Kyjevská Rus byla založena Vikingy

Kyjevská Rus existovala v letech 882 - 1162. V Čechách to odpovídá vládě prvních Přemyslovců a Slavníkovců. Pro orientaci: První historicky doložený Přemyslovec Bořivoj I. nastupuje na knížecí stolec roku 872. První český král Vratislav II. vládne od roku 1061. Kníže Břetislav II. vyhání staroslověnské mnichy navázané na východní křesťanství roku 1096. Druhý český král Vladislav II. vládne v době zániku Kyjevské Rusi v letech 1140-1172.

Mezi tím Přemyslovci obrovsky zbohatli na otrocích, které lovili až v Kyjevské Rusi, a prodávali je v Praze Arabům a prostřednictvím Židů také do Byzance. Tohoto obchodu se účastnili především bratři Spytihněv I. a Vratislav I. a pak jejich následníci bratři Svatý Václav a Boleslav I. Ukrutný. Když zdroje otroků došly, Čechy se propadly do vnitřních sporů.

Dodejme, že tehdejší události ovliňují politiku dodnes a jsou aktuální i v probíhající válce Ruska proti Ukrajině. Poněkud paradoxně zní slovanským uším, že Rurikovci - vládci Kyjevské Rusi i Přemyslovci - vládci Čech, byli etničtí Germáni.  

Regionální označení Rus není jednotné a v historii se neustále mění. Více či méně se mluví o těchto oblastech:

Kde leží jaká Rus?

Kyjevská Rus (původně pouze Rus) - nejstarší stát východních Slovanů zahrnuje dnešní Ukrajinu a na severu zasahuje až k Baltu 

Bílá Rus - Bělorusko

Černá Rus - Litva, nebo v užším smyslu území jižně od dnešní Litvy v Bělorusku  

Červená Rus (Halič) - rozlehlá nížina zasahující na Ukrajinu a do Polska 

Velká Rus - Rusko v okolí Novgorodu a Suzdalu

Malá Rus - severní Ukrajina od Charkova po Černigov 

Podkarpatská Rus - západní hornatá část Ukrajiny mezi Užhorodem, Ivano-Frankovskem a Lvovem, česky se označuje jako Zakarpatská Ukrajina  

Nejstarší letopis Povesť vremennych let vznikl na počátku 12. století, proto jsou jeho informace o počátcích Kyjevské Rusi obtížně interpretovatelné. Podobně je tomu s Novgorodským prvním letopisem, přestože snad obsahuje texty staršího původu. Svědectví o východní Evropě zapsal arabský diplomat Ahmad Ibn Fadlán, který navštívil roku 922 Volžské Bulharsko. Jeho spis se označuje Risála (Zápisky). Severské ságy líčí osudy germánských hrdinů v cizích zemích a také na Rusi. Jejich interpretace je však nejistá.

Písemné prameny sahají až do 10. století po Kristu. Co se dělo ve východní Evropě v 9. století a dříve, nevíme skoro nic.

Skandinávci a Baltové byli v Rusku a na Ukrajině první

Archeologové zjistili, že severní část Východoevropské roviny byla osídlena skandinávskými, baltskými a ugrofinskými etniky. Slované se sem dostali až v 11. století.

Kyjevský mnich Nestor, domnělý autor Pověsti vremennych let, vyjmenovává 12 slovanských kmenů, které se usídlily ve východní Evropě zhruba v polovině 9. století:

Poljané - střední Dněpr

Drevljané - lesy

Dregoviči - mezi řekami Pripjať a Západní Dvina (Daugava)

Poločané - na říčce Polota, přítoku horní Dviny

Slověné - okolí Ilmeňského jezera a pozdějšího Novgorodu

Severjané - řeky Desna, Sejm a Sula

Kriviči - mezi horním tokem řeky Dvina, Volhou a Dněprem

Dudlebové - na řece Bugu, odkud je vytlačili Volyňané - Bužané

Radimiči - na řece Soža

Vjatiči - na horním toku řeky Oka

Uliči a Tiverci - mezi Dněstrem a Dunajem až k Černému moři.

Nejpozději v polovině 8. století se na severu východní Evropy objevili Normané:

varjagové (vikingové) - kupci a válečníci v jednom pronikali po vodních plochách a tocích od Novgorodu k Volze a dále přes Kaspické moře do vzdálených arabských zemí a obchodovali s Volžskými Bulhary, Chazary a Araby

švédští kolonisté - noví osídlenci se usazovali jižně od Finského zálivu

Kdo byli Rurikovci?

