Vždycky je něco, čím se můžete zabývat

V lednu jste se vrátil z úspěšné expedice na Cerro Torre v Patagonii.

Ano.

Jak dlouho expedice trvala?

My jsme tam byli měsíc.

Jaké jste měl pocity, když jste horu konečně zdolal?

Tuto horu jsem vylezl po třech pokusech, ale kolega, který tam byl se mnou, to zkoušel poprvé před pětadvaceti lety. Od té doby tam byl třeba desetkrát, takže ten měl určitě větší radost než já.

Jak dlouho jste nahoře zůstali?

Několik minut.

Pomohlo vám, že jste Cerro Torre znal z předchozích expedic?

To vám pomůže vždycky.

Bylo tam nějaké obtížné místo?

Ta hora nemá jedno obtížné místo. Jde tam o to, že je to dohromady třeba třicet pět délek lezení, což jsou dvě noci a celý den, dohromady nějakých třicet šest hodin bez přestávky. Je to spíše o vytrvalosti než o konkrétním jednom místě.

Toužíte se ještě na vrchol vrátit?

Ano, na Cerro Torre určitě. Možná, že se tam ještě jednou podívám, ale víte, to jsou takové plány. Třeba jinou cestou nebo prvovýstupem. Mně už bude padesát, takže si to možná jen plánuji…

Kam pojedete příští zimu?

Zase do Patagonie.

Na jinou horu?

Ano, my tam chceme udělat prvovýstup na Cerro Standhardt. Je to jednodušší kopec, o něco nižší. Možná, že na něj prvovýstup zvládneme již letos. Uvidíme do budoucna, co bude dál.

Můžete popsat váš první lezecký zážitek?

Úplně první lezecký zážitek se v podstatě odehrál velmi brzy v dětství. Pamatuji si, že jsem měl naproti domu koupaliště. K němu se muselo buďto dojít okolo po schodech, anebo tam byla taková asi čtyřmetrová skála, na kterou jsem se ve čtyřech letech bál, ale v pěti už jsem ji normálně slezl. Tam asi začalo to moje lezení. S opravdovým lezením jsem začal až ve třinácti.

Co jste k tomu potřeboval?

Když jsem začínal, vybavení tenkrát všeobecně nebylo. Já jsem vůbec ani neměl potuchy, kde by se něco dalo koupit. Vypůjčil jsem si tehdy na lodi lano a tři kovové karabiny. S tím jsme začínali lézt.

Lezl jste s kamarády?

Ono to lezení samostatně dělat moc nejde. Sólově můžete lézt nějaké výstupy v horách, které jsem později jako profesionál provozoval, ale ze začátku je lezení spíš o partě a o kamarádech. Bylo nás vždycky více.

Jak se liší horolezectví od ostatních sportů?

Je to sport v přírodě, který většina lidí dělá jako koníčka, což vlastně dost lidi selektuje do pozitivního směru. Ono za to nic není, nikdo vám netleská. V jiných sportech je to dost o tom, že lidé chtějí vydělávat peníze. To, že horolezectví dělají lidé především jako zálibu, je vidět i na tom, že to dělají celý život.

Jak se cítíte, když vylezete na nějakou skálu?

Za mlada člověk lezl spíše pro ten výkon. Dneska mám pocity spíše takové, že přijdu do skal a je pěkné počasí. Svítí sluníčko a já si dám nějakou čtyřicetimetrovou cestu. Sice jsem ji lezl mockrát, ale je to hezké, jak tam tak visím za ruce a dělám ten pohyb!

Lezete i kvůli adrenalinu, který to ve vás vyplavuje?

Adrenalin se mi už teď vyplavuje při lezení málokdy. Za ty roky už si na to člověk zvykl. Kvůli adrenalinu dělám jiné sporty…

Jaké například?

Léta jsem závodil na motorkách. Teď skáču basejump.

Co to je za disciplínu?

To vyjdete na skálu nebo horu, která má třeba kilometrovou stěnu a skočíte dolů a máte padák na zádech a ten si nad zemí otevřete.

