Prameny mezi válkami

Vzpomeňte si na jeho vyprávění, až jednou zabloudíte v pohorkách nebo na kole do tohoto opuštěného koutu Sudet.

Rok 1918 a následující léta po 1.světové válce byly i pro mou domovskou obec těžkým obdobím. Všude chyběly pracovní síly, mnoho padlých se vůbec nevrátilo a váleční zajatci teprve po létech. Tak pracovali ženy a starci, nemocní a výrostci místo mužů, jak jen to šlo. Šťastný byl ten, kdo mohl najít zaměstnání v blízkých Mariánských Lázních (8 km). Ale i zde to bylo stejné: podnikání leželo v troskách, o lázeňské sezóně jako v předválečných létech nemohlo být ani řeči. Hospodářská labilita a neustálé politické změny nedávaly pro ni žádné předpoklady.

Do školy z Pramenů

V této situaci nadešel čas, kdy jsem musel po ukončení pětileté základní školy v Pramenech pokračovat na další škole, protože jsem se chtěl stát strojařem, o čemž bylo rozhodnuto už dříve. Po úvahách a zjišťování, v nichž se angažoval hlavně můj prastrýc, rozhodla má matka, že mám nejprve chodit do měšťanské školy v Mariánských Lázních, což byl předpoklad pro pozdější přijetí na vyšší stální odbornou školu v Plzni.

Toto rozhodnutí nebylo pro matku lehké, neboť můj otec byl od března 1916 v Rusku nezvěstný, naposled byl spatřen těžce raněný v bezvýchodné situaci. Mým dvěma bratrům bylo tehdy čtyři a šest roků. Příjmem byla válečná podpora vdovy po učiteli, která byla ve srovnání s dnešními sociálními dávkami velmi, velmi skromná.

Poštovní vůz

Dopravní spojení s okresním městem Mariánské Lázně obstarávala tehdy pošta. Dvakrát denně, ráno v 7,15 a odpoledne ve 3,00 hodin, jezdil poštovní vůz o jednom spřežení. Vepředu na kozlíku byly vedle kočího nanejvýš dvě místa k sezení pro pasažéry chráněná sklápěcí střechou. Vzadu byla schránka se dvěma poklopy, v níž byly poštovní zásilky, dopisy a balíky. Na poklopy bylo možno si výjimečně sednout, podle uvážení kočího, poštovního Hubl Fredla. Možnost sednout ale byla až poté, co vůz dojel na nejvyšší bod cesty, pod Wolfsteinem (af da Häich), neboť jinak by ani statný kůň stoupání nezvládl. Kočí i pasažéři museli beztoho při těžkém nákladu sestoupit a dokonce tlačit.

Když chtělo cestovat více lidí, museli si vzít cestovní kočár (Scheesn), nebo velký, ze všech stran uzavřený cestovní vůz (Landauer). To však šlo do peněz a přicházelo se to jen vyjímečně na svátky a pohřby. Mnohem levnější, ale méně pohodlné bylo cestovat s přepravcem, když jel s koňským spřežením s nákladem na nádraží, někdy i do sousedních vesnic.

V zimě musely místo vozů vyjíždět saně, neboť zimy bývaly ve Slavkovském lese dlouhé a drsné, bylo zde hodně sněhu a časté vánice. Často musela nejprve řada lidí lopatami odhazovat sníh, aby byla cesta volná. Sněhové frézy tehdy ještě neexistovaly. Bývala taková zima, že cestující navzdory dekám a kožešinám a horkým cihlám v kožešinových pytlích dorazily do Mariánských Lázní úplně zmrzlí. Teploty -20°až -25°C a závěje jedene až půldruhého metru na silnicích nebyly ničím vyjímečným.

Osm kilometrů pěšky

Od "da Haich oa" až do Mariánských Lázní se jelo z kopce. V Mariánských Lázních bylo počasí vždycky mírnější než to odpovídalo rozdílu ve výšce v nadmořské výšce (kolem 800 m n.m. u nás, kolem 630 m n.m. v Mariánských Lázních), protože Prameny leží v téměř zcela uzavřeném vysoko položeném údolí, kdežto Mariánské Lázně se nacházejí v údolí otevřeném směrem k jihu.

