Přechod pohoří Apuseni

FOTO: Přechod Bihor, Padiš a Vladeasa (48 snímků)

VIDEO:Pohled na pohoří Vladeasa (AVI, 10 MB)

1. den: Pěšky přes Komárno

Ve 21 hodin jsme nastoupili v Praze do autobusu směřujícího do Komárna ke slovensko-maďarským hranicím. Málem jsme ho nestihli, Vlasťák dopékal pizzu ještě ve čtvrt. Jízdenky je nutné si předem rezervovat, autobus byl nabitej. Do Komárna jsme dorazili v 6:15 a čekali nás první dva kilometry pěšky na hranice a maďarskou železniční stanici Komárom. Při navštívení místních záchodků jsme zaznamenali první kontakt s východem.

2. den: Taxi do hor

V Komárom jsme zakoupili jízdenku až do Biherkerezstez. Je dobrý vzít rychlík i s příplatkem, než se celý den kodrcat lokálkou. Museli jsme přesedat v Budapešti. Naštěstí nám přípoj odjížděl ze stejného nádraží, co jsme přijeli. Před rumunskými hranicemi nám průvodčí oznámil, že si musíme připlatit, jestliže chceme až do města Oradea, tj. přes hranice. Doporučuji tyto peníze investovat, neboť ušetří čas i síly v nohách. My zvolili druhou variantu, protože nás všichni zblbli, jak je to drahý a nevýhodný. Ale není. Vláčeli jsme se v poledne šest kilometrů nejprve po polní cestě a pak po silnici k hranicím, horko, slunce pere až to ser... Posouváme si hodinky o hodinu dopředu. Na hranicích jsme zkoušeli stopařské štěstí. Do Oradey vzdálené jedenáct kilometrů nást to stálo čtyři eura. Peníze můžete vyměnit i zde na nádraží, je tu ofiko směnárna. Zjistili jsme, že vlak nám jede až zítra ráno. Nechtěli jsme v tak velkém městě přespávat, a tak nám nezbývalo nic jiného, než se obrátit na taxikáře. Nemusíte je hledat. Oni si najdou vás. Za 30 eur nás odvezl do sto kilometrů vzdáleného turistického centra Pestera Ursilor. Navštěvujeme zdarma místní skanzen. Na odlehlé louce rozkládáme naš první soukromý kemp. Koupačka v potoce při západu slunce byla kolosální.

3. den: Jeskyně

Dopoledne navštěvujeme placenou krápníkovou jeskyni Pestera Ursilor. Vstup je 60 000 lei/osoba. Je dlouhá 1,5 km a na jejím konci je kostra medvěda. Celá jeskyně je rozlehlá a moc pěkná se solidním rumunským výkladem. Po červené se vydáváme k dalšímu cíli. Zjišťujeme, že mapa a značení mírně nesouhlasí. Bloudili jsme. A skoro pořád! Další jeskyně Magura je volně přístupná. Je členěná do více komor než ta předcházející a určitě stojí za to. Je tak veliká, že se vyplatí udělat si na zemi směrové značky. V mapě nacházíme naším směrem další jeskyni. Po modré stoupáme blátivým kopcem. Prší a pořád stoupáme. Chlapům to klouže jak sviňa. Dva metry vylezeš, aby si tři sjel dolů. Plná polní na zádech tě přibíjí k zemi. Nakonec se ukázalo, že to byl nejhorší kopec na naší cestě. Značení končí, jeskyně nikde. Pochopili jsme, že tady si se značením hlavu moc nelámou a co si nenajdeme sami, neuvidíme. Na nejvyšším bodě, 1245 m n.m. táboříme. Před večeří nás přišlo přívítat stádo prasátek, koní a psů. Není se co divit, jsme přece v přírodě. Večeři jsme za cenu mírných ztrát ubránili. Večer padly poslední domác“ gambáče.