Měl o vás v mládí někdo z rodiny strach?

Můj otec zemřel, když jsem byl mladý, takže ten určitě ne. Mamka se asi trošku bála, ale myslím, že ne moc.

Ve dvaadvaceti letech jste zdolal bez cizí pomoci Yerupacha v Kordilerách. Jaké to bylo?

Na můj věk, na sólovýstup a vzhledem k faktu, že to má skoro sedm tisíc metrů, to byl těžký výstup a já jsem s ním byl spokojen.

Čím je sólovýstup odlišný od výstupu s expedicí?

To je jednoduché, vyplývá to z toho názvu. Lezete prostě sám. Vezmete si batoh, nějakou výbavu a lezete den nebo dva stěnu, a pak zase musíte sám sestoupit, takže je to psychicky náročnější. Kdyby se vám něco stalo, nikdo vám nepomůže.

Bál jste se?

Chtělo se mi tam víc vylézt, než se bát. Člověk se vždycky bojí, ale musí se zakousnout a překonat ten strach.

Do jaké výšky lezete sám?

Když je cesta lehká, tak sto metrů i kilometr. Pokud je to třeba strmé a těžké, musím se zkrátka rozhodnout. Je to prostě kombinace výšky v závislosti na obtížnosti.

Jaké jsou vaše pocity po výstupu na horu?

To je jako se vším v životě. Ten pocit z toho, že něco uděláte nebo dokážete, je přesně adekvátní obtížnosti a všemu tomu, co jste musel překonat. Když vám padají pečení holubi do huby zadarmo, tak vám to vlastně ani nechutná…

Ve třiadvaceti jste absolvoval expedici na Mount Everest. Jak to probíhalo?

V osmdesátým sedmým roce jsme byli na expedici v Himalájích. Pokoušeli jsme se o novou cestu na Everest, ale nevylezli jsme ji. Chtěli jsme udělat prvovýstup.

Kdy nastal ten moment, kdy jste řekl: "Vracíme se!"?

To jsem nerozhodoval já. Bylo nás tam samozřejmě víc. Byli jsme ten den po těžkém bivaku v 8300 m n. m. Já jsem byl navíc úplně vyřízený. Všichni jsme neměli co pít a bylo mi špatně. Tehdy jsem byl rád, že do mě kámoš Pepík Nežerků strčil a řekl: "Hele, prdíme na to, jdeme dolů!"

Měl jste někdy horskou či jinou nemoc?

Právě na tom Everestu už se mi točila hlava. To je asi tak maximum, jinak se mi nic vážného v horách či na skalách nestalo.

Lezli jste tam bez kyslíkové masky?

Ano, samozřejmě. Dodneška opravdoví horolezci lezou jenom bez ní. Vzít si masku je trend takových těch turistických výstupů na osmitisícovky. Vylézt na Mount Everest s kyslíkem je slušný výkon, ale není horolezecký.

Jak to myslíte?

To je prosté. Pokud někdo vyleze na nejvyšší horu světa s kyslíkem a chlubí se, že vylezl na Mount Everest, není to úplně v pořádku. Měl by spíše říct: "Ano, byl jsem na Everestu s maskou, za tu dobu tam bylo dalších několik tisíc lidí stejným způsobem." Dvacet let tam lezou opravdoví horolezci bez kyslíku.

Je čas se na vrcholu zdržet?

Myslím, že na jiných vrcholech, ať to byla Yerupacha nebo Triglav, jsem většinou alespoň půlhodinku zůstat musel, abych to vstřebal. I když tam vlastně není co dělat, půlhodinu jsme seděli skoro vždycky.

Co se vám na vrcholu hory, kterou zdoláte, honí hlavou?

Nějaké jídlo a teplá postel.

Skutečně?