Podle Pověsti vremennych let vládl v Novgorodu 862-879 varjag Rurik, legendární zakladatel ruské dynastie. Sídlil ve Staré Ladoze. Po jeho smrti ovládl Rus další varjažský bojovník Oleg, snad Rurikův příbuzný, který byl regentem Rurikova syna Igora. Roku 880 dobyl Smolensk a táhl na Kyjev. Tam vládli varjagové Askold a Dir. Roku 882 je porazil a zmocnil se bohatého a důležitého Kyjeva, kam přenesl své sídlo. Spojení Novgorodu s Kyjevem pod jednu vládu bývá označováno jako založení Kyjevské Rusi, nejstaršího ruského státu.

Po třicetiletém Olegově panování se ujal vlády jeho nástupce Igor (912-945). Byl to údajně syn Rurikův, ale dnešní historici se kloní spíš k teorii, že to byl skutečný zakladatel nejstarší ruské panovnické dynastie a rurikovský původ mu byl připsán dodatečně. Zmiňují se o něm nejen Pověsti vremennych let, ale také písemné prameny z Byzance, které o Olegovi ani Rurikovi nic nevědí.

Igorova vláda skončila roku 945, kdy byl zabit při vybírání daní u Drevljanů.

Regentské vlády za jeho nezletilého syna Svjatoslava se ujala kněžna vdova Olga (945-962). Krutě potrestala Drevljany za zabití manžela. Zároveň zorganizovala družinu, která vybírala daně ve všech podřízených zemích a zároveň chránila státnost. Nejznámějším činem kněžny Olgy bylo přijetí křtu.

Pravděpodobně roku 962 se ujal vlády Svjatoslav I. Igorevič. Mladý kníže si stanovil zcela jiné cíle než jeho matka. Nepřijal křesťanství a ani se nesnažil pevně ovládat Kyjevskou Rus. Celý život strávil na vojenských taženích, expandoval  a nakonec přenesl své sídelní město na Balkán. Porazil volžské Bulhary, dobyl Povolží, okolí Donu, Azovské i Kaspické moře. Vyvrátil chazarskou říši a podmanil si kmeny pod Kavkazem. Vládl v bulharském carství a nakonec se odvážil zaútočil na Byzantskou říši. Císař ho však porazil a donutil opustit Balkán. Při návratu na Rus byl Svjatoslav se svojí družinou přepaden roku 972 kočovnými Pečeněhy u Dněperských prahů a zabit.

Svjatoslavův velkolepý plán vybudovat mohutnou slovanskou říši se nezdařil. Jeho rozsáhlé výboje měly kořistnický ráz a nepřinesly Kyjevské Rusi žádné územní zisky. Kyjevská říše nebyla v době Svjatoslavova panování státem v pravém slova smyslu. Neměla pevně vymezené hranice, politickou strukturu ani ústřední panovnickou moc.

Než Svjatoslav odjel roku 969 na Balkán, svěřil správu ruské říše svým třem synům. Nejstaršího Jaropolka pověřil vládou v Kyjevě, Olega u Drevljanů a levobočka Vladimíra v Novgorodě. Časem došlo mezi bratry k roztržkám, z nichž vyšel vítězně Vladimír, jenž sjednotil celé území obývané východními Slovany, kromě toho podmanil baltské Jatvěgy a pravděpodobně rozšířil svůj vliv až na území ugrofinských Estů.

Křesťanství ano. Islám ne, protože zakazuje alkohol

Podle křesťanské tradice vykonal první misii na pozdějším ruském území apoštol Ondřej. První historicky doložené pokusy o christianizaci Rusi jsou přičítány konstantinopolskému patriarchovi Fótiovi. Kyjevští vládci Askold a Dir pod jeho vojenským tlakem založili roku 864 v Kyjevě biskupství a vystavěli chrám proroka Elijáše.

Kyjevská knížata křtu dlouho vzdorovala. Pokřtít se nechala podle ruské tradice až kněžna Olga roku 955 během návštěvy Konstantinopole. Ve skutečnosti k tomu došlo spíše v Kyjevě. Východofranský král Oto I. nechal vysvětit mnicha trevírského kláštera svatého Maximina Adalberta (Adalbert Magdeburský) na biskupa Rusů a vyslal ho s několika kněžími do Kyjeva. Misie dorazila pozdě, neboť mezitím vystřídal Olgu na trůně její syn Svjatoslav, a toho se získat pro křesťanství nepodařilo. Kníže striktně odmítal přijmout křest, jeho sympatie patřily islámu, se kterým se seznámil během tažení do Volžského Bulharska.

