Služba s anděly našich hor

Seznámení "Crrrrr, crrr" zazvoním na zvonek s logem Horská služba, kdosi mi otvírá dveře a já vstupuji do místnosti s pultíkem. "Ahóój!" vyklání se nahoře ze schodů postava v červené mikině.

"Co potřebuješ?" ptá se. Sháním pana Klepše. Zve mě nahoru. Vycházím po schodech do velké společenské místnosti. V koutku sedí několik postav. V místnosti se vznáší bílý dým z cigaret a v temném ranním šeru vidím proti oknu jen jejich obrysy.

Sednu si kousek opodál a sleduji, jak mezi sebe rozdělují úkoly. "Na sobotu potřebuji dozor na závod, někoho z vás, je toho chlapi hodně, takže se rozhodněte," podle pronikavého hlasu usuzuji, že je to náčelník horské služby pro oblast Krkonoše. Taky že ano, přichází ke mně a ptá se, jak si to představuji.

Vysvětluji, že chci vyfotit co nejvíce z jejich běžné činnosti. Přiděluje mi proto pro dnešek sezónního pracovníka horské služby Martina.

Booking.com

Procházíme stanici od shora dolů. Ukazuje dispečink, šatnu ve které je spousty lyží, i garáže, v nichž jsou zaparkovány dva skútry, rolba, čtyřkolka s pásy, dodávka, terénní auto a nosítkové vleky.

"Já se omlouvám, ale musím jit udělat zápis,.." říká Martin a odebíráme se směrem k dispečinku. Dnes to tu má na povel. "Základna - pro Horní Mísečky," vysílačkou obvolává všechny základny v celých Krkonoších a zjišťuje, kdo dnes bude na jakém místě v horách ve službě a případně poskytuje informuje o průběhu počasí z Luční boudy.

Zatím co Martin obvolává všechna střediska, seznamuji se s dalším členem, kterým je přísně vyhlížející Honza. Vysvětluje, že je dnes takzvaný pes. Pes je člověk, který sváží pacienty do zdravotního střediska, nebo přibližuje k záchranné zdravotní službě a s ním já dnes budu jezdit.

První den – vlažný

Chvíli potom co dispečer položí vysílačku, už zvoní telefon. "Horská služba," představuje se Martin. "Ano, takže poranění kolene, dobrá posílám vám tam službu." Mezitím se již Honza strojí, bere rukavice a čepici. I ve mně pulsuje adrenalin, že by první výjezd?

Můžu jet taky? "Asi raději ne, je to určitě lyžák a někdo od nich bude chtít jet se zraněným, ale můžeš si vyfotit, jak přijíždíme." Začínám pochybovat, jak tohle focení dopadne, když už nyní mě nechtějí brát s sebou. Nafotím alespoň příjezd a něco na dispečinku.

Jenže s přibývajícími hodinami se situace nemění, nikdo mne s sebou nebere. Když s Martinem sedím na stanici, ptám se, jaká je spolupráce se Záchrannou službou? Říká, že výborná. Jako příklad uvádí situaci, kdy sloužil na Aldrově u Vítkovic na Semilsku: "Chvilku před koncem zavírací doby tuším, že to mohla být poslední jízda lanovky. Spadly z ní dvě děti. Když jsem přijel na místo, jako jeden z prvních záchranářů, zjistil jsem, že jedna má nejspíše poraněnou páteř, druhá si stěžovala na bolest v oblasti břicha. Ihned jsem zavolal na dispečink záchranné služby a vysvětlil situaci. Za pár minut mi volali zpět, že záchranáři jsou na cestě. Vzhledem k závažnosti poranění na sjezdovku poslali hned dva vrtulníky letecké záchranné služby z Hradce Králové a Liberce. Obě děti pak převezli do nemocnice."

Poslouchám vyprávění, které přeruší výjezd autem pro zraněnou lyžařku. Paráda! Sedám do terénního vozu, Honza nastupuje, zapíná majáky a jedeme. Místy si připadám, jako v letadle, protože auto šplhá po strmých silnicích zcela pokrytých sněhem.