To už se těšíte, až budete dole, rozumíte? Záleží dost na tom, jaké jsou podmínky. Když víte, že sestup bude jednoduchý, je to jiné, než když počítáte se složitou cestou. Musíte počítat s tím, že se může zkazit počasí. Je to také dost odvislé od nálady. Určitě se těšíte na chvíli, až budete únavu vstřebávat.

Toužil jste se někdy na vrchol vrátit?

Zatím ne. Snad jen na Cerro Torre. Ač jsem na tu horu v minulosti nevylezl, chtěl jsem se na ní vrátit, protože je jedna z nejkrásnějších.

Jak si vybíráte své horolezecké přátele?

Na lezení, zvlášť v horách, musí být opravdu fajn parťák. Většinou, když takových pár kamarádů získáte, tak už s nimi vlastně jdete až do smrti.

Za jakou hranici byste v lezení již nešel?

Ta hranice se samozřejmě mění. V mládí jsem byl ochoten obětovat skoro všechno. Dneska už má člověk děti, rodinu, má zavedenou práci, se zdravím také začíná šetřit. Když jsem lezl dříve, tak jsem více riskoval, byl jsem ochoten si kvůli tomu zlomit nohu. Teď už si to dovolit nechci, protože například vím, že budu půl roku kulhat. Ta hranice se pořád mění.

Kdo vymyslel název vaší firmy?

Když jsem začal podnikat, vymýšleli jsme název pro můj obchod. Má tehdejší přítelkyně, která dodneška pracuje v Hudy sportu, řekla: "Ty jseš Hudy, ne? Tak udělej Hudy sport."

Takhle to vzniklo. Je tedy odvozen od vaší horolezecké přezdívky?

Ano, skoro každý horolezec má nějakou.

Kde jste vzal nápad začít po revoluci podnikat?

V devadesátém roce se otevřely možnosti a ono se to tak nabízelo. Poněvadž firmy, které vyráběly horolezecké vybavení a se kterými dodneška obchoduji, najednou viděly volný trh a zeptaly se mě, jestli tu nechci prodávat jejich materiál a takhle to vlastně vzniklo.

Takže to nebyla vaše snaha?

Tak trošičku ano. Jeden z mých kamarádů si chtěl také otevřít obchod, chtěl prodávat lana a zeptal se mě, kde se dají koupit, jestli neznám nějakou zahraniční firmu. Napadlo mne, že si založím svou vlastní.

Je pro vás podnikání v oboru, kterému rozumíte, jednodušší?

Určitě. Ono je nejlepší dělat to, čemu člověk rozumí. Tohle třeba řekl Warren Buffet, nejslavnější investor: "Čemu nerozumím, do toho neinvestuji." Myslím si to také. Už kolikrát jsem se přesvědčil, že když děláte něco, čemu nerozumíte, tak většinou proděláte peníze.

Jak se váš obchod rozšiřoval?

Nejprve jsme měli první pobočku v Hřensku, v domě, kde jsem se narodil a žil od dětství. Pak jsem si řekl, že dva obchody jsou lepší než jeden a jel jsem za kamarádem do Prahy. S ním jsem se domluvil na založení další pobočky. Další kamarádi byli z reprezentace. Skoro v každém městě jsem znal někoho z manšaftu, tak bylo najednou poboček třicet.

Musel jste někdy shánět investory?

Ne, moje máma je investor. Ta mi půjčila ze začátku asi sedmdesát tisíc korun. Něco jsem měl, něco mi půjčila a takhle jsme to vybudovali.

Nebylo to příliš odvážné ihned po revoluci investovat takové peníze?

Mně to ani nepřišlo.

A pro mámu nebylo riskantní půjčit vám je?

Co ona by s tím dělala? Teď se jí to zúročilo.

Takže jste ji přesvědčil?

Já nevím, to si nepamatuji, jak to bylo. Prostě jsem řekl: "Mami, půjč mi ty peníze." Ona byla tak hodná, asi mi důvěřovala, že mi je půjčila.

Má vaše společnost nějakou filozofii?