4. den: Grandiozní rokle

Vyrážíme na vrchol Tapu (1475). Pod ním se rozkládá rozsáhlá propadlina Groapa Ruginoasa. Když píšu rozsáhlá, tak tím myslím rozsáhlá. Eroze tu způsobuje časté sesuvy půdy a oblast se tak neustále zvětšuje. Díky své do červena zbarvené hlíně je vidět i z velké dálky. Odtud klesáme do údolí. Cestou míjíme otevřenou, zachovalou důlní šachtu. Jakoby po silnici docházíme do kempu Canton Pauleasa. Chceme navštívit soutěsku Cheile Jghiabului. Opět nás zrazuje značení, cestu jsme nenašli. Musíte asi přímo vletět do vody (pozn.red.: ANO!). Vracíme se zpět ke kempu. Dáváme svačinu a očistu těla ve vlnách. Pokračujeme k začátku soutězky Galbenei. Nad ní jsme v kopci Florarét rozložili tábor. Před soumrakem jsme ještě našli pramen Poiana Florilor a spatřili první Rozcestník, který se podobal českému vzoru. Ubývají nám zásoby, vycházeli jsme s jídllem na tři dny +/- nějaká sušená strava. Naštěstí vody je v potocích okolo všude dost.

5. den: Divoká říčka Galbena

Scházíme zpět k soutěsce Galbenei. Cestička vede nejprve podél pravé strany řeky, ale po prvních metrech se objevují řetězy pro dvoumetrové a vyšší lidi, a tak vytahujeme páskáče a brodíme se ledovou vodou. Uprostřed cesty je jeskyně, tedy spíš díra ve skále. Soutěska je opravdu nádherná. Na konci je krásný vodopád. Od něho se podél potoka dostáváme k ponoru Galbeny zvanému Cetatile Ponorului. Stoupáme vzhůru k vyhlídkám nad ponornými hrady. Za deště se cesta lesem stává jednou velkou klouzačkou. Míjíme propast a opět bloudíme. Jelikož stále prší, sestupujeme z vyhlídek do kempu Canton Glavoi. Zjišťujeme nejen, že tu mají dobré lahvové pivo, ale nechá se tu obden koupit chleba.

6. den: Ledové jeskyně

V kempu necháváme věci a nalehko vyrážíme k ledové jeskyni Focul Viu. Cestou jsme si zašli na skály Piatra Galbenei. Je vidět rudá proláklina u Tapu, odkud jsme přišli. Focul Viu je nepřístupná. Mohutný ledový krápník proto obdivujeme jen z povzdálí. Další zastávkou jsou další ledové jeskyně Groapa de la Barsa. První Pestera Neagrát nikam nevede. O něco vzdálenější jeskyně Barsa je zajímavější. Od vstupu nás odrazuje nebezpečně vypadající ledový sestup. Jenže zvědavost je silnější. Ne po hlavě, ale po zadku se řítíme do srdce jeskyně. Ale stojí to za to. Po pár metrech jízdy se ocitáme na pevné zemi a prozkoumáváme chodbičky, až kluci naštěstí objevili jiný východ. Zaprasený se vracíme do kempu. Po jídle ještě stíháme navštívit Cetatile Ponorului. Řeka tam protéká skrz skálu. V mnoha cestopisech uvádějí,že se to nechá projít. My jsme průchod nenašli. Možná bylo hodně vody. Je to krásná scenérie. Výškový rozdíl mezi vyhlídkami nahoře a ponorem je asi tři sta metrů. Opět spíme v kempu.

(pozn.red.: Říčka Galbena mizí v bahnitých závrtech na pastvinách plošiny Padiš. Její další tok je známý až v jeskyních Cetatile Ponorului. Průchod podzemím mezi dvěma ohromnými vchody k podzemnímu toku Galbeny je dlouhý několik set metrů, za vyšší vody se musí brodit. Opatrně se dá pokračovat dál až k sifonu, kterým voda mizí ve skále. Znovu se objevuje v jeskyních v soutěsce Galbenei, z nich vyvěrá vodopádem ze skalního okna Izvorul Galbenei, pod kterým vzniká povrchový tok Galbeny. Jeho krása je však poničena výstavbou silnice na sklonku komunistické éry v roce 1988.)