Dorážíme na místo, kde už čeká vysloužilý člen horské služby a ukazuje, kde je lyžařka, která sjela z kopce a poranila si nohu. Pacientce fixují nohu a nakládají ji na nosítka. "Klap," zabouchnou se dveře sanitky a jede se. První zásah máme za sebou. Odpoledne pokračuje ve stejném duchu.

Vyptávám se Martina, zda je zaměstnán celý rok jako záchranář na horách. S úsměvem odpovídá: "Většina z nás je tu jen na zimní sezónu, jen pár kluků je tu celoročně. My vždy nastupujeme začátkem prosince a s koncem sezóny se přesouváme do svých prací."

Trochu mě toto zaskočilo, co takový člověk, který pracuje jen v sezóně, může mimo ni dělat? "Pro mě je práce u horské služby zábava, dostanu se tak k zajímavým případům a získám tak zkušenosti. Určitě je to práce, která musí bavit. Já jsem mimo sezónu živnostník, pořádám různé kurzy pro děti a školy jako je třeba horolezení, jízda na vodě, chození po horách, prostě práce venku."

Blíží se konec provozní doby vleků, ale směna ještě nekončí. Zraněný snowboardista a ne jeden, dva. Co teď? Na místo musí vyrazit i dispečer, proto berou Martin i Honza každý jeden skútr. "Tak, to můžeme vyzkoušet, pojeď se mnou," nabízí místo Honza. Nepohrdnu a směle naskakuji na tu podivnou motorku s lyžemi.

Dorážíme na místo, kde už zraněného ošetřuje člen horské služby vykonávající službu na sjezdovce. Stavíme skútr nad pacienta. Zraněné rameno snowboardisty, které je potřeba fixovat, nevěstí nic dobrého. Ruku fixují dlahou od těla a je jasné, že dotyčný ležet nebude. Nakládají ho na skútr na místo, kde jsem ještě před chvílí seděl já. "Kolego tak pro tebe tu už místo nemám, takže pěšky dolů a já se snad pro tebe ještě zastavím, zzzzzzzzz," loučí se se mnou zvuk motoru sněhového mopedu a já se po namrzlé sjezdovce s fotoaparátem v ruce kloužu dolů.

S promočenými botami přicházím na stanici. Už se zešeřіlo a na základnu se scházejí jednotliví členové, kteří měli službu na sjezdovkách. Domlouvám se, že zítra si vezmu lyže a budu jezdit se záchranáři přímo na sjezdovce. "Mějte se, nashle," nasedám do auta, zapínám světla a mizím ve tmě.

Ospalejší ráno než ospalé

"Ooaaaaa" zívnu, protáhnu se, ciferník ukazuju zase někam před šestou hodinu. Ani nevím jak, stojím na nohou v koupelně. Házím lyže auta a stejně tak, jako jsem se ráno ocitl v koupelně, se teď objevuji opět ve Špindlerově Mlýně.

Pánové policisté prominou, asi jsem se soustředil na cestu, ale neptejte se mě, kudy jsem jel. Dávám si průplesk, abych se probudil. Dnes už vcházím jako zkušený horoslužebník zadním vchodem.

Ty vole lepší než vy vole…

Stoupám po schodech do stejné místnosti jako včera s nadějí, že tam ještě zastihnu náčelníka a domluvím se, jak budu fungovat dnes jako lyžník. Ze setmělého koutku se však ke mně hrne jiná osoba. "Ahoj, dneska asi budem pracovat spolu, budeš asi jezdit se mnou." Hned na mě spustí, sotva se stačím představit. Původně jsem se dohadoval, že pojedu s jednou službou na sjezdovku. Ale sympatický záchranář, který vypadá velmi akčně, mě nenechává na pochybách, že dnes to bude jistě o poznání lepší než včera.

"Buch, buch, buch," zvuk pochodujících lyžařských bot po dlaždicích se ozývá ze suterénu služebny, kde mají záchranáři šatny.

Scházím dolů a potkávám krkonošského náčelníka Adolfa Klepše, se kterým se domlouvám, jak to dnes bude. Vysvětluje, že buď můžu jít s jednou skupinou na některou ze sjezdovek, ale to nebudu mít zaručeno, zda bude na té sjezdovce nějaký úraz. Nebo zůstanu opět na služebně a budu jezdit s posádkou, když nebude volné místo sjedu dolů na lyžích. Tento nápad přijímám s nadšením. Vycházím před služebnu, kde potkávám mého dnešního spolupracovníka. Sděluji, že budu tedy nakonec jezdit s ním.

