Generál Andrej Vlasov? Hrdina nebo zbabělec?

Andrej Andrejevič Vlasov byl 3. ledna 1942 vyznamenán řádem Rudého praporu, 24. ledna byl Stalinem povýšen do hodnosti generálporučíka, 7. března 1942 byl jmenován velitelem 2. úderné armády na severu v Leningradu na Volchovském frontu, s cílem prolomit blokádu tohoto nešťastného, ale statečného města.

Zapálený a oddaný komunista

Vlasov byl totiž jediným vysoce postaveným důstojníkem v Rudé armádě, který přežil obě brutální čistky v vojsku, které nařídil v předválečných letech Stalin, a měl tudíž vedle komunistického přesvědčení aspoň nějaké válečné znalosti a zkušenosti.

Situace v oblasti byla zoufalá, jednotky prořídlé, všeobecně panoval nedostatek potravin a munice. 2. úderná armáda byla vysunuta jako klín do německého pásma 18. armády generála Lindenmanna. Ta 20. května zahájila útok na boky klínu a podařilo se jí prolomit sovětskou obranu. Ve Volchovském kotli uvázlo devět sovětských divizí a sedm brigád.

Sovětské jednotky byly v koncích, vojáci umírali po stovkách hladem, únavou i činností nepřítele. Přes důvěru Stalina v to, že se mu opět podaří probít se zpět, tentokrát neměl generál Vlasov štěstí. Ačkoliv se některým vojákům podařilo projít v krátkodobě otevřených koridorech zpět ke svým a někteří přešli do lesů k partyzánům, sovětský generál Vlasov byl zajat.

Německý pomocník z donucení i přesvědčení

V té době začíná druhá část příběhu jeho života. Příběh zrady a neštěstí. Pro jeho kritiku Stalina a komunistického režimu se o něj začala zajímat bezpečnostní služba a německá propaganda.

Začal jeho vnitřní přerod od sovětského generála do odpůrce stalinského režimu. Srovnání poměrů v Sovětském svazu a na Němci okupovaných územích dávalo Vlasovovi naději, že ve spojení s Německem dokáže porazit a svrhnout Stalina a osvobodí tak sovětský lid.

V této fázi Vlasov cestoval po východní frontě, setkával se s německými generály i sovětskými zajatci a osnoval plán na vytvoření Ruské Osvobozenecké Armády (ROA) bojující po boku fašistického Německa s cílem zničit komunismus a ustavit na území Sovětského svazu vládu lidu v přátelském soužití s Německem.

Ruští vojáci ve službách Německa bojují v Praze proti všem

5. května 1945 vypuklo v Praze povstání. Ráno stálo v pražských ulicích šestnáct set barikád.

Vojenská složka odboje 6. května apelovala rozhlasem i na "vojska Vlasova". V Praze se poté objevily jednotky Ruské osvobozenecké armády.

Tito sovětští zajatci se pod velením svého generála Andreje Vlasova rozhodli bojovat proti diktatuře komunistické moci v Sovětském svazu na straně německého fašismu. Jenže Německo na konci války zadávalo Ruské osvobozenecké armádě sebevražedné úlohy, a tak po jednom takovém rozkazu odmítl Vlasov poslušnost a jeho armáda začala ustupovat na západ k Američanům.

Pak se jedna divize ROA v čele s generálem Sergejem Buňačenkem rozhodla pomoci Praze. Vlasovci obsadili mosty, ruzyňské letiště a zastavili útok těžce ozbrojených SS skupin.

Obyvatelé Prahy vítali ruské vojáky v německých uniformách jako osvoboditele, ale komunisté v České národní radě s jejich pomocí nesouhlasili. Vlasovci přijeli s červenomodrobílými nášivkami a kokardami na čepicích, avšak levicoví členové pražského vedení jim říkali: "Vy jste pro nás stejní nepřátelé jako Němci".

Od mnohem většího krveprolévání a ničení zachránil Prahu nečekaný zásah dobře vyzbrojených Vlasovců. Padlo jich přes tři sta. Ještě důležitější byla skutečnost, že Němci měli tehdy jen jeden zájem - dostat se do amerického zajetí a neskončit v rukou Rusů.

7. května došlo k roztržce v České národní radě a Sergej Buňačenko byl vyzván, aby své jednotky z Prahy stáhl. To také učinil a spolu s německými vojáky, které před tím zajal a odzbrojil, a nyní jim zase zbraně vrátil, se začal z Prahy stahovat směrem k Berounu a Plzni s cílem vzdát se americkým jednotkám na demarkační linii.

Poslední dějství této tragédie se odehrálo po uzavření příměří 8. května. Vlasov a jeho jednotky dosáhly prostoru americké armády, kde začalo vyjednávání o složení zbraní. Vlasov požadoval, aby jeho jednotkám bylo zaručeno, že nebudou vydány do rukou Rudé armády, která mezitím dala popravit většinu Vlasovců, i zraněných, kteří zůstali v Praze.

Přečtěte vzpomínky na Vlasovce v nemocnici na Karlově:
Sověti postříleli vlastní lidi 

Ve středu 9. května začal první den míru. Do prakticky již osvobozené Prahy přijely první tanky Rudé armády. Pražská operace byla o den urychlena. Podle historika Václava Černého přijeli Sověti do Prahy "vlastní silou a diplomacií osvobozené a téměř Němců prázdné". 

Politikům v Kremlu ale nevonělo, že se Praha osvobodila sama, že se naši lidé odvážili jednat sami s Němci. Všichni účastníci vyjednávání s Němci byli nakonec šikanováni nebo skončili přímo v komunistickém vězení a někteří později na popravišti. Zleva chtěli pomoci Rudé armádě a zprava zajistit mírové obsazení hlavního města Američany.