Prodáváme jenom to, co bychom si na ty expedice vzali sami. Někdy vzniká diskuze v práci, jestli je ještě nějaká věc dostatečně kvalitní na to, abychom ji prodávali. Na druhou stranu musíte nabídnout i něco střední třídě turistů. Samozřejmě, že bychom nejraději prodávali jen to nejlepší z nejlepšího, ale je to opravdu někdy zbytečné, takže máme střed a vyšší třídu.

Zaměstnáváte tedy především lidi, se kterými lezete nebo jste lezl?

Samozřejmě. U nás je minimálně padesát procent horolezců. Z toho třeba takových třicet lidí znám déle jak dvacet let. To znamená, že jsou to lidi, kteří se mnou byli v reprezentaci a celý život nedělají nic jiného než horolezectví. Takže i když jsou už starší, některým už je šedesát, mají o materiálu přehled a vědí o něm všechno.

Co se stane, když ve vaší firmě plné kamarádů vznikne nějaký problém?

Problémy vznikají pořád, ale my jsme celkem připravení na všechno.

Jakým způsobem problém řešíte?

Pokud u nás nějaký problém vznikne a my si spolu s kolegy z vedení řekneme, že je třeba ho řešit, zavoláme vedoucímu pobočky, který je náš dvacetiletý kamarád: "Hele, Pepo, prostě to do desátého vyřeš." A on to například do desátého nevyřeší, tak mi řekneme: "Dobře, tak Pepo, ale do dvacátého!" Zavěsíme telefon, a pak si mezi sebou řekneme: "Nebo, víš, co se stane? Vůbec nic!" a smějeme se tomu. Restrikce u nás moc nefungují.

Musel jste někdy kamaráda vyhodit?

Nikdy se mi to nestalo. Když tam jsou nějaké větší problémy, tak si s tím kámošem promluvím, on pochopí, že mu třeba nějaká věc nejde a domluvíme se na odchodu.

Jak propojujete pracovní povinnosti s lezením?

Celkem obyčejně. Když je pěkně, tak jdu lézt. Když je ošklivo, tak jdu do práce.

Do kolika let myslíte, že budete na skalách?

Pokud budu zdravý, tak do sedmdesáti.

Jak se vyrovnává vaše manželka s tím, že jste na cestách?

Manželka se s tím vždycky vyrovnávala těžce. To znamená, že nesmíte nikdy přestat. Aby si nezvykla, že jste doma. Na to je nejlepší neustále někam jezdit.

Zkusil jste vzít někdy manželku s sebou?

Tak to víte, že člověk, když leze, tak ji vezme někdy na skály. Všichni horolezci to tak občas dělají a některé jejich ženy třeba i lezly nebo lezou. Já když ji s sebou vezmu, tak třeba řekne: "Mě baví víc jezdit na kole." Tak jezdí na kole.

Máte děti?

Mám čtyři. Dvě mám teďka malinké. Dva roky budou holčičce a čtyři roky synovi.

Vedete je také k horolezectví?

Začínám.

Jak to probíhá?

Přikládám kluka ke skále. Má malinké lezečky a už se sápe. S většími dětmi je to těžké. Mám dvě dcery, které jsou v pubertě. Naučil jsem je lyžovat, lézt, jezdit na kole. Teď už záleží na nich, co si vyberou. Občas jdou lézt, občas se jim nechce.

Kdybyste měl zranění, kvůli němuž byste nemohl dál sportovat, co byste dělal?

Dělal bych něco jiného, vždycky je něco, čím se můžete zabývat. Na to se těžko odpovídá, možná bych četl knížky.

Čtěte další rozhovory s Hudyho lidmi na HORYDOLY:

North Face jen pro ředitele
(majitel Jindřich Hudeček)

Chcete zařídit prodejnu Hudy? Připravte miliony
(ředitel Ondřej Johanovský)

Hudyho marže je vyšší než 25 %
(marketingový manažer David Chovanec)

Šest horských vůdců aspirantů
(skialpinistický specialista Dušan Stuchlík)

Zobrazit místo Mountains - hory - skály - rocks na větší mapě