"Tak ahoj, já jsem Marek Fryš, asi si budeme tykat ne?" ptá se. "Jasně, určitě, já si nepřipadám tak starej a váženej abychom si museli vykat…" odpovím. Se smíchem dodává: "Já taky ne, lepší se říká ty vole, než vy vole. Víš co je nejhorší, když ti děti ze střední začnou vykat, to si pak připadám, že už jdu do důchodu."

Ranní rozcvička

Začíná vysílačková mela na dispečinku, dnes tu na telefonu slouží Honza, včerejší pes. Marek přichází po ranním rozvozu všech členů horské služby na sjezdovky.

"Dáš si kafe?" ptá se a já upejpavě odmítám. Mára přijde, sedne si do křesla a v bundě s připnutou vysílačkou na hrudi vychutnává ranní kávu společně s dávkou informací z denního tisku. Idylka však netrvá dlouho, z hrnku ještě stoupá pára a první výjezd je tu.

Přichází hlášení přímo z centrály Záchranné služby z Hradce, že mají nahlášený úraz hlavy malého dítěte po nárazu do cedule. Martin dává pokyn pro službu na sjezdovce. Já rychle nazouvám lyžáky’. Marek běží do garáže a zapojuje vlek s nosítky, sedáme na opásanou čtyřkolku, zapínáme majáky, houkání, jedem. "Vrrrrr, vrrrrr," charakteristický zvuk čtyřkolky a velké zrychlení mě přitlačí do sedačky.

V jedné ruce držím fotoaparát, druhou pevně stisknu madlo. Smykem vyjíždíme od stanice a řekl bych, že svištíme rychlostí větru. S majáky a houkáním kličkujeme na prudké sjezdovce mezi lyžaři. Již vidíme hlídku, která zatím ke zraněné sjela. Zastavujeme našeho splašeného oře a jdeme vyšetřit dívku polské národnosti. Marek prohlíží holčičku a zjišťuje, že se nic vážného asi nestalo.

Celou dobu, co i mě překvapilo, komunikuje s rodiči i holčičkou v jejich rodném jazyce. "A glava, bolia?" polštinou se vyptává dívky na její stav. Žádný velký úraz, ale byla zmobilizována záchranná služba z Vrchlabí, která je již na cestě. Tatínkovi složitě vysvětluje, že je zapotřebí transportovat dívku na dolní stanici, kde ji vyšetří lékař. Nakonec se zdaří.

Zacvaknu boty do vázání a jedu za čtyřkolkou. Dole na nás už čeká dnešní dispečer Martin, který ošetřuje v autě dalšího polského lyžaře. Kdosi z lyžařů sjíždí dolů k nám a sděluje: "Támhle uprostřed kopce - na kraji, leží nějaký snowboardista, asi je zraněný." Ukazuje rukou na svah. Záchranáři jedou zkontrolovat, co se opravdu děje. V zápětí se vracejí zpět bez zraněného. "Nevypadal, že by mu bylo dobře, ale pomoct nechtěl. To jsou ti Poláci," povzdechne si Marek. "nohdy nemají pojištění a museli by za to platit 170 éček, takovej je ceník výkonů Horské služby."

Hned jak předáme holčičku do rukou záchranné služby, je tu hlášení ze sjezdovky na Medvědíně. Proto spěcháme k dalšímu zraněnému. Mladá lyžařka si poranila nohu, již u ní jsou opět hoši z hlídky sloužící na sjezdovce. Přítomní záchranáři fixují nohu do vakuové dlahy, která funguje tak, že po odsátí vzduchu ztvrdne jako kámen. Za pomocí všech přihlížejících zapínáme zraněnou do futrálu. Ne však černého, jak by si někdo mohl domýšlet, ale krásně oranžového s panoramatickým okýnkem. Po jedenácté hodině předáváme našeho pacienta do rukou lékaře.

"Tak máme něco dalšího? Už se dlouho nic nedělo…," rozrazí dveře na dispečink Mára a s ironickým úsměvem sedá do křesla. Jak Honzovi tak Márovi začíná úrazová agenda, aneb papírová válka.

