V Kufsteinu zdechne auto...

Zdechnutí automobilu nás potkalo nedaleko Kufsteinu v sobotu odpoledne, kdy jsme se vraceli z dovolené v Dolomitech, kde jsme systematicky likvidovali své organismy zdoláváním zdejších strmých stěn, nocležením v blátě parkovišť, konzumací instantních bramborových kaší a poslední den i neopatrným požitím potoční pramenité vody, které polovinu výpravy ztrestalo brutální nevolností s následnou diagnózou horem-dolem.

Dohromady nás bylo šest, a tak zbylé funkční auto je naplněno lidstvem a zavazadly až po strop a odjíždí ku Praze, a já s manželkou zůstávám s nepojízdným vozidlem před servisem, který otevírá až v pondělí ráno.

Sehnat mapu

Co teď? Opatřit mapu města a okolí. Není problém. Mají ji zdarma v každé recepci hotelu, v každých informacích, na každé benzinové pumpě. Mapa je jednak klasická s podrobnou zvětšeninou historického centra, a druhak panoramatická pro ty, kteří mají s klasickou mapou problémy. Na mapě je celé město i s výletnicky pěšky dostupným okolím, nechybí rejstřík restaurací, hotelů, kempů, biografů a sportovišť.

Přespat

Přenocovat na neděli. Jsme znavení, nemytí, po vrhnutí zesláblí a nevyspalí. Jdeme tedy do kempu, který je kousek od centra, hned u řeky Inn a na stejném břehu jako pevnost (hrad) asi osm set metrů proti proudu. Kemp patří k hotelu „U medvědů“ (Zum Bären) a je docela drahý (14 euro za dvě osoby se stanem a bez auta) a plný Holendrů v karavanech. Některé karavany mají dokonce okolo sebe truhlíky s okrasnou květenou. Asi se jim tady zalíbilo natolik, že zde tráví celé léto.

Další noc už škudlíme a nevyužíváme služby kempu, ale se soumrakem uléháme a za úsvitu vstáváme v skrytu u dálnice.

Podívat se do města

Prohlédnout si centrum města. Pěkné malé historické městečko. Ale vstupné do festuňku (pevnosti) za 8 euro na osobu, to teda docela přehnali, takže pamětihodnost obdivujeme pouze zvenku.

Líní, špatně pohybliví nebo invalidní zvědavci nemusí do kopce na festuňk pěšky, ale mohou vyjet výtahem. Být zazobaným bohatcem, jistě bych také řádnou chvíli poseděl pod slunečníkem před některým z historických domů hned na nábřeží, pozřel výnršnycl nebo dva a popil hejno piv a nakonec bych si koupil v jednom ze zdejších obchodů se staletími prověřenou módou vyšívané lédrhóze s padacím mostem, které jistě ocení každý milovník skotu a bravu.

Něco vylézt

Nějak nám otrnulo, již nevrháme, tváře máme opět zrůžovělé, a tak bychom nějak horsky zašportýrovali. Zase až tak moc jsme ale nepookřáli, a tak nejdeme ke Kaiserliftu, který by nás vytáhl do výšky cca 1200 m n.m. směrem k Wilder Kaiseru. Odtud je to pár hodin do sedla Stripsenjoch (příjemná chalupa s laciným matrazenlagerem, kde je v okolí jedno z nejlepších vápencových horských lezení, kupříkladu na Jatkách (Fleischbank). Nebo můžeme jít na Stripsenjoch po vlastních zadních končetinách údolím Kreisertal (asi 11 km, převýšení asi 600 metrů).

Leč v plánku města objevujeme na okraji přilehlého hvozdu nápis „Klettergarten“, a tak si balíme lano, lezečky a sedáky, a vyrážíme hledat tuto arénu sportovního lezení. Běháme jak divé fretky prudkým lesem, boříme se po kotníky do mokrého mechu a setřepáváme hejna klíšťat. Bohužel marně. Les své tajemství nevydal, a autora mapy bych nejradši chytil pod krkem, aby mi šel tu lezeckou zahrádku ukázat.