7. den: Čepované pivo

Ráno opouštíme kemp Canton Glavoi a míříme na Padis. Pod kopcem se jdeme podívat k ponoru Bradetanuli. Celkem slušná masa vody si to tam mastí z díry v zemi a je z ní potok. Pak už jen stoupání k rozcestníku, kde někomu v delíriu dali kyblíky s barvama. Dál po louce do kempu u chaty Cabana Padis. Opět nás uvítali domácími plačintami – ořechové, brynzové, čokoládové a marmeládové. Jelikož jsme cestu zvládli poměrně rychle, zašli jsme se podívat na kopec Biserica Motuli (1466). Na jeho vrcholu je zchátralá dřevěná vyhlídka, pěkný pohled do kempu a na pohoří Vladeasa. Potkáváme zde spoustu Čechů, snad protože tu mají čepované pivo. V šest hodin přivážejí chléb, ve stánku mají na tamní poměry velký výběr potravin. Taky večeře není špatná. Trocha koňskýho masa s rýží, výborná fazolová polívka a točený Ursus. Pro čtyři za 800 000 lei.

8. den: Den propastí

Dnes jsme se rozhodli pro odpočinkový den. Jdeme nalehko, už jsem ve stanech nechali úplně všechno, kromě dokladů a peněz. Míříme zpět po planině Padis, pak po žluto-bílém kříži ke třem propastím. Acoperit, Pionerilor a Negru. Celkem pohodová cesta, něco po hodince jsme na místě. Poslední z nich předčila svou velikostí vše, co jsme doposud vyděli. Zase začíná pršet. Kousek se vracíme a po červené uhýbáme k jeskyni Pestera Caput. Tam se prakticky nikam nedá vlézt. Možná s lanem, protože dál určitě pokračuje. Vracíme se zpět do kempu Padis. Cestou nalézáme tolik hřibů, že už ty menší ani nesbíráme. Táhnem toho s sebou odhadem tak čtyři kila. Tady to snad nikdo nesbírá. U stanu je čistíme a přemýšlíme o večerní smaženici. Nejdřív jdeme pro chleba a chceme nakoupit zásoby na další dny. Chleba ale ještě nemají, a tak musíme v nedaleké hospodě čekat. Tady ho mají, kupujeme. Jako by z nás spadla nákupem chleba obava o to, co budeme další dny jíst. U výčepu koštujeme domácí pálinku, pivo nám zachutnalo. Na večeři už nedošlo.

9. den: Cesta přes Padiš

Ráno se nechce vstávat, a tak budíček stále odkládáme. Nakonec balíme a s báglama těžšíma o pořádnou opici plápoláme k Cabana Varasoaia. V kopci je jeskyně Pestera Padis. Samozřejmě jsme ji chvíi hledali, jak jinak. Bohužel už nám došli baterky, tak nevíme, co je uvnitř. Stoupáme do kopce k vyhlídce Pietrele Boghii. Morálka v družstvu upadá, už se nikomu nechce stoupat dál. Slabší kusy odpadají. Od patníku (1466) je to už jen tři sta metrů houštím. Máme smůlu. Do údolí se valí mraky mlhy, ale i občasné výjevy panoramat nás dokázaly uspokojit. Vracíme se zpět k jeskyni a na cestu. Je čas na lovečák s tím, čemu tam na jihovýchodě říkají chleba. Pokračujeme k Somesul Cald. Je mi zle. Noc strávíme kousek nad soutěskou. Vlasťák dává podusit hříbky. Máme vejce, a tak se rýsuje pořádná smaženice. Mastíme karty a začíná pršet. A pořád prší až se z toho stává opravdový liják. A že tady v Rumunsku pršet umí. Další hodinu trávíme budováním hrází, propustí a žlabů, abychom se v noci neutopili.