Polední čaj a cigareta

Po dopoledních zásazích, papírové agendě, vyplňování údajů od rodných čísel snad až po velikosti bot, přichází po poledni čas na chvíli klidu. Zatím se nic neděje možná i proto, že lyžaři si dopřávají oběda. Sedáme si na bar ve společenské místnosti, popíjíme kafe.

Ptám se Marka, jak se k horské službě dostal. Vypráví, že sem do hor se přestěhoval právě kvůli horské službě. "Velký sen se mi podařilo splnit, nejdříve je důležité bydlet blízko místa služebny a následně splnit podmínky," laxně vypráví pětatřicetiletý Marek.

Říká, že by si rád dodělal i záchranářskou VOŠku, ale že je to s vytížeností směn u horské služby skoro nemožné. Rozpovídá se i Honza, který původně studoval elektroprůmku v Dobrušce. I já přihazuji historku o svém vzdělání, kdy jsem ze stavební průmyslovky šel na fotografickou nástavbu a nyní studuji něco s volným časem.

Mé všetečné otázky nekončí, ptám se na plat u horské služby, Marek říká: "Na plat si nemůžu stěžovat, uživit rodinu se z toho dá a to je nejdůležitější, mimo to mám i práci, kterou já žiju…"

"Chrrrr, máme nahlášené zraněn," náš uvolněný rozhovor přerušuje opět vysílačka. Nic neříkajíc odcházíme opět do práce.

Záchrana jako atrakce

Nasedáme na čtyřkolu a hurá na kopec. Zraněná je tentokrát starší žena ruské národnosti. Stěžuje si na bolest nohy. "Tyhle starší Rusky, s těmi je to složité, odpoledne začnou mít unavené nohy a hned se kácí k zemi. Tuhle jsme byli u lyžařky z východu, která už jen nemohla na nohy," líčí Marek. Starší Rusce pomáhají vysednout na vysokou čtyřkolku, sedí na ní jako na osedlaném koni.

Dáma cení zuby do fotoaparátu její dcery, která si fotí záchrannou akci jako scénu z vídeňského Prátru. Po pár snímcích mizí sněžná motorka za horizontem sjezdovky.

Odpoledne v tempu

Sotva stačím dojet na lyžích dolů k Medical cetru, je tu nahlášeno další zranění z Medvědína. Bereme tentokrát terénní automobil, jelikož služba zraněnou již svezla do dolní stanice lanovky.

S majákem projedeme davy lidí u sjezdovky a už vidíme Martina s červenými saněmi. Překládáme zraněnou do auta a jedem zase do místního zdravotního střediska. Na vozíku Marek zraněnou rychle předá lékaři, jelikož s vysílačky se linou další pokyny: "Na Pláni v infocentru máme nahlášenou zraněnou, zajeďte se tam mrknou."

Nezbývá než zase sednou do auta. V infocentru na zemi se o dřevěný paraván opírá dáma ruské národnosti a drží se za ruku. Evidentně ji ruka velice bolí, jenom přítomnost fotoaparátu ji rozptyluje od bolesti a jako správná herečka se usmívá do objektivu. Marek po cestě do zdravotního střediska se slečnou komunikuje v ruštině. Lecjaký lingvista by mohl závidět kolik jazyků tihle hoši v červeném zvládají.

"Tak co máme dalšího, už dlouho nic nebylo," s ironií říká opět Marek. Další výjezd na sebe nenechá dlouho čekat. Po patnácti minutách klidu je tu další, dnes již devátý zraněný. Nasedáme na opásanou čtyřkolku a rychle vyrážíme na sjezdovku Pláň. Přijde mi, že testujeme vozidlo, zda vyjede opravdu tak prudký svah. K mému podivu se pásy zakusují do sněhu a rychle vyjíždíme ke zraněnému.

Na místě je mnoho čumilů’ a starší muž leží uprostřed hloučku. Jako vždy je nutné fixovat pomocí vakuové dlahy. Kolemstojící pomáhají záchranářům naložit těžkého pacienta do saní. "Kudy jsme to safra přijeli?" říkám si v duchu. Po cestě dolů opět bloudím připnutý ke klouzavým prkýnkům po spleti sjezdovek. Vysvobození přichází, když v zádech uslyším nezaměnitelné vrčení čtyřkolky. Marek mi ukazuje, kudy mám jet za ním. "Chytni se za nosítka," huhlavě se ozývá zpod přilby záchranáře. S radostí přijímám nabídku.