Žádná z výše uvedených možností nepřicházela pro mou školní docházku v Mariánských Lázních v úvahu. Pošta byla příliš drahá (6 Kč na osobu za jízdu a 1 Kč spropitné), ostatní možnosti nebyly vázány na nějaký určitý den. Nezbývalo tedy nic jiného, než chodit pěšky. Nedařilo se nám ani najít možnost ubytování v Mariánských Lázních přes týden. Tak jsem nakonec v nouzi našel nocleh u svých prarodičů z otcovy strany v Úšovicích, kde byl můj dědeček řídícím učitelem na národní škole. Tak jsem denně pochodoval skoro dva kilometry z Úšovic do měšťanské školy, zůstával tam přes poledne s přespolními, nosil si sebou jídlo a večer chodil zpět do Úšovic. Vyučování bylo od 8 do 12 hodin a od 1 do 4 hodin. Ve středu a v sobotu bylo odpoledne volno.

Jako každý žák venkovské národní školy, který chtěl chodit do měšťanky v Mariánských Lázních, musel jsem složit přijímací zkoušku z němčiny a počtů. V němčině to šlo docela dobře, v počtech to vázlo na velké násobilce, k tomu byl zkoušejícím obávaný přísný ředitel Franz Woidich. Nakonec to vyšlo a později jsem byl jeho oblíbeným žákem v matematice.

DĚJINY MĚSTEČKA: Zpívá hora Sangerberg?

Pamatoval jsem si každý sloup

Každá cesta do školy do Mariánských Lázní se zpočátku zdála nekonečná. Čím častěji jsem ji absolvoval, tím kratší byla. Brzy jsem už skoro věděl, po kolika krocích přijde další zatáčka. Na silnici jsem se dostal cestou od našeho domu Abtei 242 kolem Schreggenhausu a přes usedlost mého strýce Lei 248 naproti rybárně, která patřila k lázeňskému domu. Tato nová silnice vedla po roce 1878 přes Birkenwalerl, doleva kolem Valériovy vyvýšeniny směrem na Wolfstein, ten nechala po levé straně, až k "zur Häich". Odsud se táhl po obou stranách les, přišlo se k "Hüll" u odbočky na Sítiny a kolem Kreizla ke kavárně Nimrod. Nedaleko před ní byly vlevo v lese Farská kyselka a několik sirovodíkových pramenů Smraďochu.

Když jsem došel k Nimrodu, byla za mnou asi polovina cesty. Krátce za Nimrodem následovala Rájovská silnička a šlo se z prudkého kopce do údolí Kamenitého potoka (Steinhaubach) s mariánskolázeňskou přehradou. Po pěšině vlevo od silnice podél potoka se brzy došlo ke kavárně a hájovně Maxtal kousek za místem, kde se stékaly Steinhaubach a Schneidbach, který tekl z Kladské. Zanedlouho se objevily kavárna a fořtovna Dianin dvůr a já jsem byl na kraji města.

K nové silnici se připojovalo nad Birkenwaler telefonní a telegrafní vedení, které směřovalo sem nahoru od lázeňského domu. Jeho číslované sloupy jsem brzy znal už nazpaměť.

UBYTOVÁNÍ: Penziony a hotely ve Slavkovském lese

Obora na Kladská

U "af da Häich" se silnice nořila z luk kolem Pramenů do uzavřeného smrkového lesa. Střídaly se tu vysoký a mladý les, paseky a zalesněné plochy. Napravo se rozkládal revír Kladská u silnice oplocený dřevěným plotem. Ten se táhl po pravé straně až k silničce na Sítiny, odkláněl se zde od silnice a pokračoval ve směru na Hüll až na Kladskou. Plot měl zamezit divočině, aby utíkala do sousedních revírů Prameny, Sítiny, Rájov a Teplá. V době říje na podzim přicházeli jeleni až k plotu a večer mohl člověk poslouchat jejich troubení z bezprostřední blízkosti. Stávalo se, že jeleni na poškozených místech unikali a utíkali přes silnici do jiného revíru. Že by přitom byli lidem nebezpeční, nemohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Ale když v říjnu za pozdního soumraku začal najednou jelen za plotem silně troubit, byl to hrůzně krásný zážitek. Když jsem v tuto dobu putoval kolem plotu, vyzbrojil jsem se zpočátku vždy silnou větví, pro všechny případy, jak jsem si myslel. Nikdy jsem ji však nepotřeboval.