Mimochodem: při návratu do Francké říše se vracel Adalbert Magdeburský přes českou Libici a při té příležitosti biřmoval malého Vojtěcha Adalberta. Svatý Vojtěch pak přerostl významem svého biskupa. Patron Ruska biřmoval patrona Evropy.  

Nestor líčí, jak se kníže Vladimír I. pokoušel sjednotit božský kult pro celou Ruskou říši. Nejprve nechal v Kyjevě postavit dřevěné modly hlavních božstev - hromovládného Peruna, slunečního Chorse-Dažboga, vzdušného Striboga, Simargla (nejasná funkce) a bohyně země Mokoši. Toto uspořádání bývá označováno jako Vladimírův panteon. Sjednocení ideologie se tímto způsobem zjevně nezdařilo. Po letech vyslal Vladimír poselstva do okolních říší, aby se seznámila s monoteistickými systémy. Židy a muslimy měl odbýt s tím, že jedni jsou rozdrobeni mezi národy a tentýž osud si nepřeje pro svůj lid, a druhé pak, že jejich náboženství zapovídá požívání alkoholu, tolik mezi Rusy oblíbeného.

Pravoslaví zvítězilo a Rusko se stalo Východem

Roku 987 se na Vladimíra obrátil byzantský císař Basileios II. s žádostí, aby mu kníže poskytl vojenskou pomoc, která by mu umožnila potlačit vzpouru ve vojsku. Vladimír mu poslal šest tisíc varjažských bojovníků ze své družiny, kteří již zůstali v císařových službách a vytvořili proslulou osobní císařskou gardu. Kníže se tím zbavil bojovných družiníků, kteří mu pomohli zvítězit v boji s bratry o kyjevský trůn, ale pak se pro něj stali nepohodlnými.

Za poskytnutou pomoc mu Basileios přislíbil ruku své sestry Anny Porfyrogennéty. Podmínkou bylo, že Vladimír přijme křest osobně i pro svoji zemi a zároveň se zřekne všech svých dosavadních manželek a souložnic. Roku 988 se nechal v Kyjevě urychleně pokřtít a oženil se s byzantskou princeznou Annou, která přijela na Rus v doprovodu početného řeckého duchovenstva. Poté přikázal pokřtít veškeré obyvatelstvo Kyjeva v Dněpru.

Přijetím křesťanství z Byzance a začleněním pod správu konstantinopolského patriarchátu se ruský stát stal součástí řecko-ortodoxního Východu. Stalo se v době, kdy prohlubování rozdílů i rozporů mezi latinským Západem a řeckým Východem spělo k propuknutí církevního schizmatu. Od té doby je Rusko součástí východu se všemi konotacemi až do dnešních dní. Její západní sousedé Poláci jsou součástí západu a tato ideová linie se neustále projevuje jako válečná zóna.  

Čechy naštěstí zůstaly na Západě

Ruská církev se snažila kontaktovat také západní slovanské duchovenstvo. V Čechách o tom svědčí kult ruských mučedníků Borise a Gleba v sázavském klášteře. Toto ideové spojení si uvědomil Břetislav II. a roku 1096 byli mniši vyznávající staroslověnský ritus ze Sázavského kláštera vyhnáni a jejich knihy a veškeré spisy zničeny. Klášter byl natrvalo předán benediktinům z Břevnova a pěstovala se zde nadále pouze latinská liturgie. Tím Břetislav II. uchránil západní směřování Čech na dalších tisíc let až do dnešních dnů. 

Po smrti Vladimírova syna Mstislava se Kyjevská Rus rozpadla na samostatná knížectví, mezi nimiž nejvýznamnější byla vladimirsko-suzdalské, novgorodské a haličsko-volyňské. Zpočátku bylo těchto knížectví dvanáct. Proces politického tříštění se však stále prohluboval a vyvrcholil ve 14. století, kdy existovalo dokonce 250 knížectví, v jejich čele stála většinou knížata z rodu Rurikovců.

Za konec kyjevského státu bývá považován rok 1169, kdy byl Kyjev vypálen a vydrancován vojskem Jurije Dolgorukého, vládce vladimirsko-suzdalského knížectví. Jeho syn Andrej Bogoljubský (1157-1174) pak přenesl centrum ruské země z Kyjeva do Vladimiru.