Vlasovci, Pražané si museli pomoci sami a nakonec přijely tanky

Při střetu s německými okupanty v boji o rozhlas padlo devadesát českých bojovníků a více než sto jich bylo raněno. Na památném místě hřbitova Malvazinky se můžeme poklonit u hromadného hrobu, kde je pohřbeno osmačtyřicet bojovníků Pražského povstání, z toho dvě ženy. Byli to většinou smíchovští občané, ale i bojovníci z jiných částí Prahy.

Počátkem povstání se počet ozbrojených Němců v Praze odhaduje na deset tisíc. Koncem povstání jejich počet stoupl ke třiceti tisícům.

Situace Vlasovových vojáků byla velmi svízelná. Američané je nechtěli pustit za demarkační čáru, protože dvacetitisícová divize byla ještě plně vyzbrojená.

10. května došlo ve Hvožďanech k vyjednávání Vlasovců s americkým důstojníkem, tlumočníka jim dělal spisovatel a překladatel A.J. Šťastný, levičák a antentátník na Karla Kramáře z roku 1919.

Podle dohody Vlasovci z Hvožďan odešli a 11. května byla Buňačenkova vlasovská divize americkou armádou odzbrojena. Zbraně a techniku vojáci složili podél silnice Březí - Lnáře a čekali na povolení přejít za demarkační čáru do amerického zajetí.

K tomu však nikdy nedošlo, neboť spojenci se dohodli jinak a Vlasovcům to zatajili.

Velení Rudé Armády mělo mimořádný zájem na dostižení a zajetí vlasovské divize. Ještě v průběhu přesunu z Německa do Prahy byly ze sestavy Rudé armády vyčleněny dva tankové sbory v síle asi čtyř set tanků, které vyrazily po stopách vlasovské divize a 11. května ji obklíčily.

V rámci tohoto uskupení přijela do Hvožďan 162. tanková brigáda Rudé armády pod velením podplukovníka I. P Miščenka. K zajetí Vlasovské divize došlo 12. května, když americké jednotky na čas uvolnily prostor Lnáře a umožnili sovětským vojskům kruh uzavřít.

Generál Vlasov byl zajat týž den u Lnářů za dramatických okolností.

Přečtěte podrobnosti o Vlasovově zajetí u Lnářů: 
Generál Vlasov osvobodil Prahu a pak ho oběsili

Posledním aktem tragédie Ruské osvobozenecké armády, neboli Vlasovců, se stala násilná repatriace většiny jeho vojáků a důstojníků do Sovětského svazu v souladu se smlouvami podepsanými v Jaltě 11. února 1945. Mnozí důstojníci byli zastřeleni na místě bez soudu a ostatní byli převezeni do gulagů na Sibiř a Dálný Východ. Kteří nebyli odvezeni do táborů, byli rozhodnutím Ministerstva obrany z 18. srpna 1945 odsouzeni na šest let vězení.

Z vedení zůstali naživu tři ze čtyř velitelů pluků 1. divize (Sacharov, Archipov, Artěmev). Z padesáti tisíc Vlasovců ušlo vydání do SSSR asi deset tisíc.

Soud s Andrejem Vlasovem proběhl v Moskvě. První den v soudní síni řekl: "Ať je vaše rozhodnutí jakékoliv, já vstoupím do dějin," což mnoha lidem doslova vyrazilo dech. Generál Vlasov se nemýlil, do dějin skutečně vstoupil, ale jeho uznání zůstává stále v nedohlednu.

Vlasov a další významná činitelé vojenského i politického křídla ROA byli souzeni v utajeném soudním procesu. Kromě Vlasova to byl Malyškin, Žilenkov, Truchin, Zakutnyj, Blagoveščenskij, Meandrov, Malcev, Buňačenko, Zverev, Korbukov a Šatov. Soud je všechny odsoudil k smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 1. srpna 1946.

Rusové zpět do vlasti. Do táborů, do otroctví, do komunismu!

Tragika událostí je zřejmá. Mnohem horší a neodpustitelné je ovšem nepochopení. Žádná ze zúčastněných stran - zejména západní spojenci - dodnes nepochopila, oč tehdy na samém sklonku války vlastně šlo. Žádná kromě sovětské, která situaci vyřešila rázně a neoblomně.. Až se bude o těchto událostech hovořit objektivně, nezbude už z bývalé Ruské osvobozenecké armády naživu nikdo.

Spojenci, válčící proti německému nacionálně socialistickému totalitarismu, zapomněli na své cestě k vítězství na původní poslání a cíl, kterým bylo Sebeurčení národů. Žádný ze států, které byly osvobozeny válečným úsilím z východu, se nedočkal skutečného sebeurčení a demokracie.

Na čáře styku mezi osvobozením ze Západu a Východu se ocitli dobrovolníci v cizím stejnokroji a nekonečné zástupy uprchlíků. Málokdo z nich se dožil svobody. Bez rozdílu byli vydáváni svým nepřátelům, ať to byli vojáci nebo civilní obyvatelstvo se ženami a dětmi.

K nejhorším krutostem docházelo v jižním Rakousku, kde bezohlednost britské okupační armády byla nepochopitelná. Bitím a střílením byli násilně deportováni na Východ nejenom kozáci, ale také jejich rodiny a velké množství uprchlíků. Co čekalo tyto nešťastníky za demarkační čárou, nebylo pro deportující Brity žádnou záhadou. Do dnešních dnů zbyly na těchto místech bezejmenné kříže na vesnických hřbitovech a vzpomínky starých venkovanů na matky vrhající se s dětmi v náručí do vln rozvodněné Drávy, místo odchodu do sovětského zajetí.