Tak uplynuly tři roky. Život se pomalu opět dostával do mírových kolejí. Vojáci se vrátili zpět a věnovali se svým zaměstnáním, nebo si hledali jiná. Opět tu byli řemeslníci pro nezbytné práce. V Mariánských Lázních začal opět lázeňský život, i když váhavě a v malém formátu. Kino a městské divadlo obnovily svůj provoz. Opět se sportovalo, hrál se hlavně fotbal, jehož vítězné tažení začínalo. My žáci jsme hráli kopanou s každou plechovkou od konzervy. Ze strany školy byly přísné zákazy oddávat se fotbalu mimo sportovní zařízení, například na hlavním fotbalovém hřišti na louce před kavárnou Viktoria. Byly však málo účinné. Také znovu oživovaly svou činnost tělocvičné spolky a turistické svazy.

Obnova lázeňského domu

V Sangerbergu byly pokusy opět nějak využívat lázeňského domu. Ten byl po válce prodán firmě Julius Meinl, později přešel do vlastnictví akciové společnosti Porcelán Karlovy Vary, které sloužil jako ozdravovana pro nemocné spolupracovníky. Na konci války pronikla do hlavního pramene v lázeňské části divoká voda a ten se stal nepoužitelným. Byl to starý Rudolfův pramen, později nazývaný na počest nového majitele Juliův. Mnoho měsíců byl k mání jen na dně velkého , asi šest metrů hlubokého výkopu. Když se měnilo počasí, byl přístup k němu životu nebezpečný, protože zde unikaly plyny. Lázeňský provoz jako dříve před válkou nebyl za této situace možný. Stále však přinášel provoz ozdravovny nějaké možnosti výdělku navíc.

Nezaměstnanost stále rostla. V oblastech nově vzniklého československého státu osídlených Němci to bylo kvůli politickým rozporům obzvlášť špatné. Státu zbývalo pro tyto oblasti málo nebo vůbec nic.

Obec se pokusila uvést opět do provozu cihelnu na Täitara, úspěch však byl malý, protože v hlíně bylo mnoho kamenů, vyráběly se tedy cihly nižší kvality. Rázně se přikročilo k připojení Sangerbergu k elektrické centrále. Elektrickou energii dodávala firma Johann David Starck v Dolním Rychnově u Sokolova. Vlastní dálkové vedení ze směru od Nové Vsi přivádělo energii do místní trafostanice poblíž hostince Seiler. Dřevěné sloupy vedení se plavily dlouhou stokou pokud možno blízko ke trase vedení. Jak se později ukázalo, bylo to poslední využití plavebního kanálu k úkonu odpovídajícímu jeho názvu. Teď se intenzivněji usilovalo o to, aby se vyžívalo příznivé polohy Pramenů k jejich rozvoji jako lázeňského města s horským vzduchem. K tomu bylo třeba v první linii zlepšit a zpravidla teprve vybudovat dopravní spojení se sousedními lázněmi Karlovými Vary, Mariánskými Lázněmi a Kynžvartem. Poštovní koňské spřežení do Mariánských Lázní nahradil poštovní omnibus, o něco později byly zřízeny další omnibusové linky. Tak po ukončení mé školní docházky v Mariánských Lázních mohli od roku 1922 jezdit další žáci ze Sangerbergu do školy v Mariánských Lázních denně omnibusem. Měli to mnohem snazší než já.

Osobité metody výuky přinesly ovoce

Navzdory velkým překážkám v mé školní docházce způsobeným dlouhými pěšími pochody jsem docílil pěkného závěrečného vysvědčení na měšťanské škole v Mariánských Lázních, ale do vyšší státní průmyslové školy v Plzni mě nepřijali, protože tam byl předepsán minimální vstupní věk 14 let. Protože jsem se narodil v únoru 1908, nestačilo to. Na překlenutí jsem musel absolvovat jednu třídu měšťanské školy, která se také nazývala učební kurz. Čtvrtá třída tehdy ještě nebyla v Mariánských Lázních, ale v Žatci, kde jsem také nalezl ubytování u příbuzných z matčiny strany. Tak jsem byl tedy 1921/22 v Žatci u svého strýce s tetou.

Podle hodnocení, které platilo v Žatci, jsem měl z mariánskolázeňské školy průměrné vysvědčení. Bylo však pro mne snadné splnit zde všechny kladené požadavky a dostal jsem hned napoprvé vynikající vysvědčení. Úroveň mých znalostí získaná ze velmi těžkých podmínek odpovídala tedy navzdory tamějšímu mnohem přísnějšímu hodnocení vynikajícímu školnímu výsledku. Mariánskolázeňští učitelé vzdělávali tedy navzdory mnohým z hlediska pedagogického poněkud zvláštním učebním metodám na vysoké školní úrovni.

Přeloženo z Marienbad-Tepler Heimatbrief (Mnichov)

Zobrazit místo Turistika na větší mapě