10. den: Soutěska Studeného Someše

V deset hodin vyrážíme do soutěsky. Začíná průchozí jeskyní Cetatile Radesei, která ústí do kaňonu Medhusa. Nelze projít suchou nohou. Asi to bylo jedno z nejhezčích míst, která jsme doposud viděli. Z cesty jsme si odskočili k jeskyni Tunelul, je tam pěkná tůňka na koupání. Dál bychom měli pokračovat po červené. My to zkusili potokem, ale po půl kilometru se začínají kameny smekat, a tak raději vylézáme na souš. Docházíme k jeskyni Moloh. Zde se musejí překonávat řetězy, velká nádhera. Nenacházíme cestu, a tak se vracíme až k červenému značení. Pokračujeme pod skálami Peretele Cuciulate k jeskyni Honu. Spirálovitě stoupá. Je opravdu dlouhá a prostorná. Po krkolomném sestupu opouštíme soutěsku a vydáváme se dál po červené na Piatra Talharului, kde rozkládáme tábor. Ze skály je nádherný výhled do okolí. Jsme 1560 m vysoko na hřebenu Vladeasy.

11. den: Vladeasa

Dnešním a posledním cílem naší dovolené je vrchol Vladeasa. Všude okolo nás nádherné Krkonoše, ale o takových tři sta metrů výše. Vydáváme se po modré značce, ale po dvou hodinách ji ztrácíme a volíme svoji trasu. Klesáme o čtyři stovky metrů. U altánu brodíme přes potok a znovu stoupáme vzhůru. Chvíli bloudíme po cestách. Pak potkáváme Čechy a ti nám radí to střihnout rovnou nahoru po červené. Prý je to dálnice, nedá se to minout. Po pár metrech se nám i ta ztrácí a pak znovu objevuje. Nakonec jsme si udělali malou horolezeckou vložku, protože dálnice skončila u suťoviska se stěnou trojkovým až čtyřkovým lezení. Kolem čtvrté jsme stanuli na vrcholu Vladeasa (1837). Už je tady kosa jako na horách. Sestupujeme tři sta výškových metrů k chatě Vladeasa, kde probíhá slavnostní přípitek. Sestupujeme směrem do údolí a hledáme vhodné místo na spaní.

12. den: Cesta domů

Ráno scházíme do vesnice a všelijak se snažíme dostat do Bology. Cesta má vést po žlutý, která se ale občas ztrácí, až se nakonec úplně ztratí. Celkem třinást kilometrů, první půlka z kopce po prašných cestách, lesem nelesem, polem nepolem. Druhá půlka asfalt. Dá se stopovat, tak dvě auta za den. Nakonec nás do Bology vzal maník v dodávce. Kupodivu ani nechtěl zaplatit. Odtud nám dnes žádný vlak nejel, a tak se do Oradey dostáváme opět stopem. Dělíme se na dvojice. Kluci mají stopa asi po deseti minutách až do Oradey. My to zkoušíme taky a za dest minut sedíme v novém cisternovém Volvu. V Oradey jsme zakoupili jízdenky do Puspokladany, už na maďarském území, kde přestupujeme. Díky totální neznalosti maďarštiny nám ujel Intercity a ztrácíme dvě hodiny. Jak se později ukázalo, dvě podstatný hodiny. Pak přestupujeme ještě v Budapešti,tam jsme museli metrem přejet na druhé nádraží. Všechny forinty jsme ve vlaku propili, dalo nám to na jeden dětský lístek. Ale super ruský metro na nás bylo schovívavý a prošlo to skvěle. Lezeme do vlaku – takový maďarský noční MHD. Ve stanici Komárom vystupujeme a pěšky zdoláváme maďarsko-slovenské hranice. No a tam nám chybí ty dvě hodiny. Chytli bychom autobus až do Prahy. Prožili jsme poslední noc na zemi, na zaplivaným nádraží, s ledovým větrem na zádech. Brrr. Takhle nám jel až ráno z Komárna autobus do Brna a odtamtud domů. My do Podkerkonoší a správňácký kucí do Plzně. Dík za hodobóžovou dovolenou chlapi.

Autorka je členkou horolezeckého oddílu Kvíčala