Vykoupat se

Satisfakcí nám je koupání v nádherném jezeře s průzračnou teplou vodou. Takových jezer je zde v okolí města několik, je možno si vybrat podle osobního vkusu, od lesní samoty se zpěvem horského ptactva po plážový cirkus s buřty, pivem, lochneskou a reprodukovanou hudbou. Kdybych tudy coby fotr vezl rodinku z rudobřichého válení se kdesi u móře v Taliánsku, tak bych se tady možná cestou domů na dvě hodinky zastavil a poploval bych.

K některým jezerům se dá dojet autem natolik, že lenochovi zbývá jít pěšky jen několik málo minut. Koupel v řece bych nedoporučoval, je to široká a hluboká studená podalpská bystřina, i když snad již z vodáckého hlediska nezajímavá.

Lezení po sochách?

Dále na mapě objevujeme cosi, co má tajuplné označení Kletterskulpture. Inu což, prozkoumáme, uvidíme, a když neuvidíme, tak uslyšíme nebo aspoň ochutnáme. Opět proklínáme tvůrce mapy, neboť tam, kde je na mapě naznačená cyklo a bruslostezka, je vysoká tráva, bláto a dle cedule též chráněné opeřenecké hnízdiště. Nějak jsme to obešli a podél městské elektrárny přicházíme konečně ke skulptůrám.

Je to umělá stěna pod širým nebem, nebo teda ne stěna, ale takové sousoší. Jednak se zde leze na betonové sloupy s našroubovanými plastbetonovými chyty (pozor, některé nejsou dostatečně utažené) a jednak na jakousi umělou skálu. Je to taková potvora zřejmě komplet plastbetonová, kde je struktura vymodelovaná tak, že to skutečně odpovídá něčemu mezi materiálem Sušek a Čtyřech palic. Vedle je ještě z téhož materiálu boulderblok ve tvaru atomového hřibu, vysoký asi pět metrů, a pak je vedle ještě takový malý překližkový boulderpatestek pro batolátka.

Nejsem sice nadšeným překližkovým harcovníkem, ale touto atrakcí jsem nadšen. V areálu nechybí maringotka s volně přístupným záchodem a sprchou, terén pod skulpturami je vysypán jemným štěrkem, jsou zde lavičky. Je zde i cedule jak je všechno na vlastní nebezpečí a že je zde zakázáno kempování, grilování a venčení psů, svůj svinčík si odneste etc.

Cesty na plastbetonové struktuře jsou od cca 4+ po nevímkolik (od oka tak po osmu), po plastbetonových chytech od lehčí čtyřky po nevímkolik, záleží, jak co vynecháte, leč zdálo se mi, že sice zde byly pokusy postavit cesty podle barev chytů, ale moc to smysl nedává.

Za odpoledne jsme přelezli tak čtvrtinu zde přítomných linií, ovšem nijak jsme se neuštvali, počet cest – přirovnal bych to k pražské Ruzyni, ovšem trošičku víc pro softmovery, pěkně si zaleze šestkař, opravdu převislých linií pro potrénování shybařů zde zas tak moc není. Prostě nekomerční stěna, aby školáci vzlínali a „nepíchali si v parku tu maryhuánu“. Samozřejmě vstup zdarma.

Jet do Kufsteinu jen kvůli skulpturám by bylo asi zhovadilé, nicméně vyžene-li nás déšť z Flajšbanku nebo Čivety, tak si tady můžeme cestou domu prohřívat ztuhlé klouby a poopravit si náladu, nebo máme-li jen jednoho řidiče, tak může zalehnou na lavičku a chrupat, a ostatní mohou vertikálně dovádět.

Domů potupně na valníku

Nazpět k umrlému vozu. Mrmláme-li doma nad čtyřmi stováky hodinové sazby v servisu, zamrmláme si v esterajchu nad osmdesátieurem, rozdíl v odbornosti servismenů je minimální, vejrá to do motoru jak lešetínský kovář na mikrovlnku a pak to začne postupně vyměňovat jednotlivé díly. To bych teda uměl taky, takoví ti kouzelní dědečkové správkaři už tady asi vyhynuli, smetly je složité motory, paušální daň a iso certifikace.

Z tohoto důvodu všem doporučuju po prvním neúspěšném pokusu žlutého anjela ihned zdechlinu naložit na avii a odtransportýrovat k opravě domů. Samozřejmě nesmíme zapomenout na nějakou šikovnou pojistku, která něco takového proplatí, protože ceny odtahovek začínají někde okolo dvacetikoruny na kilometr. Inu, chybami se člověk učí.