má Česko uzavřenou dohodu o vzájemném poskytován lékařské péče, probíhá placení rovněž na vrub zdravotních pojišťoven. Ale pozor! Tyto dohody se obvykle nevztahují na záchrannou operaci. Postižený český občan tedy využívá bezplatného ošetření až od okamžiku, kdy jej od horské služby, lezecké záchranné služby či jiných záchranářů převezme sanitka neboi některé zdravotní zařízení. Pro případ záchranné operace je zapotřebí být pojištěn.

V této souvislosti by snad bylo na místě upozornit alespoň na některé možné formy pojištění. Obecně lze za nejvýhodnější považovat pojištění prostřednictvím některého horolezeckého nebo turistického spolku, kterým obvykle pojišťovny nabízejí své produkty šité na míru. Může se podle druhu aktivit jednat o pojištění prostřednictvím Českého horolezeckého svazu, Klubu českých turistů, nebo pojištění u některého zahraničního spolku (u nás nejčastěji německého DAV či rakouského ÖEAV). Všechny tyto pojistky nabízejí plnění ve výši, která pokryje případnou záchranku, letecký transport a v případě úmrtí i repatriaci těla.

Na Slovensko lze vycestovat jen s kartou pojištěnce, v případě provozování sportů spojených s rizikem záchranné operace se připojistit, nebo si zakoupit Kartu dárce Letecké záchranné služby a Horské záchrané služby, která neobvyklou formou spojuje sponzorování s pojištěním.

V případě potřeby lze před vycestováním uzavřít pojistku u většiny pojišťoven. Je však třeba být opatrný, pečlivě pročíst podmínky pojistné smlouvy a vše nejasné si nechat vysvětlit, popřípadě prověřit. Některé pojišťovny na horské aktivity odmítají pojistné smlouvy uzavírat. Není tedy dobré podobnou pojistku uzavírat na poslední chvíli, nebo se bezmezně spolehnout na přesnost informací podaných úřednicí na přepážce. Pokud už uzavírat pojistku těsně před odjezdem, raději volit nějaké prověřené pojištění prostřednictvím spolků. Případů, kdy postiženému jeho pojistka nepokryla některé náklady, nebo se pojišťovna s plněním zdráhala, byla celá řada.