Traverzové cesty mezi sjezdovkami jsou hodně pozvolné a s fotoaparátem v ruce se neodpíchnu jako s hůlkami. Chytám se za nosítka a vzápětí zjišťuji, proč raněný má přes sebe tu plachtu. Sníh odlétající z pásů sněžného vozítka mne štípe nejen do očí, ale i foťáku. Z rychlosti můj zrak začíná připomínat oči dívky koukající se na pořádnej doják. Slzy v tomto případě vítám, alespoň nevnímám jakou rychlostí se řítíme. Jako v letadle usuzuji, že přetížení je již veliké, a tak se pouštím a dojíždím setrvačností až před stanici.

Ve stejnou dobu vyjíždí i Honza jakožto dnešní dispečer na Medvědín, kde ošetřuje poraněné koleno. Aby toho nebylo pomálu, vyjíždíme ještě k další třem případům. Jeden z nich je dáma se zlomenou stehení kostí. Zkřížené zabodnuté lyže nad místem události upozorňují ostatní: Pozor, něco se tu děje!" V prudkém svahu se daří lyžařku naložit jen za pomocí dalších lidí. Opět jedu na lyžích vzhůru dolů. Bílý sníh se mění v černo. Pomalu se šeří a tím končí i provoz lanovek. To je pro záchranáře vysvobozením. Ruch pomalu utichá.

K základně horské služby se pomalu schází doslova ze všech stran, muži v červených uniformách s lyžemi přes rameno. Měsíční chůze v lyžařských botách jako by sama dávala najevo, že dnes byl opravdu náročný den. Venku zvolna popadává sníh a v setmělé místnosti na stanici se vznáší jen vůně kávy a opar z cigaretového kouře. To si záchranáři povídají o náročném dni. "Tak dnes asi máš hodně materiálu, takovýhle frkot jsme na stanici ještě tuhle sezónu nezažili," říká Marek. Musím souhlasit. Rohlíky, které jsem měl připravené k obědu, stále leží na stole, takový to byl fofr.

Můj den u horské služby končí, loučím se a děkuji všem za zajímavou zkušenost a poznání, jak pracují záchranáři ne Špindlu. "Mějte se, ahoj, nashle…"

Zobrazit místo Skiareály - Skiarea na větší mapě

Podrobný seznam zraněných ve dvou dnech ve Špindlerově Mlýně

5. ledna

09,40 - 10,30; 21 let; poranění kolene, volný terén
10,10 - 10,35; 14 let; poranění hlavy, volný terén
11,45 - 12,20; 24 let; poranění kolene, Labská
12,40 - 13,10; 24 let; poranění hlavy, Mísečky
13,50 - 14,20; 14 let; poranění horní končetiny, Mísečky
15,15 - 15,40; 34 let, poranění žeber, Pláň
15,10 - 16,00; 22 let; poranění ramene, Pláň

6. ledna

08,55 - 09,40; 11 let, poranění hlavy, Pláň
09,30 - 10,00; 21 let; poranění kolene, Medvědín
09,15 - 09, 50; 31 let; poranění kolene, Pláň
10,05 - 10,25; 49 let; poranění hlavy, Pláň
11,45 - 12,10; 61 let; poranění kolene, Medvědín
12,05 - 12,40; 34 let; poranění kolene, Medvědín
12,40 - 12,55; 34 let; poranění horní končetiny, Pláň
13,10 - 13,40; 42 let; poranění stehna, Pláň
13,20 - 13,50; 21 let; poranění kolene, Medvědín
13,40 - 14,15; 39 let; poranění stehna, Pláň
13,50 - 14,30; 21 let; poranění horní končetiny, Pláň
14,50 - 15,15; 17 let; poranění bérce, Labská
15,00 - 15,45; 58 let; poranění zad, Medvědín
15,10 - 15,30; 31 let; poranění kolene, Pláň

Autor je profesionálním fotografem a specializuje se na záchranné práce.